Bylo hodně těch, kdo si v Československu po II. světové válce přáli nějaký socialismus, ale skoro nikdo si nepřál ten socialismus, který byl v nabídce. Ti, kdo si socialismus nepřáli, viděli a poměrně přesně veřejně popisovali, co obsahuje případný balíček z Moskvy. Sověti tvrdili, že tam kde nejsou třídy s protichůdnými zájmy, nemá smysl existence více stran.

Západní demokracie stojí na pluralitě. Komunismus se tvářil, že umí zrušit důvod namáhavého a nikdy nekončícího demokratického klání. Oproti politice reprezentované předválečným konceptem Edvarda Beneše komunismus nabízel zkratku.    

↗

Beneš si v Evropě, a po evropském vzoru i ve světě, přál demokraticky spravované národní státy, které ve Společnosti národů budou mít platformu k tomu, aby hledaly správná řešení problémů. Společnost národů měla garantovat šanci menších národů mít občas pravdu a nějaký vliv. Jestli něco Beneš byl, pak ohromně pracovitý.

V mezinárodním kontextu byl tak komunikativní a profesorský, že mnohým západním politikům ten malý muž s trochu nakřáplým hlasem šel na nervy. „Vysvětlím vám to,“ říkal i ministrům velmocí.

V pluralitní demokracii je třeba respektovat druhé a nevyrábět jeden názor na všechno. Beneš uměl taktizovat a lavírovat. Je ale rozdíl, když malá myš lavíruje mezi většími, a když bílá myš lavíruje v teráriu s jedovatými hady.  

Komunismus nabídl manažerskou zkratku. Zdála se vhodná do československého společenství, které udělalo celou řadu negativních zkušeností. Důvodů k únavě ze špatných zážitků bylo až dost.

Připomeňme si je, pěkně popořadě: Na začátku čeští Němci tak dlouho poslouchali Hitlera v rádiu, až chtěli za ním do Říše. Zradil Západ. Poláci ukradli Těšínsko. Zradili Slováci. Německá okupační moc degradovala Čechy na ruce a v dost informovaném výběru řezala hlavy.

Po válce se zhaslo, protože právní stát nemusí vidět všechno. Košický vládní program přijel z ještě dálnějšího východu, než Košice, dokonce dálnějšího, než sahala čerstvě amputovaná Podkarpatská Rus. Násilné vysídlení tří milionů Němců a zajištění alespoň jakž takž chodu vylidněného pohraničí si žádalo kuráže a rozhodnosti, která se taktéž nezdržovala detaily nebo dokonce zákony.

Doba přála dobrodruhům, kariéristům, agresivním hlupákům, zjednodušeným receptům, rychlým řešením, všemožným zkratkám, náměsíčným idealistům, improvizaci a rychlému zapomínání. Gottwald se do nových časů hodil. Čím dál hlubší alkoholik, povahou gangster, talent na politickou taktiku.

Příčiny selhání nezmizely

V únoru 1948 se v Československu skupině těch, kdo věděli, co chtějí, ale zdaleka neměli většinu, podařilo uchvátit a gangsterskými prostředky upevnit moc. Během stejného roku proběhl pohřeb Jana Masaryka a Všesokolský slet. Obojí za masové účasti těch, kdo nechtěli čím dál čitelnější sovětský komunismus.

V povstání masové akce nepřerostly. Řádění komunistů v padesátých letech těžko snese s něčím srovnání, protože bylo na rozdíl od německé okupace a navzdory sovětské pomoci domácího původu a dosavadní společnost pod mottem likvidace starých tříd obrátilo naruby.  

Zas tolik se od roku 1948 nezměnilo. Dá se říci na základě zkušenosti se současným populismem, s fašistoidními projevy a projevy veskrze pubertálního vzdoru. Příčiny únorového selhání českého společenství nezmizely. Někde v jádru tehdejších dějů je hledání zkratky a umění nevidět.

Několik málo myslících komunistů v roce 1948 chtělo pochopit a vyložit dějiny a chovat se podle jejich zákonitostí. Zbytek chtěl na dějiny prostě vyzrát. Chuť vyzrát na dějiny a rezignovat na obtížnou politiku dospělých demokratů nám zůstala.  

Zkratka byla někdy vychytralá, někdy idealistická. Marxismus je dobrou dílčí analýzou kapitalistické společnosti. Nenabízí ale řešení, ba ani vizi. Vizi předstírá.

Za charakteristické považuji, že si české společenství, které mělo marxismus čtyřicet let za státní ideologii, nedokázalo ani přeložit, natož osvojit, základní knihu vyrovnání či filosofického zúčtování s někdejší předepsanou naukou. Napsal ji Leszek Kołakowski, jmenuje se Hlavní směry marxismu.   

Nový únor

Stačí jedna delší hospodářská krize, a o ty v kapitalismu není nouze, a máme tu nějaký nový únor. Ten z roku osmačtyřicátého znemožnil rozvoj a působení osobností formátu Jana Patočky či Václava Černého. I Kolakowski na dopsání svého díla a další myšlení potřeboval profesuru v Oxfordu.

V době československého komunismu se postavily například přehrady, které potřebovaly centrální a nesmlouvavou moc nebo paneláky, které i po čtvrt století v kapitalismu zachraňují bytovou nouzi.

Jestli přehrady a paneláky jsou to pravé nebo alespoň snesitelné, zůstává k diskusi. Ale metafora, že jsou režimy, které spíše v Lipnu utopí srdce Vltavy, než aby nechaly vyrůst nového Jana Patočku, je docela zajímavá.

V šedesátých letech režim platil umělecká díla, která komunistické poměry zrcadlila a kritizovala. Vznikly slušné filmy i poměrně trvale čitelné knihy s obecně emancipační tematikou. Komunistům se podařilo české země zbavit křesťanského rozměru. To je asi největší jejich zásah.

Jistou naději představovala zemitost s důrazem na důležité věci, která se vyjevuje třeba v textu politického vězně Karla Pecky v jeho knize Motáky nezvěstnému:

„Myslím si totiž, že člověk, který neví, co je hlad, ani nemůže být plně člověkem, připadá mi méněcenný. Nemá a snad ani nemůže mít lidský rozměr…“

A taky by bylo třeba osvěžit povědomí o hodnotách, jako je teplo, spánek, voda. A vzduch, dech. Neboť jistím, že došlo k naprostému pomýlení, kdy věci nejcennější jsou chápány jakožto samozřejmé a lidem je podstrkován místo nich šmejd.

Ano, já vím, že je to naivní. Požadovat, aby moderní člověk a nadto příslušník panské bílé civilizace uznal, že k životu potřebuje ve skutečnosti ne víc než banálních samozřejmostí, je bláhovost.

Dokonce by ho to urazilo. Zpyšněl, odmrštil pokoru bílý muž, a s radostným úsměvem se ve své vlastnoručně zbudované kolečkové civilizaci veze k propasti.“

Zemitost se ale nechytla. Ani nenáboženská kultivovanost. Komunismus, který započal fází gangsterskou, končil fází veksláckou. Ta pak plavmo přešla do kapitalismu bez kapitalistických ctností.

Komunismus vzniklý v roce 1948 dal vzniknout také Pražskému jaru a disentu. Pražské jaro ukázalo, že když někdo chce komunismus reformovat, potřebuje lid, což prakticky znamená zrušit cenzuru.

Gorbačov se inspiroval Pražským jarem, což vedlo k pokojnému odchodu komunismu z velkých dějin. Československý komunismus má tedy určitou zásluhu na tom, že se vlk podíval do zrcadla a pod tíhou viděného obrazu se šel utopit.

Český disent je i z odstupu inspirativní, hlavně ve své civilizační kritice. Postava Václava Havla má světový rozměr, který s časem nezanikne. Je podobný tomu Masarykovu, musí se vyprávět a vypráví se dobře.

Vítězný únor byl katastrofou, která vedla k možná trvalé degradaci zdejšího společenství. I v degradované podobě pivo chutná, táboráky hoří a písně se linou. Je u nás pohoda. Smrad, ale teploučko. Máme ale na víc. A zkazíme to v blízké budoucnosti stejně jako tenkrát.

Příští možná katastrofa — referendum o EU. V zemi, kde se o EU prakticky nic neví, k volbám do Evropského parlamentu nikdo nechodí, ale je poptávka po vlastní cestě a větším příběhu. Touha po zkratce, nezralost, umění nevidět.

Střední Evropa se stala zónou trapnosti a Češi si ji umějí užít, na rozdíl od Poláků, Rakušanů, Maďarů a čím dál víc i Němců s hlavním městem v Berlíně namísto někde v civilizovanějším Porýní.  

Nejsme tady ve střední Evropě zatím nejhorší, ale umíme překvapit. Na zdraví, ať žije příští únor. Byli jsme a budem. Dopijem a nepudem. Objednáme další rundu.