Letos u sčítání lidu vyplníme volně kolonku pod názvem národnost tak, jak ji skutečně cítíme. Máme možnost ji vyplnit slovem „česká“, „moravská“ nebo „slezská“.

Vždy mě nadzvedne, když někdo (včetně významných médií) označuje celou naši republiku jako „Čechy“. Slyšel jsem třeba, že u Znojma je hranice mezi Rakouskem a Čechami. Když představitel ministerstva školství srovnává pedagogické vzdělávání v Čechách a v zahraničí, mám chuť se zeptat: Jak je tomu na Moravě a ve Slezsku?

Moravané to mají blíže do Vídně než do Prahy a geomorfologická otevřenost země na severovýchod a na jih souvisí i s tradičně větší otevřeností a konzervatismem moravského myšlení. Zatímco Čechy, území kryté ze všech stran horami, které svým tvarem připomíná mísu, tíhnuly v minulosti více k radikalismu, izolacionismu a opozici vůči evropskému prostředí. Od husitského hnutí až po kupónovou privatizaci a současné vládní „reformy“ v Čechách tradičně vítězí postoj, že jen my známe tu správnou cestu a poradíme si sami. Neplatilo to vždy absolutně, ale vystupování současného českého prezidenta v zahraničí má z historie na co navazovat. Naopak představitelé Moravy a Slezska v dějinách politikům z Čech často „nastavovali zrcadlo“ a některé tendence pomáhali vyvažovat. Moravský evangelický (!) politik Karel starší ze Žerotína nesouhlasil s povstáním českých evangelických stavů v roce 1618 a Čechy varoval, že přílišný radikalismus vůči katolickým Habsburkům nás může v důsledku připravit o svobody, které máme nyní. Byl tehdy českými stavy sesazen. O tom, že měl pravdu, nás přesvědčila Bílá hora a tři sta let temna.

Český národ, tak jak byl koncipován v 19. století, stále vychází z obrozeneckého výkladu státotvorného národa, kdy pojítkem je jednoznačně společný národní jazyk. Takový národ se ostře vymezoval vůči národům jiným. Koncepce tehdy logická a v Evropě obvyklá. Proti sílícímu velkoněmectví proto i česky mluvící Moravané opustili dřívější pojetí zemského národa ve prospěch jednotného národa českého.

Moravská otázka však zůstala a přežila. Jako řeka Punkva se občas vynořuje a zase se na dlouhá léta schová. Vynořila se v odporu proti návrhu na župní zřízení po vzniku Československa a uspěla. Naopak byla poražena v roce 1968 a po roce 1989 a spolu s ní i ryzejší pojetí československé (troj)federace, které moravské hnutí tehdy prosazovalo. Jeho lídr, psycholog Boleslav Bárta, prosazoval ideu Československé spolkové republiky po vzoru Německa nebo Rakouska založenou na nenárodnostním, zemském principu. Samostatnost moravského národa příliš nepodporoval, protože pojetí národa (to obrozenecké) považoval za přežité.

Moravské hnutí neuspělo proto, že spolkový stát byl trnem v oku zejména příznivcům rychlé privatizace miliardového státního majetku několik délek před právníky. Býval by jim tolik nevadil zemský sněm v Brně či Olomouci nebo cedule s moravskou orlicí před Jihlavou, Žďárem a Svitavami. Ale právě nebezpečí, že by si Morava a Slezsko prosadily svoji vlastní cestu ekonomické transformace. Co kdyby byla opatrnější, důkladnější, průhlednější, šetrnější?

Po moravském neúspěchu a demontáži Československa bylo zavedeno to nejméně přirozené rozčlenění na již jednou neosvědčené „gottwaldovské“ kraje. Nebyly respektovány nejen historické hranice, ale ani kulturní a praktický spád jednotlivých území. Moravská Třebová je v Pardubickém kraji, vznikl nesourodý kraj Vysočina spojující jihočeské Pacovsko, východočeské Chotěbořsko s ryze moravskými regiony. Označení celé republiky jako Čechy se pět minut po dvanácté podařilo alespoň částečně „ukecat“ na oficiální Česko.

Co teď? Zdá se, že se moravské téma opět nesměle probouzí. Slyší na něj i někteří představitelé mladé generace, kteří rok 1989 již nepamatují. Ti, nejen prostřednictvím Facebooku, připomínají existenci moravské národnosti. V loňském roce na Cyrila a Metoděje, svátek patronů Moravy, byla poprvé na mnoha radnicích vyvěšována moravská zemská vlajka, která se neužívala téměř 100 let. Moravské vlajky vlály v Moravském Krumlově i během podzimního boje za Muchovu epopej.

Lid českých zemí má teď šanci, aby tyto zatím slabé tendence využil ve svůj prospěch. Zkusme se podívat na západ od nás, nikoli s kritikou, ale se zájmem a pokorou. V Evropě již dávno opustili zastaralé pojetí státotvorného národa a integraci opírají o historické regiony. Ne jako ty naše „euroregiony“, tedy slepence krajů, vypadající ještě hrůzněji než kraje samotné. V čele integrace můžeme spatřit právě Němce, vůči kterým se český národ tak vymezoval, až se úplně vymezil a zůstal sám. Nezastydí se teď Češi? Nebo tuto integraci chtějí dál „po česku“ jen kritizovat?

Vypadá to, že opět přichází doba, kdy budeme mít šanci toto naše obrozenectví překonat. Ti, kteří moravskou otázku zdůrazňují, bývají stereotypním pohledem v Čechách i ve „zbytku republiky“ vnímáni buď jako romantické hnutí, nebo jako nebezpečný separatismus a extremismus. Obávám se, že tento přístup nás nezavede dál než na první kopec Českomoravské vrchoviny. Pokud se chceme dostat dále, měli bychom této snaze porozumět jinak. Dnešní moravští nadšenci třeba z Moravské národní obce totiž nepodporují koncepci státotvorného národa, ale národ chápou moderněji. Národ jako společenství lidí, které sdílí společné hodnoty, bez ohledu na jazyk. Rovněž se jasně distancují od jakékoli formy extremismu.

Češi mohou mít ze znovunastolení moravské otázky i další zisk. Požadavek na rehabilitaci Moravy teď může být opět indikátorem změn, které asi brzy přijdou. Po skutečné reformě politického systému nebo rovnou další revoluci budeme mít možnost vrátit se i k tradici zemského zřízení. Bude totiž potřeba něčeho, co lidi spojí a pomůže obnovit jejich ztracenou důvěru ke státu a jeho institucím. Potřeba něčeho, co tu fungovalo po staletí a zároveň není charakteristické pro současný režim.

Nezbývá jen doufat, že si většina Čechů v čele s Pražany jednou uvědomí, že Morava není jen okrajová folklorní a trochu exotická část republiky, která jim komplikuje volby nesmyslnými hlasy pro levici. Naopak, uznáním legitimity moravské otázky a obnovením skutečné samosprávy Moravy a Slezska může Praha dohlédnout dále než na hranice Čech, a tím se lépe postavit k otázce evropské.