Dnes byla naše cesta s dětmi (2,5 a 5 let) do školky stejně hektická jako jindy. Teď v zimních měsících je náročné se vůbec vypravit ven. Poté, co se nám to podařilo, a čekali jsme na zastávce, nám stejně jako jindy zatrnulo při pohledu na přijíždějící „vysokou“ tramvaj. Děti musely rychle ven z kočárku a my jsme v pohotovostním režimu koordinovali všechny činnosti nutné k nalodění.

V tramvaji nastala krátká úleva, pak se mi podařilo najít vystupovací tlačítko a při výstupu naší flotily jsme opět trnuli při netrpělivém zvonění řidiče. Na závěr, na úzkém ostrůvku u rušné silnice, každý za ruku jedno dítě, jsme si ještě mohli vyslechnout známou smyčku určenou rodičům: „Prosíme cestující s kočárkem, aby včas signalizovali svůj nástup a výstup.“ Zmohli jsme jen na nechápavé gesto. A to jsme dnes byli na všechno dva.

Komu patří veřejný prostor?

Představuji si, že tak nějak se asi v osmdesátých letech minulého století cítily organizátorky výstavy Komu patří veřejný prostor: každodennost žen ve městě, která se v roce 1991 konala ve Vídni. Předcházelo jí setkávání sociálně demokratických političek a jejich workshopy, na kterých se diskutovalo o tom, jak ženy jako primárně pečující osoby využívají město, jak se v něm pohybují a jak ho vnímají.

Účastnila se jich i architektka Eva Kailová, jedna z kurátorek výstavy, jež se po velkém ohlase na výstavu ze strany veřejnosti i médií stala vedoucí nově vzniklé Kanceláře pro koordinaci a výstavbu zaměřené na každodenní požadavky a specifické potřeby žen na vídeňském magistrátě. A to byl počátek fenoménu „gender mainstreaming v městském plánování“, během posledních třiceti let úspěšně exportovaného do mnoha dalších evropských měst, mimo jiné Barcelony, Berlína, Stockholmu či Karlskogy.

Vídeňské ženy však nebyly první, kdo si všiml, že města navrhovaná muži podle zaběhnutých zásad nevyhovují potřebám pečujících osob — v té době, stejně jako dnes — převážně žen. V roce 1983 vyšla v Londýně publikace Making Space. Women and the Man-Made Environment, kterou sestavily členky feministického architektonického družstva Matrix.

Upozorňovaly v ní na základní fakt, že pokud je městské prostředí navrhované muži, neodráží zkušenosti a potřeby žen — a to nejen ve vztahu k pečující roli, ale i s ohledem na jejich pocit bezpečí a vlastní důstojnost ve světě, kde se na každodenní bázi setkávají se sexismem nebo sexualizovaným násilím. Tento druh násilí není často brán stejně vážně jako pouliční násilí vůči mužům, protože je nepatřičně spojen s představou, že oběti si za něj z části mohou samy.

Volání členek Matrixu po tom, aby byly ženy s dětmi i bez nich vítány ve veřejném prostoru měst stejně jako v restauracích, ve veřejné dopravě nebo v pracovním prostředí — a ne odsouzeny k pobytu doma — bylo později rozvinuto v nástrojích genderového mainstreamingu v městském plánování.

Disciplinace unavených matek

Genderový mainstreaming vychází z premisy, že městský prostor má být navržen tak, aby byl rovnoprávný pro všechny marginalizované skupiny. Aby neprodukoval místa, která jsou těžce přístupná nebo nepřátelská lidem různorodých věkových skupin, sociálního původu, kultur nebo genderu.

Z analýz, které ve Vídni a dalších městech probíhaly a stále probíhají, vyplývá, že pečující osoby mají složitější trajektorii při pohybu po městě a také častěji využívají městskou hromadnou dopravu. Kromě cest do školek a škol jsou to cesty k lékaři, na nákup, na poštu nebo třeba s prarodiči na úřady.

To znamená, že veřejný prostor patří jim — ony by měly být hlavní cílovou skupinou při jeho navrhování. A to je princip, který v českých městech není součástí uvažování ani místních politiků, ani úředníků, ani provozovatelů hromadné dopravy, ani řidičů tramvají.

Veřejný prostor českých měst je k ženám, a hlavně k ženám-matkám nepřátelský, což podrobněji dokazuji v publikaci Brno pro všechny: citlivé plánování města. Může za to nejen vžitý sexismus, ale i převládající despekt k pečujícím osobám (ženám) na rodičovské „dovolené“. Panuje zde mylná, kulturně zakořeněná představa, že tyto ženy mají spoustu volného času, ačkoli ve skutečnosti na ně dopadá také většina práce související s managementem domácnosti.

Tento despekt — pomiňme zde jeho historické příčiny a souvislost s genderovou kulturou státního socialismu — se odráží nejen v ulicích s množstvím různých bariér, s úzkými chodníky, krátkými intervaly semaforů, s malým počtem laviček nebo bez výtahů na nádražích, ale také v přepravních řádech městské hromadné dopravy nebo v postojích řidičů a řidiček.

Již jen zmíněné signalizační tlačítko pro výstup je mocenským disciplinačním nástrojem, který každý frustrovaný řidič nebo řidička rádi použijí, protože je to tak snadné. A každý uhoněný rodič malého dítěte také ví, jak ponižující situaci může toto tlačítko vyvolat. Přitom ve Vídni, kde jsou v tramvajích dvě místa pro kočárek u každých dveří, jej vůbec nemají — řidič vidí kočárek a dává si pozor.

Kromě toho u nás mají řidiči moc rozhodnout o tom, kolik kočárků ve voze pojede, jak bylo vidět v nedávném virálním videu natočeném rozrušenou matkou v pražském autobuse. Pokud jste se dodívali na celé video až do konce, mohli jste si užít také velmi paternalistické a usměrňující chování policisty, který matku poučoval, místo aby jí pomohl situaci konstruktivně vyřešit.

Požadujme rovnost

Tato zaznamenaná situace trefně vyjadřuje důležitou skutečnost. Pokud celý systém není nastaven tak, aby prioritou bylo dosažení rovnosti marginalizovaných skupin ve veřejném prostoru, a nikoli reprodukování mocensky nevyrovnaných pozic a postojů, a pokud tento princip není jasně a opakovaně veřejně deklarován, diskriminace na každodenní bázi nezmizí.

Otázkou je, proč se více českých měst nepřidalo k Evropské chartě za rovnost žen a mužů na úrovni života ve městech a obcích z roku 2015 a proč na většině městských magistrátů a je v kancelářích městských architektů genderový mainstreaming stále zcela neznámým pojmem. A to v době, kdy se tento nástroj a vůbec rovnost ve veřejném prostoru stává důležitou agendou i v jiných postkomunistických zemích, jako například v Lublani, Tallinnu nebo v Bratislavě.

Zřejmě nám nezbývá nic jiného, než se spojit a tyto změny vyžadovat — stejně jako to udělaly ženy před třiceti lety ve Vídni. Vyžadovat důstojnou přítomnost ve veřejném prostoru, bezpečnost pro nás a pro naše děti, lavičky jako nezbytnost pro prarodiče, pěší zóny bez aut, možnost pohybu po městě s dětmi bez pocitu vyčerpání a stresu. Protože pečující osoba je taky člověk. A nám ve skutečnosti patří veřejný prostor.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.