Výzva na podporu knih
Alena ZemančíkováKaždá kniha není literaturou. Jsou takové, které skutečně jsou „zboží jako každé jiné“. Mají i tyto knihy mít výhodnější sazbu DPH? A lze vůbec rozhodnout, které knihy to jsou? V době tak komerční, jako je naše, se každá debata o veřejné podpoře kulturních výkonů neřešitelně zamotává.
Na návštěvě Goethova domu ve Weimaru patřil k mým nejsilnějším zážitkům pohled do géniovy knihovny. Ta se nachází v postranním kumbálu, knihy (5 424 titulů v 7 000 svazcích) jsou tam seřazeny v mnoha regálech, regály jsou účelově obyčejné, jen tak prakticky stlučené, a knihy v nich nádherně očtené, mnohé mají oslí uši, seřazené jsou bez ohledu na formát a nákladnost vydání. Je to knihovna intelektuála, který knihu potřebuje ke své práci, intenzivně knihovnu využívá, knihy čte, stále jimi listuje. Pracovna sama je rovněž prostá místnost s psacím stolem, židlí, křeslem, kde básník mohl v pohodlnější poloze číst — a to je vše. Nikde žádný zvláštní komfort ani posvátná úcta.
Návštěva běžného knihkupectví v člověku zanechá odlišný pocit. Knih vychází kvantum, mnoho z nich je ovšem účelovým škvárem. Pozoruhodné je, jak opulentní obaly a kvalitní papír mají vydání celkem literárně bezvýznamných autorů (zejména zahraničních, Daniele Steelová se skví zlatým písmem, o Danu Brownovi ani nemluvě). Pro budoucí generace pomalu odumřel žánr vydané korespondence (a co se třeba Bettina Brentano provdaná von Arnim namanipulovala, aby její Dopisování s dítětem mezi ní a Goethem vypadalo tak, jak si ona přeje). Zato se komerčně dobře prosadil — a pak zamořil knižní trh — žánr knižního rozhovoru, kde může tázaný koneckonců říkat, co chce sám, zejména, když si knihu sám objedná a tazatele zaplatí! A pak je ještě podobné psaní, kde jde už o portrét vybrané osoby, složený často kompilací článků v magazínech, různých interview, televizních a rozhlasových vystoupení a výpovědí lidí okolo — a dotyčný s tím ani nemusí mít osobně mnoho společného.
A pak jsou na trhu také neuvěřitelné slátaniny v žánru červené knihovny a fantasy a přepisy filmových scénářů a — to je obzvlášť směšné — televizních seriálů, které vycházejí okamžitě poté, co se seriál odvysílá. A tisíce příruček, jak si užít sex a jak zhubnout a vyjít s partnerem a být v pohodě. Tohle všechno jsou knížky, které nesledují nic jiného než zisk, nejsou nijak zvláštním zbožím, vyžadujícím ochranu, a klidně by na ně mohla být uvalena dvacetiprocentní daň z přidané hodnoty, proč ne?
×
Diskuse
PE
February 28, 2011 v 9.31
Rozlišit kvalitu knihy nejde, právě proto, je všechny daníme stejně. Občas ostatně těžko rozlišit i knihu od časopisu. Ale možností je víc.
V Německu takto, když přijdete na poštu a knihu dáte do obálky až na přepážce, platíte za ni jako za dopis - kniha tam NENÍ zboží jako každé jiné. To platí v ČR, kde Čechov i kilo višní stojí při poslání stejně.
A Polsko loni zažilo velké protesty proti zvýšení DPH na knihy z 0 na 5 %. Jiný kraj, jiný mrav.
V Německu takto, když přijdete na poštu a knihu dáte do obálky až na přepážce, platíte za ni jako za dopis - kniha tam NENÍ zboží jako každé jiné. To platí v ČR, kde Čechov i kilo višní stojí při poslání stejně.
A Polsko loni zažilo velké protesty proti zvýšení DPH na knihy z 0 na 5 %. Jiný kraj, jiný mrav.
JG
February 28, 2011 v 11.48
Možná je to i tím, že - pokud to mohu posoudit - polští intelektuálové nebyli v posledních dvaceti letech tak servilní k vrchnosti jako u nás. Já jsem nepodepsal, odmítám být solidární s lidmi jako Jáchym Topol nebo Alexander Tomský, kteří před půl rokem jásali nad vládou rozpočtové zodpovědnosti.
SH
Knihy, které opravdu stojí zato číst, jsou a budou vždy dostupné i na internetu, protože je budou psát autoři s jinou motivací, než je zbohatnutí. Jsou ale knihy, které bych nechával bez zdanění, těmi jsou učebnice, především vysokoškolské, dneska mnohdy až obludně drahé a pak encyklopedie.
Víte, knihy na internetu, to je dnes už takové skoro klišé. Ona totiž kniha není jen text, který někdo vyvěsí na web a druhý si ho přečte. Je to 1) řemeslný artefakt sám o sobě (vazba, obálka, papír, sazba, grafika), 2) vrchol jakési vyšší knižní kultury - při její přípravě se setkávají redaktoři s editory, pracují na ní grafici, ilustrátoři - v některých případech i umělečtí knihaři atd. Tohle všechno internet škrtá - z knižní kultury se zde stává pouhý provoz, tiráže se jmény podílejících se pracovníků zcela ztrácí význam. A naopak: když už si koupíte půl kila svázaného papíru, disponujete matérií určitých kvalit, vlastníte nejen text, ale i jeho nosič, v němž je uchována i řemeslná dovednost těch, kteří na něm pracovali.
Navíc Vám, při vší úctě, uniká jedna z podstat problému: pokud hodíte pod nohy vydavatelů beletrie další klacek, lze se s úspěchem nadíti (a příklady z okolních zemí nás o tom ujišťují), že se většina textů, které by jinak mohly vyjít, na internet nikdy nedostane. Některá nakladatelství totiž plánují velmi pracné edice, jež vyžadují dlouhodobé studium díla autora, kterého si nakladatel vybral k vydání, a pak snad ještě delší dobu samotné editace textu. Jestli si myslíte, že totéž budou dělat, aby pak výsledný produkt vrzli někam na internet, tak Vás musím upozornit, že se hluboce mýlíte.
Navíc Vám, při vší úctě, uniká jedna z podstat problému: pokud hodíte pod nohy vydavatelů beletrie další klacek, lze se s úspěchem nadíti (a příklady z okolních zemí nás o tom ujišťují), že se většina textů, které by jinak mohly vyjít, na internet nikdy nedostane. Některá nakladatelství totiž plánují velmi pracné edice, jež vyžadují dlouhodobé studium díla autora, kterého si nakladatel vybral k vydání, a pak snad ještě delší dobu samotné editace textu. Jestli si myslíte, že totéž budou dělat, aby pak výsledný produkt vrzli někam na internet, tak Vás musím upozornit, že se hluboce mýlíte.
Přiznám se, že třetí odstavec článku mě trochu vyděsil. Určovat výši zdanění podle toho, zda jde o Dostojevského nebo Dana Browna? Autorka sice dál píše, že neexistuje způsob, jak to rozlišit, jenže s povzdechem "bohužel". To já tedy říkám "naštěstí".
JG
Nezávislí ekonomové jasně ukázali, že řešit státní deficit zvyšováním DPH je nesmysl. Proto je třeba odmítnout počínání této vlády jako celek, nikoli nedůstojně škemrat, ať klidně seberou všem ostatním, jenom nám proboha ne, protože my jsme nezastupitelní. Ostatně lidi okolo knížek nesou na současné situaci svůj díl viny, ačkoli většinou ani ne tak ze zlé vůle jako z hlouposti, když dvacet let nebyli schopní vidět svět jinak než brýlemi zapšklého antikomunismu a naivního anarchokapitalismu. Takže by to chtělo spíš konečně se veřejně ohradit proti ideologizované ekonomice, proti agresivitě a demagogii, proti sklonům označovat tvůrčí a přemýšlivé lidi za škůdce národa. Tady je Rhodos pro české intelektuály, hájit svoje hodnoty. Protože bude lhostejné, jaká bude výše daně na knihy a které žánry od ní budou osvobozeny, pokud ve společnosti zavládne atmosféra, že knihy je lépe nečíst, aby člověk nebyl podezřelý.
Neodpustím si sarkasmus: kdyby nakladatelé a spisovatelé vyhlásili "Děkujeme, odcházíme", vadilo by to někomu?
Neodpustím si sarkasmus: kdyby nakladatelé a spisovatelé vyhlásili "Děkujeme, odcházíme", vadilo by to někomu?
March 8, 2011 v 2.18
Mně se líbí text Daniela Strože: Proč nemohu podepsat Výzvu na obranu knih – viz zde:
http://www.blisty.cz/art/57587.html
http://www.blisty.cz/art/57587.html
Pane Molnáre,
dovolte mi reagovat. Obávám se, že text Daniela Strože (a v některých partiích bohužel i zde přítomný článek paní Zemančíkové) je typickým příkladem ideologického boje o tzv. kulturní hodnoty. Oba texty, Strožův zvláště, jsou místy velmi nabezpečné, protože míchají, pro mě zcela nepochopitelně, dvě věci - ekonomickou problematiku zdanění a otázku, řekněme to jednoduše, osobního vkusu, který se vydává za obecnou kritiku "pokleslosti". Jak jsem naznačil výše, příslušná partie článku paní Zemančíkové je pro mě nepřijatelná, musím ji razantní odmítnout; až mě udivuje ten konzervativní přístup ke kultuře z pera snad levicové (?) intelektuálky.
Proč proboha skrze daňovou problematiku chtít řešit úroveň současné kultury? Co je to za nesmysl? Tahle konfúze je jen, zdá se, dalším dokladem neschopnosti racionálního přesného myšlení některých "kulturních pracovníků" (jak se jim říkalo za minulého režimu).
Že vedle Tolstého, Nabokova, Milosze atd. bude vycházet i hromada hloupostí - to je prostě fakt, které sotva můžeme řešit principem daňového zatížení. Nebo má být zřízen nějaký nový odbor ministerstva vnitra, který bude uvedené mít ve své gesci? A co je to za větu ve Strožově článku o devastaci kultury v 90. letech, na níž se měl údajně podílet V. Havel? Danielu Strožovi už evidentně přeskočilo.
Proč jsem výzvu podepsal? Nedávno byl v Polsku publikován průzkum, podle něhož Poláci málo čtou. Za největší čtenáře Evropy jsou v onom průzkumu zmíněni vedle Francouzů právě Češi. To je jistě povzbudivé - v Polsku ostatně funguje stereotyp o Češích jako národu velkých čtenářů. Výzvu jsem podepsal proto, aby knihy nepřestaly být lidem dostupné, nic víc a nic míň. A je mi srdečně jedno, zda si nějaký člověk koupí Roberta Musila či knížky Báry Nesvadbové. Možná že i pro leckterého vzdělance bude Nesvadbová zábavnější :)
dovolte mi reagovat. Obávám se, že text Daniela Strože (a v některých partiích bohužel i zde přítomný článek paní Zemančíkové) je typickým příkladem ideologického boje o tzv. kulturní hodnoty. Oba texty, Strožův zvláště, jsou místy velmi nabezpečné, protože míchají, pro mě zcela nepochopitelně, dvě věci - ekonomickou problematiku zdanění a otázku, řekněme to jednoduše, osobního vkusu, který se vydává za obecnou kritiku "pokleslosti". Jak jsem naznačil výše, příslušná partie článku paní Zemančíkové je pro mě nepřijatelná, musím ji razantní odmítnout; až mě udivuje ten konzervativní přístup ke kultuře z pera snad levicové (?) intelektuálky.
Proč proboha skrze daňovou problematiku chtít řešit úroveň současné kultury? Co je to za nesmysl? Tahle konfúze je jen, zdá se, dalším dokladem neschopnosti racionálního přesného myšlení některých "kulturních pracovníků" (jak se jim říkalo za minulého režimu).
Že vedle Tolstého, Nabokova, Milosze atd. bude vycházet i hromada hloupostí - to je prostě fakt, které sotva můžeme řešit principem daňového zatížení. Nebo má být zřízen nějaký nový odbor ministerstva vnitra, který bude uvedené mít ve své gesci? A co je to za větu ve Strožově článku o devastaci kultury v 90. letech, na níž se měl údajně podílet V. Havel? Danielu Strožovi už evidentně přeskočilo.
Proč jsem výzvu podepsal? Nedávno byl v Polsku publikován průzkum, podle něhož Poláci málo čtou. Za největší čtenáře Evropy jsou v onom průzkumu zmíněni vedle Francouzů právě Češi. To je jistě povzbudivé - v Polsku ostatně funguje stereotyp o Češích jako národu velkých čtenářů. Výzvu jsem podepsal proto, aby knihy nepřestaly být lidem dostupné, nic víc a nic míň. A je mi srdečně jedno, zda si nějaký člověk koupí Roberta Musila či knížky Báry Nesvadbové. Možná že i pro leckterého vzdělance bude Nesvadbová zábavnější :)
Námitka proti směšování zdanění a úrovně kultury je namístě.
Jinak ovšem Strož nenapsal, že se Havel na devastaci "podílel" (i když i o tom by se vzhledem ke kvalitě jeho textů a projevů dalo diskutovat), ale že jí přihlížel. -- Každopádně byl tehdy rozkraden a zlikvidován Knižní velkoobchod, zničena nakladatelství jako Odeon nebo ČS. (Nakladatelství, ve kterých byly knihy - představte si to! - ještě odborně a jazykově redigovány.) Havlův podpis pod nějakou peticí dnes proto působí - mírně řečeno - směšně.
Jinak ovšem Strož nenapsal, že se Havel na devastaci "podílel" (i když i o tom by se vzhledem ke kvalitě jeho textů a projevů dalo diskutovat), ale že jí přihlížel. -- Každopádně byl tehdy rozkraden a zlikvidován Knižní velkoobchod, zničena nakladatelství jako Odeon nebo ČS. (Nakladatelství, ve kterých byly knihy - představte si to! - ještě odborně a jazykově redigovány.) Havlův podpis pod nějakou peticí dnes proto působí - mírně řečeno - směšně.
Díky, pane Kopecký za opravu mé nepřesné parafráze Strože. Pokud jde o ty kauzy, které jmenujete, to je dobře známo, byla to špína, ale stejně si myslím, že 90. léta rozhodně nebyla kulturním úhorem. Sám si pamatuji na tu až nepřehlednou žeň kulturních periodik (některá, žel, zanikla příliš brzy, např. Iniciály) a kvalitních titulů na pultech knihkupectví. Zvýšení DPH bude mít za následek, že se řada textů přesune na internet. Olomoucká Aluze tak učinila už před časem, Deník Referendum budiž také příkladem.
Dovolil jsem si sehnat Daniela Strože a požádat ho o reakci na váš příspěvek v 07:38:35. Níže vkládám jeho text:
„Danielu Strožovi už evidentně přeskočilo,“ napsal Roman Kanda z Prostějova, poněvadž v mém článku, nazvaném Proč nemohu podepsat Výzvu na obranu knih (v Britských listech) prý stojí, že se na devastaci kultury v 90. letech podílel V. Havel. Takto hnusně manipulativní artikulace mě vůbec nepřekvapuje; je v tomto popřevratovém, a to jak kulturně, tak i politicky zvráceném „Česku“, zbudovaném na lžích a podvodech všeho druhu, příznačným jevem. A utvrzuje mě pouze v mém přesvědčení, že zdejší společenský marasmus skutečně klesl až k samému dnu, může-li takový lapsus vyprodukovat dokonce i hlava vysokoškolského učitele!
Naštěstí se panu Kandovi dostalo vzápětí odpovědi Jana Kopeckého z Vídně, což je nejspíš opět typické: naznačuje to, že hned kousek za hranicemi tohoto státu dokážou lidé ještě číst přesně, bez nasazování si ideologických brýlí jakéhokoli druhu, které Kanda tolik odsuzuje. Pan Kopecký si totiž všiml, že ve svém textu nepíšu o Havlově „podílu“, ale „přihlížení“. Ano, Havlova vina spočívá právě v tom pasivním přihlížení; drancování české literatury nebylo sice přímo jeho výmyslem, ale ač ve funkci prezidenta státu, nehnul proti němu ani prstem.
Iniciátorů a uskutečňovatelů té poslední „pohromy pro české knihy“, která ovšem nenastala počátkem let sedmdesátých, ale bezprostředně po roce 1989, byla řada. Pan Kanda by měl ale vědět, že jedním z nejagilnějších byl Vladimír Pistorius, tehdy novopečený ředitel a pozdější privatizátor nakladatelství Mladá fronta, v současnosti předseda SČKN, který Výzvu vydal. Pistorius je jedním z jejích autorů. Není tedy divu, že v ní o tak ostudné události není zmínky. Pravdu je možné zamlčovat – třeba i některými ze současných pánů učitelů – jenomže vždycky stejně vyjde napovrch. A s tím by měli mít Češi už dostatečnou zkušenost. Nebo se mýlím?
Daniel Strož
„Danielu Strožovi už evidentně přeskočilo,“ napsal Roman Kanda z Prostějova, poněvadž v mém článku, nazvaném Proč nemohu podepsat Výzvu na obranu knih (v Britských listech) prý stojí, že se na devastaci kultury v 90. letech podílel V. Havel. Takto hnusně manipulativní artikulace mě vůbec nepřekvapuje; je v tomto popřevratovém, a to jak kulturně, tak i politicky zvráceném „Česku“, zbudovaném na lžích a podvodech všeho druhu, příznačným jevem. A utvrzuje mě pouze v mém přesvědčení, že zdejší společenský marasmus skutečně klesl až k samému dnu, může-li takový lapsus vyprodukovat dokonce i hlava vysokoškolského učitele!
Naštěstí se panu Kandovi dostalo vzápětí odpovědi Jana Kopeckého z Vídně, což je nejspíš opět typické: naznačuje to, že hned kousek za hranicemi tohoto státu dokážou lidé ještě číst přesně, bez nasazování si ideologických brýlí jakéhokoli druhu, které Kanda tolik odsuzuje. Pan Kopecký si totiž všiml, že ve svém textu nepíšu o Havlově „podílu“, ale „přihlížení“. Ano, Havlova vina spočívá právě v tom pasivním přihlížení; drancování české literatury nebylo sice přímo jeho výmyslem, ale ač ve funkci prezidenta státu, nehnul proti němu ani prstem.
Iniciátorů a uskutečňovatelů té poslední „pohromy pro české knihy“, která ovšem nenastala počátkem let sedmdesátých, ale bezprostředně po roce 1989, byla řada. Pan Kanda by měl ale vědět, že jedním z nejagilnějších byl Vladimír Pistorius, tehdy novopečený ředitel a pozdější privatizátor nakladatelství Mladá fronta, v současnosti předseda SČKN, který Výzvu vydal. Pistorius je jedním z jejích autorů. Není tedy divu, že v ní o tak ostudné události není zmínky. Pravdu je možné zamlčovat – třeba i některými ze současných pánů učitelů – jenomže vždycky stejně vyjde napovrch. A s tím by měli mít Češi už dostatečnou zkušenost. Nebo se mýlím?
Daniel Strož
March 9, 2011 v 12.29
Děkuji panu Molnárovi za vložení reakce Daniela Strože. Nevím, nakolik je vhodné rozvíjet debatu nad článkem, který byl publikován jinde než v DR, ale diskuse byla už zahájena, tak snad jen stručnou reakci.
V jednom má Daniel Strož pravdu: že nepíše o podílení se V. Havla na devastaci kultury 90. let, ale o jeho přihlížení. Avšak vzhledem k tomu, že sám Strož ve své reakci uvádí, že „Havlova vina spočívá právě v tom pasivním přihlížení; drancování české literatury nebylo sice přímo jeho výmyslem, ale ač ve funkci prezidenta státu, nehnul proti němu ani prstem“, nebyl můj lapsus tak nepochopitelný; snad i přihlížení může být chápáno jako podílnictví sui generis. Ale dobrá, nebudu se vykrucovat. V článku v BL se jasně píše, že Havel „mlčky přihlížel“. Pan Kopecký mou nepřesnou parafrázi právem opravil, a já jsem chybu poctivě uznal.
Vše ostatní jsou Strožovy osobní útoky, které pod razantní rétorikou skrývají myšlenkovou schematičnost. Pro tuto rétoriku jsou charakteristické výrazy jako „hnusný“, „zvrácený“, „marasmus“, „ostudný“ apod. Člověk má až pocit, že čte Ladislava Štolla (neblahé paměti). Jsem holt přímo reprezentantem zdejšího společenského marasmu. Reakce pana Kopeckého byla typická, neboť ji napsal z Vídně. Mé trvalé bydliště je v Prostějově, z čehož panu Strožovi vyplývá cosi, co nemá s realitou nic společného. Nechť si o mně zjistí aspoň minimum informací dostupných na internetu, když už mu jde o hodnocení mé osoby. Odmítám být reprezentantem čehokoli, řazen k jakémukoli názorovému či ideologickému táboru, typizován - to si jen Strož takhle organizuje realitu, aby měl jasno, kde je „pravda“ a kde je „lež“.
Přitom paradoxem je, že s některými (ale opravdu jen některými) postřehy článku, který v BL publikoval, bych mohl souhlasit - nikoli však s rámcujícím obrazem kulturní pohromy po roce 1989. Ovšem to by bylo na jinou diskusi, pro jejíž subtilnější argumentaci zde asi není místo.
V jednom má Daniel Strož pravdu: že nepíše o podílení se V. Havla na devastaci kultury 90. let, ale o jeho přihlížení. Avšak vzhledem k tomu, že sám Strož ve své reakci uvádí, že „Havlova vina spočívá právě v tom pasivním přihlížení; drancování české literatury nebylo sice přímo jeho výmyslem, ale ač ve funkci prezidenta státu, nehnul proti němu ani prstem“, nebyl můj lapsus tak nepochopitelný; snad i přihlížení může být chápáno jako podílnictví sui generis. Ale dobrá, nebudu se vykrucovat. V článku v BL se jasně píše, že Havel „mlčky přihlížel“. Pan Kopecký mou nepřesnou parafrázi právem opravil, a já jsem chybu poctivě uznal.
Vše ostatní jsou Strožovy osobní útoky, které pod razantní rétorikou skrývají myšlenkovou schematičnost. Pro tuto rétoriku jsou charakteristické výrazy jako „hnusný“, „zvrácený“, „marasmus“, „ostudný“ apod. Člověk má až pocit, že čte Ladislava Štolla (neblahé paměti). Jsem holt přímo reprezentantem zdejšího společenského marasmu. Reakce pana Kopeckého byla typická, neboť ji napsal z Vídně. Mé trvalé bydliště je v Prostějově, z čehož panu Strožovi vyplývá cosi, co nemá s realitou nic společného. Nechť si o mně zjistí aspoň minimum informací dostupných na internetu, když už mu jde o hodnocení mé osoby. Odmítám být reprezentantem čehokoli, řazen k jakémukoli názorovému či ideologickému táboru, typizován - to si jen Strož takhle organizuje realitu, aby měl jasno, kde je „pravda“ a kde je „lež“.
Přitom paradoxem je, že s některými (ale opravdu jen některými) postřehy článku, který v BL publikoval, bych mohl souhlasit - nikoli však s rámcujícím obrazem kulturní pohromy po roce 1989. Ovšem to by bylo na jinou diskusi, pro jejíž subtilnější argumentaci zde asi není místo.
Na čtení nezbejvalo času, poněvadž se muselo pořád prchat, tak se to vodhazovalo, a potom byl už takovej zvyk, že jakmile bylo slyšet první kanonádu, že pucflek hned vyházel všechny zábavný knížky.
+ Další komentáře