Brno — lidovecká laboratoř i výjimka
Vladimír HanáčekMladistvému a rozjásanému vizuálu KDU-ČSL nešlo v Brně před letošních komunálními volbami uniknout. Vedle marketingového záměru jde přitom do značné míry i o průvodní jev vývoje, jímž strana v městě v posledních letech prochází.
V rámci komunálních voleb je z pohledu šancí jednotlivých politických stran uspět upřena největší pozornost na největší města republiky. Právě zde se bojuje o nejvíce hlasů, zde jde o největší mocenské zdroje a zde se také soutěž odehrává prakticky výlučně mezi celostátními politickými stranami, byť i v největších městech republiky se postupně prosadilo rovněž pár ryze lokálních uskupení.
Brno coby druhé největší město České republiky trochu zůstává ve stínu Prahy, nicméně brněnská stranická soutěž taktéž není nezajímavá. Praha a Brno totiž ukazují relativní sílu i menších politických stran, které se aktuálně potácejí v průzkumech volebních preferencí kolem pěti procent, avšak právě na komunální úrovni disponují silnější pozicí. V Praze se to týká především TOP 09. V Brně je zase tradičně relevantním aktérem KDU-ČSL.
Právě lidovci jsou stranou tradičně především venkovskou, jejíž volební podpora už více než sto let obráží míru religiozity v jednotlivých regionech ČR. Zároveň je typicky druhou proměnnou otázka struktury osídlení a povahy hospodářství v jednotlivých oblastech, kdy jsou lidovci tradičně silnější na venkově a v menších městech v zemědělských oblastech než v regionech více urbanizovaných a více poznamenaných industrializací či těžbou nerostných surovin.
Z tohoto obrazu je tak KDU-ČSL tradičně silná především ve venkovských oblastech jižní, střední a východní Moravy, na Vysočině a ve východních Čechách blíže historické zemské hranici s Moravou. Celostátně průměrnou pozici zaznamenává ve východočeském regionu dále od zemských hranic (dnešní Královéhradecký kraj) a také v jižních a jihozápadních Čechách.
Nejslabší pozice má tradičně v severní a západní části střední Čech a v severozápadních Čechách. Silnější pozice KDU-ČSL je zde tradičně hlavně ve venkovských obcích a menších městech, ve větších obvykle slabší, což bezezbytku platí i o hlavním městě Praze.
Brněnské specifikum
Brno je z tohoto hlediska naprosté specifikum. Lidovci v Brně tradičně dosahovali už od dob první republiky celostátně nadprůměrných voličských zisků. Je to dáno především skutečností, že navzdory tomu, že je Brno druhé největší město v českých zemích, jde o město poměrně silně propojené s regionem, jehož je metropolí, tzn. s religiózními venkovskými oblastmi jižní Moravy.
Do Brna jednak přicházelo a přichází hodně obyvatel z venkova, kteří si do velkoměsta přinášejí i svou tradiční kulturu a zvyky, včetně žité religiozity. Zároveň je u samotných brněnských starousedlíků smysl pro tradici silnější než například ve větších městech v Čechách, kde obvykle s procesem urbanizace docházelo k oslabování tradičních vzorců života a posilování identity středostavovského měšťanstva, oproštěného od tradice a zvyků.
V praxi to znamenalo, že lidovci měli v Brně z hlediska přítomnosti svého tradičního (především katolického) elektorátu slušně silné zázemí. Existence zemských organizací ČSL a jejich vysoká míra autonomie pak posilovala brněnské zemské centrum i organizačně.
I po přenesení celostátního stranického ústředí do Prahy po druhé světové válce neklesl význam moravských regionů coby rezervoáru lidoveckých osobností s celostátním dosahem, v čemž Brno opět sehrávalo důležitou roli (vzpomeňme například brněnskou měšťanskou rodinu Procházků, jejíž příslušník, advokát Adolf Procházka, se po roce 1946 stal ministrem zdravotnictví ČSR a představoval mladší generaci lidoveckých politiků).
V období komunistického režimu se pak jihomoravská zemská organizace stala klíčovou pro realizaci obrodných snah v ČSL, jak v roce 1968, tak na konci 80. let. Brněnská městská organizace pak opět měla v rámci celého kraje zásadní pozici, jelikož patřila i početně tradičně k nejsilnějším.
Tento trend pokračoval i po roce 1989, a znovu se stal zásadním po hluboké krizi KDU-ČSL, kterou si strana prošla v letech 2009 — 2013.
Mladí lidovci z Brna
Právě v době krize strany po rozštěpení její stranické elity a odchodu významných představitelů v čele s Miroslavem Kalouskem do TOP 09, resp. volebním propadu KDU-ČSL pod pětiprocentní práh ve sněmovních volbách roku 2010, nastoupila nová lidovecká generace, jejíž důležitou líhní byla právě moravská metropole. Právě v Brně došlo roku 2012 ke vzniku nové mládežnické organizace KDU-ČSL, nazvané Mladí lidovci, v jejímž čele tehdy stanul dnešní první náměstek brněnské primátorky a celostátní místopředseda KDU-ČSL Petr Hladík.
Výhodou těchto mladých členů strany při založení nové mládežnické organizace bylo právě to, že měli silnou lokální pozici v Brně. Byli proto schopni začínat s dobrou personální základnou v Jihomoravském kraji, propojit jí s dalšími zakladateli spolku s ostatních regionů (především z Prahy a jižních Čech) a následně na ní stavět teritoriální expanzi spolku.
Užitečným východiskem pro aktivity Mladých lidovců s celostátním dosahem se posléze stala i těsná spolupráce mládežnického spolku s brněnským Vysokoškolským katolickým hnutím (VKH Brno), což se projevilo v dalších letech například společnou organizací celostátního plesu Mladých lidovců v brněnském Semilassu.
Ne, že by brněnské zásluhy na rozvoji spolku, a zejména pak na teritoriální expanzi jeho členské základny v českých krajích, měli pouze brněnští Mladí lidovci. Zejména terénní práce ležela na bedrech představitelů spolku v Čechách (a autor tohoto textu pokorně přiznává, že se sám na těchto aktivitách v letech 2013 — 2017 velmi zásadně podílel), nicméně personální možnosti Brna vždy celostátně dominovaly. Brněnským Mladým lidovcům se pak podařilo postupně získat i významné politické posty jak v místní samosprávě, tak v celostátních orgánech strany, čehož je Petr Hladík nejvýznamnějším příkladem.
Brněnská kavárna
Významná pozice mladších lidoveckých politiků z Brna však přinesla také zcela nové podněty v rámci programatiky a ideového směřování strany. Mladá lidovecká generace volá po větší otevřenosti strany liberálnějším tématům, jako je například ekologie a s ní spjatý životní styl, svoboda a osobní odpovědnost v oblasti sexuální morálky, nebo např. kosmopolitní identitární pozice, principiálně odmítající cokoliv, co jen vzdáleně připomíná národovecký diskurs.
Není bez zajímavosti, že tyto podněty přicházejí v časové koincidenci s pontifikátem papeže Františka a jeho hodnotovými apely, které v této oblasti zdůraznil ve svých encyklikách. Typické je ale také to, že tyto ideové akcenty více zajímají velkoměstské voliče oproti venkovským. Z tohoto hlediska jsou tak brněnští lidovci ve velmi výhodné pozici, poněvadž mohou stavět na své slušně silné podpoře tradičních lidoveckých voličů a na straně druhé novými podněty zkoušet oslovovat velkoměstský liberální elektorát. Daří se jim to v omezené, leč přesto viditelné míře.
Vedle zlopověstné pražské kavárna tak lze mluvit i o „brněnské kavárně“, která získala i lidovecký charakter. Je v zásadě ilustrativní, že brněnští Mladí lidovci pořádali nějakou dobu pravidelné veřejné debaty s osobnostmi na nejrůznější témata, které nesly název právě Brněnská kavárna. Brno se tak stalo zajímavou laboratoří toho, jak mohou být lidovci úspěšní v oslovování mladších, vzdělanějších a hodnotově liberálnějších voličů bez toho, aniž by významně ztrácely podporu svého tradičního elektorátu.
Brněnská výjimka jako celostátní zdroj napětí
To, co bylo v odstavcích výše popsáno jako výhoda, však také může být naopak velký zdroj napětí uvnitř lidovecké základny. Je nutné si totiž uvědomit, že Brno představuje s ohledem na výše popsané souvislosti svého druhu celostátní výjimku. Žádné větší město v republice nemá za sebou tak dlouhou a úspěšnou tradici lidovecké politiky (byť po roce 1989 lidovci primátora v Brně nikdy neměli, vždy ale dosahovali dvojciferných zisků) a zároveň není tolik podobné Praze svou socioekonomickou i sociodemografickou strukturou a také hodnotovými preferencemi obyvatel. Z toho vyplývá, že co v Brně funguje, to nemusí vůbec bez problémů fungovat jinde.
Konkrétně to znamená, že představy a nápady mladších a progresivnějších brněnských politiků mohou v KDU-ČSL narážet nejen na tradičně konzervativní členskou základnu (včetně té brněnské), ale především mohou ve straně posilovat pole napětí mezi velkými městy a jejich životním stylem a mezi venkovskými oblastmi a zájmy jejich obyvatel.
Nejde jen o principiální hodnotové otázky, spjaté s tradičně křesťanskodemokratickými tématy, jako jsou například bioetická legislativa či ochrana tradiční rodiny. Jde také o ryze praktická rozhodnutí, týkající se například uvádění v život nových přístupů v oblasti ochrany klimatu.
Právě od politiků z prostředí velkých měst nejčastěji zaznívá teze, že za současnou energetickou krizí stojí pouze a jedině vpád Putinových vojsk na Ukrajinu. Bohužel to ovšem není zcela pravdivé, jelikož energetická krize vypukla dávno před letošním 24. únorem a byla vygenerována především dopady celoevropských regulací trhu s energiemi a politickými rozhodnutími ohledně zdrojů energie.
Právě odtud pramení rozčarování mnohých českých občanů z politiky těchto stran v souvislosti s růstem cen energií, jakož i včasným neřešením energetické krize ze strany vlády. Lidovci ve vládě zastávají post ministra životního prostředí. Brněnský Petr Hladík se jím však naproti očekáváním mnohých straníků po loňských sněmovních volbách nestal. Ministryně Anna Hubáčková mediální výrazností příliš neoplývá. Je tedy velkou otázkou, jak se s touto velkou výzvou strana popasuje.
Brněnská zelená řešení v tomto mohou být velkou inspirací. Nesmí se však zapomínat na to, že to, co v Brně funguje, nebude fungovat v zapadlé vísce, byť by byla taktéž v Jihomoravském kraji, leč na jeho geografické periferii. Moderní progresivní politika nesmí zapomínat na ty, kterým pomyslně ujel vlak. Pokud se tak děje, nepřinese to nic hezkého. Nejen lidovcům.