Být konzervativní může v různých oblastech lidského působení znamenat mnohé. V architektuře to je pokora před historickým vývojem v celé jeho mnohovrstevnatosti a s tím spojené pečlivé studium vztahů a procesů v posuzovaném systému, prověřování možných důsledků zamýšlených zásahů a vyvození závěrů. Současný nedokonalý stav přitom má přednost před idealizovaným budoucím stavem. Není cílem systém formovat podle svých potřeb, ale snažit se navázat na co nejvíce ze současného stavu.

V architektuře a urbanismu se tento přístup ojediněle, avšak stále častěji projevuje rozhodnutím nestavět. Zdánlivě je to proti zájmu profese. Jakou hodnotu má asi práce architekta, který svému klientovi právě rozmluvil jeho záměr stavět? Vždyť přiznání, že daný stavební záměr nemá smysl, je většinou vnímán jako profesní selhání. A to i přesto, že je to třeba jediné rozumné, co se v daném místě a za dané situace dá dělat. Drtivá většina z nás architektů si nemůže dovolit říct to, co prohlásili aktuální držitelé Pritzkerovy ceny Anne Lacaton a Jean-Philippe Vasal: „Demolice je akt násilí.“

Nejen bourat, ale i stavět může být aktem násilí. Ne nadarmo před několika lety vyhráli soutěž na revitalizaci jednoho z mála dosud nezastavěných území u bývalé Berlínské zdi architekti, kteří se rozhodli neudělat s ním vůbec nic. Zdánlivě nepotřebný veřejný pozemek totiž sloužil zdejším sociálně slabým obyvatelům jako improvizované dětské hřiště a odpočinkové místo.

S přesně cíleným rozhodnutím nestavět přišla i „architektka soudobé rudé Vídně“ Gabu Heindlová ve svém projektu Intersektioneles Stadthaus — rekonverzi běžného městského činžovního domu na komunitní bydlení pro sociálně zranitelné osoby, jež vyžadují bezpečné prostředí. Přestože bylo nutné v domě vytvořit prostory s rozdílnou funkcí: soukromé pokoje a místnosti pro setkávání a pro společnou práci, stavební zásahy tu — až na nutnou vestavbu výtahu — nebyly žádné.

Odmítání stavebních zásahů je mimo jiné i nástrojem docílení udržitelnosti. Kromě materiálně ekologických hledisek, jako je minimalizace odpadů a uhlíkové stopy, hraje roli „konzervativní“ respekt k vývoji přírodního prostředí v daném místě a především k sociálním vazbám, které na daném místě po dlouhá léta trvání provizoria vznikly.

Respekt k historii však v žádném případě neznamená snažit se nasměrovat vývoj posuzovaného systému k mýtickým tradičním hodnotám. Tím bychom sklouzli ke konzervatismu jako politické ideologii. A právě to, zda náš závěr neposlouží konzervativním elitám k reprodukci moci nebo k upevnění autoritativně stanovených hodnot, je dobrou testovací otázkou.