Morava podivným, velmi neočekávaným způsobem stala se nyní nejdůležitější zemí v Rakousích, na ní rozhodne se snad osud budoucí celé říše, neboť není pravdě nepodobno, že ústava rakouská vypracována bude v Kroměříži. Na Moravě sídlí nyní císař se svým dvorem a Holomouc jest ustavičné jeviště nesčíslných deputací: vláda celého mocnářství vychází z Moravy.

Do této důležité cizí země, — nebo sněm moravský nedávno uzavřel, že se Morava s Čechy nikdy nespojí, (Stavovský sněm moravský v sezení dne 14. dubna 1848 vyslovil se proti spojení s Čechami — poznámka editora Havlíčkových politických spisů, vydaných roku 1901 v nakladatelství Jana Laichtera) — obrátil jsem nedávno cestu svou, a poněvadž právě jakýsi oddech nastal v politice jako přestávka mezi dvěma důležitými akty, vyplníme jej cestopisem.

Nezmiňuji se nadarmo o tom palaši

Bylo slyšeti, že se veliký počet poslanců říšského sněmu shromáždil v Brně, chtěl jsem se účastníkem státi jejich porad. Brno, o jehožto protislovanské zuřivosti tolik slyšeti bylo, o němžto se básnilo, že hotovo jest, české poslance, jestli tam dne 20. října podle úmluvy přijdou, schytati a franko porto do Vídně odeslati, toto Brno s vycpaným svým drakem na radnici, vábilo mne zvláště.

Před šestou hodinou k večeru kvapil jsem s ohromným palašem po boku k železnici. Nezmiňuji se nadarmo o tom palaši, a sice předně proto, aby každý o tom věděl, že jsem byl ozbrojen proti Brnu, za druhé proto, že tento palaš hraje znamenitou roli při mém cestování, a málem by příčinu k válce byl zavdal mezi králem českým a markrabím moravským. „Nechoďte do Brna! Pro všechny svaté! nechoďte do Brna!“ pravil mi jeden z bývalých ouhlavních nepřátelů našich za starých časů „Průmyslové Jednoty“ a nyní následkem všeobecného smíření náš přítel.

Na každém stanovisku železnice pozorovali jsme pozůstatek po knížeti Windischgrätzovi, totiž zástup vojáků na stráži. Na nádraží Holomouckém, právě když jsem opět na vůz pospíchal, přistoupil ke mně neb vlastně k palaši mému pan setník c. k. vojska a sice v nepřátelském oumyslu: „Račte tento palaš zde zanechati.“

„Kdybych ho zde byl zanechati chtěl, nemusel jsem ho s sebou brát: jedu do Brna!“

„Může být, že jedete do Brna, to však pozorovati nemohu ani z Vašeho palaše, ani z Vašeho kožichu; tolik ale jest jisto, že příkaz mám, abych nikoho se zbraní k Vídni nepouštěl!“

— Tu jsem tedy pozoroval ohromnou mýlku c. k. p. setníka, jenž myslil, že já Vídni na pomoc táhnu. „Jsemť Havlíček Borovský… ten a ten, a mám průvodní list do Brna,“ pravím satiricky v pevném domnění, že se po těch slovech c. k. pan setník začervená a litovati bude, že mne v podezření měl, jako bych Vídni na pomoc táhnul s palašem. Ale c. k. pan setník zdál se být v politice nezběhlý a stál na tom, abych palaš v Holomouci zanechal.

„Dobře!“ — myslil jsem si, odepínaje palaš, — „Jestli mne Frankfurtisté Brněnští zabíjí, nebudu mít já odpovídání z toho, nýbrž tento urputný v politice nesběhlý c. k. setník“.

Pokoj byl naplněn gardisty z Holomouce, kteří neopomenuli hned doma vypravovati, koho měl pan setník v důmění, že Vídni ku pomoci táhne, a komu vzal proto palaš. Zpráva roznesla se po Holomouci a palaš můj počal tam strašiti. Já ale strašil jsem v Brně bez palaše.

Brno opičí se po Vídni

Celé Brno naplněno bylo uprchlými Vídeňany, nikde nebylo prázdného místečka, kde by Ultračech hlavu položil. Sluší věděti, že v Brně a v německých městech na Moravě všichni Čechové o jeden stupeň v titule povýšeni jsou, nemluví se tam nikdy o Češích, nýbrž vždy jen o Ultračeších. Ultračech jmenuje se tam každý obyvatel království Českého, který se sám za Němce nevydává.

Po velikém chození dostal jsem konečně akcesit na pokoj, o kterém některá naděje byla odpoledne, že na noc prázdný bude.

První věc, která mne nesmírně překvapila, bylo velmi zhusta mluvení české (neb jak tam říkají moravské), na ulicích, skoro celá pracující třída lidu jest slovanská, a jenom honorace považuje sebe za německou, ačkoli štíty na domech hlásají samá českomoravská jména.

Dva mužové hýbají Brnem, jakožto zástupcové dobrého a zlého principu: Klácel a Skácel. Klácela našeho každý zná, Skácel jest přednosta Frankfurtského demokratického klubu v Brně, jehožto pověstné a pamětihodné zásady jsou: „Rovnost obou národností, ale s předností němčiny a se střediskem ve Frankfurtě!“ Tuto naivní zásadu vyřknul onen Skácel (nomen omen) skutečně a bez žertu v demokratickém spolku Brněnských Frankfurtistů!

— Ostatně se ale Brna dokonce co báti není, kromě malé činné strany Frankfurtské jest smýšlení celého ostatního, německy smýšlejícího obyvatelstva, příliš pohodlné a nechá svět běžeti, jak běží. Od činnosti našinců bude nyní záležeti, aby národní slovanský živel, který tam tolik pevných základů má, šířil se a dále kvetl.

Ostatně se zmocnil veliké části Němců a poněmčilců moravských nyní velmi duch provincionální, vlastenectví moravské, které Slovanstvu na škodu není. Žlutočervené barvy jest viděti zhusta, trikolor německý málo mezi měšťáky, u lidu panuje ale buď červeno-bílá neb slovanský trikolor.

Nejlepší a nejplatnější věc, která se o Brnu říci může, jest: Brno opičí se po Vídni. Skutečně se Brno snížilo až za předměstí Vídně. Brno nemá nikdy svůj úsudek, ale čeká vždy, až co Vídeň řekne; jen jedinou posud známe odhodlanost Brna, kde si troufalo míti samostatné mínění, a sice: Brněnská národní stráž má červené límce a výložky, které Vídeňská nemá! Nevím skutečně, odkud se vzala tato původnost!

Což divu, že Brno velice sympathisuje s Vídní, a nevím již, bylo-li to v Brně neb v jiném německém místě na Moravě, kde uzavřeno jest, aby jedna polovice národní stráže táhla Vídni na pomoc a druhá aby zůstala domov hájiti. Pak ale ukázalo se, že všichni chtěli být v té polovici, která měla domov hájiti! Podobným způsobem jsou všechny bouře v Brně neškodné, jsou to bouře ve sklenici vody.

Mnozí skutečně se na mne jako na afrikánské zvíře dívati chodili