V pátek 28. září si připomeneme 150. výročí založení proslulého Mezinárodního dělnického sdružení (International Workingmen´s Association, IWA), známého později v dějinách socialistického hnutí spíš jako I. internacionála. Odkaz této události není černobílý, už tehdy se v syrové formě projevovala různorodost přístupů a s tím spojené slabiny i síly myšlenkového kvasu na levici.

Ustavující kongres IWA proběhl v St. Martin's Hall u Londýna. Sešli se tu ve dnech 25. až 29. září 1864 zástupci z třinácti evropských zemí a z USA. Prozatímní stanovy uváděly, že sdružení bude spojovat různé dělnické spolky, které směřují k ochraně a ekonomickému osvobození dělnictva. Na půdě tohoto sdružení se přitom sešli velmi různí lidé a střetávaly se tu velmi odlišné koncepty socialismu. Dějiny první internacionály byly proto nestálým bojem jejího vedení za charakter této organizace.

Na vzniku IWA se přímo podílel tehdy šestačtyřicetiletý, ale už mezi socialisty značně uznávaný Karel Jindřich Marx. Byl na ustavující kongres pozván prostřednictvím německého spolku pro vzdělávání dělníků. Teoretik Marx se dosud spíš vyhýbal praktické organizační práci v dělnickém hnutí. V případě pozvání do Londýna však udělal výjimku. Nabyl dojmu, že již nastal čas na pevnější mezinárodní strukturu. Rozhodl se tedy platně zasáhnout a skoncovat s amatérismem různých utopistů a spikleneckých kroužků.

↗

V souboji, který probíhal na půdě první internacionály, bývá Marx líčen jako zastánce bojového prosazování panství pracující většiny nad vykořisťující menšinou. Foto Flickr.com

Vzdělaného Marxe vybrali v Londýně za člena pracovního presidia kongresu. Byl pověřen vytvořením hlavních dokumentů nově vznikající organizace, tedy jeho stanov a tzv. Inaugurální adresy (ty pak schválil I. kongres v Ženevě v roce 1866). V IWA se tak vlivem osobnosti Karla Marxe stal marxismus převažujícím myšlenkovým proudem.

U zrodu první internacionály ale stáli i anarchisté, jako např. Michail Alexandrovič Bakunin, orientující se spíše na taktiku spiknutí, či zastánci učení Pierra Josepha Proudhona, který zavrhoval politickou revoluci a akcentoval družstevní hnutí a mutualismus.

Marx byl od počátku kritický vůči odmítání organizovaného politického hnutí anarchisty. Bakuninovi vyčítal sektářskou tendenci vytvořit „internacionálu v internacionále“. Obviňoval ho z intrikánství a dokonce z majetkových podvodů. Ten ho zase naopak vinil z autoritářství.

Bakunin byl na kongresu v září 1872 v Haagu na návrh Bedřicha Engelse nakonec z IWA vyloučen. Většinu získali stoupenci Marxe, působili tam i francouzští blanquisté, od kterých vlastně pochází heslo „diktatura proletariátu“ a kteří ovlivnili i Pařížskou komunu (1871). Významní byli i němečtí lassalovci (státní socialisté spolupracující nad sociálními opatřeními s Bismarckem), se kterými se Marx utkal až ve své Kritice gothajského programu (1875).

Okamžitě po haagském kongresu uspořádali anarchističtí členové internacionály svůj vlastní konkurenční kongres ve švýcarském městě St Imier. Tvořily jej delegace ze Španělska, Itálie a švýcarského Jury. Seskupily se do volného svazu autonomních organizací svázaných jen solidaritou a vzájemným přátelstvím.

Na chvíli existovaly dvě rivalské internacionály, ale IWA se přestěhovala do New Yorku, stranou dění v Evropě. V červnu 1876 na kongresu ve Philadelphii byla nakonec její činnost ukončena. Tak skončil první významný pokus o internacionálu.

V souboji, který probíhal na půdě první internacionály, bývá Marx líčen jako zastánce bojového prosazování panství pracující většiny nad vykořisťující menšinou. Měl ctižádost vystupovat jako představitel objektivní teorie socialismu a otec myšlenky emancipující role proletariátu.

V jeho díle ovšem můžeme také najít stopy zrající zkušenosti ze sociálních zápasů za osvobození dělnictva a k pochopení významu přechodu k politické a ekonomické demokracii jako podmínky socialismu. Bez blanquisticky zjednodušených forem boje, třeba i na úkor svobody, a Prokrustova lože neustálého štěpení socialistického hnutí na vlastníky pravdy a odpadlíky od ní.

To se týká i dnešních snah o internacionálu. Internacionalizace práce je odpovědí na internacionalizaci kapitálu. Zesvětovění našich životů objektivně vede k potřebě mezinárodní organizace politiky. A tak se pokusy o internacionálu jako ten z roku 1864 vrací. Druhá internacionála skončila neslavně světovou válkou, osud kominterny byl zase ovlivněn systémovou degenerací historického pokusu o socialismus v sovětském bloku. Historický rozkol z té doby se přitom dodnes nezajizvil.

Některé pokusy o funkční mezinárodní platformu pro socialistické hnutí žijí dodnes a jejich existenci podporují zejména mnohovrstevné a strukturované procesy globalizace a integrace. Ale poučení z tohoto londýnského prvního pokusu z časů zakladatelů platí i na ně. Sektářské spory jsou hrob spolupráce. Dosažení užitečné synergie v objektivně heterogenním hnutí je možné jen nedoktrinální konkurencí při společném a otevřeném hledání jasného azimutu v organizování každodenních zápasů za sociální spravedlnost.