Po dlouhých pěti měsících od komunálních voleb se pražští lídři konečně dohodli a utvořili koalici na vládním půdorysu. Takový výsledek byl přes neshody a únavné mediální přestřelky od začátku očekáván jako nejpravděpodobnější vyústění turbulentního vývoje, a přesto nemusí nutně znamenat, že poctivě a trpělivě utvořená koalice přinese velké uklidnění. Nepřehledné jednání o ní totiž jako by teď předznamenávalo stav, na který bychom si v politice v hlavním městě asi měli zvyknout.

Zářijové komunální volby vyhrála trojkoalice SPOLU, která si však původně myslela na mnohem lepší výsledek. Vliv na to, že mezi sněmovními volbami v roce 2021 a komunálními o pouhý rok později klesla její podpora v hlavním městě o více než patnáct procent, jistě měla nejen nesourodá komunikace a rostoucí nespokojenost s celostátní koalicí, ale také výběr lídra.

Bohuslav Svoboda je totiž mnohem spíše pragmaticky vybraným kompromisním kandidátem přijatelným pro všechny tři zúčastněné strany než osobou, která by byla široce přijatelná pro potenciální další partnery.

Naopak, všichni máme v živé paměti jeden z mála marketingově zajímavých okamžiků, který předvolební kampaň přinesla, tedy generační a hodnotový souboj mezi dosluhujícím pirátským primátorem Zdeňkem Hřibem a konzervativním lékařem Svobodou. Z tohoto souboje po dlouhých peripetiích vyšel vítězně Svoboda, který však musí logicky vysvětlovat, proč ke svým ostatním politickým funkcím hodlá přiřadit další, neméně prestižní.

Předvolební kampaň polarizovala politickou situaci v intencích, na které nejsme na lokální úrovni, a dokonce ani v Praze, zvyklí. Postavila proti sobě liberální progresivně uvažující politiky shromažďující se za vládnoucími Piráty a hnutím Praha sobě, které zde zastupuje zájmy občanské společnosti západního typu, a konzervativnější politiky, jejichž pozice by se dala s jistou dávkou nadsázky zredukovat na „auto do každé rodiny“.

Přestože samotné radikální póly — reprezentované na jedné straně levicovou koalicí Solidarita a na straně druhé klausovským hnutím Motoristé sobě — nakonec zůstaly před branami pražského zastupitelstva, předvolebním svárům bylo i bez jejich aktivnějšího zapojení do debat učiněno zadost.

Pozoruhodné je, že štěpení, které se před volbami objevilo, zcela nereflektovalo dosavadní rozdělení na vládnoucí a opoziční strany. Zatímco opoziční ANO si v mnoha ohledech notovalo s ODS lačnící po návratu k moci, posuny se odehrály zejména v „nižších patrech“, hlavně u TOP 09 a lidovců, kteří byli součástí Hřibovy koalice a nyní zvolili strategii pokusu o překlopení celostátní koalice i na lokální úroveň.

Do předvolební kampaně pak také zasáhla samozřejmě kauza Dozimetr, která poškodila hnutí STAN, dosud rovněž vládní. Během léta se však hnutí STAN povedl husarský kousek: do čela pražské kandidátky si postavilo architekta Petra Hlaváčka, který patří k nejschopnějším pražským politikům vůbec.