Být konzervativní může v různých oblastech lidského působení znamenat mnohé. V architektuře to je pokora před historickým vývojem v celé jeho mnohovrstevnatosti a s tím spojené pečlivé studium vztahů a procesů v posuzovaném systému, prověřování možných důsledků zamýšlených zásahů a vyvození závěrů. Současný nedokonalý stav přitom má přednost před idealizovaným budoucím stavem. Není cílem systém formovat podle svých potřeb, ale snažit se navázat na co nejvíce ze současného stavu.

V architektuře a urbanismu se tento přístup ojediněle, avšak stále častěji projevuje rozhodnutím nestavět. Zdánlivě je to proti zájmu profese. Jakou hodnotu má asi práce architekta, který svému klientovi právě rozmluvil jeho záměr stavět? Vždyť přiznání, že daný stavební záměr nemá smysl, je většinou vnímán jako profesní selhání. A to i přesto, že je to třeba jediné rozumné, co se v daném místě a za dané situace dá dělat. Drtivá většina z nás architektů si nemůže dovolit říct to, co prohlásili aktuální držitelé Pritzkerovy ceny Anne Lacaton a Jean-Philippe Vasal: „Demolice je akt násilí.“

Nejen bourat, ale i stavět může být aktem násilí. Ne nadarmo před několika lety vyhráli soutěž na revitalizaci jednoho z mála dosud nezastavěných území u bývalé Berlínské zdi architekti, kteří se rozhodli neudělat s ním vůbec nic. Zdánlivě nepotřebný veřejný pozemek totiž sloužil zdejším sociálně slabým obyvatelům jako improvizované dětské hřiště a odpočinkové místo.

S přesně cíleným rozhodnutím nestavět přišla i „architektka soudobé rudé Vídně“ Gabu Heindlová ve svém projektu Intersektioneles Stadthaus — rekonverzi běžného městského činžovního domu na komunitní bydlení pro sociálně zranitelné osoby, jež vyžadují bezpečné prostředí. Přestože bylo nutné v domě vytvořit prostory s rozdílnou funkcí: soukromé pokoje a místnosti pro setkávání a pro společnou práci, stavební zásahy tu — až na nutnou vestavbu výtahu — nebyly žádné.

Odmítání stavebních zásahů je mimo jiné i nástrojem docílení udržitelnosti. Kromě materiálně ekologických hledisek, jako je minimalizace odpadů a uhlíkové stopy, hraje roli „konzervativní“ respekt k vývoji přírodního prostředí v daném místě a především k sociálním vazbám, které na daném místě po dlouhá léta trvání provizoria vznikly.

Respekt k historii však v žádném případě neznamená snažit se nasměrovat vývoj posuzovaného systému k mýtickým tradičním hodnotám. Tím bychom sklouzli ke konzervatismu jako politické ideologii. A právě to, zda náš závěr neposlouží konzervativním elitám k reprodukci moci nebo k upevnění autoritativně stanovených hodnot, je dobrou testovací otázkou.

Turistická megaatrakce versus autonomní umělecké centrum

Jako příklad místa, kde by demolice i následná stavba bezesporu znamenaly akt násilí, může sloužit aktuální kauza areálu bývalých vojenských skladů pod Kraví horou. Ředitel brněnské hvězdárny a senátor za ANO Jaroslav Dušek ohlásil záměr tyto budovy v sousedství „své“ hvězdárny zbourat a nahradit je veřejně přístupným parkem s dnes tolik atraktivní stezkou v korunách stromů. Rozpadající se přízemní boudy prý jsou brownfield, který je potřeba revitalizovat — bagrem. Přitom zdejší budovy jsou intenzivně využívány jako umělecké ateliéry, hudební zkušebny a provozovny soukromých firem z kreativních oborů.

Duškova představa o rozšíření již tak dost rozlehlého parku na Kraví hoře je sice zcela evidentně jeho politické PR související s obhajobou jeho senátorského postu ve volbách již toto září, ale zdánlivě s jeho stanoviskem nelze nesouhlasit. Zmíněné budovy nemají téměř žádnou architektonickou hodnotu. Jsou to jednoduché dočasné stavby a jejich stavitelé rozhodně nepředpokládali, že vydrží až do současnosti. Mají pohnutou historii, protože je začal stavět Wehrmacht. Svými dispozicemi a technickým řešením porušují takřka jakoukoliv normu.

Neformální společenský život lidí z uměleckých kruhů navíc část Brňanů chápe jako rušivý faktor. Proč má být umění provozované ve starých vojenských barácích důležitější než veřejný park? A proč je živelný kulturní život pro rozvoj města zdravější než další rekreační zázemí pro rodiny s dětmi a pro všechny generace? Zdá se, že v zájmu veřejnosti je spíše park než umělecká kolonie.

Záměr bourání pod Kraví horou ukazuje, jakým způsobem se v Brně přistupuje k územnímu plánování a k rozvoji města. Právě pozastavený nový územní plán města Brna je totiž plný vzletných vizí přeměn deklaratorně zanedbaných území, oblast Kraví hory nevyjímaje. Neváhá prohlásit celé čtvrti rodinných domů za rozvojové plochy pro developerskou zástavbu, aniž by se lidí bydlících v těchto domech kdokoliv na cokoliv ptal. Zahrádkářské kolonie se s poukazem na zájem všech mění ve veřejné parky.

Rozvoj města je diktován zájmy developerských společností a vedení města, očekávajícího nové dostatečně bohaté daňové poplatníky. Územní rozvoj probíhá direktivní formou shora, bez ohledů na život v dotčené lokalitě. Občané oprávněně cítí demokratický deficit, ne-li přímo neodůvodnitelné zásahy do osobního vlastnictví, ke kterým by se pravděpodobně ani komunisté za minulého režimu neodvážili.

Čí zájem je ten „veřejný“

K čemu a především komu slouží rekreační lokalita na Kraví hoře? Jedná se o odpočinkovou zelenou zónu, kterou podobně jako nedaleký Wilsonův les a park u Žlutého kopce využívají obyvatelé Masarykovy čtvrti a Stránic. Je to zajisté nadstandardní a také patřičně drahá rezidenční lokalita, vyznačující se architektonicky hodnotnou vilovou zástavbou, ale také monofunkčností s minimem veřejné a komerční vybavenosti. Tím se zóna poněkud podobá satelitním městečkům. K většímu ruchu v zelených rekreačních zónách přispívá aktuální výstavba tzv. viladomů s velkým množstvím investičních, většinou malometrážních bytů. Park na Kraví hoře je také oblíbeným oddechovým a socializačním místem studentů zdejších křesťanských gymnázií.

Na Kraví hoře sídlí rovněž volnočasové instituce s celoměstským významem: plavecký bazén a samozřejmě hvězdárna a planetárium. Na místě tak musí vznikat určitá rovnováha mezi místními a návštěvníky z celého Brna. Rozšíření parku by bylo jistě žádoucí. Pokud má však ke koupališti a planetáriu — či spíše vědeckozábavnímu parku — přibýt další turistická megaatrakce v podobě stezky v korunách stromů, park by přišel o svůj klidný, odpočinkový charakter a místní lidé by se mohli cítit vytlačovaní prudce vzrostlým turistickým ruchem.

Umělci a podnikatelé nemají pod Kraví horou žádné vlastnictví, neboť jsou tu vesměs v nájmu, navíc mnohem levnějším, než je v centru Brna obvyklé. Počátky zdejší ad hoc komunity můžeme datovat do období zhruba před deseti lety, kdy část areálu převzalo od VUT město Brno se záměrem tyto budovy v budoucnu zbourat. Už když se tedy hlásili do výběrového řízení o pronájem, dobře věděli, že kdykoliv může přijít příkaz k vystěhování. Tak proč by se jich teď město nebo senátor Dušek měli na cokoliv ptát, když podmínky byly od začátku řečeny jasně?

Deset let je ale dost dlouhá doba na to, aby se začala psát další historie, kterou bychom při našem přemýšlení měli respektovat. Nájemci převážně z řad umělců vložili společně nemalé vlastní peníze do oprav a zvelebení areálu. Nadále se skládají na údržbu budov, které jsou díky tomu sice ne v dobrém, ale aspoň v použitelném stavu, ve kterém mohou při správné údržbě ještě několik desetiletí přetrvat.

Zachovat autonomii vzniklou zdola

Síť vztahů mezi uživateli areálu pod Kraví horou si pochopitelně nesmíme idealizovat. Vzniká tu však zárodečná forma občanské samosprávy, která se o místo stará mnohem lépe než veřejný sektor nebo jakákoliv soukromá firma. To, co bylo politickou dohodou určeno k zániku, začalo samo od sebe fungovat, a to zcela bez veřejných financí. Už jen díky této ekonomicko-pragmatické metrice můžeme tvrdit, že působení party umělců v boudách, které nikdo nechce, představuje větší veřejný zájem než sebekrásnější revitalizační záměr. Je absurdní, že město, které se chlubí budováním kreativních center a „inkubátorů“, takový spontánně vzniklý umělecký prostor samo ničí.

Zdejší nájemci pokládají za jedinou adekvátní náhradu za zánik areálu pod Kraví horou výstavbu nové, moderní budovy uměleckého centra s ateliéry na tomtéž místě. Jedním dechem a se smíchem však dodávají, že je to naprosté sci-fi. Stavět cokoliv nového na tomto místě vyžaduje změnu územního plánu, která je stěží politicky prosaditelná. Samozřejmým limitujícím faktorem je několik stovek milionů, které by stavba této budovy stála.

S tím těsně souvisí další úskalí: ztráta nezávislosti. V prostředí brněnské komunální politiky, která je jako v celém neoliberálně kapitalistickém světě založena na úzkém propojení velkého byznysu a městské úřední praxe, je téměř nemožné, aby takto ambiciózní investice nezohledňovala zájmy bohatých firem, které město sponzorují. Léta pomaličku budované předivo sítí zakázek i péče o místo vezme za své, protože bude nahrazeno korporátní byrokracií a sítí klientelistických vazeb mezi politikou a soukromými korporacemi.

Jaká by tedy měla být budoucnost baráků pod Kraví horou? Pokud je areál vnímán jako bariéra, stačí jej s minimálními náklady otevřít a zpřístupnit. Jsou-li potřeba další městské parky, proč by nemohly uvnitř parku stát budovy? Vždyť už teď jsou tyto stavby doslova v objetí vzrostlých stromů. Raději než snít o supermoderním uměleckém centru, které bude zářit na celé Brno, bude mnohem jednodušší a efektivnější tuto nikdy nedostavěnou protiletadlovou základnu Wehrmachtu dál chránit před spadnutím.