Po dlouhých pěti měsících od komunálních voleb se pražští lídři konečně dohodli a utvořili koalici na vládním půdorysu. Takový výsledek byl přes neshody a únavné mediální přestřelky od začátku očekáván jako nejpravděpodobnější vyústění turbulentního vývoje, a přesto nemusí nutně znamenat, že poctivě a trpělivě utvořená koalice přinese velké uklidnění. Nepřehledné jednání o ní totiž jako by teď předznamenávalo stav, na který bychom si v politice v hlavním městě asi měli zvyknout.

Zářijové komunální volby vyhrála trojkoalice SPOLU, která si však původně myslela na mnohem lepší výsledek. Vliv na to, že mezi sněmovními volbami v roce 2021 a komunálními o pouhý rok později klesla její podpora v hlavním městě o více než patnáct procent, jistě měla nejen nesourodá komunikace a rostoucí nespokojenost s celostátní koalicí, ale také výběr lídra.

Bohuslav Svoboda je totiž mnohem spíše pragmaticky vybraným kompromisním kandidátem přijatelným pro všechny tři zúčastněné strany než osobou, která by byla široce přijatelná pro potenciální další partnery.

Naopak, všichni máme v živé paměti jeden z mála marketingově zajímavých okamžiků, který předvolební kampaň přinesla, tedy generační a hodnotový souboj mezi dosluhujícím pirátským primátorem Zdeňkem Hřibem a konzervativním lékařem Svobodou. Z tohoto souboje po dlouhých peripetiích vyšel vítězně Svoboda, který však musí logicky vysvětlovat, proč ke svým ostatním politickým funkcím hodlá přiřadit další, neméně prestižní.

Předvolební kampaň polarizovala politickou situaci v intencích, na které nejsme na lokální úrovni, a dokonce ani v Praze, zvyklí. Postavila proti sobě liberální progresivně uvažující politiky shromažďující se za vládnoucími Piráty a hnutím Praha sobě, které zde zastupuje zájmy občanské společnosti západního typu, a konzervativnější politiky, jejichž pozice by se dala s jistou dávkou nadsázky zredukovat na „auto do každé rodiny“.

Přestože samotné radikální póly — reprezentované na jedné straně levicovou koalicí Solidarita a na straně druhé klausovským hnutím Motoristé sobě — nakonec zůstaly před branami pražského zastupitelstva, předvolebním svárům bylo i bez jejich aktivnějšího zapojení do debat učiněno zadost.

Pozoruhodné je, že štěpení, které se před volbami objevilo, zcela nereflektovalo dosavadní rozdělení na vládnoucí a opoziční strany. Zatímco opoziční ANO si v mnoha ohledech notovalo s ODS lačnící po návratu k moci, posuny se odehrály zejména v „nižších patrech“, hlavně u TOP 09 a lidovců, kteří byli součástí Hřibovy koalice a nyní zvolili strategii pokusu o překlopení celostátní koalice i na lokální úroveň.

Do předvolební kampaně pak také zasáhla samozřejmě kauza Dozimetr, která poškodila hnutí STAN, dosud rovněž vládní. Během léta se však hnutí STAN povedl husarský kousek: do čela pražské kandidátky si postavilo architekta Petra Hlaváčka, který patří k nejschopnějším pražským politikům vůbec.

Výsledek voleb přirozeně vygeneroval dva životaschopné scénáře: buď koalici na vládním půdorysu, která nakonec skutečně vznikla, nebo vládu SPOLU s ANO, která by vedla nejen k možné nespokojenosti uvnitř trojkoalice — a to ne nutně pouze v Praze -, ale která byla také vytvořila velmi silnou opozici.

Praha kopíruje celostátní politiku

Piráti a SPOLU se ocitli ve srovnatelně silné pozici a každá z těchto stran vešla do povolebních rozhovorů s vlastní „vyděračskou strategií“. Zatímco SPOLU mohlo efektivně hrozit vytvořením koalice s ANO a to, že to může myslet vážně, ukázalo částečně první ustavující jednání zastupitelstva, Piráti si jako přístavek vybrali hnutí Jana Čižinského a spolu s ním vytvořili ve volbách nekandidující Alianci pro stabilitu.

Zajímavé je, jak politicky zcela odlišní aktéři, liberální Piráti a konzervativní ODS (jako dominantní prvek uvnitř SPOLU), zvolili v jiných reáliích úplně stejnou politickou taktiku. Jednou z cest, jak totiž můžete vytvořit prostor pro vyjednávání, je před sebou kontinuálně tvořit prostor, v rámci kterého lze ustupovat, přičemž se sami postavíte na úplný okraj, co nejdál od vašeho uvažovaného partnera.

V tomto scénáři se musí logicky začínat na neslučitelných pozicích, ze kterých se postupně slevuje, a tím se k sobě partneři postupně přibližují za mohutného potlesku nejen vnitrostranických sekretariátů. SPOLU tak během tohoto pro pražskou politiku smutného půlroku postupně stahovalo své požadavky na angažmá trestně stíhaných politiků, Piráti se zase postupně zbavili Čižinského a svůj postup završili rozpadem povolební Aliance.

Tento přístup se dá vždy univerzálně obhájit: je třeba se totiž posunout dál a my přece nebudeme ti, kdo budou bránit vytvoření koalice, nota bene takové, která se po nás z různých míst chce.

Pražská politika je nadto přímo spojena s tou celostátní. Právě proto byl vznik současné koalice po celou dobu nejpravděpodobnější variantou: tlak „shora“ totiž Hřiba i Svobodu k vytvoření tohoto modelu dlouhodobě nutil.

Do jednání také zasáhly prezidentské volby, které pozastavily nejen debaty o pražské koalici, ale také oznámení mnoha vládních nepopulárních opatření. Je nasnadě, že kdyby tyto volby nakonec dopadly jinak, pro koalici SPOLU, a zejména pro ODS, by koalice s ANO zas tak velkým tabu nebyla.

Jak dlouho vydrží vzájemná důvěra?

Je těžké predikovat, zda bude koalice po celé volební období stabilní. Mnohdy totiž může dojít na situaci, kdy právě složitý a zdlouhavý vznik může partnery neočekávaně semknout. V nové radě budou zasedat zkušení politici, kteří v minulých měsících prokázali, že se na pražské šachovnici dokonale orientují.

Byli jsme svědky toho, že se dva dominantní prvky nové pražské vlády, tedy SPOLU a Piráti, nezdráhají využít dalších stran, aby vymámili na svých (dosud potenciálně) koaličních partnerech ústupky. Jako deriváty tím mohou vzniknout „hlasovací koalice“, tu Pirátů s Čižinského hnutím, tady zas Svobody s ANO.

Pokud se kooperativní hlasování bude projevovat u zásadních návrhů, bude to důvěru partnerů samozřejmě postupně naleptávat. Důležitou roli v těchto případech může sehrát hnutí STAN, které bude díky své pozici v nové koalici celkem přirozeně tlačeno do role svorníku a soudce případných sporů.

Zajímavé důsledky může mít toto povolební chování i pro opozici tvořenou Prahou sobě a hnutím ANO. Jakákoliv spolupráce s vládnoucími stranami totiž logicky oslabí jejich opoziční charakter.

Může se však často jednat o win-win situaci: opozičním stranám se navzdory některým koaličním aktérům podaří prosadit i něco ze svého programu, ty vládnoucí zase získají rozhodující podporu.

Důležitou roli po následující tři a půl roku budou hrát i posuny na celostátní politické scéně. Zde bude zajímavé sledovat nejen to, jak bude vypadat další spolupráce uvnitř koalice SPOLU, ale zejména to, zda celostátní kabinet vůbec dovládne v nezměněné podobě až do roku 2025.

Nová šance pro Jana Čižinského

Vzhledem k tomu, že pražská koalice vznikla z rozhodující míry doprovozená argumentem, že jde o překlopení vládního půdorysu do lokálních podmínek, pokud některá ze stran vládu opustí, bude to mít na její pozici v pražské politice přímý dopad.

A klíčovým determinantem nebudou jen pohyby uvnitř vládní koalice, ale i uvnitř některých stran. Zdá se, že v následujících měsících proběhne redefinice politického směřování u ANO, za jejíž očekávaný výsledek a úspěch už dnes pražští zastupitelé za toto hnutí označují výstup z politické izolace, a to samozřejmě i na úrovni Prahy.

Debaty o inovativní strategii se dají rovněž čekat u hnutí STAN, které kauza Dozimetr silně poznamenala a které dodnes musí řešit, jak do budoucna bude vypadat jeho pražská organizace. Ve volbách pak budou chtít uspět rovněž Piráti, mezi nimiž bude muset současný předseda Ivan Bartoš, bude-li chtít ve své funkci pokračovat, uhájit svou dosavadní koncepci.

Unikátní pozici má v tomto případě Čižinského Praha sobě, jíž se propojení s celostátní politikou prakticky vůbec netýká. Pro hnutí je to obrovská výhoda: už v podzimních volbách postavilo kandidátní listiny téměř ve všech pražských městských částech a některé — nejen „domovskou“ Prahu 7 — se mu podařilo ovládnout.

Strana se může, z opozice dokonce lépe a trpělivěji, soustředit na další budování vnitřních struktur a posilování antikorupčního narativu, což je jistě skvělá pozice pro opozičního aktéra. Jan Čižinský, který v posledních volbách získal více než čtrnáct procent, bude moct — i vzhledem ke svému věku — za další čtyři roky bez problémů znovu pomýšlet na primátorský řetěz. Pokud se Piráti v nesourodé koalici dostatečně „ušpiní“, nemusí od něj být daleko, protože jeho úspěch je na poklesu Pirátů do značné míry závislý.

Pražany v následujících měsících čekají jistě politické turbulence. Není to však nic, na co by si za celou dobu jednání o nové koalici nezvykli.