K Terrymu Pratchettovi jsem se dostal přes svého nejstaršího syna. Četl jednu jeho knihu za druhou a mě trochu štvalo, že místo toho nečte raději něco klasičtějšího, jako třeba Dva divochy nebo Zimu v Kaňonu. Navíc byl schopen citovat sáhodlouhé pasáže, čemuž ovšem nebylo moc rozumět, protože se při tom neustále chechtal.

Proto jsem se rozhodl, že se také seznámím s tímto spisovatelem bestsellerů, abych měl alespoň představu, o co se vlastně jedná a případně to nějak vhodně výchovně ovlivnil — což jsem ovšem už od počátku považoval jen za málo realistické. Nezačal jsem knihami, protože fantasy pro mě ideově skončilo samozřejmě velikým Tolkienem. Pomohla náhoda, když jsme dostali DVD s filmem Zaslaná pošta. Usebral jsem se tedy podívat se alespoň na toto filmové zpracování.

Zaslaná pošta zřejmě určitě není nejlepší film světa, a není to možná ani nejlepší Pratchettovo dílo. Nicméně mě to zaujalo. Podíval jsem se na další filmy a pak začal číst knihy ve výborném překladu Jana Kantůrka a poslouchat audio zpracování — zvláště ta od nezdolného Jiříka. Říká se mi to těžko, ale prostě jsem tomu propadl.

Většina knih, které Pratchett napsal, jsou vydávány za knihy pro dospělé. Ale všechny mohou číst i děti. A myslím, že by bylo dobře, kdyby je četly. Podle Pratchetta je totiž fantasy možností, jak se podívat na náš svět s odstupem a z nového pohledu. A to se mu v jeho dílech daří bravurně.

V knihách se to hemží trpaslíky, trolly, zombíky, policajty, diktátory, čarodějkami i kouzelníky. A samozřejmě lidmi z různých národů a kontinentů Zeměplochy, kteří se spíše nemají rádi, protože nejedí ty samé knedlíky.

Ale nedá se nic dělat, žijí společně na Placce, která se pomalu žene vesmírem na hřbetě čtyř slonů stojících na krunýři želvy A'Tuin. Jejich hemžení, hamižnost i dobrosrdečnost, hloupost i snaha po moudrosti nám nastavují zrcadlo. Není křivé, ale ani to není nijak příjemný pohled. Přesto se neubráníte smíchu. Ale je to smích, který může být osvobozující. Osvobozující od agresivity, netolerance, předsudků a zažitých stereotypů.

Jeho knihu Hrrr na ně, jsem četl zrovna v době, kdy došlo k atentátu na francouzské levicové karikaturisty ze strany náboženských fanatiků. Kniha pojednává o politické krizi mezi dvěma národy, která málem skončí válkou. Hádají se o území, které nemá žádnou hodnotu a vlastně ani neexistuje a to, že jedni jedí vepřové a druzí zase ani náhodou a ještě k tomu žijí ve stanech na spoustě písku, situaci nijak neulehčuje. Přesto se nakonec vše podaří vyřešit a k válce nedojde.

Pratchettovi se perfektně, s nadhledem a humorem, podařilo vystihnout pošahané válečné jestřáby, vládce ve vleku událostí a obecně lidi, s nimiž hýbou zažité předsudky a pečlivě vykalkulovaná a řízená „davová psychóza“. Podle Pratchetta ale nakonec rozum vyhrává. Protože všechna stvoření jsou si nakonec podobná, nechtějí válčit a chtějí si v klidu žít se svými blízkými. A tak celá válka končí smířením a několikasethlavým fotbalovým zápasem původně znepřátelených vojsk.

Terry Pratchett psal několik let jednu až dvě knihy ročně. Tohle tempo bylo trochu znát na opakovaných fórcích a stylových figurách. Někdy si vypomáhal klasickými tématy, ale vždy originálně a s bravurou, jako když v Maškarádě zpracoval Fantoma opery.

V roce 2007 mu lékaři diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. Rozhodl se s ní bojovat tvořivě a začal psát ještě usilovněji. Psal jednu knihu za druhou, i když tvrdil, že možná největší zásluhou pro literaturu by bylo, kdyby se psalo méně, jenže toho on není schopen. To řekl po obdržení řádu britského impéria za zásluhy o literaturu. Později mu byl udělen i titul rytíře.

Při té příležitosti si nechal vykovat meč z vlastnoručně nakopané a přetavené rudy z meteoritu a stříbra. „Přece si nemyslíte, že by si autor fantazy nechal uniknout rytířský titul,“ řekl úředníkům, kteří se ho předběžně ptali, aby zabránili skandálu s odmítnutím, zdali by titul přijal.

Terry Pratchett se narodil v  1948 v Beaconsfield v Buckinghamshire v Anglii. V roce 2010 napsal pro BBC esej Potřást si ruku se smrtí, kde obhajoval právo na asistovanou sebevraždu. SMRŤ, ten suchar s kosou z jeho knih mu přišel potřást rukou 12. 3. 2015 do jeho domu Broad Chalke, tiché vesničce ve Wiltshire. Zrovna spal, obklopen rodinou a s kočkou na prsou.

Konec konců, jak říká SMRŤ: „NEMYSLI NA UMÍRÁNÍ, ŘEKNI SI PROSTĚ, ŽE ODCHÁZÍŠ DŘÍV, ABY SES VYHNUL NÁVALU.“