Když jsem se ještě v Baku zamýšlel nad tím, jak začít svůj projev, pokud bude nějaký potřeba, okamžitě mi v mysli vyvstala následující znepokojivá slova: „Před Vámi stojí naprosto bezbranný člověk“. Vzápětí mi hlavou zazněl můj rozhořčený vnitřní hlas: „Nestěžuj si,“ řekl, „nebuď starý bručoun. Nejsi ničím výjimečný, na světě je spousta lidí mnohem bezbrannějších, než jsi ty.“ Bohužel je to tak, mí drazí kolegové. Nyní už jsme naprosto všichni bezbranní vůči nepředstavitelně kruté době.

V dějinách bývají údobí, kdy prázdnotu lidských srdcí nedokáže nic zaplnit: ani náboženství, ani věda, ani literatura. Duchovní a umělecké autority jakoby nenávratně patřily minulosti. Jak se ukázalo, státní instituce nejvyspělejších zemí světa nejsou schopny předložit žádné uspokojivé řešení současné bezvýchodné morální a duchovní situace.

Dav slyší na laciná hesla

Kdysi moji spoluvěrci proklínali sovětskou moc za to, že nám uzavřela dveře do našich chrámů. Dnes se počet mešit pomalu rovná počtu škol, ale nikoho z mých spoluobčanů to Bohu nepřiblížilo. V kostelech i v mešitách panuje tíseň, v hlavách také. Lidé už nemají duchovní síly na to, aby se do budoucnosti dívali s nadějí, a ani nemají čas, aby zpytovali své duše. Po celém světě klesla kulturní úroveň. Lidé pochopili, že ani v kultuře nenaleznou spásu.

Bože, ve světě cítím už jen zimu,

odpusť, že doma musím svrchník oblékat.

Vše tvé už stihli změnit v rozvalinu,

a ani naše nedokáže hřát.