Komunální a senátní volby se letos konají v prapodivně ospalé atmosféře dané tím, že se do nich jen v omezené míře promítají témata celostátní politiky. Kromě mimořádných okolností daných zejména ruskou agresí na Ukrajině a otřesem trhu s energiemi je to zapříčiněno faktem, že určujícím konfliktem české politiky je nyní střet mezi demokracií a autoritářstvím, nikoliv mezi levicí a pravicí. Je tomu tak do značné míry proto, že levice na obranu a prohlubování demokracie rezignovala, což je téma, které si zaslouží podrobněji analyzovat, ale jindy.

V dané chvíli je podstatné, že tradičně podceňovaných, přitom velmi podstatných, senátních voleb se vinou svého kolapsu levice letos poprvé jako relevantní síla prakticky vůbec neúčastní. A vzhledem k tomu, že elektorát sprostě populistických a autoritářských subjektů, jež tvoří parlamentní opozici, smysl Senátu naštěstí nechápe, což ve své milé prostoduchosti dává najevo zejména volební neúčastí, nastane letos v mnoha obvodech v evropském kontextu zcela nebývalá situace, kdy proti sobě v druhém kole stanou dva kandidáti zastupující strany vládní — obecně jinak dosti neoblíbené — koalice.

Je to příznak celkové depolitizace českého veřejného života, či přesněji řečeno, povážlivého úpadku českého politického myšlení. Těžko bychom hledali jeho průzračnější ilustraci než v brněnském senátním obvodě 58, kde senátor Jiří Dušek, před šesti lety zvolený za ANO, nyní, aniž by ve zvolené funkci vykonal cokoli pamětihodného, kandiduje znovu, avšak tentokrát s podporou ODS a ČSSD! Větší pohrdání politikou, jež kdysi skutečně bývala úctyhodným řemeslem, si lze stěží představit.

Tento současný český politický maglajz se samozřejmě promítá i do voleb komunálních, kde se jen v okresních městech vyskytuje tolik bizarních konstelací, tolik bývalých sociálních demokratů kandidujících tu za ANO, tu za různé rasistické politické nestvůry, onde v bláhové naději, že jim to poskytne útěšné mimikry, jako „nezávislí“, až člověka napadá, jak je vůbec možné, že tomu není ani deset let, kdy tu nejstarší česká strana dokázala vyhrát volby… A kolik práce nás čeká, než se s českou levicí podaří něco kloudného udělat.

Kousek od brněnské redakce máme památníček na rozehnanou demonstraci brněnských dělníků, kteří se na konci devatenáctého století domáhali všeobecného hlasovacího práva. Kdyby jenom tušili… Ovšem právě už i z úcty k předkům, kteří za právo hlasovat umírali, vezměme i letošní volby jako svátek demokracie a podívejme se na několik základních otázek, jež bude v jejich průběhu stát za to sledovat.

1. Padne rekord v nejnižší volební účasti?

Letošní komunální volby jsou celkem už deváté od pádu komunistického režimu v roce 1989. Do účasti v prvních svobodných volbách v roce 1990 se ještě promítala porevoluční euforie a přišlo k nim třiasedmdesát procent lidí. O čtyři roky později to ještě bylo dvaašedesát procent.

Pak se české společnosti zmocnil stav, který Václav Havel popsal exaktním sociologickým pojmem „blbá nálada“ — a ten soudě dle zájmu o veřejné dění na komunální úrovni trvá podnes. Od roku 1998 totiž už nikdy nebyla účast nadpoloviční, na druhé straně jen jednou, v roce 2014 klesla pod pětačtyřicet procent. Padne letos neslavný rekord? Nebo se lidé zmobilizují k „referendu o vládě“, po němž volá Andrej Babiš?

Sluší se podotknout, že volební účast není jen statistickou položkou. Je-li nízká, právem to vzbuzuje otázky o legitimitě držitelů moci i demokratických institucí jako takových. A je možné se dokonce ptát: k čemu je vlastně lidem demokracie, nevyužívají-li v ní jednoho ze základních nástrojů k ovlivnění veřejného dění?

Z daného hlediska je na tom samozřejmě ještě mnohem hůře Senát nežli obecní zastupitelstva. Kdyby pro zisk mandátu v Senátu platily podobně diskriminační podmínky jako pro pořádání místních referend, zela by už dnes horní komora prázdnotou. Byla by to škoda, protože je to vedle Ústavního soudu zřejmě nejlépe fungující instituce českého politického systému.

Účast by se přitom dala snadno ošetřit systémem jednokolového hlasování s přenášením hlasů, který v mnoha zemích s úspěchem používají. Je s podivem, že senátorům samým na vlastní legitimitě více nezáleží a dávno s podobným návrhem nepřišli.

2. Promítne se nějak odpor k vládě do výsledku senátních voleb?

Andrej Babiš před volbami mobilizoval, jako by na jejich výsledku měla záviset jeho budoucnost. Možná se dokonce domnívá, že tomu tak je. Lidé v jeho zázemí, obstojně zběhlí v politických zákonitostech, vědí, jak mnoho znamená v politice dynamika.

Při Babišově trvající, absurdní mediální převaze, s níž vláda, jako s jednou z řady klíčových věcí, vůbec nic nedělá, bude také mnoho záležet na interpretaci. Pokud bude výsledek takový, aby jej bylo možné vykládat jako vládní nezdar, budou to všechny kanály, do nichž má Babiš dosah, od Novinek po Primu, vydávat za projev hluboké nedůvěry a odmítnutí vlády.

To Babišovi nemusí stačit k tomu, aby zvrátil nepříznivě narýsovanou konstelaci před prezidentskou volbou, mimo jiné proto, že jeho dosavadní Nemesis generál Pavel si chytře drží od vládní koalice odstup. Ale málokdo z Babišových odpůrců promýšlí variantu, že Babiš může ještě v prezidentských volbách vynést jiný trumf a sám se chystat na případné předčasné volby sněmovní — to je scénář, který si stojí za to popsat, ale také až někdy příště.

Nyní jde o to, zda mu výsledek voleb vůbec poskytne nástupní plochu k ofenzivě, anebo zda bude paběrkovat jako obvykle. Ať už budou totiž výsledky v komunálních volbách jakékoli, těžko mu umožní mluvit o odmítnutí vládní politiky jako takové. A pokud jde o Senát, za pozornost samozřejmě stojí, zda se celkově narůstající roztrpčení a zmatení ve společnosti promítne do nějakého alespoň dílčího úspěchu některého z bizarních kandidátů z politických okrajů. Kandiduje jich dost.

3. Doplatí STAN na lokální úrovni a v senátních volbách na své aféry?

Stan byl v posledních měsících terčem bombardování, za které si jen z určité části může ono politické hnutí samo. Část padá na vrub celkově otřesné politické kultuře českých stran a vůbec největší část na způsob, jakým celou aféru Dozimetr propagandisticky připravili na Babiše zřejmě napojení lidé v policii a jak ji potom vděčně rozpatlávala Babišova, či vůči němu benevolentní, média, aniž by namnoze tušila, jaké hry a v čím zájmu se přitom účastní.

Aby bylo jasno, samozřejmě všichni účastníci korupce by měli stanout před soudem, všichni neopatrní politici zaplatit adekvátní statusovou cenu, ale je úplně absurdní, pokud Andrej Babiš a jeho strana, která je celá koncipovaná tak, aby proměňovala státní instituce ve složky jeho osobního podnikání, mluví o STAN jako o nějaké „zločinecké organizaci“. Tou je ovšem ANO, byť se k ní vláda podle toho nechová, což je její zřejmě vůbec největší selhání.

Lze se dokonce domnívat, že pravým terčem gargantuovské medializace aféry Dozimetr byl Vít Rakušan, a to právě proto, aby měl do budoucna v případném postupu proti Babišovi či ve snahách o očistu policie svázané ruce. Z tohoto hlediska samozřejmě bude volební výsledek STAN zásadní.

Štěstím Rakušanovy strany je, že nejsilnější základnu má v menších obcích, kde se celostátní potíže vůbec nemusí s místními poměry spojovat. A do Senátu lidé zase volí spíše osobnosti nežli strany. Každopádně i zde půjde o to, jaký dá výsledek Rakušanova hnutí další prostor k interpretaci.

4. Uspěje v Praze Solidarita?

Vcelku jednoznačně nejambicióznějším projektem české levice je letos kandidátka Solidarity v Praze. Spojení Zelených, mladé levicové strany Budoucnost a ČSSD, vedené jednou z nejúctyhodnějších postav českého veřejného života Annou Šabatovou, by mělo být černým koněm voleb. Pro Prahu by přece bylo skvělé, kdyby mělo ušlechtilou ochránkyni lidských práv primátorkou.

Že se to nestane, je přitom prakticky jisté. Není tomu tak ale kvůli nějakým zažraným či nepřekonatelným „postkomunistickým“ předsudkům vůči levici, jak se mnozí mylně domnívají. Ve skutečnosti by levice právě dnes, v politické situaci definované mimo jiné narůstající sociální nejistotou mohla slavit žně. A při správném postupu by tu byla zcela nepochybně na vzestupu.

Že se to neděje, má svůj důvod v tom, že na značce levice lpí cejch kolaborantů s oligarchií a rasisty. I pražská v tolika ohledech mimořádně sympatická kandidátka je tvořena i lidmi, kteří chtěli tvořit předvolební koalici s Hamáčkovou ČSSD, či lidmi, kteří se domnívají, že „ODS je horší než ANO“. V komunálních volbách by na tom nemuselo tolik záležet, jenomže právě v Praze, s obecně daleko vyšší úrovní občanské vyspělosti, na tom záleží.

A tak lidé, kteří si mohou vybrat také kandidátku pirátského primátora, jehož sympatickým činí už útoky ANO a ODS, jimž je vystaven, či občanský projekt Praha sobě Jana Čižinského, snadno upřednostní jednu z těchto dvou variant, před nadšenými levicovými amatéry, u nichž není jisté, že ve svém post-postkomunistickém předsudku vůči pravici zase nepomohou k moci oligarchii. Přitom bychom Solidaritě tolik přáli úspěch — politické dovednosti se nejlépe osvojují právě v přímém kontaktu s výkonem moci.

Ale když to nevyjde, jenom prosím nevyprávějte nic o „postkomunistických protilevicových předsudcích“. U velké většiny to dávno nejsou předsudky. A ostatně mluvíme také o spoustě bývalých voličů levice. Odpor k ní je dobře zdůvodněný a je daný jejím chováním, a to včetně podstatné části levice intelektuální, v posledních letech.

Zde ostatně také tkví důvod, kvůli němuž nemá šance v Praze uspět se svou senátní kandidaturou Vladimír Špidla. Je to v řadě ohledů skvělý kandidát, jistě by mohl být i skvělým předsedou Senátu. Ale proč bychom měli volit někoho, kdo se nikdy nijak zřetelně nepostavil vůči fierlingerovské zradě, jíž se jeho strana dopustila koalicí s ANO, a kdo by beztak nejspíše skončil v klubu se senátory Andreje Babiše? Jiří Dienstbier a Milan Štěch by mohli vyprávět.

5. Stane se v Brně primátorem Petr Hladík?

Brněnská komunální politika se stále ještě vzpamatovává z kolapsu projektu Žít Brno, velkolepé akce, která před osmi lety otřásla brněnskou politikou v základech, probudila v jinak dosti ospalém brněnském voličstvu nečekaný potenciál, aby poté, co nikdy nepochopila příčiny svého úspěchu, po čtyřech letech skončila s debaklem, jehož příčiny ovšem také nepochopila. A tak dnes bez poučení kandidují dvě před čtyřmi lety poražené značky — Žít Brno a Strana zelených — společně s odevzdanou nadějí, že součet dvou jednociferných čísel bude vyšší než pět, a to i bez kampaně, kterou jako by rezignovaně nevedly.

Zábavné přitom je, že prostor, který vyklidilo Žít Brno, se pokouší obsadit brněnští autofanatici, kandidující pod značkou Fakt Brno, jako ryze marketingový podnik v přesvědčení, že přesně tak to přece „zmáklo“ Žít Brno napoprvé. Vůbec nechápou, že nosičem skvělé energie Žít Brno byla mimo jiné obdivuhodná a široce rezonující občanská práce. A také jasný, nesmlouvavý až nemilosrdný odpor k nekompetentní radnici. Ten především.

Vůbec nejzajímavější střet se tak v Brně letos koná na druhé straně — o příštího primátora. Markétu Vaňkovou, která před čtyřmi lety obratně vyšplouchla Petra Vokřála, se snaží ambiciózní kampaní nahradit lídr lidovců Petr Hladík, jenž dal snaze uspět v Brně přednost před nabídkou ministerského křesla.

Hladík nepochybně není idealista progresivního střihu, vcelku jistě je spíše na straně developerů a kapitálu než veřejných zájmů, ale i tak se zatím jeví jako solidní konzervativní politik evropského rozhledu. Moc jich tady takových není, a při dnešní bídě české politiky, by bylo snad i dobře, kdyby uspěl. Protože brněnská ODS, Petru Fialovi navzdory, je instituce, která by v obecném zájmu, kromě vlády neměla řídit vůbec nic.

6. Objeví se nějaký nový Vít Rakušan či Adéla Šípová?

Komunální a senátní volby jsou pokaždé také příležitostí vyniknout pro nové osobnosti, které pak mohou dlouhodobě hrát příznivou úlohu. Tak se před osmi lety v Kolíně zrodila neuvěřitelným výsledkem hvězda Víta Rakušana, který přes všechny výtky, jež je k němu možno mít, zůstává jednou z nejsympatičtějších a stále i nejslibnějších postav české politiky.

Tak před dvěma lety zazářila Adéla Šípová, která svou senátní kampaní i dalším veřejným vystupováním zosobňuje spolu s dalšími pirátskými političkami — Olgou Richterovou a Markétou Gregorovou — vše, co je na jejich straně tolik sympatické: kompetenci, poctivost, smělost.

Ne každé volby dají vyrůst osobnosti s potenciálem dlouhodobě příznivě působit na veřejné dění. Úlohu osobnosti v politice jistě nelze přeceňovat, současně mylná je představa, že člověk sám nic nezmůže. Politická práce sestává ze stovek drobných úkonů a většina z nich má své lepší a horší varianty.

Navíc je pro pověst politiky opravdu zásadní, aby nebyla jen panoptikem oblud, ale bylo možno poukázat, že se v ní vyskytují i lidé, jež člověk může pokládat za prostě sympatické a v jádru milé bytosti. Tak si přejme, ať se i letos někde někdo takový urodí.