Od června letošního roku mohou obce podle novely zákona o pomoci v hmotné nouzi navrhnout vyhlášení takzvané „oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů“. Přistěhují-li se do takové lokality noví obyvatelé nebo se ti, kteří v ní už bydlí, v rámci ní přestěhují, přijdou o nárok na doplatek na bydlení — jednu ze dvou dávek, kterými stát podporuje chudé domácnosti. Jak ukazuje příklad města Kladna, toto opatření má své slabiny.

Město Kladno, stejně jako několik desítek dalších měst, podalo návrh na vyhlášení svého území za „oblast bez nových dávek“. Zatímco většina měst navrhla jen některé ulice či městské části, Kladno požádá o vyhlášení celého území. Návrh kladenské městské rady se bude nyní projednávat s příslušnými úřady. Již několik dní poté, co byl zveřejněn, se proti němu zvedla vlna kritiky neziskových organizací i některých politiků. Vzápětí získalo město Kladno mediální nálepku ghetta, a to včetně čtvrtí, které nejsou nijak problémové. Jedním rozhodnutím tedy Kladno získalo přesně opačnou image, než jakou se po několik let snažilo vytvářet.

Vedení města podání návrhu zdůvodňuje snahou zabránit příchodu nových chudých obyvatel do Kladna. O doplatek na bydlení nicméně přijdou i kladenští starousedlíci, jakmile budou z jakéhokoli důvodu měnit nájemní smlouvu. Nicméně již samotný princip tohoto opatření je zvláštní. Pro zjednodušení si jej představme nikoliv v komplikované dávkové oblasti, ale třeba na příkladu dopravních nehod.

Vysoký počet dopravních nehod na určitém území je určitě problém, který je v obci důležité řešit. Obec tedy může vyhlásit „oblast se zvýšeným výskytem dopravních nehod“, ve které už její obyvatelé nebudou moci žádat o nové řidičské průkazy. Logika vyhlašování „bezdávkových zón“ je obdobná. A slabiny tohoto opatření zřejmé. Dopravní nehody totiž nutně nezpůsobují jen řidiči, kteří žijí v okolí místa, kde k nehodě došlo, ale i řidiči odjinud. Stejné je to s kriminalitou a jinými „nežádoucími jevy“ v „bezdoplatkových zónách“.

Legislativní změna, která vyhlašování oblastí bez dávek umožnila, i postup města Kladna je příkladem kombinace neustále opakovaných mýtů o chudobě a sociálním vyloučení a dlouhodobého nezájmu o hledání věcných řešení. Paradoxně se tak děje ve stejné době, kdy stále větší počet měst koordinovaně řeší problémy chudoby a kdy je pro to dispozici řada nových nástrojů.

Právě jeden z těchto mýtů používá vedení města Kladna ke zdůvodnění, proč návrh na vyhlášení „bezdoplatkové zóny“ podalo. Konkrétně argumentuje přílivem sociálně vyloučených ze severočeských měst. V severočeských městech však o odchodu chudých do Kladna nikdo nemluví, místní naopak poukazují na příliv chudých z Kladna a středních Čech. V jiných regionech je slyšet zhruba totéž, navíc jen s informací, že do malých obcí se údajně stěhují chudí z města a do velkých měst zase chudí z venkova. Skoro všude zažívají příval sociálně vyloučených.

K podobným výsledkům docházejí i výzkumy migrace sociálně slabých obyvatel: migrace probíhá, ale obousměrně. Chudí se stěhují jak z Mostu do Litvínova, tak z Litvínova do Mostu, z Kladna a do Kladna a podobně. I ve většině venkovských obcí, kde žijí sociálně slabí, se jedná o starousedlíky. Celkový počet chudých ve městech se příliš nemění. Výjimku představují situace, kdy některá samospráva (spíše většího města) cíleně vystěhuje chudé z nějakého objektu a ti pak hledají bydlení i v okolních menších sídlech.

Mýtus přívalu sociálně vyloučených se dobře doplňuje s nezájmem a neochotou řešit problémy, které v každém městě dlouhodobě vznikaly. Obava, že do města přijdou další „nepřizpůsobiví“, se hodí pro odmítnutí návrhů na výstavbu sociálních bytů ze státních dotací, na změnu bytové politiky, která by (často dlouhodobě prázdné) byty umožnila pronajmout lidem, kteří nyní platí obchodníkům s chudobou vysoké nájmy za byty, které jsou spíše ruinami. Přitom přístup k obecnímu bydlení může již nyní obec snadno omezit jen pro ty, kteří mají na jejím území trvalé bydliště nebo v obci bydlí dlouhodobě. Neřešením problémy nemizí, jen se prohlubují.

Naštěstí přibývá aktivních obcí, kterým se daří problémy soužití řešit a dostávat dlouhodobě nezaměstnané na pracovní trh, zlepšovat bezpečnostní situaci nebo úspěšně vymáhat od nájemníků v obecních bytech i jejich staré dluhy, které by jinak rostly do nesplatitelných výšek. Některé z nich jsou tak úspěšné, že za své aktivity dostávají prestižní ocenění, jako například město Brno nebo obec Obrnice.

Pokud bude Kladno chtít skutečně něco dělat se „sociálně nežádoucími jevy“ na svém území, pomohou mu právě zkušenosti těchto měst, nikoliv mýty, silná gesta a kontraproduktivní opatření.