Když jsem se ještě v Baku zamýšlel nad tím, jak začít svůj projev, pokud bude nějaký potřeba, okamžitě mi v mysli vyvstala následující znepokojivá slova: „Před Vámi stojí naprosto bezbranný člověk“. Vzápětí mi hlavou zazněl můj rozhořčený vnitřní hlas: „Nestěžuj si,“ řekl, „nebuď starý bručoun. Nejsi ničím výjimečný, na světě je spousta lidí mnohem bezbrannějších, než jsi ty.“ Bohužel je to tak, mí drazí kolegové. Nyní už jsme naprosto všichni bezbranní vůči nepředstavitelně kruté době.

V dějinách bývají údobí, kdy prázdnotu lidských srdcí nedokáže nic zaplnit: ani náboženství, ani věda, ani literatura. Duchovní a umělecké autority jakoby nenávratně patřily minulosti. Jak se ukázalo, státní instituce nejvyspělejších zemí světa nejsou schopny předložit žádné uspokojivé řešení současné bezvýchodné morální a duchovní situace.

Dav slyší na laciná hesla

Kdysi moji spoluvěrci proklínali sovětskou moc za to, že nám uzavřela dveře do našich chrámů. Dnes se počet mešit pomalu rovná počtu škol, ale nikoho z mých spoluobčanů to Bohu nepřiblížilo. V kostelech i v mešitách panuje tíseň, v hlavách také. Lidé už nemají duchovní síly na to, aby se do budoucnosti dívali s nadějí, a ani nemají čas, aby zpytovali své duše. Po celém světě klesla kulturní úroveň. Lidé pochopili, že ani v kultuře nenaleznou spásu.

Bože, ve světě cítím už jen zimu,

odpusť, že doma musím svrchník oblékat.

Vše tvé už stihli změnit v rozvalinu,

a ani naše nedokáže hřát.

Sotva můžeme vyjádřit bolest v našich srdcích lépe, než jak se to podařilo mladému ruskému básníkovi v těchto čtyřech verších. Všichni jsme nyní bezmocní. Bezbranní jsou nejen jednotlivci, ale i celé masy a národy. Nikdo se nechystá nést zodpovědnost za zločinné politické avantýry v Čečensku, Jugoslávii, Iráku, Libyi, Sýrii, Jemenu, Donbasu, které si vyžádaly stovky tisíc životů a zničily miliony lidských osudů. Jestli to tak bude pokračovat, v nejbližší době nás zaplaví vlna nejhrůznějších zločinů, které navždy zůstanou nepotrestány.

Jak říkával Solženicyn, násilí a lež jdou vždy ruku v ruce. Násilí nežije samo a nemůže žít samo, je nevyhnutelně propleteno se lží. Násilí se nemůže ničím přikrýt, leda lží.

Násilí to nejsou jen teroristické útoky, ke kterým dnes dochází v nevídané míře a jež v nás probouzí strach o náš život a o osud našich milovaných a blízkých. Násilí je neméně děsivé také proto, že potají proniká do našich myšlenek a tím rozvrací naše srdce, zabíjí v nich víru v dobro a spravedlnost, činí nás bezmocnými vůči netečnosti a tmářství. Nemilosrdně zaměňuje dobro a zlo.

↗

V prosinci 2012 Akramu Ajlislimu vyšla kniha Kamenné sny, v níž tématizuje protiarménské pogromy v letech 1989 a 1990. Repro DR

Obrovské množství lidí, kteří nemají duši, nebo kteří mají v duši zlověstné prázdno, pod rouškou národní myšlenky beztrestně rozsévá semena nenávisti mezi lidmi a národy, které ještě včera v míru žili bok po boku.

Nacionalista je nebezpečný tím, že je svou povahou bezcitný optimista odmítající tragické chápání života, což od základu odporuje skutečnosti a pravdě. Jedná se o vzpouru proti rozumu a lidskosti. Jedná se o nestoudnou lež, která zní z úst ďábelsky zuřivých lidí, kteří mají tu opovážlivost prohlašovat se za nositele jediné správné myšlenky a skutečné bojovníky za štěstí lidu.

Navíc vlastenectví vštěpované shora dává takovýmto fašizujícím neřádům velikou příležitost proměnit lid v tupý dav. My však víme, že dav nejlépe slyší, nejlépe reaguje na laciná hesla. A obracet se k masám jakožto k národu znamená uvést ho na cestu dlouhotrvajícího a hrůzného tmářství.

Každý hřích najde svoji odplatu. Ale spisovatele dělá spisovatelem právě to, že i v těch nejextrémnějších podmínkách dokáže zachovat klidnou mysl před tváří pravdy. „Pravda je výš než Někrasov, výš než Puškin, výš než lid, výš než Rusko,“ napsal kdysi Dostojevskij. „Vyhýbejte se spisovatelům, kteří se prohlašují za hlas lidu,“ varuje jiný veliký ruský spisovatel, náš současník, Andrej Bitov.

Aby se spisovatel stal miláčkem mas, může psát jakkoli cokoli. Ale jen málokterému autorovi se podaří stát se čtenáři spřízněnou duší. Veškerá opravdová literatura — to jsou čestně nabyté zkušenosti, zkušenosti mysli a pocitů, které spisovatel sám prožil.