Lidé s postižením se s hrubostí a diskriminací setkávají při využívání veřejné dopravy docela běžně. Přestože bezbariérová doprava je ve větších městech poměrně dobře zavedená záležitost, k nepříjemným incidentům dochází dnes a denně. Je to individuální selhání, od kterého protivné řidiče odradíme penalizací? Anebo jde o společenský problém, s nímž můžeme něco udělat?

Stalo se mi to zrovna minulý týden. Jako každý den čekám na autobus na zastávce za domem. Standardně procedura probíhá tak, že zamávám na řidiče, ten vystoupí a vyklopí plošinu, abych mohl z chodníku do autobusu na těžkém vozíku bez problému najet. Tentokrát se ale řidič s autobusem špatně vytočil. Když vystoupil, zjistil, že plošinu nelze vyklopit, protože autobus stojí příliš daleko od okraje chodníku.

„Musíte přijet blíž,“ hlásím mu. „To bohužel nemůžu,“ odpovídá a odjíždí — beze mě. Než dorazil další spoj, stihl jsem na zastávce vyplnit formulář na stížnosti.

Je prosinec, díky mrazu jsem vychladl velmi záhy. A s chladnou hlavou jsem se na zastávce zamyslel. K čemu moje stížnost vlastně povede? Linku provozuje společnost Arriva — ta, která mimo jiné v těchto dnech vstupuje na český drážní trh. Řidiči, které potkávám, patří zpravidla do různých na pracovním trhu znevýhodněných skupin: starší lidé, migranti… Asi to nebude žádný dream job, říkám si.

Pomůžu si nějak, když na základě mojí stížnosti bude firma penalizovat řidiče, kteří jsou už tak vystresovaní z toho, že neměli čas si pořádně osvojit ani všechny prvky běžného provozu autobusu? Je snad ten řidič jediným viníkem? Kdybych měl usuzovat z toho, jak na můj příběh reaguje mé okolí, skoro bych řekl, že to tak bude. Já si to ale nemyslím.

U společnosti Arriva jsem se už setkal dokonce s řidičem, který o rampě v autobusu vůbec nevěděl. Když takový řidič ze dne na den přejde z kratšího autobusu na delší, s nímž pořádně neumí manévrovat, může se stát, že složitou situaci zkusí vyřešit prostým útěkem. Je to smutná, ale lidská reakce — a s takovou se vlastně setkávám poměrně často. Po téhle úvaze jsem do své stížnosti alespoň explicitně zmínil „nedostatečnou proškolenost“ řidiče, abych posunul část odpovědnosti na provozovatele linky.

K takovému postoji jsem prostě dospěl. Než se budu dožadovat postihu konkrétních řidičů, volám po tom, aby se s nimi lépe zacházelo. Když jim zaměstnavatel zajistí takové podmínky, aby si ve svých autobusech byli jistí a dobře rozuměli všem náležitostem své práce, pak třeba nebudou muset odložit svou lidskost spolu se svým civilním oblečením v depu.

Vedle odpovědnosti zaměstnavatele má tato záležitost ještě jednu rovinu — přístup společnosti k lidem s postižením. Odmítnutí lidí s postižením v běžných životních situacích je v české společnosti často přijímáno jako pochopitelné či odůvodněné. Nepobuřuje nás to, jsme na to zvyklí. Slýcháme věci jako „měl jste se předem hlásit“, „snad to nějak půjde“, případně „to asi nepůjde“. Namísto řešení se stále hledají spíš důvody, proč něco nejde. Díky takovému společenskému nastavení je pak možné, že se teprve dnes realizují nájezdy v metru, jejichž návrhy jsou už osm let staré a byly původně odmítnuty.

Kdysi mě na zastávce přehlédl řidič autobusu v německém Frankfurtu. Když se začaly zavírat dveře, v autobuse se zdvihlo takové pozdvižení, že se celý zatřásl. Nebylo zkrátka možné, aby mi autobus odjel, bez ohledu na to, jaký člověk je zrovna za volantem. Chceme-li tedy podobným incidentům předcházet, musíme začít diskriminaci kategoricky odmítat všude kolem sebe. Každá situace má nějaké řešení a je třeba hledat právě to.