Půl druhého století od vydání díla, které inspirovalo sociálnědemokratické hnutí
Lukáš UlrychMarxův Kapitál nelze pokládat za překonané dílo, ačkoli se ho takto soudobá mainstreamová ekonomická teorie snaží vykreslovat, upozorňuje Lukáš Ulrych.
Před 150 lety, 14. září roku 1867, poprvé vyšel Kapitál Karla Marxe. Přesněji řečeno pouze jeho první díl, neboť Kapitál tvoří celkem čtyři díly o sedmi svazcích. Za života Marxe však vyšel pouze tento první díl. A ani jeho vznik se neobešel bez komplikací.
Dílo vznikalo prakticky už od 50. let a jeho vydání protahovaly těžkosti a tragédie Marxovy rodiny, ke kterým patřily finanční problémy, úmrtí jeho dvou synů a jedné dcery, stejně jako pozdější špatný zdravotní stav Karla Marxe, který trpěl žaludečními vředy, a jeho tvůrčí roztěkanost. Marx totiž často od dokončení knihy odbíhal a zajímal se o jiná témata.
Jistou předehrou či milníkem na cestě k prvnímu dílu Kapitálu bylo vydání díla Ke kritice politické ekonomie roku 1859. Po vydání prvního dílu Kapitálu pokračoval Marx dále ve své práci na dalších dílech, ale jeho intelektuální práci nakonec paralyzovalo úmrtí jeho manželky Jenny von Westhphalen roku 1881, takže další díly svého opus magnum nestihl před smrtí roku 1883 dokončit. Po Marxovi tak zbyly z jeho pozůstalosti pouze poznámky, nedodělané koncepty a fragmenty dalších dílů.
O jejich dokončení a vydání se postarali Friedrich Engels, který zpracoval až do tisku 2. díl roku 1885 a 3. díl roku 1894, a Karl Kautský, který roku 1905 vydal 4. díl nazvaný Teorie o nadhodnotě. Chceme-li být spravedliví, musíme těmto mužům přiznat určitou míru spoluautorství tou měrou, jakou se podíleli na doplnění prázdných míst zanechaných Marxem.
Vydání 1. dílu Kapitálu se ze začátku setkalo jen s velmi malým ohlasem, tisící kus díla se prodal až za čtyři roky. Marx a Engels se dokonce kvůli nezájmu ze strany čtenářů uchýlili k psaní kritik, negativních i pozitivních, pod falešnými jmény, aby se rozšířilo povědomí o knize. Jedním z důvodů, který odrazoval čtenáře od četby knihy, byla náročnost a rozsah Marxova výkladu. Ten byl charakteristický užíváním cizojazyčných slov, frází a složitých metafor, stejně jako vzdalováním se od jádra tématu mnohými odbočkami, po kterých nenásledovala rekapitulace faktů, což činilo návrat k výkladu a celkové pochopení velmi náročné. A to zejména pro dělníky, kterým byla kniha určena.
Ovšem, jakkoli je na straně jedné nutno kvitovat že se ještě vůbec najde někdo kdo i dnes z Marxe ještě dokáže načerpat a vyčíst více než že je to jakýsi potřeštěný revolucionář 19. století, tak na straně druhé vztah autora článku k Marxovi je přece jen až poněkud příliš vstřícný.
Jmenovitě ta teorie pracovní hodnoty: o ní se právem nedá říci ani to, že by byla bezezbytku "vyvrácená" - ale stejně tak málo odůvodněné by bylo železné setrvávání na její nezměněné platnosti.
Velice krátce řečeno: jak na straně jedné Marxova teorie pracovní hodnoty skutečně stále ještě poskytuje nezaměnitelný aparát k analýze kapitalistického ekonomicko-společenského systému, tak na straně druhé se zdá být opravdu definitivně jistým, že to čemu se říká "hodnota", skutečně není tvořeno pouze a jenom pracovním výkonem bezprostředního výrobce, to jest dělníka. S vysokou pravděpodobností je možno - a nutno - vycházet z toho, že celá záležitost je o dost složitější, než jak si to svého času představoval Marx.
S tím úzce souvisí i další bod, který je nutno podrobit kritice: totiž ten úhyb od "absolutního" k "relativnímu" zbídačování dělnické třídy.
Nedávno jsem kdesi četl něčí výrok, že při pohledu na amerického dělníka jezdícího do práce svým křižníkem silnic a oddávajícího se plně konzumním radovánkám i ortodoxní marxisté raději přestali mluvit i o tom "relativním zbídačování" dělnické třídy.
Tím naprosto nemá být popíráno, že za kapitalismu existuje sociální nerovnost. Existuje, a to nezřídka velice příkrá. Ale je velká otázka, do jaké míry to má co dělat se samotným momentem vykořisťování.
Zrovna dneska jsem četl, že největším zatížením pro německé rodiny (ovšem nejen čistě dělnické) jsou nájmy. V průměru musí německá rodina vydat celou třetinu svých příjmů jenom na nájem; a několik miliónů dokonce celou polovinu!
A na straně druhé si připomeňme (což je na levici dost často zcela přehlížená skutečnost), že průměrný zisk i dobře prosperujících firem se pohybuje tak někde kolem tří-čtyř procent.
Už z prostého srovnání nám snadno vyplyne, že i kdyby - kapitalistické - firmy veškerý svůj zisk rozdaly svým zaměstnancům, že by to sotva nějak podstatně změnilo jejich materiální situaci. Tím spíš, že v návaznosti na to by nejspíš stouply hned i ty nájmy, tj. jejich výše.
Ještě jednou: opravdu nechci nějak paušálně snižovat klíčový význam díla Karla Marxe pro strukturální analýzu kapitalismu, a jeho principiálně ahumánního charakteru. Nicméně, opakuji znovu, věci jsou podstatně složitější, než jak je svého času viděl samotný Marx. V té analýze kapitalismu je nutno pokročit ještě někam dále.