Asi tak před deseti lety byla u nás velká móda manažerských školení. Byl to dobrý kšeft pro školící agentury, psychologové převzali metody západních firem, přečetli si pár knížek, osvojili si pár výrazů (mezi nimi obzvlášť nesnesitelné slovo „koučovat“), naučili se pracovat s prezentacemi a grafy a rozjeli se po podnicích a institucích. Nebýt toho nesnesitelného slovníku a pitomého předpokladu, že teprve teď se naučíme šéfovat, bylo by to možná i k něčemu dobré. Přinejmenším jsme si mohli uvědomit, co se na nás bude zkoušet. Ale nebylo. Doba nebyla ještě zralá, společnost byla ještě odolná a sebevědomá, stejně se ukázalo, že nejlepší motivací k výkonu je finanční ohodnocení a nejlepší nápady se rodí ne v konkurenčním prostředí, ale v prostředí solidárním, přátelském a spolupracujícím.

Tato školení však změnila atmosféru - anebo na ni možná jenom reagovala, to už dnes neumím posoudit. Nastala doba dosazování šéfu proti zaměstnancům, jinak řečeno, začali se hledat vedoucí, kteří se zaměstnanci ne vyjdou, ale zatočí. A rozmohly se smlouvy na dobu určitou, případně externí smlouvy na úvazky, které se svým rozsahem rovnaly pracovnímu poměru. Pracující tak byl držen v šachu obavou o práci, nechráněn zákoníkem práce mohl se buď přetrhnout - anebo jít jinam. Kam, že?

Se smlouvami na dobu určitou se pak muselo vlivem novely Zákoníku práce začít zacházet méně vyděračsky, o to se ovšem rozrostlo „švarc“ zaměstnávání na živnosťák nebo externí smlouvu.

Také si jistě vzpomeneme na to, jak se zaměstnancům - hlavně těm dočasným - platilo podle smlouvy málo, ba minimum, a zbytek se doplácel na ruku, načerno. Cílem bylo minimalizovat veškeré odvody i daně a mít co nejvíc pro osobní spotřebu. Proč už se tehdy nemluvilo o důchodech? Bylo to snad proto, že většina z nás měla podstatnou část let odpracovanou ještě za minulého režimu, jehož bývalí důstojníci a policajti a pohraničníci a celníci odcházeli do penzí s pěknými výsluhami, z nichž dokázali ještě založit různé firmy a začít nový život? Proč bychom se tedy měli o důchody bát my, kteří jsme pracovali ve slušných zaměstnáních? Říkali jsme tomu „vyrovnání se s komunismem", ale mělo se to nazývat „pojmenování stavu věcí"- bylo by to věcnější.

V rámci celkové politiky státu bylo po celých dvacet let daňově výhodnější koupit si ze zisku nové auto než třeba investovat do nezávislých novin. Kola konzumu se roztočila na úkor budoucnosti. Ono je to asi jedno, jestli člověk zaplatí do státního rozpočtu daň z příjmu nebo prostřednictvím konzumu daň ze spotřeby, ale z hlediska společenské morálky to jedno není. Jestliže je spotřeba hlavním cílem, těžko někomu vyčítat dluhy. V době, kdy bylo možno mírnými prostředky a klidným hlasem začít mluvit o reformách, rozjížděly se zbytečné stavby, stavěla se nadměrná a nadbytečná konzumní centra. Všechny úvěry, kromě ubohého stavebního spoření, šly jenom do pořízení nových bytů, opravy všeho starého se daly dělat mnohem méně fanfarónsky. Nešetřilo se ničím, ani místem, ani energií, ani materiálem. Jen čím dál víc se začalo šetřit na lidech. Dobře si pamatuju, jak jedním z ukazatelů úspěšnosti podniku, kde jsem pracovala, byl i údaj o tom, o kolik dokázal snížit za rok počet zaměstnanců. A v tomto myšlenkovém ovzduší žijeme dodnes - je jedno, jaké bude mít úspora důsledky, kouzelným slovíčkem je sleva, a souběžně se slevami různých dreků se podstatné věci zdražují. Díky slevám nám zůstává iluze svobodného konzumu, v němž se nesvobodné zdražování ztratí.

Naše společnost skutečně reformu potřebuje, o tom se ostatně alespoň na těchto stránkách shodneme. Těžko to však dokáže, nenajde-li společný étos. A ten se nedá formulovat ekonomicky, prostě nevíme, jak se dostat k penězům, kterých je všude kolem viditelně dost, jen ne tam, kde by jich bylo potřeba. Nevíme, komu vytlouct okna, na koho střílet, ani to nechceme. To, v čem žijeme, je už vyhlášená válka mezi občany a úzkou vrstvou oligarchů, kteří drží svět v hrsti, ale my v ní nemáme žádné síly ani prostředky, o něž bychom se mohli opřít. Když jsme vstupovali do Evropské unie, zdálo se mi, že ten étos by mohlo být naše evropanství, že bychom se mohli opřít o sebe navzájem. Odmítnout jako Evropská unie tu nemožnou globální soutěž, trvat si na svém, donutit celý ten proces globalizace, aby se pootočil rozumnějším směrem. Poskytovat ochranu, když ne jistotu, vybízet k tvořivosti, být osobnější. A veřejně střídmější, tak, jak „to odpovídá našemu evropskému kulturnímu věku. Takhle nějak to znělo v roce 2002 po povodních. Dnes už se to nedaří, evropanství místo aby nám bylo oporou, stává se posmívaným úřadem. A ve své bezradnosti si volíme vlády, které se chovají, jako by na nás byly nasazeny na základě dávno odložených manažerských testů. A je příznačné, že nejvíc násilnické finty a fígle proti nám zkouší nikoli už kdysi tak obávané ministerstvo vnitra, ale ministr financí - na tom je proměna totalitních pák zřetelně vidět.

K tomu, aby lidé pochopili, co se ve společnosti děje, je velice důležitá kultura, respektive úroveň té lidové, obecně přístupné kultury. Myslím na to, jak v muzeu Charlese Dickense v Anglii je na závěr expozice napsáno, že Dickens byl už za svého života velká hvězda, taková, jako jsou dnes rockoví hudebníci. A že svým dílem ukázal jedné části obyvatelstva Anglie, jak žije druhá část. A ukázal to takovým způsobem, že vzbudil zájem a svým humorem i lehkým sentimentem i soucit. Dokázal bavit společnost bez rozdílu sociální příslušnosti, ale také jí uměl sáhnout do svědomí. Takovou moc dnes už literatura nemá, ale má ji televize.