Únor 1948 a naše umění hledat zkratku, nezrát a nevidět

Jan Šícha

K výročí komunistického převzetí moci v roce 1948 lze v současném populistickém a xenofobním marastu říci jen jedno: Byli jsme a budem, ale máme na víc než na to, abychom si zase nějaký únor brzy zopakovali.

Bylo hodně těch, kdo si v Československu po II. světové válce přáli nějaký socialismus, ale skoro nikdo si nepřál ten socialismus, který byl v nabídce. Ti, kdo si socialismus nepřáli, viděli a poměrně přesně veřejně popisovali, co obsahuje případný balíček z Moskvy. Sověti tvrdili, že tam kde nejsou třídy s protichůdnými zájmy, nemá smysl existence více stran.

Západní demokracie stojí na pluralitě. Komunismus se tvářil, že umí zrušit důvod namáhavého a nikdy nekončícího demokratického klání. Oproti politice reprezentované předválečným konceptem Edvarda Beneše komunismus nabízel zkratku.    

Beneš si v Evropě, a po evropském vzoru i ve světě, přál demokraticky spravované národní státy, které ve Společnosti národů budou mít platformu k tomu, aby hledaly správná řešení problémů. Společnost národů měla garantovat šanci menších národů mít občas pravdu a nějaký vliv. Jestli něco Beneš byl, pak ohromně pracovitý.

V mezinárodním kontextu byl tak komunikativní a profesorský, že mnohým západním politikům ten malý muž s trochu nakřáplým hlasem šel na nervy. „Vysvětlím vám to,“ říkal i ministrům velmocí.

V pluralitní demokracii je třeba respektovat druhé a nevyrábět jeden názor na všechno. Beneš uměl taktizovat a lavírovat. Je ale rozdíl, když malá myš lavíruje mezi většími, a když bílá myš lavíruje v teráriu s jedovatými hady.  

Komunismus nabídl manažerskou zkratku. Zdála se vhodná do československého společenství, které udělalo celou řadu negativních zkušeností. Důvodů k únavě ze špatných zážitků bylo až dost.

Připomeňme si je, pěkně popořadě: Na začátku čeští Němci tak dlouho poslouchali Hitlera v rádiu, až chtěli za ním do Říše. Zradil Západ. Poláci ukradli Těšínsko. Zradili Slováci. Německá okupační moc degradovala Čechy na ruce a v dost informovaném výběru řezala hlavy.

Po válce se zhaslo, protože právní stát nemusí vidět všechno. Košický vládní program přijel z ještě dálnějšího východu, než Košice, dokonce dálnějšího, než sahala čerstvě amputovaná Podkarpatská Rus. Násilné vysídlení tří milionů Němců a zajištění alespoň jakž takž chodu vylidněného pohraničí si žádalo kuráže a rozhodnosti, která se taktéž nezdržovala detaily nebo dokonce zákony.

Doba přála dobrodruhům, kariéristům, agresivním hlupákům, zjednodušeným receptům, rychlým řešením, všemožným zkratkám, náměsíčným idealistům, improvizaci a rychlému zapomínání. Gottwald se do nových časů hodil. Čím dál hlubší alkoholik, povahou gangster, talent na politickou taktiku.

Příčiny selhání nezmizely

V únoru 1948 se v Československu skupině těch, kdo věděli, co chtějí, ale zdaleka neměli většinu, podařilo uchvátit a gangsterskými prostředky upevnit moc. Během stejného roku proběhl pohřeb Jana Masaryka a Všesokolský slet. Obojí za masové účasti těch, kdo nechtěli čím dál čitelnější sovětský komunismus.

V povstání masové akce nepřerostly. Řádění komunistů v padesátých letech těžko snese s něčím srovnání, protože bylo na rozdíl od německé okupace a navzdory sovětské pomoci domácího původu a dosavadní společnost pod mottem likvidace starých tříd obrátilo naruby.  

Zas tolik se od roku 1948 nezměnilo. Dá se říci na základě zkušenosti se současným populismem, s fašistoidními projevy a projevy veskrze pubertálního vzdoru. Příčiny únorového selhání českého společenství nezmizely. Někde v jádru tehdejších dějů je hledání zkratky a umění nevidět.

Několik málo myslících komunistů v roce 1948 chtělo pochopit a vyložit dějiny a chovat se podle jejich zákonitostí. Zbytek chtěl na dějiny prostě vyzrát. Chuť vyzrát na dějiny a rezignovat na obtížnou politiku dospělých demokratů nám zůstala.  

Zkratka byla někdy vychytralá, někdy idealistická. Marxismus je dobrou dílčí analýzou kapitalistické společnosti. Nenabízí ale řešení, ba ani vizi. Vizi předstírá.

Za charakteristické považuji, že si české společenství, které mělo marxismus čtyřicet let za státní ideologii, nedokázalo ani přeložit, natož osvojit, základní knihu vyrovnání či filosofického zúčtování s někdejší předepsanou naukou. Napsal ji Leszek Kołakowski, jmenuje se Hlavní směry marxismu.   

Nový únor

Stačí jedna delší hospodářská krize, a o ty v kapitalismu není nouze, a máme tu nějaký nový únor. Ten z roku osmačtyřicátého znemožnil rozvoj a působení osobností formátu Jana Patočky či Václava Černého. I Kolakowski na dopsání svého díla a další myšlení potřeboval profesuru v Oxfordu.

V době československého komunismu se postavily například přehrady, které potřebovaly centrální a nesmlouvavou moc nebo paneláky, které i po čtvrt století v kapitalismu zachraňují bytovou nouzi.

Jestli přehrady a paneláky jsou to pravé nebo alespoň snesitelné, zůstává k diskusi. Ale metafora, že jsou režimy, které spíše v Lipnu utopí srdce Vltavy, než aby nechaly vyrůst nového Jana Patočku, je docela zajímavá.

V šedesátých letech režim platil umělecká díla, která komunistické poměry zrcadlila a kritizovala. Vznikly slušné filmy i poměrně trvale čitelné knihy s obecně emancipační tematikou. Komunistům se podařilo české země zbavit křesťanského rozměru. To je asi největší jejich zásah.

Jistou naději představovala zemitost s důrazem na důležité věci, která se vyjevuje třeba v textu politického vězně Karla Pecky v jeho knize Motáky nezvěstnému:

„Myslím si totiž, že člověk, který neví, co je hlad, ani nemůže být plně člověkem, připadá mi méněcenný. Nemá a snad ani nemůže mít lidský rozměr…“

A taky by bylo třeba osvěžit povědomí o hodnotách, jako je teplo, spánek, voda. A vzduch, dech. Neboť jistím, že došlo k naprostému pomýlení, kdy věci nejcennější jsou chápány jakožto samozřejmé a lidem je podstrkován místo nich šmejd.

Ano, já vím, že je to naivní. Požadovat, aby moderní člověk a nadto příslušník panské bílé civilizace uznal, že k životu potřebuje ve skutečnosti ne víc než banálních samozřejmostí, je bláhovost.

Dokonce by ho to urazilo. Zpyšněl, odmrštil pokoru bílý muž, a s radostným úsměvem se ve své vlastnoručně zbudované kolečkové civilizaci veze k propasti.“

Zemitost se ale nechytla. Ani nenáboženská kultivovanost. Komunismus, který započal fází gangsterskou, končil fází veksláckou. Ta pak plavmo přešla do kapitalismu bez kapitalistických ctností.

Komunismus vzniklý v roce 1948 dal vzniknout také Pražskému jaru a disentu. Pražské jaro ukázalo, že když někdo chce komunismus reformovat, potřebuje lid, což prakticky znamená zrušit cenzuru.

Gorbačov se inspiroval Pražským jarem, což vedlo k pokojnému odchodu komunismu z velkých dějin. Československý komunismus má tedy určitou zásluhu na tom, že se vlk podíval do zrcadla a pod tíhou viděného obrazu se šel utopit.

Český disent je i z odstupu inspirativní, hlavně ve své civilizační kritice. Postava Václava Havla má světový rozměr, který s časem nezanikne. Je podobný tomu Masarykovu, musí se vyprávět a vypráví se dobře.

Vítězný únor byl katastrofou, která vedla k možná trvalé degradaci zdejšího společenství. I v degradované podobě pivo chutná, táboráky hoří a písně se linou. Je u nás pohoda. Smrad, ale teploučko. Máme ale na víc. A zkazíme to v blízké budoucnosti stejně jako tenkrát.

Příští možná katastrofa — referendum o EU. V zemi, kde se o EU prakticky nic neví, k volbám do Evropského parlamentu nikdo nechodí, ale je poptávka po vlastní cestě a větším příběhu. Touha po zkratce, nezralost, umění nevidět.

Střední Evropa se stala zónou trapnosti a Češi si ji umějí užít, na rozdíl od Poláků, Rakušanů, Maďarů a čím dál víc i Němců s hlavním městem v Berlíně namísto někde v civilizovanějším Porýní.  

Nejsme tady ve střední Evropě zatím nejhorší, ale umíme překvapit. Na zdraví, ať žije příští únor. Byli jsme a budem. Dopijem a nepudem. Objednáme další rundu.      

    Diskuse (138 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    February 25, 2018 v 12.23
    Zkratka
    Zkratka - to je, když se sice konstatují a říkají o sobě pravdivé věci; ale když jejich výklad je z jejich vlastní komplexity a mnohotvárnosti zkrácený jenom na jeden jediný úhel pohledu. Je možno si tak ušetřit složité přemýšlení, všechno je jednou provždy jasné.

    Jan Šícha píše o zkratkách, kterých se dopustil český národ ve svých nedávných dějinách. Ano, všechno co Šícha píše je pravda - a přesto, on sám se nakonec dopouští té samé zkratky, kterou tak přesvědčivě a zaujatě kritizuje u ostatních.

    Je to nakonec ten zcela typický obraz národních dějin, který jinak slýcháváme jenom od politické pravice: Únor byl puč, Pražské jaro jenom souboj mezi dvěma frakcemi uvnitř o sobě totalitní komunistické moci. Atd. atd. Jak je to všechno nakonec jednoduché!

    Ale p r o č k tomu všemu nakonec došlo, proč ten svět té přece tak krásné a ryzí demokracie znovu a znovu prožívá krize které vedou k zásadním pochybnostem o jeho použitelnosti, zda se tu znovu a znovu neprojevují hlubší, skryté momenty dialektického samovývoje lidstva a dějin - pro něco takového v takovémto zjednodušeném výkladu není žádný prostor.

    Prostě, se zkratkou se vždycky žije pohodlněji.
    Eva Hájková, penzistka
    February 25, 2018 v 12.51
    Michael Hauser nabízí zase jiný pohled, pane Šícho. https://a2larm.cz/2018/02/unor-1948-jako-utopie/
    Idea se prý zase objeví.
    Nicméně, já jsem už k těm idejím skeptická. Včera jsem mluvila s jednou paní, které je přes sedmdesát. Její tatínek byl v době jejího dětství velmi angažovaným komunistou. Angažoval se i v Únoru. Jak už to u některých z nich bylo, neměl ze svých aktivit žádné osobní výhody. Nevím, proč to vlastně dělal. Něco ho k tomu nutilo? Bylo by možná zajímavé zkoumat duševní pohnutky podobných lidí. Žene je nějaká vášeň?
    Ta paní, která mimochodem pochází ze šesti dětí, mi řekla: "Já jsem ho už jako malá vždycky nenáviděla." Na nás děti totiž kašlal... Byl pořád někde na schůzích, něco organizoval, na začátku padesátých let byl dokonce ve vězení.. Pak ho pustili, ale nebylo to lepší. Nikdy se o nás nestaral. Rodinu nechal úplně a zcela na matce (finančně i organizačně). Domů se vracel, jen když něco potřeboval. Staral se výhradně o cizí.
    Prostě zvláštní povaha.
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    February 25, 2018 v 13.14
    Pane Poláčku,
    hlásím se k politické pravici a mimo jiné taky k postoji, že převzetí moci v únoru 1948 byl puč. Podobně to vnímala i demokratická levice, a to od samého počátku.
    Co je na tom podle Vás špatně?
    Jiří Dolejš, poslanec
    February 25, 2018 v 13.53
    utopie - puč
    únor jako utopie je příliš romantizující obraz - stejně jako únor jako puč je obraz démonizovaný - ne, pouze se v těch časech kvalitativně láme pokus o československou cestu k socialismu kterou podporovaly ještě i ČsSD a ČSNS a přechází v cestu povinného stalinského modelu v post postupimské Evropě který přes marný pokud pražského jara skončil rokem 1989
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    February 25, 2018 v 15.2
    Pane Dolejši,
    že došlo ke kvalitativnímu zlomu je jedna věc, přičemž způsob, jakým k němu došlo, je věc druhá. A právě ten způsob je důvodem, proč se mluví o puči. Vykazuje totiž nepřehlédnutelné znaky převratů, pro které se toto slovo používá. Jak jinak nazvat okamžité odstřižení opozice od sdělovacích prostředků, obsazení sekretariátů nekomunistických stran ozbrojenci a zatýkání nepohodlných osob?
    Jiří Dolejš, poslanec
    February 25, 2018 v 16.23
    debaty o pučistech jsou poněkud zavádějící
    pro mne tu platí tři základní věci.
    Za prvé, po válce si naděje na lepší život většina populace nejen v Československu spojovala se socializací poměrů. nejen KSČ ale i ČSSD a ČSNS byli pro košický vládní program a znárodnění.
    Za druhé přes ústavní převzetí vládní moci (to považuji prostě za fakt) bohužel přišlo s novým režimem zneužívání moci. To ale ještě neznamená puč pro ony bezprostřední dny .
    Za třetí vedle nesporné sociální emancipace a jistého budovatelského elánu poškodila represe použitá k udržení dobytých pozic samotný ideál socialismu a vedla nakonec k prohře režimu v roce 1989.
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    February 25, 2018 v 16.49
    Tady skutečně nejde o košický vládní program a o nastartování změn k vyššímu stupni sociální politiky.
    Je pravda, že volby v roce 1946 ukázaly, že komunistům důvěřuje velká část voličů. Ta důvěra ale byla získána mimo jiné tím, že Gottwald a spol. nebyli upřímní a své skutečné cíle utajili. Na samém konci roku 1947 proběhl první a na dlouhou dobu i poslední průzkum veřejného mínění, který se vší pravděpodobností /organizátoři už nestihli výsledky uveřejnit a podklady byly zničeny/ ukázal, že preference komunistů klesají a že by v červnových volbách na předchozí zisk hlasů nedosáhli. Načasování únorového mocenského zásahu mělo tedy možná toto pozadí.
    V dalších měsících a letech nezazníval jiný hlas než o bezvýhradné podpoře lidu Gottwaldově politice. Jenže ani nebylo možné, aby zaznělo něco jiného. O únorových událostech a o skutečném postoji lidí k režimu se vyjadřovali pouze komunisti sami - s malou pauzou měli na fixaci vlastního výkladu dlouhých čtyřicet let.
    Důležitou součástí toho výkladu je tvrzení o ústavnosti převzetí moci. Tomu samozřejmě odporují fakta o násilném charakteru dění v rozhodujících únorových dnech.
    Jiří Dolejš, poslanec
    February 25, 2018 v 17.39
    realiza byla možná platičtější
    neznám v minulosti společenskou změnu která by probíhala jen idylicky - týká se dokonce i sametu. Postoj ministrů za sociální demokracii i Beneše byl základem ústavnosti výměny Gottwaldovy vlády. To je docela klíčová věc.
    Vše ostatní může být věcí úhlu pohledu - např. role milicí, závodní stráže vznikly hned po válce. Z podřízenosti Ústřední radě odborů přešli pod komunisty ovládané ministerstvo vnitra ještě před únorem legálně.
    Spolu se sjezdem závodních rad se samozřejmě v únorových dnech staly nástrojem politického nátlaku. Ale opřeného o lidi - žádná partička pučistů. Často napadané ozbrojené paramilitantní jednotky řízené přímo KSČ se ze závodních stráží staly až po Únoru.
    Ano, ovládnutí redakcí kritických médií a sekretariátu nekomunistických stran v oněch dnech předcházelo “vyakčnění” původně pluralitní Národní fronty.
    Ale skutečnou změnou bylo až to, že v květnových volbách 1948 už neproběhla svobodná politická soutěž různých politických stran:
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    February 25, 2018 v 18.30
    Úhel pohledu může být skutečně různý. Ten můj je ovlivněný vzpomínkou mého otce, kterak byl vyhnán z jednoho ze sekretariátů sociální demokracie muži s namířenými puškami. Slyšela a četla jsem obdobná svědectví, jak byli demokrati rázně "vyakčněni". Zatýkání začalo už 23. února.
    Jiří Dolejš, poslanec
    February 25, 2018 v 19.55
    hranice mezi převratem a revolucí je složitější
    v kritice tohoto "vyakčnění" se snadno shodneme, jen říkám, že to podstatné se nějakou dobu dělo spíš v rámci ústavy a s tlakem zmobilizovaných mas lidí v zádech
    abych nepřipomínal jen např. jakobinský teror v dávných časech měštanských revolucí - také v prosinci 89 za sametu vznikala OF na pracovištích bez žádného právního titulu
    prostě vedle toho podstatného pohybu se dějí i takové věci, dělítko mezi převratem a sociální revolucí se prostě hledá složitěji - není vše podle předpisu (můj názor)
    + Další komentáře