↗

Pomník Karla Havlíčka Borovského v Chicagu. Foto Diego Delso, WmC

Morava podivným, velmi neočekávaným způsobem stala se nyní nejdůležitější zemí v Rakousích, na ní rozhodne se snad osud budoucí celé říše, neboť není pravdě nepodobno, že ústava rakouská vypracována bude v Kroměříži. Na Moravě sídlí nyní císař se svým dvorem a Holomouc jest ustavičné jeviště nesčíslných deputací: vláda celého mocnářství vychází z Moravy.

Do této důležité cizí země, — nebo sněm moravský nedávno uzavřel, že se Morava s Čechy nikdy nespojí, (Stavovský sněm moravský v sezení dne 14. dubna 1848 vyslovil se proti spojení s Čechami — poznámka editora Havlíčkových politických spisů, vydaných roku 1901 v nakladatelství Jana Laichtera) — obrátil jsem nedávno cestu svou, a poněvadž právě jakýsi oddech nastal v politice jako přestávka mezi dvěma důležitými akty, vyplníme jej cestopisem.

Nezmiňuji se nadarmo o tom palaši

Bylo slyšeti, že se veliký počet poslanců říšského sněmu shromáždil v Brně, chtěl jsem se účastníkem státi jejich porad. Brno, o jehožto protislovanské zuřivosti tolik slyšeti bylo, o němžto se básnilo, že hotovo jest, české poslance, jestli tam dne 20. října podle úmluvy přijdou, schytati a franko porto do Vídně odeslati, toto Brno s vycpaným svým drakem na radnici, vábilo mne zvláště.

Před šestou hodinou k večeru kvapil jsem s ohromným palašem po boku k železnici. Nezmiňuji se nadarmo o tom palaši, a sice předně proto, aby každý o tom věděl, že jsem byl ozbrojen proti Brnu, za druhé proto, že tento palaš hraje znamenitou roli při mém cestování, a málem by příčinu k válce byl zavdal mezi králem českým a markrabím moravským. „Nechoďte do Brna! Pro všechny svaté! nechoďte do Brna!“ pravil mi jeden z bývalých ouhlavních nepřátelů našich za starých časů „Průmyslové Jednoty“ a nyní následkem všeobecného smíření náš přítel.

Na každém stanovisku železnice pozorovali jsme pozůstatek po knížeti Windischgrätzovi, totiž zástup vojáků na stráži. Na nádraží Holomouckém, právě když jsem opět na vůz pospíchal, přistoupil ke mně neb vlastně k palaši mému pan setník c. k. vojska a sice v nepřátelském oumyslu: „Račte tento palaš zde zanechati.“

„Kdybych ho zde byl zanechati chtěl, nemusel jsem ho s sebou brát: jedu do Brna!“

„Může být, že jedete do Brna, to však pozorovati nemohu ani z Vašeho palaše, ani z Vašeho kožichu; tolik ale jest jisto, že příkaz mám, abych nikoho se zbraní k Vídni nepouštěl!“

— Tu jsem tedy pozoroval ohromnou mýlku c. k. p. setníka, jenž myslil, že já Vídni na pomoc táhnu. „Jsemť Havlíček Borovský… ten a ten, a mám průvodní list do Brna,“ pravím satiricky v pevném domnění, že se po těch slovech c. k. pan setník začervená a litovati bude, že mne v podezření měl, jako bych Vídni na pomoc táhnul s palašem. Ale c. k. pan setník zdál se být v politice nezběhlý a stál na tom, abych palaš v Holomouci zanechal.

„Dobře!“ — myslil jsem si, odepínaje palaš, — „Jestli mne Frankfurtisté Brněnští zabíjí, nebudu mít já odpovídání z toho, nýbrž tento urputný v politice nesběhlý c. k. setník“.

Pokoj byl naplněn gardisty z Holomouce, kteří neopomenuli hned doma vypravovati, koho měl pan setník v důmění, že Vídni ku pomoci táhne, a komu vzal proto palaš. Zpráva roznesla se po Holomouci a palaš můj počal tam strašiti. Já ale strašil jsem v Brně bez palaše.

Brno opičí se po Vídni

Celé Brno naplněno bylo uprchlými Vídeňany, nikde nebylo prázdného místečka, kde by Ultračech hlavu položil. Sluší věděti, že v Brně a v německých městech na Moravě všichni Čechové o jeden stupeň v titule povýšeni jsou, nemluví se tam nikdy o Češích, nýbrž vždy jen o Ultračeších. Ultračech jmenuje se tam každý obyvatel království Českého, který se sám za Němce nevydává.

Po velikém chození dostal jsem konečně akcesit na pokoj, o kterém některá naděje byla odpoledne, že na noc prázdný bude.

První věc, která mne nesmírně překvapila, bylo velmi zhusta mluvení české (neb jak tam říkají moravské), na ulicích, skoro celá pracující třída lidu jest slovanská, a jenom honorace považuje sebe za německou, ačkoli štíty na domech hlásají samá českomoravská jména.

Dva mužové hýbají Brnem, jakožto zástupcové dobrého a zlého principu: Klácel a Skácel. Klácela našeho každý zná, Skácel jest přednosta Frankfurtského demokratického klubu v Brně, jehožto pověstné a pamětihodné zásady jsou: „Rovnost obou národností, ale s předností němčiny a se střediskem ve Frankfurtě!“ Tuto naivní zásadu vyřknul onen Skácel (nomen omen) skutečně a bez žertu v demokratickém spolku Brněnských Frankfurtistů!

— Ostatně se ale Brna dokonce co báti není, kromě malé činné strany Frankfurtské jest smýšlení celého ostatního, německy smýšlejícího obyvatelstva, příliš pohodlné a nechá svět běžeti, jak běží. Od činnosti našinců bude nyní záležeti, aby národní slovanský živel, který tam tolik pevných základů má, šířil se a dále kvetl.

Ostatně se zmocnil veliké části Němců a poněmčilců moravských nyní velmi duch provincionální, vlastenectví moravské, které Slovanstvu na škodu není. Žlutočervené barvy jest viděti zhusta, trikolor německý málo mezi měšťáky, u lidu panuje ale buď červeno-bílá neb slovanský trikolor.

Nejlepší a nejplatnější věc, která se o Brnu říci může, jest: Brno opičí se po Vídni. Skutečně se Brno snížilo až za předměstí Vídně. Brno nemá nikdy svůj úsudek, ale čeká vždy, až co Vídeň řekne; jen jedinou posud známe odhodlanost Brna, kde si troufalo míti samostatné mínění, a sice: Brněnská národní stráž má červené límce a výložky, které Vídeňská nemá! Nevím skutečně, odkud se vzala tato původnost!

Což divu, že Brno velice sympathisuje s Vídní, a nevím již, bylo-li to v Brně neb v jiném německém místě na Moravě, kde uzavřeno jest, aby jedna polovice národní stráže táhla Vídni na pomoc a druhá aby zůstala domov hájiti. Pak ale ukázalo se, že všichni chtěli být v té polovici, která měla domov hájiti! Podobným způsobem jsou všechny bouře v Brně neškodné, jsou to bouře ve sklenici vody.

Mnozí skutečně se na mne jako na afrikánské zvíře dívati chodili

Sám jsem byl svědkem očitým znamenitého kraválu v Brně, o kterém pak zprávy v časopisech velmi znamenité se zdály. Jednalo se o to, aby pětadvacet vozů prachu, který z Brna k Vídni vézti se měl, zadrženo bylo, ku kterému cíli se několik drvoštěpů s obuchy sešlo na hlavním náměstí před strážnicí národní stráže.

Národní stráž ale rozumovala takto: „Chceme-li zadržeti prach, musíme učinit revoluci proti vládě; my ale nechceme udělat revoluci, proto nezadržíme prach.“ — A skutečně odvezl se prach, a kromě trochu hubování a křiku nic jiného se nestalo.

O přeložení říšského sněmu do Kroměříže mluvilo se tenkrát všude po celém Brně. Muže se říci, že celé Brno bylo proti tomu přeložení, ale z dvojích rozličných příčin: jedna malá strana mrzela se na to, že nebude ve Vídni, druhá velká strana mrzela se, že nebude v Brně, jak vlastně byl oumysl.

Ostatně ale jsem v Brně nezakusil nižádného protivenství až na to, že se na mne mnozí skutečně jako na afrikánské zvíře dívati chodili, a pak na to malé nepohodlí, že jsem svou čepici červenou od národní gardy Pražské pouzdrem zakryl, protože ji považovali mnozí za svornostskou, z kteréhožto ohledu nechtěl jsem býti nevinnou příčinou několika nešťastných porodů ze strachu před svornostskou čepicí.

Sněm moravský posud v Brně sedí, ale nedělá již mnoho hluku, protože se jinde znamenitější věci dějí a na sebe více pozornost Brňanů obrací.

Moravské noviny

Jedno ze znamenitějších a pamětihodných dítek tohoto sněmu jsou „Moravské noviny“, které nyní šestkráte za týden po archu vycházeti budou na outraty země, jejichžto politickou část povede Klácel, ouřední Šembera. Historie původu těchto novin jest nad míru podivná. Vymohli je poslancové stavu rolnického, kteří na sněmu jen sami národnost slovanskou zastupují.

Ustanovilo se z počátku, že budou vycházet veliké německé noviny „Briinner Zeitung“ na outraty zemské. Poslanci-rolníci proti tomu žádali, aby také pro ně moravské (české) noviny vycházely, když zem outraty nese. Namluvilo se jim tedy, že budou noviny vycházeti na jedné straně německé, na druhé moravské. Tak přijato jest, ale obě strany s tím nebyly spokojeny.

Ustanovilo se tedy později, aby oboje noviny a každé zvlášť vycházely, však ale aby moravské jenom překlad byly německých, „neboť,“ — pravili Němci rolníkům, — „abyste všechno věděli, co Němci píší.“ Rolníci se z toho radovali, že budou všechno vědět, co Němci píší, a přijali ten návrh.

Nyní ale vysvětlili moudřejší mužové rolníkům celou věc, jak budou německé noviny psáti a smýšleti příznivě k Němcům a ku prospěchu Němců, a jak potom i lid slovanský bude na všechno hledět skrze brejle německé. Rolníci tomu porozuměli a obořili se ve sněmu posledníkrát na Němce a vymohli si, že budou „Moravské Noviny“ samostatné jako německé, a že budou zastávat Slovany, jako německé Němce.

Doufáme také, že pod tou redakcí, kterou dostaly, ouplně vyhoví potřebám lidu moravského.

Vystoupil poslanec Čambala — a dobře trefoval!

Vůbec jest tento moravský sněm v dějinách vlasti něco neobyčejného: šlechta, města a rolnictvo vedou tam ustavičné šarvátky, které se ale vždy ukončí vítězstvím rolnictva. Anděl strážce bdí nad zástupci našeho lidu, kteří bez náležité sběhlosti v těchto věcech přece vždy šťastně umí škodlivé a užitečné rozeznati.

Jednalo se o budoucím zastoupení Moravy na domácím sněmu, a německé měšťanstvo usilovalo o to, aby města měla na míň duší zástupce než venkov. Šlechta, která mnoho příčin měla, horšiti se na města více než na rolnictvo, protivila se této přednosti měst a přidala se k rolnictvu.

„Když chcete být demokrati,“ — pravila šlechta, — „nechtějte pro města přednost nad rolnictvem.“ Naše duše nejsou o nic horší než duše městské, proč by jich mělo tedy více jít na míru než městských?“ pravili rolníci.

A provedeno jest skutečně, že se na deset tisíc duší jeden poslanec voliti bude, bez ohledu na města a venkov, bez rozdílu. Tím poražen jest také na vždy v Moravě živel odrodilých, německy smýšlejících měst.

Brzy na to ale vystoupili opět poslanci měst ve sněmu a pravili takto: „Když jsme se — s bolestí měst! — chytili demokratie a zavedli rovnost měst a rolnictva, musíme demokratii ouplně provésti a šlechtě všechna její práva a přednosti odejmouti, aby nám a rolníkům byla rovna.“ Dobře, rokovalo se o tom, a jednalo se jen, má-li šlechta, až složí všechny přednosti své, aspoň jména (kníže, hrabě atd.) podržeti.

Tu ale vystoupil Čambala, poslanec rolnický. „Chceme-li koukol vypleniti, musíme to učiniti důkladně, i s kořenem; ani jména (tituly) ať nezůstanou!“ pravil Čambala biblicky, a stalo se — sněm uzavřel, že šlechta na Moravě přestane. Takto na sněmu jeden stav druhému pomáhal, města šlechtu a šlechta města naháněly rolníkům na ránu, a tito jako na čekání stáli a — dobře trefovali!

Nestoudnost, křiklavost a neustálé dráždění

Ostatně nevím o svém meškání v Brně již nic zajímavého povídati, leč že se v mé přítomnosti také držel soud nad tiskem, a sice veřejně, oustně. V Brně vychází několik malých, křiklavých německých časopisků, „Telegraf“, „Brünner Tagscourier“, „Constitutioneller Bote“, kteří sami sebe za hlavní demokraty, za sloupy a podpory svobody, za největší přátele lidu vydávají, skutečně ale jsou snad jediní reaktionáři v Brně, a sice proto, že svou nestoudností, křiklavostí a svým neustálým drážděním naši svobodu u poctivých lidí do nevážnosti, do ostudy a do ošklivosti přivádějí.

Jeden z nich „Telegraf“, když viděl, že může bez trestu Slovany, zvláště Čechy a všechno na světě, co se mu líbí, špiniti, osmělil se konečně a napsal o jednom obchodníku Brněnském, že prodává a kupuje kradené věci. Ten sebral svou exekutivní moc, několik známých s pevnýma rukama, táhl do redakce „Telegrafa“ a podal tam takové vyvrácení onoho článku, až na panu redaktorovi modřiny zůstaly.

Jaké mělo dále toto nedorozumění následky, toho jsem se již v Brně nedočkal; jakož jsem se nedočkal té kocoviny (pozn. JP: slovo mělo v roce 1848 jiný význam — viz link), kterou mne prý, (jak jsem se později dověděl), tamnější Frankfurtisté poctíti chtěli, když se z prvního omráčení po mém příchodu, ale teprva za dva dny, zpamatovali. Lituji skutečně velice, že jsem svým odjezdem těmto ubožátkům pokazil jejich malé vyražení a největší čin, kterého schopni jsou v politice — kocovinu!

Až jen bude na říšském sněmu uzavřeno, že se Rakousko Frankfurtu nikterak nepodrobí, pak zajisté nebudu litovat outrat a naschvál do Brna zase pojedu, aby si mohli brněnští Frankfurtisté tou kocovinou srdci svému zarmoucenému ulehčit. Ještě více ale lituji toho, že jsem se nedočkal té kocoviny, kterou pak v neděli 29. října brněnští Frankfurtisté sami sobě učinili — totiž onen kravál brněnský strany tažení do Vídně, který, podle všech zpráv o něm k nám došlých, nazvati se může kocovinou.

Frankfurtsky smýšející část národní stráže brněnské popouzela již po nějaký čas dělníky, (kterých jest v Brně prý přes patnáct tisíc!), aby táhli Vídni na pomoc, slibujíc, snad, že s nimi též potáhne. Konečně vypuknul tedy oheň již dávno doutnající a počalo se v neděli na poplach zvoniti, lid se sbíhal, žádal zbraň atd.

Národní garda ale nyní nechtěla s nimi táhnout a pomáhala společně s vojskem lid rozháněti; lid zas gardě zbraň odjímal. „Když nechcete táhnout a bojíte se, odevzdejte nám zbraň!“ Tak se po dlouhý čas po celém městě honili, až ovšem s pomocí vojska pořádek opět učiněn jest. Na výstupy plné směšnosti a ironie nebyl nedůstatek.

Tak kupříkladu volal na čele houfu nadšeně jeden: „Auf! nach Wien! um die deutsche Freiheit zu retten!“ (Po česku: „Vzhůru! do Vídně! Zachránit německou svobodu!“). A z houfu dělníků zněl hlas: „Ale je nás ještě málo!“ v čisté moravštině, na důkaz, jací lidé chtěli táhnout, „um die deutsche Freiheit zu retten.“

Než jsem do Brna přijel, rozeslali již poslancové říšského sněmu, meškající nyní v Brně, pozvání na všeobecný sjezd do Holomouce. Porady brněnské byly tedy jenom předběžné, a všichni odebrali jsme se do Holomouce, všichni po železnici, jen já po poště přes Litovli s neobyčejnou touhou po osudu svého palaše.

Vždy nás ještě za nižší třídu považují

Po celou noc měl jsem na cestě příležitost přemýšleti o nynějším postavení Moravy k Čechům. Morava nyní asi v národním ohledu tak stojí, jako Čechy stály roku 1834. Každý vzdělanec vypadá jako Němec, Slovanstvo a sprostota jest tam jedno, kdo pečuje o vzdělání národního jazyka, považuje se za divouse, za pošetilce aneb dokonce za buřiče, který prý lid popuzuje proti bohatým.

Neboť tito Němci a poněmčilci, kteří až posud aristokratsky první slovo vedli v Čechách i na Moravě, nemohou se posud nikterak povznésti k té myšlénce, že my, Slované, jim rovni jsme, vždy nás ještě za nižší třídu považují.

Když tedy v Čechách hned v březnu vyslovena jest žádost naše strany spojení Moravy a Čech, povstala proti tomu na Moravě nesmírná oposice. Jen malinká strana národní porozuměla bratrskému oumyslu našemu, že chceme, aby Morava a Čechy spojeny, větší moc a váhu měly před světem.

Druhá veliká strana na Moravě, strana netečná, protivila se tomu jen z hrdosti špatně rozuměné; jim nezáleželo na velikosti národa, nýbrž jen na provinciální moravské pýše. Třetí strana Frankfurtistů protivila se nejzuřivěji, ona dobře vyrozuměla, že se Čechové jen proto s Moravou oužeji spojiti chtějí, aby společně tím více vzdorovati mohli Frankfurtu.

Rozumí se samo sebou, že strana protičeská byla desetkráte silnější než národní, a tu všelikou mocí se snažila, Moravu od Čechů ještě dále odciziti. Nejen že starou, poctivou a velebnou barvu naši červenobílou, kterou jsme ještě od starých slavných časů společně zdědili, zneuctili a za ní žlutočervenou přijali, a hned se snažili, všechny své staré červenobílé orlice zažlutiti; i na sněmu veřejně ustanovili, že se Morava s Čechy nikdy nespojí.

Člověk ale míní, Pán Bůh mění, myslel jsem. A tím ustanovením, že budoucně na deset tisíc duší v sněmu moravském jeden zástupce seděti bude, bez rozdílu měst a venkova, tím ustanovením vyřknuto jest spojení Moravy s námi.

Počkejte jen, až lid zachovalý moravský, až naši Hanáci, Slováci v Moravě poznají dějiny národu svého, až poznají, že nebyl nikdy rozdíl mezi Moravanem a Čechem ve zlém ani v dobrém, (Brno a Holomouc posud se veřejně nazývají královská hlavní města. Rád bych věděl, jakého království!?), až poznají, že spisovní jazyk v Čechách užívaný jest vlastně čistá moravština, až tento lid vyrozumí, jak těžko jest Moravě a Čechům každému zvláště brániti se proti outokům vašim; pak najednou oni zástupcové na sněmu moravském vyřknou to, co již Bůh dávno vyřknul, totiž, že Morava a Čechy jsou jedno.

Pouze z komického stanoviska

S takovými myšlénkami přijel jsem do Holomouce, kdežto mi souzeno bylo, shledati se opět s palašem svým a s mnohými jinými známými. Shledání mé s palašem bylo následující: kdyby se některému z jistých lidí něco podobného s palašem bylo přihodilo, nebyl by opominul nesmírný křik o reakci, o kamarile, o vojenské libovládě způsobiti; já ale vzal jsem tu věc pouze z komického stanoviska.

Kdybych já s někým vojnu vedl, také bych každému, kdo na tu stranu míří, vzal nejen palaš, nýbrž i pistole, které mi c. k. pan setník zapomněl vzíti. Že ale c. k. setník tak se zmýliti mohl, že redaktora „Národních Novin“ v podezření měl, jako by Vídni nápomoc spěchal; to arci jest nedorozumění větší, než bude celá budoucí německá říše.

Než dosti o tom; jakmile jsem se v Holomouci přihlásil, žádali mne co nejzdvořileji možná za odpuštění strany toho nedorozumění a pravili mi velmi ochotně, že palaš můj hned odevzdán byl k sl. krajskému ouřadu, aby ho za mnou do Brna poslal. Člověk nezkušený byl by se z této zprávy zarmoutil, že palaš do Brna poslali; já ale, jsa dobrý znatel všech c. k. krajských ouřadů, byl jsem přesvědčen, že se c. k. kraj, ouřad nepřežene, a že palaš jistě nejen nyní, nýbrž ještě po dvě neděle v Holomouci zůstane a že ho snad teprva po mé smrti do Brna odešlou.

Naděje mne nesklamala, palaš byl posud v krajském ouřadě a odevzdán mi jest s velikou ochotností. — Byl bych však ještě jeden palaš s radostí poželel, kdyby byla celá deputace z Prahy nepřitáhla Vídni ku pomoci!

Hanácká deputace

Holomouc je pevnost, ve které žije více vojska než lidí. To jest nejznamenitější, co se o ní povědíti může. Všechny kavárny a hostince vykládány jsou rozličnými výložky. O dvoru, který tam nyní sídlí, nebylo by nic pozorovat, kdyby nepřicházely ustavičné deputace.

Věru, deputace nejsou moje zamilovaná věc, a jakmile uzřím deputaci, vzpomenu si hned: „Ba kdybych měl ty peníze, které se protrávily na deputace od počátku konstituce rakouské až do nynějška!“ Věru duch lidský jest samá podivnost: dříve si lidé pořád stěžovali na drahá porta za psaní, a teď, když jde psaní za šest krejcarů stříbrných až na konec světa, teď zas posílají místo šestikrejcarového psaní deputaci mnoha osob, která obyčejně pořídí zrovna tolik, jako šestikrejcarové psaní!

Ještě nejlépe ze všech těch deputací líbily se mi deputace Hanáků. Ti ve své slávě, červených spodkách přitáhli vždy všichni na koních s hudbou, s červenobílými (Skutečně podivno, že mezi lidem na Moravě posud vždy jen červenobílá barva platí, nová žlutočervená žádné vážnosti nenalézá. Ani jedna Hanácká deputace neměla žlutočervenou korouhev!), slovanskými a císařskými korouhvemi, (co by se jindy nikdo nesměl před Holomouckými měšťany opovážiti), táhli tak přes celé město pro žluč všem Frankfurtistům, a za nimi na malém kočáříku několik matek s košíky vajec, drůbeže, koláčů atd. pro císaře. Tato všechna sláva i s vejci a drůbeží vzdána jest J. M. C, ale, — ruku na to, že bude držet konstituci! Císař podal ruku.

Ba jedna opatrná deputace hanácká chtěla dokonce, aby jim tento slib pro lepší bezpečnost císař písemně a na „štemf1u“ podal. Takový jest praktický smysl Hanáků; oni myslí „Mé jsme mé“, nepřijdou císaři vyhrožovat, a přijdou zdvořile, přijedou s korouhvemi, s hudbou, s vejci, ale ne podlízavě, ne otrocky, nýbrž s tím vědomím, že bez konstituce není císaře! Jsem přesvědčen, že tito prostí, ale rozumní Hanáci u císaře a dvoru mnohem více úcty ku konstituci vzbudili než mnohé malomocné vyhrůžky, které vždy jen směšné jsou, když za nimi nestojí veliká ozbrojená síla.

Ostatně si Holomoučtí Němci často ztěžují na nynější stav, že utištěni jsou od vojska, že se ani hýbat nemohou atd. Já jsem si při tom vždy vzpomenul na to, jak tito svobody milovní Holomoučané zamezili vydávání moravského časopisu, který tam profesor Helcelet pro lid slovanský vydávati počal; hned po třetím čísle musel přestátí a radovati se, že jej samého z města nevyhnali! — Není nad svobodu, zvláště když si člověk nejen německé, nýbrž i slovanské svobody vážiti umí.

Kdybych byl žurnalista israelský, neb turista jako pan Kohl, neopomenul bych zde ještě v důvěrnosti podati všechny řeči, které jsem měl s důležitými osobami, státníky, co se nejednalo mezi deputovanými atd. Ale vždy jest lépe jídlo již uvařené jísti, než se na vaření dívati.

Publikovaný text vyšel původně ve třech částech 3.-5. listopadu 1848 v Národních novinách. Knižně byl poprvé publikován ve svazku Duch Národních novin, který vyšel v Kutné Hoře 1851. Naše vydání vychází z publikace v pětisvazkových politických spisech Karla Havlíčka, vydaných nakladatelstvím Jana Laichtera v Praze v roce 1901 na stranách 191-204 II. Dílu části 1., kde text vyšel jako kapitola 50. pod titulkem Z Moravy. K textu jsme přistupovali čistě novinářsky — je editován podle standardů DR, se snahou o maximální srozumitelnost a s respektem ke stylistickým zvláštnostem autora a jazykovému úzu doby vzniku textu. Kde je to možné, původní poznámky nahrazují linky. Další jsme pak doplňovali dle vlastní úvahy. -jp