Obvykle je 25. únor 1948 vnímán jako zásadní zlom. Jenže přístup k německému obyvatelstvu, etnickým menšinám, násilí, organizaci průmyslové výroby nebo omezování demokracie a svobodné soutěže politických stran byl nastaven nejpozději s koncem války a pokračoval ve stejném duchu i po únoru 1948. Jde tedy skutečně o milník, kterého je vhodné se při popisování naší nedávné minulosti přidržet?

Jsem přesvědčen, že 25. únor 1948 milníkem v československých dějinách je. Umožňuje nám totiž strukturovat výklad naší minulosti, kterou vždy vykládáme zpětně. Únorové události chápeme jako určující pro následující dějinný vývoj. Když se mluví o únoru 1948, tak si většina lidí vzpomene na kolektivizaci nebo na politické procesy a jsou schopni zpětně vysledovat, že se tehdy stalo něco důležitého. Z tohoto pohledu je únor roku 1948 coby milník smysluplný.

Zároveň ale nesmíme toto datum chápat jako jakýsi nepřekročitelný mezník, protože ta zásadní proměna fungování státu a politického uspořádání v Československu nastala již s Košickým vládním programem z dubna 1945. Většina základních tendencí, které budou formovat následující období třetí republiky ale i prvních let diktatury KSČ se skutečně formuje již krátce po skončení války.

Mnozí badatelé, kteří se zabývají obdobím komunistické diktatury, se dnes shodují, že pro její pochopení je třeba začít sledovat historický vývoj daleko před rokem 1948. Tedy podrobně prozkoumat nejen poválečné období, ale i válečné roky a druhou polovinu třicátých let.

Povolené politické strany nechovaly po válce mnoho respektu k fungování právního státu a jeho institucím. Neměly zájem na otevřené soutěži ve volbách. V rámci Národní fronty se napříč osekaným spektrem shodovaly na programu. Když demokratické síly ve druhé polovině roku 1947 překvapeně pozorovaly, co všechno si KSČ dovolovala, nenapomohly tomu i ony samy?

Velmi důležitou roli sehrál celospolečenský posun doleva patrný v celé tehdejší Evropě. Zjednodušení politické struktury vedlo k tomu, že v zásadě všechny strany vycházely z nějaké představy socialismu. Nic jiného tehdy v nabídce nebylo. Z KSČ, která za první republiky hrála roli radikální alternativy k celému politickému systému, se najednou stala velmi silná systémová strana a posunula se programově blíže do středu.

Změnou svého postoje KSČ získala nové voliče, jež odčerpala ostatním stranám Národní fronty. Ty ostatně také předpokládaly, že jednodušší politický systém přinese výhody i jim, že osloví bývalé voliče například agrárníků. Z výsledků voleb roku 1946 je zřejmé, že se přepočítaly.

Nelze nezmínit, že formát Národní fronty ve své podstatě zrušil opozici. V Národní frontě, jež vznikla s cílem obnovy státu, na které se budou podílet všechny povolené strany, nelze budovat opozici. Kritika či opoziční hlasy se totiž v daném systému stávají „reakcí“, která podrývá myšlenku „národní jednoty“ a samotný politický systém.

Když na konci roku 1947 začnou narůstat rozpory mezi stranami Národní fronty, vypukne dlouhá politická krize. Komunistická strana tyto běžné vládní rozpory dokáže mnohem lépe využít ve svůj prospěch právě tím, že je označí za „reakční“. Politici, kteří se vůči komunistům vymezují, jsou tak portrétováni jako revanšisté, zrádci národa a agenti, kteří svým prvorepublikovým partajničením chtějí znovu rozvrátit Československo a vůbec nedbají o „blaho lidu“.

Kde se tehdy vzala sdílená potřeba razantního rozchodu s první a druhou republikou?

Musíme si uvědomit, že společnost sdílela několik zásadních vrstev kolektivní paměti. Mluvím o zkušenosti narůstajícího sociální napětí a společenské dezintegrace v druhé polovině třicátých let, která se rodí ze sílícího — nejen — německého nacionalismu a důsledků hospodářské krize. Lidé v těchto dobách pozbývali důvěru, že je stát schopen adekvátně řešit přicházející problémy a zajistit jim slušnou životní úroveň. Nesmíme rovněž zapomínat na často traumatizující válečné zkušenosti, tehdy si mnozí naplno uvědomili, že československá státnost není ničím samozřejmým. Že je to velice křehká věc, o kterou lze kdykoliv přijít.

Z těchto a podobných zkušeností a traumat se zrodila představa poválečného Československa. Doma i v exilu se vytvořil konsensus, že nový stát je třeba postavit na principech snižování sociálního napětí, zjednodušení jeho národnostní struktury i celého politického systému. Což jsou ostatně tři pilíře toho, co prezident Edvard Beneš nazýval národní a sociální revolucí. A které se staly základem Košického vládního programu i Národní fronty.

Zastavme se ještě na chvíli u komunistů. Říkal jste, že k úspěchu jim dopomohl posun do politického středu a to, že se prezentovali jako národní a státotvorná strana. Což je ale přece vlastní i ostatním povoleným politickým stranám. Jejich programy nejsou zásadně odlišné. Proč ale uspěla právě KSČ, strana, která byla před válkou malá a sektářská?