V říjnu jsem se přestěhovala za studiem do německého Freiburgu a počítala jsem s tím, že si pořídím půlroční jízdenku na veřejnou dopravu. Když jsem se však svých místních kamarádů ptala, kde si ji mohu koupit, nikdo netušil. „Všude jezdím na kole,“ zněla jejich odpověď.

Vzhledem k pěti stům kilometrům cyklistických pruhů — ve městě o dvou stech tisících obyvatel — kolo ve Freiburgu představuje nejrychlejší, nejpohodlnější a navíc zcela bezpečný způsob dopravy. Kolo či veřejnou dopravu, na níž začalo klást město důraz již na sklonku šedesátých let, pro přepravu využívá osmdesát procent obyvatel. Od roku 1973 mají auta zapovězen vstup do starého města, od roku 1990 platí v rezidenčních čtvrtích rychlostní limit třicet kilometrů za hodinu, za parkovací místo tu řidiči platí nejvíce v zemi: tři sta šedesát eur ročně.

„Městská rada odhlasovala, že od ledna bude ve školních jídelnách k dispozici pouze vegetariánská strava. Internet je už teď plný memů, které si kvůli tomu ze ‘zeleného Freiburgu’ utahují,“ prohodila spolužačka Alex týden po mém nastěhování, když jsme spolu v univerzitní menze seděly u oběda z tofu v biokvalitě a lokální zeleniny. Menza standardně nabízí čtyři vegetariánská a dvě veganská jídla denně. Rozhodnutí rady prý motivovala především nutnost ušetřit peníze, doprovázel jej ale závazek zvýšit v jídelnách podíl bio a regionálních potravin.

Ve městě působí několik projektů komunitou podporovaného zemědělství či dobrovolnických iniciativ, které od supermarketů přebírají potraviny určené k vyhození a následně je distribuují mezi zájemce propojené skrze WhatsApp skupiny. Produkty vypěstované v krásném okolí města, obklopeného Černým lesem, jsou k dostání na četných farmářských trzích.

Šikmé střechy barevného obchodního domu naproti studentským kolejím, kde žiji, jsou osázeny solárními panely. Kousek za nimi se za sluncem otáčí solární panely na střeše Heliotropu, experimentálního domu z roku 1994, který se stal první stavbou na světě, vyrábějící více energie, než kolik spotřebuje.

Nikde jinde v Německu neplatí tak ekologicky přísné stavební standardy jako tady. Soláry tu pokrývají energetickou spotřebu nové radnice, fotbalového stadionu i hotelu s fitness centrem a bazénem, který hostům spolu s pokojem poskytuje bezplatně jízdenku na hromadnou dopravu.

Příkladů inspirativní ekologické infrastruktury, politiky či iniciativ napříč odvětvími existuje ve Freiburgu nespočet. Za nejudržitelnější město Německa byl vyhlášen v roce 2012. Letos v říjnu městská rada opět posunula termín závazku uhlíkové neutrality města, a to na rok 2035 — tedy o deset let dříve než zbytek federace.

Tradičně silná občanská společnost

K pozici průkopníka udržitelného městského rozvoje Freiburg předurčuje několik faktorů. Na počátku 20. století se tehdejší starosta Otto Winterer rozhodl město koncipovat jakožto útočiště zajištěných lidí v důchodu — a neindustrializovat ho. Ve Freiburgu je dodnes průmyslu jen pomálu a největšího zaměstnavatele představuje sektor zdravotnictví.

Vytrvalý příliv mladých zvídavých lidí městu zajišťuje univerzita. Studenti tvoří asi desetinu obyvatel, lidé pod třicet let přibližně pětinu, a jde tak o jedno z nejmladších měst Německa. Zároveň tu působí několik výzkumných institucí zaměřených na udržitelný rozvoj.

Zlomový moment nastal v sedmdesátých letech, kdy Německo plánovalo nedaleko od Freiburgu postavit jadernou elektrárnu. „Protijaderné hnutí zpočátku tvořili místní farmáři, kteří byli naštvaní, protože je vláda nezahrnula do rozhodování o plánované výstavbě jaderné elektrárny. Následně se k nim přidali studenti a aktivisté z Freiburgu a hnutí se postupně stalo environmentálním,“ popisuje Andrea Burzacchini z agentury Aifoira, která se věnuje osvětové činnosti a snaží se příklady dobré praxe z Freiburgu šířit do světa.

K vystřízlivění německé vlády z nadšení pro jádro značně přispěla tragédie v Černobylu, a od záměru stavět jadernou elektrárnu tak nakonec upustila. Místní občané si nicméně uvědomili, že pokud se chtějí obejít bez jaderné energetiky jednou provždy, je nutno nabídnout alternativu. Tehdy ještě nikdo o klimatické krizi nemluvil. Vydat se cestou solární energie v nejslunečnějším městě Německa představovalo zkrátka praktickou volbu.

Již tehdy se začal do města stahovat zelený byznys, jelikož obchodníci s udržitelností v místním vývoji vycítili příležitost. První solární panely se však na střechách objevily na základě iniciativy místních občanů. Právě tradičně silná občanská společnost představuje jeden z mnoha důvodů, proč se Freiburg zelená tolik jako málokteré město.

Sto eur za elektřinu ročně

„Viděli jsme kolem sebe mnoho problémů — tady se plýtvá energií, tady je příliš mnoho aut — a hledali jsme pro ně řešení,“ vypráví Andreas Delleske, který se v devadesátých letech připojil ke stavebnímu družstvu, aby si spolu s ostatními vzal hromadnou hypotéku a postavil si byt v tehdy vznikající čtvrti Vauban.

Vauban, kde do sjednocení Německa nestálo nic než kasárny obývané francouzskými vojáky, platil za první vskutku udržitelně postavenou nízkoemisní čtvrť ve Freiburgu. Právě tady je koncentrace solárních panelů ve městě nejhustší a také je zde nejmenší počet zaregistrovaných aut na obyvatele ve městě.

Tím, kdo rozhodoval o podobě jednotlivých domů i celkové čtvrti, byli občané. Město zde rozprodávalo malé plochy pozemků a zároveň omezilo počet pozemků, jež může koupit jeden aktér. Výsledkem bylo téměř dvě stě různých stavebních projektů, vedených nejčastěji skupinami obyvatel.

„Snažili jsme se ušetřit: postavit levné a zároveň kvalitní domy. Stavěli jsme proto bez developerů. V domech nemáme výtahy ani parkovací místa,“ pokračuje Delleske, šedovlasý muž s pronikavě modrýma očima, s nímž sedíme nad porcí mexických fazolí a zeleniny v barevně vymalované restauraci nedaleko jeho domu.

Za elektřinu platí Delleske méně než sto eur ročně, a to díky kombinaci solárních panelů a izolačních opatření, jakými jsou trojitá okna či silné zdi obsahující silnou vrstvu minerální vaty. Střechy balkonů jsou postaveny tak, aby se vysoké letní slunce do oken bytů vtíralo co nejméně, a zároveň aby si do nich našlo cestu nízké zimní slunce. Podle analýzy Öko-Institutu průměrná domácnost ve Vaubanu v porovnání s průměrnou německou domácností ušetří asi polovinu energie.

„Všechno funguje. Jediné, co bychom udělali jinak, je střecha, která plesniví. Nechtěli jsme totiž použít asfalt, protože je z ropy,“ shrnuje Delleske před svým kobaltově modrým domkem s dřevěnými prvky.

Život ve městě přizpůsobeném lidem

Auta do mnoha ulic v okolí vůbec nesmějí. Tomu, kdo vozidlo chce či potřebuje, často nezbývá než si za přibližně čtyři sta tisíc korun koupit parkovací místo v podzemní garáži na okraji čtvrti či se připojit k jedné ze skupin, které auto a náklady na jeho údržbu a parkování sdílejí. Životu bez auta nahrává skutečnost, že jde o hustě obydlenou čtvrť krátkých vzdáleností.

Za nedalekou říčkou se rozkládají komunitní zahrádky. Potraviny si lze koupit v obchodu kooperativně spravovaném místními obyvateli, děti pobíhají bez dozoru na dřevěných dětských hřištích. Na světové výstavě EXPO 2010 byl Vauban označen za jednu z šedesáti nejpřívětivějších čtvrtí světa.

„A právě to se snažíme svým hostům vysvětlit. Nesoustředíme se na technickou analýzu charakteristik trojitých oken, ale na to, co znamená žít ve městě, které je přizpůsobeno lidem, ne autům. Ptáme se jich, v kolika letech začaly jejich děti chodit do školy bez doprovodu. Obvykle to bývá mezi desátým a třináctým rokem. Moje dcera a její kamarádi začali chodit do školy sami, když jim bylo šest,“ popisuje Burzacchini.

Mezi hlavní činnosti agentury Aiforia patří organizace prohlídek města pro zájemce o udržitelný městský rozvoj z řad výzkumníků či novinářů. Jen Vauban každý rok navštíví přibližně 25 tisíc lidí, kteří se chtějí něco dozvědět o zelených inovacích. „Nejde pouze o to, že je Freiburg přátelský vůči životnímu prostředí. Jde o to, že je přátelský, otevřený, tolerantní a bezpečný pro každého obyvatele,“ shrnuje Burzacchini.

Co na druhou stranu bývá Vaubanu vyčítáno, je homogenní složení obyvatel: výrazně tu převažují vzdělaní příslušníci střední třídy mezi třiceti a padesáti lety s dětmi, kteří si enviromentálně zodpovědná rozhodnutí mohou dovolit, aniž by ohrozili svůj komfort. „Nejsme tu bohatí. Převažuje tu nicméně střední třída v původním slova smyslu. A je samozřejmě pravda, že sociálně slabí lidé zpravidla domy nestavějí,“ připouští Delleske.

Moje ulice je moje komunita

„Tady jsou migranti z Ukrajiny, Iráku, Jižní Koreje, Izraele, tady je tradiční kyrgyzská svatba,“ listuje Olaf, šedesátník s šedivou bekovkou na hlavě, knihou černobílých fotografií, která zachycuje příběhy migrantů žijících ve čtvrti Rieselfeld.

„Jedna z věcí, na niž můžeme být pyšní, je, jak jsme zvládli příchod uprchlíků v roce 2015. Vláda tehdy nebyla připravená, na mnoha místech v zemi to nefungovalo. Tady se ale občanské organizace postaraly o to, aby měli uprchlíci kde spát, aby si měla jejich děcka kde zahrát fotbal,“ pokračuje Scott, čtyřicátník s brýlemi.

Sedíme v poklidné kavárně ve Skleněném domě, tedy v průhledném kvádru, který obyvatelům Rieselfeldu slouží slovy Olafa jako „inkluzivní společenské centrum“. Postarší muži u vedlejšího stolu hrají šachy, jeden z nich s asijskými rysy si soustředěním mne dlaně o své plešatějící spánky. Z prvního patra se ozývá naléhání klavíru a ženského zpěvu. Sociální pracovnice Daniela na předvánoční ruch dohlíží s čelenkou se sobími parůžky ve vlasech a s péčí v očích.

Čtvrť Rieselfeld se stala po Vaubanu druhou udržitelně postavenou nízkoemisní čtvrtí, jež ve Freiburgu vznikly v 90. letech. I tady hrál zásadní roli důraz na participaci občanů. „Chtěla jsem mít děti, a s manželem jsme se proto poohlíželi po větším bytě. Rieselfeld byl tou nejlevnější možností. Svůj dům jsme postavili společně s dalšími devíti rodinami. A pokud stavíte dům se svými budoucími sousedy, sblížíte se. Moje ulice je moje komunita. Vždy je tady s kým mluvit,“ pochvaluje si rozvážně padesátiletá Ester, která pracuje v místní knihovně.

Američan Scott se s německou manželkou přestěhoval do Rieselfeldu v roce 2007. Obcházeli tehdy i jiné, na první pohled lépe vypadající čtvrti. „Viděli jsme však, že tady je všechno, co potřebujeme, v docházkové vzdálenosti, že nebudeme muset plýtvat energii na přesuny,“ vysvětluje. Základní škola tu byla postavená hned v prvním roce výstavby čtvrti.

„Město se nás ptalo, co potřebujeme. Lidé měli od počátku pocit, že to je jejich čtvrť. Nikdy tu nechyběla lidskost,“ přitakává Olaf a vášnivě u toho máchá rukama ve vzduchu. Olaf pracuje jako dobrovolník na místní základní škole, zatímco jeho manželka tráví čas na komunitních zahrádkách. Scott se podílí na úklidech veřejného prostranství a působí jako fotbalový trenér v dětském klubu. Ve Skleněném domě se pravidelně pořádá „diskotéka pro lidi nad třicet“, „diskotéka pro lidi nad padesát“ nebo třeba filmový klub. Veškeré aktivity jsou iniciovány zezdola.

Ač tu není takový důraz na ekologický rozměr života jako ve Vaubanu, i tady při stavbě platily přísné standardy, co se týče energetické náročnosti domů. Existuje tu infrastruktura, jež umožňuje využívání dešťové vody třeba pro zavlažování četných zelených ploch — a ve výčtu bychom mohli pokračovat. Díky kombinaci vlastnického, nájemního a sociálního bydlení tu navíc žije pestřejší směs lidí než ve Vaubanu.

Problém vytrvalého růstu populace

V současnosti při výstavbě nových čtvrtí ve Freiburgu platí povinnost padesátiprocentního podílu sociálních bytů. Univerzita, dostatek práce jak v tradiční, tak v zelené ekonomice, blízkost přírody a vůbec vysoká kvalita života do Freiburgu nepřestávají vábit nové obyvatele. Město se tak — podobně jako takřka všechna větší a přitažlivá evropská sídla — potýká s palčivým problémem nedostupnosti bydlení.

Freiburg je městem, kde lidé do bydlení měsíčně investují vůbec nejvyšší podíl svého příjmu v celém Německu: průměrně devětadvacet procent. Právě zanedbání otázky bydlení bývá označováno za jeden z důvodů, proč v roce 2018 po šestnácti letech vystřídal starostu ze Strany zelených Dietera Salomona nezávislý kandidát Martin Horn. Nikde jinde se přitom Strana zelených netěší tak silné podpoře jako ve Freiburgu: volby zde dlouhodobě vyhrávají s třiceti až čtyřiceti procenty hlasů.

Skutečnost, že pro udržitelný rozvoj města představuje zásadní problém právě vytrvalý růst populace, zdůraznily i nedávné tenze ohledně výstavby nové uhlíkově neutrální čtvrti Dietenbach. Proti nové čtvrti protestovali především místní farmáři, jelikož má výstavbě padnout za oběť část lesa a orné půdy. Odpůrcům výstavby se dokonce podařilo sesbírat dostatek podpisů pro svolání místního referenda. V referendu v roce 2019 se nicméně šedesát procent obyvatel vyslovilo pro výstavbu.

„Těžko existuje něco jako vskutku ekologická výstavba: každá výstavba zabírá místo, každá výstavba produkuje emise,“ posteskne si Franziska Breyerová z městského Odboru pro ochranu životního prostředí.

„Snažíme se minimalizovat dopady přísnými stavebními standardy a koncepcemi dodávek energie. Přitažlivost města je požehnáním i prokletím. Dostupné bydlení je nicméně lidským právem. Nemůžeme omezovat rozhodování lidí o tom, kam se přestěhují. Je proto třeba hledat rovnováhu a přistoupit ke kompromisům,“ vysvětluje Breyerová.

Město projekt Dietenbach hájí poukazováním na to, že vzhledem k přílivu lidí by se bez nové čtvrti ve Freiburgu stavělo více za městem — a namísto hustě obydlené klimaticky neutrální čtvrti by pravděpodobně v okolí Freiburgu přibyly rodinné domy.

Silniční tunel namísto města bez aut

„My ale nepotřebujeme více výstavby. Potřebujeme efektivněji využívat prostor, v němž žijeme. Rodina může poté, co se z domu vystěhují děti, pronajmout patro někomu jinému,“ namítá Jules, mladá dívka ve fialovo-žluté háčkované čepici, a tře si zmrzlé ruce. Listopad se chýlí ke konci, do venkovních teplot se vkrádá mráz — a Jules přesto s dalšími aktivisty tráví odpoledne ve stanu takzvaného Plánu klimatické akce, sdružujícího ekologické organizace jako Fridays for future nebo Greenpeace.

Dobrovolníci zůstávají ve stanu ve dne, v noci — a zůstat tu hodlají až do roku 2035, kdy Freiburg slibuje stát se klimaticky neutrálním. Béžovou plachtu stanu lemují kovové rolničky s ornamenty, ve stanu stojí staré piano, mají tu i ukulele.

Jak upozorňuje Breyerová, město se snaží podniknout kroky směrem, který navrhuje Jules. Vytvořilo kupříkladu „výměnný program“, který umožňuje lidem žijícím osaměle ve zbytečně velkém bytě sdílet či vyměnit si jej s někým, kdo se tísní s ostatními na příliš malém prostoru nebo nemá kde žít. Ale nestačí to. „Spotřeba prostoru na osobu v poslední době začala opět růst. Částečně za to může demografický vývoj, částečně finanční krize, po níž začalo mnoho lidí investovat do realit. Musíme vytvořit strategie, které lidem usnadní chovat se udržitelně,“ popisuje.

Bydlení navíc nepředstavuje ani zdaleka jedinou prasklinu na udržitelné tváři města. „Můžeme z Freiburgu učinit město bez aut. Můžeme z jízdních kol a veřejné dopravy učinit jediný způsob, jak se do města dostat. A namísto toho město plánuje postavit strašlivě drahý silniční tunel, kterému padne za oběť část lesa a který autům usnadní pohyb po městě,“ pokračuje Jules.

Projekt silničního tunelu město obhajuje tvrzením, že pokud se podaří dostat auta pod zem, bude moct vzniknout ještě více cyklistických pruhů a zón určených výhradně pro pěší. Zvláště kamionům mířícím do Německa z Francie a Španělska, které se dnes Freiburgu vyhýbají, by však usnadnil průjezd Černým lesem. Vzduch v okolí by znečistila tranzitní nákladní doprava, nemluvě o dalších dopadech výstavby.

Nástrahy zeleného kapitalismu

A pak je tu další zásadní skutečnost, která Freiburgu umožňuje zelenat se. Jeho ekonomika vytrvale roste a na jeho zeleném renomé se přímo podílí turistický sektor a byznys obecně. Ze zelené nálepky města se stal lákavý marketingový prvek, na němž lze vydělat. Jak vzpomíná Burzacchini, už v devadesátých letech náměstí ve Vaubanu, kde mělo vzniknout Centrum zeleného byznysu, obsadili protestující s transparenty „Zelený kapitalismus je lež“.

„Peníze tu jsou nadále na prvním místě. My chceme, aby na prvním místě byla udržitelnost,“ shrnuje požadavky klimatického hnutí další aktivistka ze Students for future, hnědovlasá studentka střední školy, která se nepřestává plaše omlouvat za svoji angličtinu.

„Město potřebuje peníze z daní, aby mohlo budovat infrastrukturu: školy, školky, síť veřejné dopravy. Daň z obchodu představuje zásadní příjem. Nemůžeme místní ekonomiku rozdělit na udržitelnou a neudržitelnou. Jako město se nicméně snažíme podpořit transformaci byznysu na udržitelný,“ reaguje Breyerová. „Že postupujeme pomalu? Že toho má město dělat víc? Ano, to je pravda, musíme přidat. Potřebovali bychom spíš revoluci než evoluci. Jenže revoluce je těžká,“ pokračuje.

Sama Breyerová, šedesátnice s blond vlasy a oblečením sladěným do odstínu cappuccina, se začala angažovat v boji za ochranu životního prostředí jakožto aktivní členka protijaderného hnutí. „Občanský aktivismus vnímám jako důležitou energii, s níž může město pracovat. Nejhorší je, když je občanům udržitelnost města lhostejná. Občas bych si ale přála, aby nás někdo alespoň někdy poplácal po rameni,“ směje se.

„A ve stanu Plánu klimatické akce pozdravujte. Tam mě najdete za pár let, až budu v důchodu. V zatraceně teplé bundě!“ zavtipkuje ještě, když se loučíme mezi dveřmi její klimaticky neutrální kanceláře.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.