Představte si město, kde spolu plně kooperují státní správa, kancelář architekta, úřady, odborné obce různých odvětví i veřejnost za jediným účelem — úspěšné proměny veřejných prostor. Není to žádná nedosažitelná utopie, nýbrž běžná urbanistická praxe mnoha evropských měst současnosti.

Jenže to bychom nemohli být v Brně, městě obíhajícím v bludném kruhu paralelní reality lokálních pravidel. V Brně si řada povolaných lidí vůbec nedokáže uvědomit kontext a dosah svých kroků, a proces plánování se tak často ubírá tou nejméně schůdnou z možných cest — a co víc, celý přístup se v důsledku odráží nejen na podobě veřejných prostor, nýbrž brzdí i rozvoj města jako celku. A přitom by možná stačilo opravdu málo.

Mendlovo náměstí v Brně čekalo na rekonstrukci řadu let. Předprostor augustiniánského opatství, kde Johann Gregor Mendel objevil při svých pokusech s hrachem zákonitosti genetiky, a zároveň důležitý místní dopravní uzel, prošly v loňském roce revitalizací z pera studia CHYBIK+KRISTOF ve spolupráci s architektem Michalem Palaščákem a krajinářem Zdeňkem Sendlerem.

Revitalizaci iniciovalo Brno-střed spolu s Kanceláří architekta města Brna. Na svou konečnou podobu si však významné urbánní ohnisko ještě další řádku let zcela jistě počká. Zatím ale nepředbíhejme.

Provizorium

Takzvaný „Mendlák“ byl až do nedávna nefunkčním veřejným prostorem. Silně se na něm podepsal nezájem o jakýkoliv koncepčnější zásah v podstatě od posledních velkých úprav Starého Brna, spojených s výstavbou areálu výstaviště ve 20. letech minulého století, a také transformace v 60. letech, kdy se náměstí transformovalo v dopravní uzel obsluhující přilehlé sídliště. Stopy po bombardování města z druhé světové války jsou v jeho urbanismu viditelné dodnes.

Chaotické, příliš široké prostranství, rozetnuté nedokončeným blokem nájemních domů architekta moderny Václava Dvořáka, by do loňska snad ani nebylo hodno nazývat náměstím (možná tak torzem náměstí), natož pak spojovat jeho název s vědcem, jemuž můžeme být vděčni za zvýraznění Brna na světové mapě výzkumu dědičnosti.

Právě blížící se dvousté výročí Mendelova narození v roce 2022 možná zavdalo příčinu, aby vedení města Brna zpytovalo svědomí. Nyní se s více než půlročním zpožděním (způsobeným mimo jiné oslabenými dodávkami materiálu v důsledku ruské invaze na Ukrajinu) oprava náměstí dokončuje.

Veřejnost se však s notnou dávkou rozčarování dozvídá, že nákladná rekonstrukce za bezmála 200 mil. Kč znamená pouze provizorní revitalizaci, jejíž slabiny se odhalují už v prvních týdnech provozu. V budoucnu bude následovat ještě jedna celková rekonstrukce. Přichází proto moment, kdy je třeba situaci reflektovat.

V roce 2018 proběhla vyzvaná urbanisticko-architektonická soutěž na novou podobu Mendlova náměstí, v níž zvítězil návrh z Dílny architektů Palaščáka a Poláše. Zadání soutěže vycházelo z připravovaného územního plánu a předem vyřešeného dopravního projektu, který uvažuje novou organizaci vedení dopravy prostranstvím včetně průrazu tramvajové linky do ulice Hybešova. Zadání — soutěž — realizace.

Proč však zaběhlou procesní strukturu maličko nenabourat? Jsme přeci v Brně a s provizorními řešeními tu máme mnohaleté zkušenosti. Stačí projít jen o pár ulic dál na Hlavní nádraží, kde je veřejný prostor už přespříliš dlouho poznamenán dohady nad přesunem vlakového uzlu směrem na jih.

Téma nového nádraží je v Brně pravidelně předhazováno v periodách jednotlivých volebních období radnice. Komplexní problém spjatý se začleněním do mezinárodní dopravní sítě tudíž v horizontu stále se opakujících čtyř let ne a ne vyřešit. V rukou populistů se iluze nového nádraží mezitím stala spíš nástrojem machinace s pozemky v jižní čtvrti města.

S nadsázkou řečeno, vždyť i Fuchsova pošta opodál, budova kompletně demontovatelná za účelem případného přesunutí blíž k novému nádraží, se za bezmála sto let od doby, kdy se o možnosti transpozice začalo poprvé reálně uvažovat, dostala pod památkovou ochranu. Samozřejmě i v případě brněnského nádraží máme my místní „naději“ zaštítěnou nedávnou urbanistickou soutěží.

Když na scénu v roce 2020 přišel plán nutné výměny parovodů Tepláren Brno za horkovody v podprostoru Mendlova náměstí, vložila se do situace KAM v čele s architektem Sedláčkem. S vidinou rozkopaného veřejného prostoru i blízkého Mendelova výročí iniciovala úpravu celého prostranství do provizorní podoby, jež by údajně přinesla zlepšení v dohledné době.

KAM tento záměr argumentoval tím, že realizace vítězného projektu by vzhledem k návaznosti na složitý dopravní projekt celého území a s ohledem na financování mohla trvat i desítky let.

Pro úplný kontext (a možná, aby byla situace ještě méně přehlednou) je třeba zmínit, že původním návrhem dočasného řešení přestavby Mendlova náměstí nebyl ten nynější, realizovaný vedením Brna a CH+K+Palaščák+Sendler, ale plán, který projektoval sám KAM. Banální záměr rekonstrukce zastávek, opisující linky nefunkčního prostoru a postrádající podstatnou změnu organizace dopravy, do níž se nechtělo jmenovitě brněnskému dopravnímu podniku, však nemělo vůbec smysl realizovat.

Podle návrhu měla být dopravní situace ponechána v identické podobě, jež na Mendlově náměstí dlouhá léta panovala — jen s rozdílem modernizace jednotlivých stanic a umístěním sochy odkazující na Mendela do někdejšího zeleného plácku. Pochopitelně s ním nesouhlasili někteří radní Brna-střed ani autoři vítězného projektu vzešlého ze soutěže v roce 2018 — architekti z Dílny Palaščák a Poláš, s jejichž řešením výkres KAMu nikterak nekorespondoval.

Až po složitém vyjednávání a mnoha zasedáních brněnského zastupitelstva bylo na scénu přizváno studio Chybíka s Krištofem, které na (momentálně) realizované podobě Mendlova náměstí již spolupracovalo jak s vítězným architektem Palaščákem, tak se Zdeňkem Sendlerem, autorem přilehlého parku s kavárnou Plovárna z roku 2018.

Se znalostí alespoň základního kontextu brněnského podhoubí můžeme dále pouze polemizovat, zdali bude výsledek soutěže vůbec někdy v budoucnu uskutečněn a nestane-li se právě ono provizorní řešení (ač třeba neúmyslně) postupem času východiskem konečným. Tázat bychom se mohli na mnohé další nejasnosti — například ohledně nedotknutelnosti soutěže či politického pozadí velkých veřejných zakázek.

Připomeňme si, že jsme však stále jen v Brně. Ve městě, kde si nutně budeme namísto kladení cílených otázek raději ťukat na čelo tak dlouho, dokud se nám příslib daleké budoucnosti veřejných prostor nesoucí podtitul Co bude, Brno? či ještě lepší slogan Kopeme za Brno nezjeví na velkoformátových vizualizacích místního magistrátu. A i když oslavy Mendelova dvousetletého výročí proběhly nakonec tragikomicky v kulisách rozkopaného náměstí, možná můžeme být vůbec rádi, že se alespoň to málo hnulo kupředu.

Na detailech záleží

Je únor roku 2023 a provizorní přestavba Mendlova náměstí se slavnostně otevírá. V brněnském žurnálu se zvedá tradiční vlna nevole mísící se s čerstvými emocemi veřejnosti, jež proměně frekventovaného bodu města bude muset ještě přivyknout. Z pozice každodenního uživatele náměstí se pokusím zhodnotit, co provedené úpravy přinesly a zda se jejich autorům povedlo navrátit veřejnému prostoru alespoň částečně funkčnost i ztracenou důstojnost.

Nejdůležitější změnou, která rozhodně může být hodnocena kladně, je reorganizace vedení dopravy. Provedené řešení se budoucí plánované výstavbě přiblížilo transformací přilehlých ulic ve vratnou smyčku trolejbusových spojů. Tímto opatřením se eliminovalo množství křížení trolejbusových linek s tramvajovými, a chaotický prostor tak získal první obrysy uspořádání. Zastávky MHD byly přesunuty k severnímu a jižnímu okraji náměstí, což jednak zefektivnilo přestupní trasy, hlavně však uvolnilo centrální prostranství symbolizované červeným útvarem v místě někdejšího přestupního terminálu ze 60. let.

Tramvajová smyčka, tedy plocha na protilehlé straně vedle Dvořákova domu, kam je zasazeno hlavní prostranství náměstí ve vítězném návrhu soutěže, byla prozatím ponechána a její okolí zůstalo až na podzemní práce bohužel v podstatě netknuté. Velký cihlově červený kruh má svou geometrií „vyzývat k volnému pohybu prostorem“ a zdůraznění barvou místo údajně transformuje do podoby „bodu viditelného i pochopitelného ze všech úhlů“, jak koncepci návrhu popisují autoři.

Nově vzniklé prostranství bylo osazeno množstvím stromů, což potvrzuje, že s přesunem centra náměstí na protilehlou polovinu území se v projektu počítalo. Právě v západní části totiž uvažuje vítězný návrh rozšířit parkový prostor současné Plovárny.

Hybridní řešení „volného“ prostoru plného stromů vnímám v kontextu přehřívání měst následkem globálního oteplování i neudržitelného plánování vesměs pozitivně, i když první roky budou nejen pro novou vegetaci velmi náročné. Další nové zeleně totiž na náměstí přibylo poskrovnu. Zvládnou-li speciálně šlechtěné stromy horké letní slunce na kompletně dlážděném prostranství a ujmou-li se, vyrostou v silný základ budoucího parku.

Sjednocení barvou či materiálem je jednou z ověřených metod, jak lze postupovat při řešení diskontinuitních, nejasně uchopitelných území, a můžeme se s ní setkat v mnoha příkladech povedených realizací nejen v zahraničí, ale také u nás. Je to však jen jedna z metod — nikoliv jediná. Skutečně funkční veřejný prostor se totiž sestává z mnoha dílčích úprav a dalších prvků, které musí být ve vzájemném souladu a hierarchii, ale také odpovídat potřebám uživatelů.

Nahlížíme-li na projekt Mendlova náměstí ve velkém měřítku, nejlépe z ptačí perspektivy, je patrná silná snaha o sjednocení vizuálu prostoru užitím výrazných prvků napříč náměstím. Při bližším průzkumu území úhlem pohledu chodce si však všimneme mnoha nefunkčních detailů.

Hloubka významu barevné koncepce, která sice dobře plní na náměstí svou navigační funkci, ale zároveň má oslím můstkem připomínat mendelovského genia loci, se tak dá velmi snadno zpochybnit a označit za povrchní.

Vytvořit bezbariérové, přehledné a člověku přívětivé prostředí bylo jednou z často zmiňovaných předností programu přestavby. Mediálnímu zájmu se však v těchto dnech „těší“ nešťastně umístěné zábradlí mezi zastávkami v jižní části náměstí, které pohyb cestujících MHD při přestupech naopak znemožňuje. Zábradlí sem bylo v plné délce ostrůvku instalováno dodatečně z popudu Drážního úřadu a policie — údajně kvůli bezpečnosti při přecházení vozovky.

Dle slov primátorky Vaňkové bude ale ještě příležitost jeho rozsah dál diskutovat. Z jejího výroku se zdá, jako by snad ani nebyl dostatek prostoru k projednání možných úskalí řešení před samotnou realizací. Nebo si možná jen někdo povolaný řekl, že podobné „drobnosti“, jakou je bariéra v otevřeném prostoru, si snad nikdo nevšimne. Anebo ji tam snad umístil naschvál ke vzteku všech?

Při rekonstrukci ulic České a Joštovy, dalšího významného přestupního uzlu města s podobným řazením stanic, žádný takový problém nenastal — nebo byl mnohem lépe vykomunikován. Podobné je to s opatřeními pro hendikepované.

Mluvit o novém řešení náměstí jako bezbariérovém je lehce zavádějící. Všechny zastávky sice mají bezbariérový přístup, možnost přestupů pro cestujícího například na vozíčku už však zohledněna nebyla. Místo, kde se křižují tramvajové tratě, je totiž v jiné výškové úrovni než například prostranství červeného kruhu se stromy, a tak vozíčkáři nezbude než objet půlku náměstí, aby schod překonal.

Navíc se úplně na poslední chvíli musely předláždit některé varovné pásy, které byly původně osazeny necertifikovanou, takřka nehmatnou, pro nevidomé tedy nepoužitelnou dlažbou. Alespoň že protisměrný cyklopruh v severní části náměstí i po revitalizaci zůstal, takže se tudy lze i přes jednosměrný motorový provoz pohybovat na kole bezpečně oběma směry.

Procházíme-li nově upraveným prostorem náměstí, narazíme na hloučky pevně kotvených jednomístných kovových laviček. Rytmus i logika jejich uspořádání jsou poněkud náhodné, přemístit je jinam není možné a o pohodlné ergonomii nemůže být už vůbec řeč. Podobu mobiliáře údajně podmínilo zadání, ze kterého vyplývá, že nemá umožňovat pobyt problémových občanů. Význam sousloví přívětivé prostředí pro člověka zní v podobném kontextu zvlášť relativně.

Odsunovat důsledky sociálních problémů města z hlavních veřejných prostranství se bohužel stává v Brně zaběhlou praktikou. Vzpomeňme třeba na loňské oplocení zelených ploch na rohu Benešovy a Nádražní ulice, na nichž se shromažďovali uprchlíci z válkou postižených oblastí. Skrýt problém před zraky občanů nic nevyřeší, s jistotou ho ale přesune do sousední čtvrti.

Většina nového mobiliáře, který na náměstí najdeme, byla navržena na míru tomuto jedinému místu (nikde jinde v Brně se s ním nesetkáme), aby se tak zvýšila průchodnost a přehlednost prostoru. Mobiliář je sice vizuálně výrazný, ale ke člověku více méně nepřívětivý.

Podobně nápadným vzhledem se vyznačují i nově osazené přístřešky zastávek. Ač plní současně funkci osvětlení jednotlivých stanic, místní je přirovnávají k obráceným deštníkům. Chybí jim totiž závětrná strana, což je ve větru a dešti právě u přístřešku poněkud nepraktické. Jiných vodních prvků jsme se bohužel v záplavě „chytrých řešení“ na náměstí nedočkali. A to se místu v minulosti dokonce říkalo brněnské Benátky.

Volba unikátního mobiliáře byla možná dobře míněna, v provozu náměstí však zatím částečně propadává. Otázkou zůstává, kdo je jeho autorem. Městu Brnu dlouhodobě chybí jednotná koncepce designu drobné vybavenosti, jakou můžeme v praxi vidět například v Bratislavě. Užitný design není ani architektura, ani pozemní stavitelství. O to víc by se při proměně veřejných prostor mělo dbát na spolupráci s odborníky na design.

Výčet problematických řešení završíme uměleckým dílem, sochou Hrachovina, pro niž se na Mendelově náměstí dlouho hledalo správné umístění a která bude muset být s případnou další rekonstrukcí zase přesunuta o kus dál. O kvalitě sochy a hlavně soutěže, z níž vzešla, vypovídá fakt, že realizace objektu vyburcovala část české kulturní scény k sepsání otevřeného dopisu primátorce. Přilehlá pamětní deska vysvětlující důležitost Mendelova odkazu navíc obsahuje gramatickou hrubku.

Věčná provizoria?

Návrh může vycházet ze sebelepší koncepce, nejsou-li však dobře podchyceny detaily, výsledná realizace očekávání nenaplní. Obzvlášť to platí pro veřejný prostor, který je všem na očích a uživateli dennodenně testován. Něco podobného se v Brně odehrálo v případě nové přestavby Mendlova náměstí. Výsledný dojem slibného, koncepčně vedeného pokusu o nápravu chaoticky uspořádaného prostoru ruší na mnoha místech špatně řešené detaily. Relativní významové vymezení hlavního prostranství navíc odkazuje k mendelovskému geniu loci jen zdánlivě. Kdyby se jednalo o finální verzi rekonstrukce náměstí, výsledek by působil spíš nepřesvědčivě.

V kontextu dočasné revitalizace můžeme poněkud indiferentní, rádoby designový charakter celého řešení vzít na milost a pochopit jej nikoliv jako neschopnost či pohnutku obav učinit ve veřejném prostoru větší gesto, ale jako pokus o kompromis při zakládání neutrální půdy pro budoucí významově silnější projekt vzešlý ze soutěže.

Vize města Brna k roku 2050 by měla být vedle mnohého i zárukou komplexního přístupu k proměně veřejných prostor metropole. Jak je potom možné, že v praxi součinnost jednotlivých aktérů v různých fázích procesu plánování pokulhává a některé záležitosti jsou dokonce řešeny za pochodu, zpětně či v rámci provizorií? Velké městské zakázky jsou, jak už z podstaty věci vyplývá, finančně i časově náročné, jejich realizace si proto nutně žádá řádných soutěží a výstavba pak zákonitě překročí vícero volebních období nejen na radnicích.

Paradoxní situace bludného kruhu, kdy se za „nekonečně“ dlouhou dobu mezi soutěží a realizací mohou proměnit nejen potřeby místa, ale i celého města, čímž veškeré vynaložené úsilí na transformaci prostředí může přicházet vniveč, by neměla být podporována provizorními řešeními ani ze strany města, ani kohokoliv jiného.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.