Zemské symboly stmelující, nebo rozdělující?
David UngerČeská republika patří v rámci Evropské unie k nejvíce centralistickým státům. Respekt k regionální identitě Moravy a Slezska přitom může posílit jednotu v různosti a společnou identitu. Uměle diktovaná jednota shora je škodlivá pro všechny.
Slova T. G. Masaryka o tom, že moravská otázka „je a bude opět zkušebním kamenem české politiky“, by se mohla zdát dávno vyhaslá. Současná česká politika nás ale přesvědčuje o opaku.
Opoziční poslanec z Kroměříže Radek Vondráček (ANO) přišel s iniciativou, aby zemské symboly — vlajky a znaky — všech tří zemí tvořících Českou republiku, tedy Čech, Moravy a Slezska, byly zakotveny v zákoně. Loni v září, v době výročí 1200 let od první písemné zmínky o Moravanech, Vondráček svolal do budovy bývalé zemské sněmovny, dnes Ústavního soudu ČR, v Brně slavnostní shromáždění několika desítek poslanců z Moravy, z nichž mnozí se dostavili v krojích.
Návrh zákona o zemských symbolech vznikl pětasedmdesát let poté, co zemské uspořádání bylo komunistickou mocí zrušeno. Přesto se Vondráčkova iniciativa oficiálně zakotvit zemské symboly a použít je pro vymezení historických zemí nesetkala s nesouhlasem nebo přehlížením. Naopak. Návrh zákona podepsalo osm desítek poslanců ze všech poslaneckých klubů s výjimkou Pirátů, i několik ministrů z Čech i Moravy — Vladimír Balaš, Marián Jurečka, Vít Rakušan, Pavel Blažek nebo Vlastimil Válek.
Odmítavé reakce návrh příliš nevyvolává. Je to vlastně vedle jiných politických výbušnin oddychové téma, které může podle předkladatelů, ale i těch, kteří ho nijak přímo nepodporují, v krizové době přispět ke stmelení společnosti.
Symbolicky v tomto roce ve svých ústavních funkcích končí poslední významní politici, kteří do politiky přišli s Listopadem 1989 — exprezident Miloš Zeman a dosluhující předseda ústavního soudu Pavel Rychetský. Možná nastal čas, aby nová politická generace nedořešenou zemskou otázku nějak smysluplně rehabilitovala.
Po Sametové revoluci v roce 1989, stejně jako v době Pražského jara, si zejména obyvatelé Moravy, ale i Slezska, jednoznačně a masově řekli o obnovu zemské samosprávy, která jim byla po vzniku republiky omezena a s nástupem KSČ k moci zrušena. Přitom zachování zemské autonomie bylo nezpochybnitelným slibem českých politiků již od roku 1848 za to, že se představitelé Moravy přidají k českému národnímu obrození a budou se podílet na zformování moderního českého národa proti tehdy se šířícímu se velkoněmectví.
Po roce 1989 se nepochybovalo o tom, že se k zemím vrátíme, jasně se na tom usnesl federální i český parlament. Do toho ale vstoupil boj o federaci se Slováky a následný rozpad Československa, jenž psychicky dolehl mnohem tíživěji na obyvatele jihovýchodní a východní Moravy než na obyvatele českých regionů. Morava byla v šoku a občanská společnost, stejně jako tehdejší zemské organizace politických stran velmi rychle vzdaly boj za rehabilitaci moravské zemské samosprávy. Čechy, a zvláště Praha, naopak propadly iracionální úzkosti z toho, že by se slovenskou cestou mohla vydat i Morava či Slezsko.
Utlumení hlasů prosazujících zemské členění mělo i svůj pragmatický důvod. Klausově cestě k privatizaci a ekonomické transformaci mnohem lépe vyhovoval centralizovaný stát, nikoli stát s přirozenou decentralizací na svébytné zemské celky po vzoru Německa nebo Rakouska. Při vytváření nového krajského uspořádání byla navzdory očekávání mnoha občanů zcela ignorována česko-moravská i moravsko-slezská hranice.
Rovněž byla centralizována média a po krizi v České televizi byla definitivně pohřbena vyšší autonomie moravského a moravsko-slezského regionálního studia (Brno, Ostrava). Vzpomeňme na jejich mnohem bohatší televizní produkci v minulosti.
Ve výsledku nyní čteme jediné celostátní médium, které nesídlí v Praze, ale v Brně. Naposledy si nad pragocentrismem současných médií posteskla Apolena Rychlíková, redaktorka serveru A2larm, v podcastu Českého rozhlasu. Centralismus mediální ale samozřejmě spoluodráží centralismus politický a ekonomický.
Česká republika patří k nejcentralističtějším státům Evropy, regiony (kraje) v podstatě nemají vlastní daňové příjmy a rozpočtové určení daní je k nim v porovnání s jinými státy Evropské unie velmi nepříznivé.
Po odeznění a útlumu politických bojů za zemskou otázku se před patnácti lety začala probouzet moravská občanská společnost, jejímž nejviditelnějším projevem byla iniciativa za vyvěšování moravských vlajek na radnicích 5. července. Počet obcí, které se k iniciativě vyvěšením vlajky, zpřístupněním svých památek zdarma nebo jen prostým přihlášením připojily, se každým rokem prudce zvyšoval — ze 75 obcí v roce 2010 na takřka 1600 obcí v posledním ročníku. Přitom na Moravě a ve Slezsku je dohromady asi 2000 obcí. Lidé často spontánně vyvěšují moravské i slezské vlajky na svých domech, chatách či firmách, používají je i různé občanské organizace a spolky.
Zákonodárci, kteří se pod Vondráčkův návrh podepsali, jistě tuto občanskou poptávku po ztracených zemských tradicích zřetelně vnímají. Poslanec Vondráček ostatně konstatoval, že zejména podle e-mailových reakcí od voličů jsou zemské hranice a symboly na Moravě stále tématem.
Snaha o znovuvyznačení téměř tisícileté zemské hranice, do dvacátého století jedné z nejstabilnějších v Evropě, se rovněž vyvíjí. V roce 2015 byly umístěny dvě oficiální cedule — u Olešnice a ve Svratce. Před třemi lety přišli s pravidelným vyznačováním na silnicích o Filipojakubské noci dva historici z Moravy. Posléze se iniciativy chopil první hraniční kraj — Pardubický se svým hejtmanem Martinem Netolickým a instaloval kulturně-informační cedule vyznačující historickou hranici na několika důležitých komunikacích.
Úskalí české identity
Může někomu vadit uzákonění historicky daných zemských znaků a vlajek? Jistě se takoví ozvou. Jihočeského hejtmana Kubu (ODS) například pohoršila při debatě v České televizi poznámka Radka Vondráčka, že v současné vládě je většina ministrů z Moravy. Svědčí to o tom, že v Čechách stále přežívá nezpracovaná úzkost z rozpadu federace.
Komentátor Seznam Zpráv a rodilý Pražan Petr Holub zase starostlivě konstruuje slezský nesouhlas s upozaďováním vůči Moravě nebo naznačuje hrozbu brnocentrismu — obojí jsou pseudoargumenty, ke kterým s oblibou sahali odpůrci obnovy zemských tradic v 90. letech.
Návrh zatím skutečně nepočítá s vyznačením moravsko-slezské hranice, což vnímám jako jeho nedostatek. Ale celkově je to otázka spíše pro Slezany — což píšu jako poloviční Slezan — a hraje v ní roli také méně známý problém, kam zařadit historické moravské enklávy ve Slezsku, tedy mnohé obce Opavska nebo Osoblažsko.
Již zazněla i narážka na zbytečnost návrhu s odvoláním na „jiné starosti“. Nelze si přitom nevzpomenout, kolik návrhů bylo v první polovině 90. let umlčováno argumentem, že na to „teď není čas“, neboť je třeba se věnovat privatizaci a ekonomickým otázkám. Tedy opět nic nového.
Problém s uznáním historické odlišnosti totiž souvisí s poruchou české identity. Češi pod vlivem národního obrození vzali některá území i s jejími obyvateli natolik za svá, že je pokládali také za Čechy a součást jednobarevného českého státu. Toto přesvědčení mělo mimo jiné podstatný vliv i na rozpad česko-slovenské federace. Československo bylo totiž rovněž naprostou většinou Čechů od počátku vnímáno nikoli jako společný stát Čechů a Slováků, ale jako forma českého státu rozšířená na východ. V duchu tohoto pojetí pak vůči dalším oblastem českého státu dominuje pražský paternalismus.
Léčbou může být jedině přijetí odlišnosti a respektu k po generace živým regionálním (zemským) identitám.
Unifikace, která občany nutí zapomenout na pestrost a různost historických kořenů, je přitom velmi nebezpečná. Respekt k zemským symbolům může posílit jednotu v různosti a společnou identitu mnohem více než uměle diktovaná jednota shora. Ta totiž naopak vždy rozděluje.
Česká republika je od počátku tvořena třemi historickými zeměmi Koruny české, které stály jak u vzniku Habsburského soustátí, tak i Československa. Je proto přirozené symbolicky zakotvit tento fakt v zákoně.
Pavel Kohout počátkem tohoto století napsal: „Překračoval jsem a překračuji v životě tolik hranic, že už je při čtení v letadle či vlaku nebo při rádiu v autě ani nevnímám. S výjimkou jediné. Kdykoli vjíždím na Moravu, jakoby se ve mně pohnul proutek hledačů podzemních pramenů.“ Tak proč tuto hranici nepřiznat?
Jistěže se ozvou. Nemáme sice v zákoně země, ale za to tam budeme mít jejich znaky a hranici.
Nevadí mi představa dvou českých zemí a svobodného státu Praha -- to poslední nikoliv z nějakého pragocentrismu, ale aby se rozložily strmé nepoměrnosti v počtu obyvatel, ekonomickém výkonu a podílu regionů chudoby mezi královstvím a markrabstvím.
Jinak vypočítává David Unger řadu důležitých motivů, které by podle něj zřejmě zemské zřízení změnilo -- obávám se, že v něj vkládá přílišné očekávání, ale budu-li na chvíli optimista, pak jsou právě dvě možnosti:
a) Jedná se o salámovou taktiku, jak se dopracovat k zemskému zřízení -- a to je špatně, protože pak země nebudou zřízeny s rozvahou a velkoryse, ale jaksi zflikovány;
b) Namísto řešení řady problémů, které bychom měli brát vážně podle Ungera vážně a u některých pro tu vážnost argumentuje velmi přesvědčivě, dostaneme šidítko cedulí, které do pár oprýskají, protože už nebude hejtmanům vynášet žádné body se u nich fotit a zákonem ustanovené fangličkaření.
Unger představuje dialektické sjednocení obojího -- doufá v prospěšnost té salámové taktiky a je proto ochoten nevidět charakter nabízeného šidítka.
Země nemáme v zákoně, ale naše tři země jsou zmíněny hned na počátku platné ústavy. Původně byly v ústavě také zmíněny jako první varianta (společně s kraji) územněsprávního členění.
Osobně nemám žádnou salámovou taktiku, ostatně článek není mou iniciativou, ale iniciativou redakce DR, která mě oslovila. Věnuji se především své práci. A v tuto chvíli měnit státní uspořádání by nebylo vhodné.
Snížením počtu regionálních celků by se sice jistě ušetřily miliardy, což by se v dnešní době jistě hodilo, ale demokratické parlamentní strany by tím mohly být rozkolísány a destabilizovány, když by mnozí regionální a lokální straníci přišli o svá místa v regionech. To by mohlo mít fatální a nebezpečné důsledky pro politický systém, které si v dnešní době nemůžeme dovolit. Proto jsem rád, že změna na zemské uspořádání v návrhu není.
Z návrhu nijak logicky ani prakticky nevyplývá, že pokud vejde v platnost, budou muset být země nějak "zflikovány". Opět bych byl proti. Zflikovány byly kraje v letech 1997-2000, někteří to označují za hlavní chybu polistopadového režimu a z toho bychom se měli poučit.
Vlastně není jasno, co tím zemským zřízením myslíte. Snížení počtu krajů a přejmenování na země? Změnu RÚD? Reformu unitární ČR ve spolkovou republiku? Asymetrickou autonomii?
Pokud jde o vhodnost zákonné úpravy, zákony jsou tu od toho, aby upravovaly jednotlivé oblasti občanského života a vnášely do nich žádoucí strukturu. Zkrátka pokud občané (vyjádřeno v pražském žargonu) "fangličkují", rozuměj vyjadřují příslušnost ke své tradiční a historicky zakotvené zemi určitým symbolem, je třeba to zákonně upravit.
Samozřejmě, že z návrhu zákona nevyplývá, že země budou muset být zflikovány. Ten zákon je jen legislativní nesmysl a nevyplývá z něj vlastně nic pro nikoho. Vyplývá to z toho, že se vůbec vyskytují zoufalci, kteří ten nesmysl prosazují. Takhle to půjdu kus po kuse, od Vondráčka k Staňurovi, až se těmí kusy vyplní možnost smysluplné reformy.
Píšete o tom, že by země vedly k úsporám. Tvrzení nejisté, ale co s tím má společného zákon o hranicích mezi neexistujícími celky?
Píšete, že by přijetí zemského zřízení vedlo k politické destabilizaci. Čeho, prosím vás? Copak tady jde ještě něco destabilizovat?
A pokud mají občané vyjadřovat svou příslušnost ke své tradiční a historicky zakotvené zemi jinak než fangličkařením (slovo mám od Moravana Masaryka, takže asi nepůjde o pražský žargon), pak poslední, co k tomu potřebují, je zákon ustanovující znaky.
Prostě až se v Olomouci zeptáte libovolných sta chodců a víc jak deset z nich vám smysluplně odpoví na otázku, proč má tamější divadlo v názvu "zemské", bude to mnohem důležitější signál o renesanci zemského povědomí než exhibice Okamury a Mračkové Vildumetzové při předkládání zbytečného zákona (v Brně před muzeem bude na podobně silný signál stačit už pět lidí -- tedy přibližně pětkrát víc, než jich tam najdete dnes).
"Píšete o tom, že by země vedly k úsporám."
Jakákoli změna státního uspořádání na méně celků by vedla k úsporám. Podívejte se, kolik stojí spolkové země v Německu a Rakousku. A kantony ve Švýcarsku. Jsou mnohem levnější než naše kraje, a to mají více pravomocí a kompetencí. I když samozřejmě u nás je možné všechno.
"...co s tím má společného zákon o hranicích mezi neexistujícími celky?"
Nic. Souvislost se zeměmi jste zmínil vy, ne já, já jsem jen reagoval na vás.
"Píšete, že by přijetí zemského zřízení vedlo k politické destabilizaci. Čeho, prosím vás? Copak tady jde ještě něco destabilizovat?"
Máte pravdu. Možná mě nakonec přesvědčíte, že zemské uspořádání by se mělo zavést už od příštího roku, ne koncepčně, systémově a pomaleji, jak jsem si dosud myslel. Zastánci zemského uspořádání mají ve vás jistého spojence, to je dobře.
Nenapsal jste ale, jaké zemské uspořádání si vlastně představujete. Snížit počet krajů a přejmenovat je na země? Dát jim více kompetencí v rámci unitárního státu? Změnit RÚD? Nebo reforma ČR na spolkový stát či jinou asymetrickou formu autonomie pro určité regiony/země?
Nenapsal, protože si ho nepředstavuju.
Problém vidím přesně na opačné straně --příliš malé obce a je jich příliš mnoho. Potřebovali bychom jejich kooperativní sjednocení, ideálně vytváření sjednocení zespodu. Alespoň do spolku o takových šesti až deseti tisíci lidech (samozřejmě s výjimkami těch několika obcí, do kterých je odevšad daleko). Na to navazují zrušené/nezrušené okresy -- a absurdní stav, když jako vesničan z Radnicka přijdu vesměs do kontaktu s úřady v Rokycanech (bývalý okres), které vykonají sice naprostou většinu administrativy, ale pak se to schvaluje v Plzni.
Docela bych řekl, že pokud by se vyřešila tato spodní patra, pak je dost jedno, jestli nad nimi bude šest českých krajů a několik moravských a slezských, nebo nebo tři zemské vlády. Z administrativního hlediska -- pokud by k tomu přinesly země bonus intenzifikace kulturní rozmanitosti, tím lépe (a pokud ne což si myslím já, tak nikoliv hůře).
Počet obcí je skutečně nesmírně nadbytečný a je to velice neekonomické. Dále chaos pověřených městských úřadů a obcí III. stupně, s chybějící okresní soustavou oddělenou od samosprávy a místní správy. Ta by se měla starat např. o místní komunikace, silnice II. a III. třídy. Ve Francii nebo v Německu dobře vědí, proč je okres tak důležitý. Obcí by stačilo 2-3 tisíce, okresů by mohlo být asi 150 (a nikoli 205 jen obcí s rozšířenou působností). Jestli regionů (krajů, zemí) bude 8, 6 nebo 4 je jedno. Ve všech případech se ale ta přirozená česko-moravská hranice bude hodit. Protože mít kraj se sídlem v Jihlavě a dva kraje ve východních Čechách se sídly 20 km od sebe je skutečně zbytečné a iracionální.
Zrovna na Vysočině se ten nový kraj docela silně vepisoval do komunikací, školství a sociální péče. částečně z docela smutného důvodu vymírání menších sídel. Mimoto Jihlava jako krajské město rostla na úkor Havlíčkova Brodu, Humpolce a Pelhřimova -- což je logické, je nejbližší; a asi je to i žádoucí, jen trochu problematické, pokud by neměla být jejich krajským městem.
který je příliš titěrný pro samostatný příjem dotací z evropských fondů,
který je ve velikosti většího evropského okresu,
kde prostě nelze vybudovat integrovaný dopravní systém, zatímco do něj zasahují integrované dopravní systémy sousedních regionů,
kraj, který vznikl na politickou objednávku,
jehož zakladatelem a prvním hejtmanem byl člověk odsouzený za trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby (ovšem de mortuis nihil nisi bene)
a kromě sídelního města a dvou menších podokresních měst (z nichž jedno nemělo ani to štěstí) k němu žádné město nechtělo při vzniku patřit.
Když se člověk podívá na mapu s vyznačením českých krajů před rokem 1989, nabude asi oprávněně dojmu, že stát byl administrativně členěn lépe. (Také reálná existence okresů s tehdejšími centry působí rozumně). Je zřejmé, že změna, k níž došlo posléze, se příliš nepovedla.
Proč? Víceméně z téhož důvodu, jako by ani nějaká nová další úprava nedopadla lépe. Ambice významem narostlých měst vedou směrem k emancipaci a dělení. Proto máme sídla krajů stěží 20 kilometrů od sebe, proto povýšily Karlovy Vary či Jihlava.
Co se stalo, je myslím potřebné a možné respektovat. Územní celky a hranice potřebují především jedno, dostat čas, aby se staly samozřejmými. Jejich (vždy přítomná) nepoměrnost a rozdílná "váha" příliš nevadí. Uvedené platí jak o (novějších) krajích, tak o (historických) zemích, tak i o státech. Podívejme se třeba (při vědomí podstatné odlišnosti) na USA. Některé jejich státy mají umělé hranice, některé jsou malé, jiné velké, některé osídlené hustě, jiné řídce. Jejich hlavními městy jsou často menší sídla, jež v našich krajích zná málokdo. Úvahy o tom, jak by Spojené státy měly být členěny prakticky odpadají. V případě států, které jsou, dokonce snad podle Číny, objektem mezinárodního práva, platí víceméně totéž, co zde uvedeno: V globalizovaném světě jich přibývá. A neděje se to vždy v klidu. Nakonec ruská agrese proti Ukrajině je silně zpožděným a zpozdilým pokusem zvrátit takový vývoj silou. Proto lze mít zato, že dělení světa na státy by mělo být považováno za pokud možno uzavřené, vždyť třeba taková Afrika by mohla být "zorganizována" i úplně jinak, ale stěží to stojí za pokus.
Takže, já bych popřál současným krajským městům, co jejich jest, ale teď už dost, řekl bych, problémů k řešení jiného druhu máme celkem dost..
Dovolím si upřesnit: většinou ta rozdílnost velikosti a ekonomického výkonu nevadí -- anebo ji lze rozumně kompenzovat.
Pandemie ukázala, že Karlovarský kraj je mrtvě porozené dítě a bohužel to ukazovala docela krutým způsobem. Vidět je to také na školství.