Komunální a senátní volby se letos konají v prapodivně ospalé atmosféře dané tím, že se do nich jen v omezené míře promítají témata celostátní politiky. Kromě mimořádných okolností daných zejména ruskou agresí na Ukrajině a otřesem trhu s energiemi je to zapříčiněno faktem, že určujícím konfliktem české politiky je nyní střet mezi demokracií a autoritářstvím, nikoliv mezi levicí a pravicí. Je tomu tak do značné míry proto, že levice na obranu a prohlubování demokracie rezignovala, což je téma, které si zaslouží podrobněji analyzovat, ale jindy.

V dané chvíli je podstatné, že tradičně podceňovaných, přitom velmi podstatných, senátních voleb se vinou svého kolapsu levice letos poprvé jako relevantní síla prakticky vůbec neúčastní. A vzhledem k tomu, že elektorát sprostě populistických a autoritářských subjektů, jež tvoří parlamentní opozici, smysl Senátu naštěstí nechápe, což ve své milé prostoduchosti dává najevo zejména volební neúčastí, nastane letos v mnoha obvodech v evropském kontextu zcela nebývalá situace, kdy proti sobě v druhém kole stanou dva kandidáti zastupující strany vládní — obecně jinak dosti neoblíbené — koalice.

Je to příznak celkové depolitizace českého veřejného života, či přesněji řečeno, povážlivého úpadku českého politického myšlení. Těžko bychom hledali jeho průzračnější ilustraci než v brněnském senátním obvodě 58, kde senátor Jiří Dušek, před šesti lety zvolený za ANO, nyní, aniž by ve zvolené funkci vykonal cokoli pamětihodného, kandiduje znovu, avšak tentokrát s podporou ODS a ČSSD! Větší pohrdání politikou, jež kdysi skutečně bývala úctyhodným řemeslem, si lze stěží představit.

Tento současný český politický maglajz se samozřejmě promítá i do voleb komunálních, kde se jen v okresních městech vyskytuje tolik bizarních konstelací, tolik bývalých sociálních demokratů kandidujících tu za ANO, tu za různé rasistické politické nestvůry, onde v bláhové naději, že jim to poskytne útěšné mimikry, jako „nezávislí“, až člověka napadá, jak je vůbec možné, že tomu není ani deset let, kdy tu nejstarší česká strana dokázala vyhrát volby… A kolik práce nás čeká, než se s českou levicí podaří něco kloudného udělat.

Kousek od brněnské redakce máme památníček na rozehnanou demonstraci brněnských dělníků, kteří se na konci devatenáctého století domáhali všeobecného hlasovacího práva. Kdyby jenom tušili… Ovšem právě už i z úcty k předkům, kteří za právo hlasovat umírali, vezměme i letošní volby jako svátek demokracie a podívejme se na několik základních otázek, jež bude v jejich průběhu stát za to sledovat.

1. Padne rekord v nejnižší volební účasti?

Letošní komunální volby jsou celkem už deváté od pádu komunistického režimu v roce 1989. Do účasti v prvních svobodných volbách v roce 1990 se ještě promítala porevoluční euforie a přišlo k nim třiasedmdesát procent lidí. O čtyři roky později to ještě bylo dvaašedesát procent.

Pak se české společnosti zmocnil stav, který Václav Havel popsal exaktním sociologickým pojmem „blbá nálada“ — a ten soudě dle zájmu o veřejné dění na komunální úrovni trvá podnes. Od roku 1998 totiž už nikdy nebyla účast nadpoloviční, na druhé straně jen jednou, v roce 2014 klesla pod pětačtyřicet procent. Padne letos neslavný rekord? Nebo se lidé zmobilizují k „referendu o vládě“, po němž volá Andrej Babiš?

Sluší se podotknout, že volební účast není jen statistickou položkou. Je-li nízká, právem to vzbuzuje otázky o legitimitě držitelů moci i demokratických institucí jako takových. A je možné se dokonce ptát: k čemu je vlastně lidem demokracie, nevyužívají-li v ní jednoho ze základních nástrojů k ovlivnění veřejného dění?

Z daného hlediska je na tom samozřejmě ještě mnohem hůře Senát nežli obecní zastupitelstva. Kdyby pro zisk mandátu v Senátu platily podobně diskriminační podmínky jako pro pořádání místních referend, zela by už dnes horní komora prázdnotou. Byla by to škoda, protože je to vedle Ústavního soudu zřejmě nejlépe fungující instituce českého politického systému.

Účast by se přitom dala snadno ošetřit systémem jednokolového hlasování s přenášením hlasů, který v mnoha zemích s úspěchem používají. Je s podivem, že senátorům samým na vlastní legitimitě více nezáleží a dávno s podobným návrhem nepřišli.

2. Promítne se nějak odpor k vládě do výsledku senátních voleb?