Chci přispět X

Rozhovor s Jaromírem Mrňkou o únoru 1948: Změna přišla již s Košickým programem

S historikem Jaromírem Mrňkou jsme při příležitosti sedmdesátého výročí komunistického převzetí moci v únoru 1948 hovořili o kontinuitách mezi třetí republikou a prvními lety diktatury KSČ, zdrojích legitimity nového systému a roli násilí.

Jg_dr_profil

Jan Gruber

25.02.2018 12:00

Img_1025

„Po únoru komunisté sice drželi takřka veškerou moc ve státě, nevěděli ovšem, co si s ní počít,“ říká historik Jaromír Mrňka. Foto Archiv JM

Jaromír Mrňka

14034960_10208549034978196_5458136047579915311_n

Jaromír Mrňka je historik moderních sociálních a hospodářských dějin, zaměřuje se mj. na výzkum moci a její sociální praxe v diktaturách a také na teorii a metodologii historické vědy. Studoval v Praze na Filozofické fakultě UK, v Mnichově na Univerzitě Ludvíka Maxmiliána, dnes působí v Ústavu pro studium totalitních režimů. V roce 2015 vydal knihu Svéhlavá periferie: Každodennost diktatury KSČ na příkladu Šumperska a Zábřežska 1945-1960.

Obvykle je 25. únor 1948 vnímán jako zásadní zlom. Jenže přístup k německému obyvatelstvu, etnickým menšinám, násilí, organizaci průmyslové výroby nebo omezování demokracie a svobodné soutěže politických stran byl nastaven nejpozději s koncem války a pokračoval ve stejném duchu i po únoru 1948. Jde tedy skutečně o milník, kterého je vhodné se při popisování naší nedávné minulosti přidržet?
Jsem přesvědčen, že 25. únor 1948 milníkem v československých dějinách je. Umožňuje nám totiž strukturovat výklad naší minulosti, kterou vždy vykládáme zpětně. Únorové události chápeme jako určující pro následující dějinný vývoj. Když se mluví o únoru 1948, tak si většina lidí vzpomene na kolektivizaci nebo na politické procesy a jsou schopni zpětně vysledovat, že se tehdy stalo něco důležitého. Z tohoto pohledu je únor roku 1948 coby milník smysluplný.

Zároveň ale nesmíme toto datum chápat jako jakýsi nepřekročitelný mezník, protože ta zásadní proměna fungování státu a politického uspořádání v Československu nastala již s Košickým vládním programem z dubna 1945. Většina základních tendencí, které budou formovat následující období třetí republiky ale i prvních let diktatury KSČ se skutečně formuje již krátce po skončení války.

Mnozí badatelé, kteří se zabývají obdobím komunistické diktatury, se dnes shodují, že pro její pochopení je třeba začít sledovat historický vývoj daleko před rokem 1948. Tedy podrobně prozkoumat nejen poválečné období, ale i válečné roky a druhou polovinu třicátých let.

Povolené politické strany nechovaly po válce mnoho respektu k fungování právního státu a jeho institucím. Neměly zájem na otevřené soutěži ve volbách. V rámci Národní fronty se napříč osekaným spektrem shodovaly na programu. Když demokratické síly ve druhé polovině roku 1947 překvapeně pozorovaly, co všechno si KSČ dovolovala, nenapomohly tomu i ony samy?
Velmi důležitou roli sehrál celospolečenský posun doleva patrný v celé tehdejší Evropě. Zjednodušení politické struktury vedlo k tomu, že v zásadě všechny strany vycházely z nějaké představy socialismu. Nic jiného tehdy v nabídce nebylo. Z KSČ, která za první republiky hrála roli radikální alternativy k celému politickému systému, se najednou stala velmi silná systémová strana a posunula se programově blíže do středu.

Změnou svého postoje KSČ získala nové voliče, jež odčerpala ostatním stranám Národní fronty. Ty ostatně také předpokládaly, že jednodušší politický systém přinese výhody i jim, že osloví bývalé voliče například agrárníků. Z výsledků voleb roku 1946 je zřejmé, že se přepočítaly.

Nelze nezmínit, že formát Národní fronty ve své podstatě zrušil opozici. V Národní frontě, jež vznikla s cílem obnovy státu, na které se budou podílet všechny povolené strany, nelze budovat opozici. Kritika či opoziční hlasy se totiž v daném systému stávají „reakcí“, která podrývá myšlenku „národní jednoty“ a samotný politický systém.

Když na konci roku 1947 začnou narůstat rozpory mezi stranami Národní fronty, vypukne dlouhá politická krize. Komunistická strana tyto běžné vládní rozpory dokáže mnohem lépe využít ve svůj prospěch právě tím, že je označí za „reakční“. Politici, kteří se vůči komunistům vymezují, jsou tak portrétováni jako revanšisté, zrádci národa a agenti, kteří svým prvorepublikovým partajničením chtějí znovu rozvrátit Československo a vůbec nedbají o „blaho lidu“.

Kde se tehdy vzala sdílená potřeba razantního rozchodu s první a druhou republikou?
Musíme si uvědomit, že společnost sdílela několik zásadních vrstev kolektivní paměti. Mluvím o zkušenosti narůstajícího sociální napětí a společenské dezintegrace v druhé polovině třicátých let, která se rodí ze sílícího – nejen – německého nacionalismu a důsledků hospodářské krize. Lidé v těchto dobách pozbývali důvěru, že je stát schopen adekvátně řešit přicházející problémy a zajistit jim slušnou životní úroveň. Nesmíme rovněž zapomínat na často traumatizující válečné zkušenosti, tehdy si mnozí naplno uvědomili, že československá státnost není ničím samozřejmým. Že je to velice křehká věc, o kterou lze kdykoliv přijít.

Z těchto a podobných zkušeností a traumat se zrodila představa poválečného Československa. Doma i v exilu se vytvořil konsensus, že nový stát je třeba postavit na principech snižování sociálního napětí, zjednodušení jeho národnostní struktury i celého politického systému. Což jsou ostatně tři pilíře toho, co prezident Edvard Beneš nazýval národní a sociální revolucí. A které se staly základem Košického vládního programu i Národní fronty.

Komunisté měli oproti ostatním stranám bohaté zkušenosti s mobilizací svých příznivců v ulicích. Zároveň se mohli opírat o bezpečností složky. Na fotografii je Klement Gottwald při přehlídce nastoupených jednotek SNB, pravděpodobně na Václavském náměstí 25. února 1948. Foto ABS

Zastavme se ještě na chvíli u komunistů. Říkal jste, že k úspěchu jim dopomohl posun do politického středu a to, že se prezentovali jako národní a státotvorná strana. Což je ale přece vlastní i ostatním povoleným politickým stranám. Jejich programy nejsou zásadně odlišné. Proč ale uspěla právě KSČ, strana, která byla před válkou malá a sektářská?
Konec války přinesl nebývalou prestiž Sovětskému svazu, a tedy i KSČ, která se prezentovala jakožto vítěz nad fašismem a hlavní síla, jež přinesla osvobození Československa. Na lokální úrovni můžeme vidět mnoho funkcionářů KSČ s minulostí v odboji a koncentračních táborech, což dokázali velmi efektivně využít k budování autority v rámci těchto společenství. Prezentovali se jako ti, kteří se nebáli nasadit život v boji proti fašismu.

Dalším zdrojem poválečné legitimity KSČ byla dlouhodobě zakořeněná představa poctivé práce ve prospěch celého národního společenství, která má kořeny v dobách národního obrození, a poctivé manuální práce, jež přináší blahobyt celé společnosti. Tyhle dvě představy se posléze propojily v myšlence budování nového Československa: je potřeba lidí, kteří národ nezradili v době okupace a jsou ochotni pro něj poctivě pracovat. Tedy pravověrné Čechy, potažmo komunisty.

Lze tomu rozumět tak, že se KSČ, která byla za první republiky stranou internacionální, po válce vrátila jako strana národní? Byl to pragmatický úkrok?
V rámci Národní fronty tehdy existoval konsensus, že zásadnější změna společnosti vede skrze rozsáhlou národní očistu. Tedy očistu od politických sil, které rozbily předválečné Československo, od kolaborantů a zrádců, od Němců a Maďarů. Bylo celospolečensky přijímáno, že jen pro takto očištěný národ lze zajistit sociální stabilitu a blahobyt. Podstatná je i mezinárodní situace. Sovětský svaz v prvních poválečných letech preferoval národní cesty k socialismu. Nebylo dáno či doporučováno, kterak se mají místní komunistické strany chopit moci. Důležité ale bylo, aby se jí chopily.

Komunisté se dostali k moci na konci února, kdy byla vláda Klementa Gottwalda po rezignaci demokratických ministrů doplněna o lidi, kteří byli vůči KSČ loajální. Je pro naše pochopení tehdejších událostí důležité, jak o nich budeme hovořit? Dnes těžko mluvit o Vítězném únoru, takže jaké pojmenování je nejvhodnější? Byl to komunistický puč, převzetí moci, nebo šlo o pouhou rekonstrukci kabinetu, jež proběhla v souladu s dikcí zákonů a Ústavy?
Pokud bychom se na poslední měsíce roku 1947 a ty první roku 1948 podívali dobovou optikou, tak uvidíme vleklou vládní krizi, která vrcholí počátkem února ve sporech o vliv v bezpečnostních složkách státu. Politici proto k celé situaci jako k vládní krizi přistoupili. Nabízela se restrukturalizace vlády, jmenování úřednického kabinetu nebo předčasné volby. Jak víme, tak prezident Edvard Beneš podpořil první z variant, neboť lpěl na zachování jednoty Národní fronty.

Z našeho dnešního pohledu se však termín vládní krize nejeví jako vhodný. Zní totiž jako eufemismus. Osobně bych se v souladu s dalšími odborníky přikláněl k tomu, abychom únorové události popisovaly jako převzetí moci KSČ. Komunisté totiž skutečně převzali tu část moci, kterou do té doby nedisponovali. Hovořit o puči a převratu naopak indikuje výraznou míru násilí, která je ke změně systému použita, což se ale na počátku roku 1948 vlastně nestalo.

Pod dohledem bezpečnostních složek byly již v únorových dnech sekretariáty jednotlivých stran Národní fronty. Na fotografii sekretariát Československé strany národně sociální na náměstí Republiky, pravděpodobně 23. února 1948. Foto ABS

Lze se skrze historické bádání dobrat toho, jak komunistické převzetí moci v dané době hodnotila společnost? Přikládali lidé rekonstrukci vlády nějakou zvláštní důležitost?
Je banální pravdou, že historické změny nepřicházejí naráz. Stejně tomu bylo i se změnou fungování politického systému mezi třetí republikou a komunistickou diktaturou. Tehdejší dění proto můžeme sledovat v několika fázích. V prvních měsících probíhají legislativní změny a je přijata nová ústava jakožto stvrzení nástupu lidové demokracie.

Zajímavější je ale druhá polovina roku 1948. Komunisté sice drží takřka veškerou moc ve státě, nevědí ovšem, co si s ní počít. Z různých stran je cítit strach a nejistota. Zkušenost destabilizace a války je stále živá, a proto ve společnosti panují obavy, že nastoupené změny mohou zemi znovu uvrhnout do válečného konfliktu. Víme také, že v rozpacích jsou i funkcionáři KSČ, kterým chodí výhrůžné dopisy. Bojí se, že uchopení moci není definitivní, že může dojít k občanské válce, že je třeba někdo za krátko pověsí na jabloň.

Zmíněná nejistota trvá dlouho a prakticky celé období od roku 1948 do roku 1953 se jeví jako jedna velká a prohlubující se krize vládnutí. Komunistům se nedaří prosazovat své představy o fungování státu a stále mají strach, že o čerstvě nabitou moc mohou přijít. Proto sahají ve zvýšené míře k represivním opatřením a potírání opozice. Paradoxní přitom je, že násilí celý systém znovu, a ještě více destabilizuje.

Historik Matěj Spurný ale píše, že celková míra státního násilí postupně klesala. Což se projevuje i na počtech obětí na životech – od desetitisíců v letech 1945 až 1947, ke stovkám až tisícům v první polovině padesátých let až po desítky až stovky mrtvých v jejich druhé polovině. Kde se tedy brala legitimita diktatury KSČ? Podporu si komunisté pouhým násilím asi vynutit nemohli...
Pokud budeme sčítat mrtvé, tak se první léta komunistické diktatury, která máme obvykle spojené s terorem a politickými procesy, jeví jako méně násilná než období třetí republiky. Nicméně takhle jednoduché to ve skutečnosti není. Musíme rozlišovat povahu násilí. Násilí odehrávající se bezprostředně po válce často získává charakter jakéhosi divadelního představení, na němž se podílí široká veřejnost. První měsíce po osvobození se vyznačují vysokou mírou nekontrolovaného a nespoutaného násilí. Mám na mysli především takzvaný divoký odsun německého obyvatelstva nebo oběti msty a odplaty.

Později však přibývá strukturálního násilí, které je spojeno s organizovanou státní mocí, a jeho spontánní formy se naopak vytrácí. Velké masakry a vyhnání německého obyvatelstva jsou již od druhé poloviny května 1945 prováděny především organizovanou státní mocí. Nejde jen o vraždy a popravy ale i o tábory nucených prací.

Nové formy násilí již nedopadají na obyvatelstvo chaoticky, míří na konkrétní skupiny obyvatelstva, pro něž není v nově budovaném Československu místo. Okruh těchto osob se přitom neustále rozrůstá – od cizáků a zrádců, přes třídní nepřátele až po vlastní straníky.

Přes rozsáhlé přípravy na možné nepokoje bylo násilí v únorových dnech přítomné spíše jako pohrůžka možným odpůrcům, které by KSČ obvinila z provokace. Na fotografii příslušníci SNB před přehlídkou na Staroměstském náměstí, pravděpodobně 27. února 1948. Foto ABS

A odkud tedy brali komunisté podporu pro svou vládu?
Režim čerpal legitimitu z příslibů, které KSČ formulovala ještě ze třetí republiky, v podobě nivelizace sociálních rozdílů, snižování napětí ve společnosti a zajištění vyšších životních standardů pro široké vrstvy obyvatelstva. Jejich naplňování bylo ovšem přehlušeno nástupem stalinizace, která přinesla kolektivizaci zemědělství, další zestátňování a přestavbu průmyslové výroby. Neúspěšná kolektivizace i navyšování plánů výroby v průmyslu však rolníky i dělníky od podpory KSČ zrazovalo.

Především u dělníků je to dobře patrné. Ti si byli dobře vědomi svého postavení ve státě. Věděli, že půjdou-li do stávky, tak zaútočí na samou podstatu politického uspořádání. Když průmyslovou výrobu v letech 1952 až 1953 zasáhla krize a přidala se i měnová reforma, vyrazili plzeňští dělníci do ulic. Obrátili se přímo proti systému a napadali na ulicích funkcionáře KSČ.

Vedení strany poměrně dlouho nevědělo, co si počít, než se rozhodlo demonstraci silou rozehnat. Legitimita komunistické diktatury značně utrpěla, protože přísliby o tom, že bude líp, nebyla s to naplnit a musela proto v dalších letech hledat jiné než stalinské cesty k socialismu.

Přísliby zvýšení životní úrovně celé společnosti totiž stalinizace odsunula na druhou kolej. Jako každý utopický projekt měla svou vizi zářné budoucnosti a na současné podmínky lidí nebrala příliš zřetel. V období raných padesátých let komunisté říkali, že teď je třeba napnout všechny síly a obětovat se ve prospěch celku. Což samozřejmě žádnému systému nemůže zaručit dlouhodobější podporu, když kýžené výsledky nepřicházejí.

Proměňuje se vztah české společnosti k únorovým událostem v posledních letech? A píše se dnes o komunistickém převzetí moci jinak, než jak se psalo – řekněme – před deseti nebo dvaceti lety?
Přístup k výzkumu daného tématu se nepochybně změnil. Ještě před deseti lety se na období komunistické diktatury mnohdy pohlíželo často jako na nedělitelný monolit spojený s útlakem a terorem. Ve chvíli, kdy se objevil někdo s propracovanější interpretací, která brala v potaz, že se systém v průběhu let vyvíjel, tak byl často odsouzen coby někdo, kdo zpochybňuje utrpení obětí.

Je to do jisté míry pochopitelné, komunistická diktatura byla jedním ze základních kamenů pro vlastní porozumění společnosti po roce 1989. Zdůrazňování role obětí a perzekuce bylo vlastně takovou kolektivní terapií. Zároveň tento výklad nabízel možnost vyvinit se z podílu na komunistické diktatuře.

KSČ se ovšem v roce 1948 dostala k moci s výraznou podporou obyvatelstva a ta byla poměrně vysoká i v následujících letech, odpovědnost za teror, násilí a nezákonnosti proto nenese jen úzká skupina funkcionářů, ale značná část společnosti. Dnes se naopak prosazuje zkoumání sociální dynamiky systému, fungování moci a vyjednávání hranic diktatury. Skrze nové historické práce tak spatříme obraz naší nedávné minulosti jako mnohem rozporuplnější, než jsme byli doposud zvyklí.

JAN GRUBER

Všechny historické fotografie pocházejí z Archivu bezpečnostních složek, sbírka Muzeum SNB, sbírka negativů, poř. č. 155, 805 a 3081. Práva vyhrazena pro jednorázovou reprodukci.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.