Asi tak před deseti lety byla u nás velká móda manažerských školení. Byl to dobrý kšeft pro školící agentury, psychologové převzali metody západních firem, přečetli si pár knížek, osvojili si pár výrazů (mezi nimi obzvlášť nesnesitelné slovo „koučovat“), naučili se pracovat s prezentacemi a grafy a rozjeli se po podnicích a institucích. Nebýt toho nesnesitelného slovníku a pitomého předpokladu, že teprve teď se naučíme šéfovat, bylo by to možná i k něčemu dobré. Přinejmenším jsme si mohli uvědomit, co se na nás bude zkoušet. Ale nebylo. Doba nebyla ještě zralá, společnost byla ještě odolná a sebevědomá, stejně se ukázalo, že nejlepší motivací k výkonu je finanční ohodnocení a nejlepší nápady se rodí ne v konkurenčním prostředí, ale v prostředí solidárním, přátelském a spolupracujícím.

Tato školení však změnila atmosféru - anebo na ni možná jenom reagovala, to už dnes neumím posoudit. Nastala doba dosazování šéfu proti zaměstnancům, jinak řečeno, začali se hledat vedoucí, kteří se zaměstnanci ne vyjdou, ale zatočí. A rozmohly se smlouvy na dobu určitou, případně externí smlouvy na úvazky, které se svým rozsahem rovnaly pracovnímu poměru. Pracující tak byl držen v šachu obavou o práci, nechráněn zákoníkem práce mohl se buď přetrhnout - anebo jít jinam. Kam, že?