Na návštěvě Goethova domu ve Weimaru patřil k mým nejsilnějším zážitkům pohled do géniovy knihovny. Ta se nachází v postranním kumbálu, knihy (5 424 titulů v 7 000 svazcích) jsou tam seřazeny v mnoha regálech, regály jsou účelově obyčejné, jen tak prakticky stlučené, a knihy v nich nádherně očtené, mnohé mají oslí uši, seřazené jsou bez ohledu na formát a nákladnost vydání. Je to knihovna intelektuála, který knihu potřebuje ke své práci, intenzivně knihovnu využívá, knihy čte, stále jimi listuje. Pracovna sama je rovněž prostá místnost s psacím stolem, židlí, křeslem, kde básník mohl v pohodlnější poloze číst — a to je vše. Nikde žádný zvláštní komfort ani posvátná úcta.

Návštěva běžného knihkupectví v člověku zanechá odlišný pocit. Knih vychází kvantum, mnoho z nich je ovšem účelovým škvárem. Pozoruhodné je, jak opulentní obaly a kvalitní papír mají vydání celkem literárně bezvýznamných autorů (zejména zahraničních, Daniele Steelová se skví zlatým písmem, o Danu Brownovi ani nemluvě). Pro budoucí generace pomalu odumřel žánr vydané korespondence (a co se třeba Bettina Brentano provdaná von Arnim namanipulovala, aby její Dopisování s dítětem mezi ní a Goethem vypadalo tak, jak si ona přeje). Zato se komerčně dobře prosadil — a pak zamořil knižní trh — žánr knižního rozhovoru, kde může tázaný koneckonců říkat, co chce sám, zejména, když si knihu sám objedná a tazatele zaplatí! A pak je ještě podobné psaní, kde jde už o portrét vybrané osoby, složený často kompilací článků v magazínech, různých interview, televizních a rozhlasových vystoupení a výpovědí lidí okolo — a dotyčný s tím ani nemusí mít osobně mnoho společného.

A pak jsou na trhu také neuvěřitelné slátaniny v žánru červené knihovny a fantasy a přepisy filmových scénářů a — to je obzvlášť směšné — televizních seriálů, které vycházejí okamžitě poté, co se seriál odvysílá. A tisíce příruček, jak si užít sex a jak zhubnout a vyjít s partnerem a být v pohodě. Tohle všechno jsou knížky, které nesledují nic jiného než zisk, nejsou nijak zvláštním zbožím, vyžadujícím ochranu, a klidně by na ně mohla být uvalena dvacetiprocentní daň z přidané hodnoty, proč ne?

Kniha změnila svět, je spojena s bohatou mytologií a symbolikou a je to předmět posvátný. Či spíše byl, v době, kdy nebyla dostupná téměř nikomu, kdy bylo těžké ji získat i přečíst, kdy pro věčnost fixovala zásadní text. Ale na Goethově knihovně vidíme, že její majitel nejen že si pravděpodobně před každým otevřením knihy nešel umýt ruce, ale že si dokonce ohýbal rohy jako záložky, slinil prsty při obracení stránek a vozil s sebou své svazky na cestách. Autor Fausta zacházel s knihami jako s běžnou součástí každodenní existence, ne jako s posvátnými předměty. Kniha dokáže změnit svět — ale nejen Bible, na kterou si jistě okamžitě vzpomeneme, ale i kniha špatná a zlá, jako Mein Kampf. Kniha je zboží jako každé jiné — ale ne každá a ne vždy. Antologie expresionismu není totéž jako životopis Ivety Bartošové. Vydání Mein Kampf v Německu roku 1925 mělo jiný význam než jeho české vydání v roce 2000. Kniha je v dějinách civilizace něco naprosto zásadního, ale dnes, obávám se, o ní sotva můžeme mluvit jako o nějaké svátosti.

Bohužel není způsob, jak to rozlišit. A kdo to má udělat? Jak je to v cizině, třeba ve Velké Británii — tu nepatrnou DPH tam mají všechny knihy, i takové, o nichž tu byla řeč?

Vždycky, když mě napadají takové otázky, rozbíhá se úvaha dál. U nás přece není mnoho možností, co vyrábět, aby to jinde nevyráběli levněji anebo i lépe. Rozhodně ale můžeme beze strachu z čínské konkurence podnikat ve vlastním jazyce — a protože poctivá literatura není zboží, které by přineslo „rychlé prachy“, musí to být lehké a levné, efemérní, zapomenutelné a celkem vzato i zahoditelné psané slovo. Tyhle levné edice zaměstnávají mizerné grafiky, překladatele se středoškolskou úrovní znalosti jazyka (zejména češtiny), živí bídné vydavatele. Je to, podle mého přesvědčení, asi stejně užitečná a ušlechtilá činnost jako modelování nehtů, které se u nás tak úspěšně rozšířilo a které přece také není vůbec k ničemu. Klidně by mohla být zdaněná stejně jako to modelování nehtů.

Ano, ale co s literaturou uměleckou a odbornou? To není jen otázka soukromých nákupů knížek, které potřebujeme či chceme číst, to se přece týká i veřejných knihoven, kterým se zvýšením DPH na knihy určitě nezvýší rozpočty. Nejvíc přece čtou mladí lidé a studenti a senioři, kteří si konečně můžou dopřát četbu v křesle. Ale právě ti nemají peněz nazbyt, právě oni tvoří většinu klientely veřejných knihoven a očekávají, že knihovna bude mít v oblasti literatury to, co aktuálně vychází, o čem se píše a mluví, co stojí za čtení. V případě studentů i co po nich jejich škola žádá. Kde se k tomu dostanou?

Na každé výhodě nebo úlevě dokážou parazitovat lidé, kterým osobní prospěch je nade vše. Když jsem se rozčilovala, že Národní galerie (její ředitel Knížák) zrušila bezplatné první středy v měsíci, které podobně jako knihy v knihovnách využívají zejména lidé, kteří nemají mnoho peněz, nemají nárok na slevu, ale mají zájem o umění, vysvětlili mi přátelé zaměstnanci Národní galerie, že ovšem cestovní kanceláře zneužívaly bezplatných střed k hromadným návštěvám výprav. Nesdílím jejich pohoršení, říkám si — je to legální a je to méně ubohé, než podobné proklouzávání k výhodám v jiných oborech než je umění. Zrušme vstupné vůbec nebo to nechme plavat, ale zrušit volný den i těm, kteří ho nezneužívají, je  postup podle našeho oblíbeného principu kolektivní viny.

A s těmi knížkami je to asi totéž. Nakonec ti špatní grafici a mizerní překladatelé, autoři a vydavatelé podnikají v něčem, co se dá při nejmenším recyklovat, prostý lid alespoň něco čte a skutečná literatura a věda na tom netratí.

Velký demagog Miroslav Kalousek se vyjádřil, že by koneckonců vyměnil nižší DPH na knihy za zvýšení DPH většímu sortimentu potravin. Že knihu nikdy v popelnici neviděl, zatímco potravin spoustu. Jenomže: knihy, pokud už je člověk vyhodí, patří do tříděného papíru — tam by možná nějaké našel. Na potraviny neexistuje second hand ani antikvariát. Knihy prostě nejsou biologický materiál s omezenou dobou trvanlivosti. Přirovnání nesedí.

A výzvu k záchraně knih jsem podepsala.