Sto sedmdesát let geopolitického aktéra jménem Střední Evropa
Vladimír HanáčekV těchto dnech si připomínáme výročí sepsání důležitého dokumentu, který předznamenal koncept Střední Evropy fungující na principu tvořivé spolupráce, rovnosti a vzájemného uznání.
Přesně před 170 lety, v noci z 10. na 11. duben roku 1848, vznikl dokument, který svým rozsahem i formou patří k banálním, avšak svým obsahem a významem předčil mnohé tlusté knihy sepsané v příštích desetiletích, ba stoletích. Autorem takzvaného Psaní či Dopisu do Frankfurtu byl v té době již vážený padesátiletý historik František Palacký. Palacký dobře pochopil důležitost situace, když obdržel pozvání (datované 6. dubna) na celoněmecké parlamentní shromáždění jako jedna z výtečných osobností prostoru, který si frankfurtský Vorparlament jakožto reprezentant všech příslušníků německého národa přál zastupovat.
Bylo mu jasné, že odpověď musí obsahovat principiální vyjádření postoje rodící se české měšťanské politiky k německému živlu na západ od historických zemských hranic a zhodnocení, zda tyto hranice stále existují a existovat mají. Především ale věděl, že jde o jedinečnou příležitost hodnotově a zároveň prakticky stvrdit základní principy, na kterých lze vystavět státoprávní program české politiky po celé příští půlstoletí.
Austroslavismus jako středoevropský program
Tento program, nejčastěji označovaný jako takzvaný austroslavismus, vycházel ze dvou základních postulátů: za prvé, České země představují historický státní celek, vždy svébytný a o sobě samém rozhodující. Jeho zapojení do soustátí Svaté říše římské a Německého spolku se odehrávalo ve spojení českého krále a německých knížat, nikoliv však skrze moc centrální německé vlády nad Českými zeměmi. Český národ jazykově slovanský se pak jako součást národa německého nikdy nepočítal.
Za druhé, České země jsou součástí prostoru, nacházejícího se v neuralgickém bodě velmocenských vztahů. Z jedné strany obklopen vznikající Říší německou a z druhé velmocenskými celky významně překračujícími kulturně-civilizační prostor latinské Evropy. Prostor obydlený malými národy, které se stanou silnými, jen pokud je jeden silný státní celek spojuje v jedno. Přirozeným centrem moci tohoto svazku národů je Vídeň. Palacký se tak jednoznačně přihlásil k příslušnosti svých zemí k habsburské monarchii.
Tento středoevropský státní celek ovšem nebude plnit svůj účel a nebude silný, pokud setrvá v popírání základních principů své existence, tedy respektu k rovnosti všech svých malých národů a jejich vzájemné rovnoprávnosti. Podstata austroslavismu netkvěla v představě, že většinu v tomto státě mají slovanské národy, jak se často dnes učí děti na českých školách, nýbrž v respektu k principu národní rovnosti.
Jenže: tím se naprosto ztrácí, že ten Frankfurtský sněm byl zároveň, a vlastně v prvé řadě r e v o l u c í; a to sice občanskou a modernizační revolucí, proti přežilému řádu feudálnímu.
Ten Frankfurtský sněm kromě jiného vydal katalog základních občanských práv, víceméně takových jaká jsou známa i dnes: svoboda osobní, svoboda vyznání, svoboda pohybu, svoboda majetku... Měl být zřízen dokonce i fakticky Ústavní soud, na který by se mohl obrátit každý občan, pokud by nějaký ze států spojených v onom nadnárodním celku porušoval své zákonné povinnosti. Jak historicky pokrokový byl ten Frankfurtský sněm, je možno poznat i z toho, že levicová část jeho poslanců dokonce požadovala, aby v tom katalogu občanských práv bylo zakotveno i právo na práci!
Všeho všudy tedy tento Frankfurtský sněm byl v prvé řadě aktem převratně emancipačním, měl být krokem respektive přímo krokem z feudalismu do moderny. Jenže - Češi se prostřednictvím Palackého odmítli zúčastnit tohoto díla univerzálně emancipačního, ze zájmů lokálně nacionálních. A tak se na tu občanskou svobodu pak muselo čekat ještě dalšího čtvrt století, až po skončení První světové války.
Autor píše: "Tento respekt je garantován a zároveň prakticky naplňován skrze aplikaci historického státního práva a federalizaci monarchie na půdorysu takzvaných historickoprávních individualit, tedy historických státních celků a prostoru mezi Německem a Ruskem."
Je třeba připomenout, že po skončení Metternichova i Bachova absolutismu, po roce 1870 již podunajská monarchie autonomii historických státoprávních celků respektovala. Prosincová ústava byla již neobyčejně moderní, i proto vydržela až do konce světové války.
A za druhé je nutno se ptát, p r o č ta revoluce prohrála; jestli to nebylo kromě jiného právě proto, že ti revolucionáři nebyli jednotní, a nebyli dost radikální. Ona prohrála právě proto, že ponechala dost času na sebrání sil reakčním silám především v Prusku a Rakousku. Takže kdyby se tehdá ti Češi přidali ke společnému dílu společenských reforem (a rozšiřovali toto dílo třeba ještě dál na východ, do dalších částí rakouské monarchie) - pak kdoví, jak by to všechno nakonec dopadlo.
A za třetí - tady se jedná především o princip, že Češi se namísto univerzalistického zájmu (občanské svobody) rozhodli upřednostnit svůj partikulární zájem národnostní. S tím výsledkem, že nakonec nezískali ani jedno, ani druhé.
A je samozřejmě otázka, jestli ta německá revoluce neztroskotala mimo jiné na tom, že se zároveň pokusila realizovat velký nėmecký národ a nenamáhala se přemýšlet nad tím, zda pro tuto idea lze získat Čechy, Rakušany a Poláky.
Prostě si tehdy Němci zvorali vlastní revoluci a na někoho to svést museli.