Únor 1948 a naše umění hledat zkratku, nezrát a nevidět

K výročí komunistického převzetí moci v roce 1948 lze v současném populistickém a xenofobním marastu říci jen jedno: Byli jsme a budem, ale máme na víc než na to, abychom si zase nějaký únor brzy zopakovali.

Bylo hodně těch, kdo si v Československu po II. světové válce přáli nějaký socialismus, ale skoro nikdo si nepřál ten socialismus, který byl v nabídce. Ti, kdo si socialismus nepřáli, viděli a poměrně přesně veřejně popisovali, co obsahuje případný balíček z Moskvy. Sověti tvrdili, že tam kde nejsou třídy s protichůdnými zájmy, nemá smysl existence více stran.

Západní demokracie stojí na pluralitě. Komunismus se tvářil, že umí zrušit důvod namáhavého a nikdy nekončícího demokratického klání. Oproti politice reprezentované předválečným konceptem Edvarda Beneše komunismus nabízel zkratku.    

Komunistický režim započal v únoru 1948 fází gansterskou a skončil fází veksláckou, v níž de facto žijeme dodnes. Repro DR

Beneš si v Evropě, a po evropském vzoru i ve světě, přál demokraticky spravované národní státy, které ve Společnosti národů budou mít platformu k tomu, aby hledaly správná řešení problémů. Společnost národů měla garantovat šanci menších národů mít občas pravdu a nějaký vliv. Jestli něco Beneš byl, pak ohromně pracovitý.

V mezinárodním kontextu byl tak komunikativní a profesorský, že mnohým západním politikům ten malý muž s trochu nakřáplým hlasem šel na nervy. „Vysvětlím vám to,“ říkal i ministrům velmocí.

V pluralitní demokracii je třeba respektovat druhé a nevyrábět jeden názor na všechno. Beneš uměl taktizovat a lavírovat. Je ale rozdíl, když malá myš lavíruje mezi většími, a když bílá myš lavíruje v teráriu s jedovatými hady.  

Komunismus nabídl manažerskou zkratku. Zdála se vhodná do československého společenství, které udělalo celou řadu negativních zkušeností. Důvodů k únavě ze špatných zážitků bylo až dost.

Připomeňme si je, pěkně popořadě: Na začátku čeští Němci tak dlouho poslouchali Hitlera v rádiu, až chtěli za ním do Říše. Zradil Západ. Poláci ukradli Těšínsko. Zradili Slováci. Německá okupační moc degradovala Čechy na ruce a v dost informovaném výběru řezala hlavy.

Po válce se zhaslo, protože právní stát nemusí vidět všechno. Košický vládní program přijel z ještě dálnějšího východu, než Košice, dokonce dálnějšího, než sahala čerstvě amputovaná Podkarpatská Rus. Násilné vysídlení tří milionů Němců a zajištění alespoň jakž takž chodu vylidněného pohraničí si žádalo kuráže a rozhodnosti, která se taktéž nezdržovala detaily nebo dokonce zákony.

Doba přála dobrodruhům, kariéristům, agresivním hlupákům, zjednodušeným receptům, rychlým řešením, všemožným zkratkám, náměsíčným idealistům, improvizaci a rychlému zapomínání. Gottwald se do nových časů hodil. Čím dál hlubší alkoholik, povahou gangster, talent na politickou taktiku.

Příčiny selhání nezmizely
V únoru 1948 se v Československu skupině těch, kdo věděli, co chtějí, ale zdaleka neměli většinu, podařilo uchvátit a gangsterskými prostředky upevnit moc. Během stejného roku proběhl pohřeb Jana Masaryka a Všesokolský slet. Obojí za masové účasti těch, kdo nechtěli čím dál čitelnější sovětský komunismus.

V povstání masové akce nepřerostly. Řádění komunistů v padesátých letech těžko snese s něčím srovnání, protože bylo na rozdíl od německé okupace a navzdory sovětské pomoci domácího původu a dosavadní společnost pod mottem likvidace starých tříd obrátilo naruby.  

Zas tolik se od roku 1948 nezměnilo. Dá se říci na základě zkušenosti se současným populismem, s fašistoidními projevy a projevy veskrze pubertálního vzdoru. Příčiny únorového selhání českého společenství nezmizely. Někde v jádru tehdejších dějů je hledání zkratky a umění nevidět.

Několik málo myslících komunistů v roce 1948 chtělo pochopit a vyložit dějiny a chovat se podle jejich zákonitostí. Zbytek chtěl na dějiny prostě vyzrát. Chuť vyzrát na dějiny a rezignovat na obtížnou politiku dospělých demokratů nám zůstala.  

Zkratka byla někdy vychytralá, někdy idealistická. Marxismus je dobrou dílčí analýzou kapitalistické společnosti. Nenabízí ale řešení, ba ani vizi. Vizi předstírá.

Za charakteristické považuji, že si české společenství, které mělo marxismus čtyřicet let za státní ideologii, nedokázalo ani přeložit, natož osvojit, základní knihu vyrovnání či filosofického zúčtování s někdejší předepsanou naukou. Napsal ji Leszek Kołakowski, jmenuje se Hlavní směry marxismu.   

Nový únor
Stačí jedna delší hospodářská krize, a o ty v kapitalismu není nouze, a máme tu nějaký nový únor. Ten z roku osmačtyřicátého znemožnil rozvoj a působení osobností formátu Jana Patočky či Václava Černého. I Kolakowski na dopsání svého díla a další myšlení potřeboval profesuru v Oxfordu.

V době československého komunismu se postavily například přehrady, které potřebovaly centrální a nesmlouvavou moc nebo paneláky, které i po čtvrt století v kapitalismu zachraňují bytovou nouzi.

Jestli přehrady a paneláky jsou to pravé nebo alespoň snesitelné, zůstává k diskusi. Ale metafora, že jsou režimy, které spíše v Lipnu utopí srdce Vltavy, než aby nechaly vyrůst nového Jana Patočku, je docela zajímavá.

V šedesátých letech režim platil umělecká díla, která komunistické poměry zrcadlila a kritizovala. Vznikly slušné filmy i poměrně trvale čitelné knihy s obecně emancipační tematikou. Komunistům se podařilo české země zbavit křesťanského rozměru. To je asi největší jejich zásah.

Jistou naději představovala zemitost s důrazem na důležité věci, která se vyjevuje třeba v textu politického vězně Karla Pecky v jeho knize Motáky nezvěstnému:

„Myslím si totiž, že člověk, který neví, co je hlad, ani nemůže být plně člověkem, připadá mi méněcenný. Nemá a snad ani nemůže mít lidský rozměr…“

A taky by bylo třeba osvěžit povědomí o hodnotách, jako je teplo, spánek, voda. A vzduch, dech. Neboť jistím, že došlo k naprostému pomýlení, kdy věci nejcennější jsou chápány jakožto samozřejmé a lidem je podstrkován místo nich šmejd.

Ano, já vím, že je to naivní. Požadovat, aby moderní člověk a nadto příslušník panské bílé civilizace uznal, že k životu potřebuje ve skutečnosti ne víc než banálních samozřejmostí, je bláhovost.

Dokonce by ho to urazilo. Zpyšněl, odmrštil pokoru bílý muž, a s radostným úsměvem se ve své vlastnoručně zbudované kolečkové civilizaci veze k propasti.“

Zemitost se ale nechytla. Ani nenáboženská kultivovanost. Komunismus, který započal fází gangsterskou, končil fází veksláckou. Ta pak plavmo přešla do kapitalismu bez kapitalistických ctností.

Komunismus vzniklý v roce 1948 dal vzniknout také Pražskému jaru a disentu. Pražské jaro ukázalo, že když někdo chce komunismus reformovat, potřebuje lid, což prakticky znamená zrušit cenzuru.

Gorbačov se inspiroval Pražským jarem, což vedlo k pokojnému odchodu komunismu z velkých dějin. Československý komunismus má tedy určitou zásluhu na tom, že se vlk podíval do zrcadla a pod tíhou viděného obrazu se šel utopit.

Český disent je i z odstupu inspirativní, hlavně ve své civilizační kritice. Postava Václava Havla má světový rozměr, který s časem nezanikne. Je podobný tomu Masarykovu, musí se vyprávět a vypráví se dobře.

Vítězný únor byl katastrofou, která vedla k možná trvalé degradaci zdejšího společenství. I v degradované podobě pivo chutná, táboráky hoří a písně se linou. Je u nás pohoda. Smrad, ale teploučko. Máme ale na víc. A zkazíme to v blízké budoucnosti stejně jako tenkrát.

Příští možná katastrofa – referendum o EU. V zemi, kde se o EU prakticky nic neví, k volbám do Evropského parlamentu nikdo nechodí, ale je poptávka po vlastní cestě a větším příběhu. Touha po zkratce, nezralost, umění nevidět.

Střední Evropa se stala zónou trapnosti a Češi si ji umějí užít, na rozdíl od Poláků, Rakušanů, Maďarů a čím dál víc i Němců s hlavním městem v Berlíně namísto někde v civilizovanějším Porýní.  

Nejsme tady ve střední Evropě zatím nejhorší, ale umíme překvapit. Na zdraví, ať žije příští únor. Byli jsme a budem. Dopijem a nepudem. Objednáme další rundu.      

A co si myslíte vy? Diskuse (138 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Zkratka Neděle, 25.Února 2018, 12:23:9

Zkratka - to je, když se sice konstatují a říkají o sobě pravdivé věci; ale když jejich výklad je z jejich vlastní komplexity a mnohotvárnosti zkrácený jenom na jeden jediný úhel pohledu. Je možno si tak ušetřit složité přemýšlení, všechno je jednou provždy jasné.

Jan Šícha píše o zkratkách, kterých se dopustil český národ ve svých nedávných dějinách. Ano, všechno co Šícha píše je pravda - a přesto, on sám se nakonec dopouští té samé zkratky, kterou tak přesvědčivě a zaujatě kritizuje u ostatních.

Je to nakonec ten zcela typický obraz národních dějin, který jinak slýcháváme jenom od politické pravice: Únor byl puč, Pražské jaro jenom souboj mezi dvěma frakcemi uvnitř o sobě totalitní komunistické moci. Atd. atd. Jak je to všechno nakonec jednoduché!

Ale p r o č k tomu všemu nakonec došlo, proč ten svět té přece tak krásné a ryzí demokracie znovu a znovu prožívá krize které vedou k zásadním pochybnostem o jeho použitelnosti, zda se tu znovu a znovu neprojevují hlubší, skryté momenty dialektického samovývoje lidstva a dějin - pro něco takového v takovémto zjednodušeném výkladu není žádný prostor.

Prostě, se zkratkou se vždycky žije pohodlněji.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 25.Února 2018, 12:51:49

Michael Hauser nabízí zase jiný pohled, pane Šícho. https://a2larm.cz/2018/02/unor-1948-jako-utopie/
Idea se prý zase objeví.
Nicméně, já jsem už k těm idejím skeptická. Včera jsem mluvila s jednou paní, které je přes sedmdesát. Její tatínek byl v době jejího dětství velmi angažovaným komunistou. Angažoval se i v Únoru. Jak už to u některých z nich bylo, neměl ze svých aktivit žádné osobní výhody. Nevím, proč to vlastně dělal. Něco ho k tomu nutilo? Bylo by možná zajímavé zkoumat duševní pohnutky podobných lidí. Žene je nějaká vášeň?
Ta paní, která mimochodem pochází ze šesti dětí, mi řekla: "Já jsem ho už jako malá vždycky nenáviděla." Na nás děti totiž kašlal... Byl pořád někde na schůzích, něco organizoval, na začátku padesátých let byl dokonce ve vězení.. Pak ho pustili, ale nebylo to lepší. Nikdy se o nás nestaral. Rodinu nechal úplně a zcela na matce (finančně i organizačně). Domů se vracel, jen když něco potřeboval. Staral se výhradně o cizí.
Prostě zvláštní povaha.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Poláčku, Neděle, 25.Února 2018, 13:14:32

hlásím se k politické pravici a mimo jiné taky k postoji, že převzetí moci v únoru 1948 byl puč. Podobně to vnímala i demokratická levice, a to od samého počátku.
Co je na tom podle Vás špatně?

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

utopie - puč Neděle, 25.Února 2018, 13:53:14

únor jako utopie je příliš romantizující obraz - stejně jako únor jako puč je obraz démonizovaný - ne, pouze se v těch časech kvalitativně láme pokus o československou cestu k socialismu kterou podporovaly ještě i ČsSD a ČSNS a přechází v cestu povinného stalinského modelu v post postupimské Evropě který přes marný pokud pražského jara skončil rokem 1989

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Dolejši, Neděle, 25.Února 2018, 15:02:14

že došlo ke kvalitativnímu zlomu je jedna věc, přičemž způsob, jakým k němu došlo, je věc druhá. A právě ten způsob je důvodem, proč se mluví o puči. Vykazuje totiž nepřehlédnutelné znaky převratů, pro které se toto slovo používá. Jak jinak nazvat okamžité odstřižení opozice od sdělovacích prostředků, obsazení sekretariátů nekomunistických stran ozbrojenci a zatýkání nepohodlných osob?

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

debaty o pučistech jsou poněkud zavádějící Neděle, 25.Února 2018, 16:23:52

pro mne tu platí tři základní věci.
Za prvé, po válce si naděje na lepší život většina populace nejen v Československu spojovala se socializací poměrů. nejen KSČ ale i ČSSD a ČSNS byli pro košický vládní program a znárodnění.
Za druhé přes ústavní převzetí vládní moci (to považuji prostě za fakt) bohužel přišlo s novým režimem zneužívání moci. To ale ještě neznamená puč pro ony bezprostřední dny .
Za třetí vedle nesporné sociální emancipace a jistého budovatelského elánu poškodila represe použitá k udržení dobytých pozic samotný ideál socialismu a vedla nakonec k prohře režimu v roce 1989.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Neděle, 25.Února 2018, 16:49:14

Tady skutečně nejde o košický vládní program a o nastartování změn k vyššímu stupni sociální politiky.
Je pravda, že volby v roce 1946 ukázaly, že komunistům důvěřuje velká část voličů. Ta důvěra ale byla získána mimo jiné tím, že Gottwald a spol. nebyli upřímní a své skutečné cíle utajili. Na samém konci roku 1947 proběhl první a na dlouhou dobu i poslední průzkum veřejného mínění, který se vší pravděpodobností /organizátoři už nestihli výsledky uveřejnit a podklady byly zničeny/ ukázal, že preference komunistů klesají a že by v červnových volbách na předchozí zisk hlasů nedosáhli. Načasování únorového mocenského zásahu mělo tedy možná toto pozadí.
V dalších měsících a letech nezazníval jiný hlas než o bezvýhradné podpoře lidu Gottwaldově politice. Jenže ani nebylo možné, aby zaznělo něco jiného. O únorových událostech a o skutečném postoji lidí k režimu se vyjadřovali pouze komunisti sami - s malou pauzou měli na fixaci vlastního výkladu dlouhých čtyřicet let.
Důležitou součástí toho výkladu je tvrzení o ústavnosti převzetí moci. Tomu samozřejmě odporují fakta o násilném charakteru dění v rozhodujících únorových dnech.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

realiza byla možná platičtější Neděle, 25.Února 2018, 17:39:58

neznám v minulosti společenskou změnu která by probíhala jen idylicky - týká se dokonce i sametu. Postoj ministrů za sociální demokracii i Beneše byl základem ústavnosti výměny Gottwaldovy vlády. To je docela klíčová věc.
Vše ostatní může být věcí úhlu pohledu - např. role milicí, závodní stráže vznikly hned po válce. Z podřízenosti Ústřední radě odborů přešli pod komunisty ovládané ministerstvo vnitra ještě před únorem legálně.
Spolu se sjezdem závodních rad se samozřejmě v únorových dnech staly nástrojem politického nátlaku. Ale opřeného o lidi - žádná partička pučistů. Často napadané ozbrojené paramilitantní jednotky řízené přímo KSČ se ze závodních stráží staly až po Únoru.
Ano, ovládnutí redakcí kritických médií a sekretariátu nekomunistických stran v oněch dnech předcházelo “vyakčnění” původně pluralitní Národní fronty.
Ale skutečnou změnou bylo až to, že v květnových volbách 1948 už neproběhla svobodná politická soutěž různých politických stran:

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Neděle, 25.Února 2018, 18:30:1

Úhel pohledu může být skutečně různý. Ten můj je ovlivněný vzpomínkou mého otce, kterak byl vyhnán z jednoho ze sekretariátů sociální demokracie muži s namířenými puškami. Slyšela a četla jsem obdobná svědectví, jak byli demokrati rázně "vyakčněni". Zatýkání začalo už 23. února.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

hranice mezi převratem a revolucí je složitější Neděle, 25.Února 2018, 19:55:53

v kritice tohoto "vyakčnění" se snadno shodneme, jen říkám, že to podstatné se nějakou dobu dělo spíš v rámci ústavy a s tlakem zmobilizovaných mas lidí v zádech
abych nepřipomínal jen např. jakobinský teror v dávných časech měštanských revolucí - také v prosinci 89 za sametu vznikala OF na pracovištích bez žádného právního titulu
prostě vedle toho podstatného pohybu se dějí i takové věci, dělítko mezi převratem a sociální revolucí se prostě hledá složitěji - není vše podle předpisu (můj názor)

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Argumentaci srovnáváním komunistických úderek s OF v osmdesátém devátém vnímám jako výraz zoufalství Neděle, 25.Února 2018, 20:39:43

Zvlášť když si člověk uvědomí předchozí přípravu - tiché, cílevědomé zaměření na ovládnutí silových složek, která se v únoru skvěle zúročila.
Ale v podstatě chápu vaši nelehkou pozici. Už vás nebudu trápit.

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 25.Února 2018, 22:48:22

Pana Dolejše nemůžete přesvědčit. Co by řekli ti staří dědci (někteří jako prokurátor Vaš už zemřeli), kteří přece nedělali nic špatného. A co by řekli ti mladí za ním, co by do toho hned šli znovu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 26.Února 2018, 04:52:11

Člověk je opravdu do značné míry tvořen prostředím, ve kterém se narodil a následně pohyboval. Nemůžeme si úplně vybrat, co budeme, a jací budeme.
Ani dějiny zatím netvoříme úplně svobodně.

Ivo Horák - Praha 3

K čemu může být 25. únor dobrý po 70 letech Pondělí, 26.Února 2018, 10:34:23

Korelace mezi jednoznačně negativním hodnocením komunistického režimu a názorem, že se ujal moci násilně, je stejně zřejmá a silná jako sepětí přesvědčení o pokrokovosti režimu s míněním, že se dostal k moci v zásadě zákonnou cestou. Toto pravidlo se vyjevilo asi ve všech diskusích na dané téma, co jich jen už bylo.

Pokusme se nepovažovat uvedenou praxi jen za běžnou lidskou tendenci hledat argumenty, které potvrzují zastávaný názor. Zkusme se ptát: Bylo vzhledem k povaze únorového převratu vůbec ještě možné dosáhnout lepšího režimu než byl předchozí? Bylo možné, aby komunisté nevyužili příležitosti chopit se absolutní moci a nedestruovali posléze (formálně) demokratické a pluralitní pořádky? Nebo ještě obecněji: Kam je možné zajít případně v budoucnu při svržení současného systému, aniž bychom do vínku nového dali jedu?

A pak je žádoucí také neotřelá diskuse o tom, kdy je pokrok, sociální, ekonomický, technický, špatný, kdy neoprávněně delegitimuje předchozí uspořádání poměrů, ať už kapitalistické, nebo socialistické. Nebo o tom, jestli předpokládá větší svobodu něčeho se zbavit, nebo (jindy) něco si podržet.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Staronové problémy demokracie Pondělí, 26.Února 2018, 12:29:36

Už tu zase chce někdo vládnout "z hlediska věčnosti, ze zorného úhlu dějin - s ohledem na trvale platné, samotným lidstvím dané principy" (článek Ivana Štampacha). Opět požaduje "revoluční zvrat demokracie", stanovení "konečného cíle existence a snažení veškerého lidstva a závaznost tohoto obsahu a cíle", který pochopitelně nemůže stanovit nikdo jiný, než zase nějaká vládnoucí třída.

Jak se tyhle nové ideje liší od těch starých? Jak by se jejich uskutečnění lišilo od protidemokratických převratů v historii?

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Dolejšovi Pondělí, 26.Února 2018, 14:51:18

JIstě, tu Vaší interpretaci jen trochu problematizuje fakt, že Mussolini a Hitler se při stejných měřítcích dostali k moci ještě mnohem legálnější cestou než komunisté v únoru.

Ano, nedemokratický charakter převzetí moci opřeného nikoliv o lidové masy (ať už tím myslíte cokoliv), ale o ozbrojené milice v ulicích (jistě, legálně v ulicích), stvrdila -- podobně jako v případě fašistické Itálie a nacistického Německa -- až následná likvidace alespoňh omezené soutěže politických stran a občanských svobod v letech 1948-1949.

A máte pravdu, převzetí moci v listopadu 1989 bylo revfoluční. Nemohlo ani být jiné -- v režimu, který si sice říkal dělnický, ale potlačoval svobodné odbory a organizaci pracujících a který reagoval na pokojné demonstrace brutálním násilím.

Dodnes si osobně myslím, že největší problém sametové revoluce byl snaha o to, být co nejvíce legální. Kooptace do parlamentu místo jeho rozpuštění,kontinuita politických stran spoluodpovědných za provozování starého režimu, přílišná kontinuita v institucích, jejichž vedení bylo obsazováno podle nomeklaturních pravidel -- bylo to takové sametové a sám jsem tomu v jedné dost významné institucí napomohl, ale dnes si myslím, že to byla chyba.

Nevím, co je špatného na revolučním převzetí moci, když selhaly jiné možnosti. Ale únor 1948 nebyl ten případ, to byl opravdu coup d'Etat s podporou represivních složek státu a dominantní zahraniční mocnosti. A právě jako coup d'Etat mohl být formálně ústavní.

JInak, on je rozdíl mezi produktivním násilím, které prosazuje monopol násilí příslušné legitimní moci -- i to může mít a často mívá neospravedlnitelné formy -- a mezi terorem vůči velké části vlastních obyvatel, to je vždy neokecatelné zlo.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Idea a její naplnění Pondělí, 26.Února 2018, 15:17:36

Paní Hájková, Hegel by Vám řekl, že je zcela zásadní rozdíl mezi ideou skutečnou, která je vždycky konkrétní, to jest dovedená od toho nejvyššího principu až k té "nejspodnější" životní realitě - a mezi ideou abstraktní, která se vyčerpává jenom tím o sobě vysokým, ušlechtilým principem, ale nemá návaznost na ten reálný, napohled jenom profánní život.

Podle tohoto Hegelova kritéria ta komunistická idea naprosto nutně ztroskotala právě na tom, že byla pouze abstraktní. Že nebyla skutečně komplexní, nedokázala zahrnout celou šíři jak světa v jeho pohybu, tak ani celou šíři existence samotného člověka.

V Marxově pojetí člověk vystupuje ve skutečnosti nakonec jako abstraktum - jako bytost rodová, jako bytost společenská, jako bytost kolektivní.

Ale u Marxe naprosto chybí člověk jako primární, spontánní, autonomní individuum; a tím spíše u Marxe naprosto chybí celý ten řetězec, celá ta nutná stavba zprostředkování mezi tím člověkem kolektivním, a mezi člověkem individuálním.

Takže ještě jednou: to že ztroskotala, že byla zklamána komunistická idea, to byl naprosto nevyhnutelný proces.

Ale to na straně druhé naprosto neznamená, že by ta idea komunismu byla naprosto nicotná, že by byla jenom naprostým dějinným omylem.

Neboť, pokud opět sáhneme po Hegelovi, pak ten dějinný vývoj probíhá v dialektické oscilaci mezi protichůdnými momenty; a ten Marxův "kolektivní člověk" je v tomto smyslu druhým článkem dialektické triády, je dějinnou negací (buržoazního) individualismu novodobé společnosti.

Ta komunistická idea tedy musela ztroskotat, pro svou jednostrannost, pro své abstraktní pojetí - ale na straně druhé, i ona provedla své dějinné dílo, a připravila půdu pro příchod ideje pravé, skutečné, konkrétní.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co je na tom špatně? Pondělí, 26.Února 2018, 15:44:14

Paní Zemanová, já jsem přece napsal: to všechno co píše Jan Šícha o Únoru 1948 je čistě věcně správně. Není na tom nic, co by nebylo možno právem tvrdit.

Ale jde o to: takto jednoduché hodnocení je opravdu příliš zkratkovité. Prostě, nezahrnuje - a zcela evidentně zahrnovat vůbec nechce a nehodlá - celou šíři, celou složitost tehdejší situace.

Pan Dolejš mezitím - naprosto legitimně - poukázal na to, že to uchopení komunisty moci se tehdy mohlo opírat o velice široký konsensus v samotné společnosti.

"Puč" je ze samotné své definice aktem násilného převzetí moci malou skupinkou spiklenců. O něčem takovém v únoru roku 1948 skutečně v žádném případě není možno mluvit.

Samozřejmě, komunistická strana neměla absolutní většinu. Jenže - klíčové dějinné události se jenom zřídka zdržují počítáním hlasů. Tady je ve hře samotná dějinná dynamika, hluboké pnutí uvnitř společnosti. A nakonec vítězí ta strana, která má silnější impuls, větší potenciál.

Kdyby se všechny revoluce ptaly na počet odevzdaných hlasů, pak by zřejmě nikdy nemohla proběhnout ani Velká francouzská revoluce - ta revoluce, která se nakonec přes všechny excesy stala základem pro celou moderní občanskou společnost.

Svým způsobem daleko spíše by tato francouzská revoluce mohla být nazvána pučem: nejednalo se o nic jiného, nežli o násilný akt vzpoury proti zcela legální státní moci.

Píšete, že komunisté v osmačtyřicátém "podvedli lid", neboť jim nic neprozradili o svých skutečných úmyslech. Jenže: ani ti francouzští revolucionáři francouzskému lidu tehdy nic nesdělili a neprozradili o tom, že nástrojem a prostředkem jejich získání a udržení moci bude teror a gilotina.

A navíc: oni to v tu chvíli ani sami nevěděli. A - podle všeho je možno považovat za naprosto jisté, že ani českoslovenští komunisté neměli sebemenší ponětí o tom, jak se ta jejich revoluce strašlivým způsobem zvrtne.

Nevěděli to, a nemohli to vědět - vždyť ten teror nakonec zasáhl i velkou část z nich samých. Svým způsobem je všechny; neboť i ti kteří mohli dožít své životy ve svých funkcích, i ti se celá léta museli den co den, noc co noc třást hrůzou z toho teroru, který kdykoli mohl postihnout i je samé.

Ti českoslovenští komunisté opravdu do nemalé míry věřili na svou vlastní, relativně demokratickou cestu k socialismu respektive komunismu. A je nutno si uvědomit: oni k tomu dokonce původně měli i určité možnosti; Stalin po válce ponechal komunistickým stranám ve východní Evropě relativní volnost ve způsobu, jakým se dostanou k moci; rozhodující bylo, a b y se dostaly k moci.

To všechno se zvrtlo prakticky až po kauze s Jugoslávií; když Tito se odvážil se svou socialistickou Jugoslávií vzepřít se Stalinovu nároku na hegemonii. Tohle byl pro Stalina těžký úder, jehož opakování si nemohl dovolit; a proto - a teprve tehdy! - nechal rozpoutat celý ten teror, tu zběsilou honbu za "spikleneckými centry".

Ale vraťme se zpátky k tomu nejdůležitějšímu: to uchopení moci komunisty se ve své době mohlo opírat o široký konsens ve společnosti samotné. Možná že ne o konsens většinový - ale v každém případě o konsens velice široký.

Takže, opakuji ještě jednou: převzetí moci komunisty v Únoru roku 1948 označit prostě za "puč" - to je velice zjednodušené vidění, kdy se celá tehdejší společenská a historická komplexita zkracuje jenom na jeden jediný aspekt. A navíc aspekt velice pochybný: z ryze legalistického hlediska se o žádný puč nejednalo, prostě bylo několik ministrů kteří odstoupili nahrazeno ministry novými. A tato nová vláda - to je nutno si uvědomit - byla poté s c h v á l e n a parlamentem!! A to přesto, že komunisté v tom parlamentu neměli většinu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Politický islám a politický humanismus, pozitivní a destruktivní vliv náboženství Pondělí, 26.Února 2018, 18:18:20

Náboženství - jak známo - může mít na společnost vliv velmi pozitivní, ale také velmi destruktivní. Ten druhý případ patrně může nastat i v případě, pokud náboženství není reflektováno jako náboženství, ale jako něco jiného, například jako konečný, trvale platný projekt uspořádání společnosti. To je možná případ polického islámu nebo politického humanismu.

Zakonzervovaná (filozofická, náboženská) idea dokonalé společnosti musí v praxi vždy selhávat, neboť nedokáže předpovídat budoucí změny, ve kterých se stane neplatnou. Žádná idea, která vychází pouze z člověka, nemůže "zahrnout celou šíři světa v jeho pohybu", člověk ovšem nemá dost pokory, aby to uznal. K tomuto účelu je zde náboženství reflektované jako náboženství.

Komunismus, politický humanismus a politický islám jsou patrně příklady toho druhého pojetí náboženství.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Rozdíl mezi OF v roce 1989 a KSČ v roce 1948 Pondělí, 26.Února 2018, 18:29:50

je v tom, že OF usilovalo o svobodné volby, kdežto KSČ chtěla svobodným volbám zabránit.

V roce 1948 by to ovšem byly jen relativně svobodnější volby, protože existence Národní fronty, zákaz Agrární strany atd znamenaly neúplnou demokraci bez skutečné opozice. Ta byla nahrazena myšlenkou národní jednoty.

Třetí republika a zejména poúnorový režim se skutečně vizi pana Poláčka o překonání liberální demokracie státem založeným na myšlence blíží daleko více než demokracie západního střihu. Rozdíly jsou jen v detailech.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pondělí, 26.Února 2018, 18:41:9

Ještě připomenu, že OF v roce v roce 1990 prosadilo volební období první volené representace na pouhé dva roky. To bylo velmi idealisticky demokratické, podle Petra Pitharta ze zpětného pohledu až moc. Jak by se asi Československo vyvíjelo, kdyby se nástup Klause a Mečiara zdržel o dva roky?

Martin Profant - Praha 7

JIřímu Kubičkovi Pondělí, 26.Února 2018, 22:51:26

V roce 1992 měla ČSSD vytvořený klub z odchozích z OF, existoval klub ODS, Pithart s Černogurským rozehráli absurdní hru o Československo, opravdu si myslíte, že by se v této situaci nebyly předčasné volby?

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 27.Února 2018, 06:18:2

Kdo to řekl, Émile Zola? Nesouhlasím s tebou, a proto ti umožním promluvit. Na toto zapomněl pan Poláček. "Prostému převzetí moci" a "legálnímu nahrazení ministrů" předcházelo odstraňování nesouhlasících a nahrazování soudruhy, obsazování důležitých míst, vytváření nelegální ozbrojené dělnické pěstí sloužící k zastrašování a potírání nesouhlasných projevů, zastrašování - i prezidenta, lhaní, vytváření masy, která je snadno ovlivnitelná, sliby, které nebudou splněny, potření pokojné demonstrace studentů. K tomu přispěl předcházející vývoj - zrada západních mocností, pětiletý protektorát s jeho zrůdností, orientace na východ, myšlenka, že národní jednota je víc než konkurence různých stran, tolerování divokého odsunu, snad i sama deportace Němců a paradoxně touha žít už v míru, pokoji a blahobytu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Úterý, 27.Února 2018, 06:28:22

Žádná pravá idea nepřijde. Idea zůstává čistá jen ve světě idejí. V reálném světě s sebou vždycky ponese nežádoucí příměsi. Prostě se zašpiní. Máš, cos chtěl, dostaneš i cos nechtěl.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Úterý, 27.Února 2018, 06:37:24

Přemýšlím, co je to za náboženství, které vyznavače nutí útočit na humanismus.
To na margo poznámek p. Nusharta.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Politický humanismus a politický islám Úterý, 27.Února 2018, 09:38:26

Přestože ta paralela je (záměrně) provokativní, neútočím na humanismus.

Reakce na to srovnání možná spíše ukazuje, že ačkoliv je deklarováno, že islám nepředstavuje problém, bezproblémově vnímán není. Jako je v islámském světě tabu zpochybnit islám, tak je v západním světě tabu zpochybnit humanismus. Právě proto se dají využít (zneužít) mocí.

Vůle k moci hledá vždy nový, čistý, zatím nezdiskreditovaný pojem, který by moci posloužil. Komunismus byl kdysi čistší -možná byl ve své době chápán podobně, jako je dnes chápán humanismus. Dnes už je ale komunismus zdiskreditovaný, ke službě moci se nehodí, je třeba najít nový POJEM (název), který přitahuje a je vnímán bezproblémově kladně. Ten bude pak ve službě moci vyprázdněn od původního obsahu.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Takže to máte z vašeho hlediska štěstí, pane Nusharte. Úterý, 27.Února 2018, 09:54:34

Žijete v zemi, kde podle všeho není mezi mocnými nikdo, kdo by se odvolával na humanismus.
Měl byste ale přemýšlet, co jiného se mocným nabízí ke zneužití.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Zemanové Úterý, 27.Února 2018, 10:11:16

Byla to reakce na příspěvky pana Poláčka.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Zemanové Úterý, 27.Února 2018, 10:27:29

Levicový liberalismus, ačkoliv je nemocný, zdaleka není ne mocný.

Těží ze záměny vládnoucí politiky za politiku emancipační.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 27.Února 2018, 12:22:1

Pane Nusharte, ona i ta "emancipace" se velice rychle může stát takovou zjednodušující zkratkou. A pod heslem či záminkou "emancipace" je možno velice snadno vytěsňovat všechny ostatní stránky existence lidské bytosti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kontext Února 1948 Úterý, 27.Února 2018, 12:38:32

Pane Pospíšile, přesně takové námitky jsem očekával. Ano, to všechno co zmiňujete tady bylo: komunistická strana (respektive její činitelé v mocenských funkcích) už před samotným převzetím moci působila v mnohých ohledech agresivně, porušovala obecná pravidla regulérního, a tedy "demokratického" politického působení.

To všechno je pravda. Jenže, i tady platí: jestliže chceme vzít v úvahu všechny okolnosti kolem tehdejších události - pak musíme být důslední, a přihlédnout opravdu k c e l é m u kontextu tehdejší doby.

A k tomuto kontextu patří právě i to, že ty "demokratické" politické partaje byly v očích velké části národa samy značně diskreditovány: svým partajničením, svým neustálým politickým šíbrováním za časů první republiky; svým propojením s kapitalismem, jehož drastické důsledky z časů hospodářské krize ještě mnozí měli v paměti; svým principiálním propojením se světem Západu, a tedy i s jeho "Mnichovskou zradou", ať už jim tato byla dávána za vinu oprávněně či nikoli.

To všechno vedlo k tomu, že ty "demokratické" strany měly v národě jen velice vlažnou oporu a podporu; zatímco komunistická strana se v onom historickém kontextu mohla jevit jako nositelka naděje.

To všechno se pak projevilo naprosto hmatatelně: zatímco občansko-demokratické strany nalezly svou podporu prakticky v jediném demonstračním pochodu čítajícího několik málo tisíc účastníků, byli to naopak komunisté, kdo dokázali zaplavit ulice a náměstí statisícovými davy.

Tohle a právě tohle byl ten reálný kontext únorových událostí, který opravdu jen velice stěží umožňuje celou záležitost zkrátit na jedno jediné jednoduché heslo o "únorovém puči".

Opakuji ještě jednou: všechno co například Jan Šícha píše - kritického - na adresu Února, je pravda.

Ale - je to pravda zkrácená, je to pravda jenom dílčí, je to pravda zúžená jenom na jeden jediný úhel pohledu. A v tomto smyslu (to se nedá nic dělat) je to pravda ideologicky deformovaná.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ideje a realita Úterý, 27.Února 2018, 12:47:56

Jistě, paní Hájková: čehokoli se dotkne člověk, to nějakým způsobem zkazí. Alespoň pro určitou sortu lidí to takto platí; jenže oni to zkazí nejenom pro sebe, ale i pro všechny ostatní.

To je fakt; ale to snad ještě není dostatečný důvod pro to, abychom jednou provždy rezignovali na hledání lepšího světa.

A co se těch "idejí" týče, tak tady je zapotřebí zásadně rozlišovat jejich dvě zcela zásadně různá pojetí.

"Ideje" bývají obecně chápány jako právě jenom něco ideálního; jako nějaký ideál, který si vytvořil člověk jako svou vlastní představu, jako nakonec jenom jeho sen o lepším světě.

Ale v hegelovském (a už platónovském) pojetí znamená "idea" něco naprosto jiného: není to nic pouze subjektivního, nýbrž vyjadřuje to objektivní chod samotného světa, jeho vlastního vývoje.

Takováto "idea" pak představuje skrytý, nehmotný, ale přesto činný a určující moment vývoje, kdy člověk, lidstvo a svět se v uzlových momentech svého bytí čím dál tím více přibližují k dosažení a naplnění své vlastní podstaty, svého vlastního určení.

V tomto smyslu popírat existenci či účinnost takovýchto "idejí" by neznamenalo nic jiného než tvrdit, že

- buďto člověk a svět nemají žádnou vlastní podstatu;

- anebo že člověk a svět nejsou schopni své vlastní podstaty dosáhnout.

Takovéto tvrzení by ovšem bylo nutno dokázat. Co by to vlastně mělo být za jsoucí fenomén, který by principiálně nebyl schopen existovat v souladu se svou vlastní podstatou?...

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Poláčku, Úterý, 27.Února 2018, 13:22:11

k vašemu tvrzení, že se po válce projevila nedůvěra občanů Československa k nekomunistickým stranám, musím podotknout, že tyto strany ve volbách získaly celkem 186 mandátů proti 114 mandátům komunistů. Byla to dle vašich slov podpora vlažná, ale nelze ji vygumovat.
A navíc, jak už jsem psala dřív, na konci roku 1947 bylo zřejmě zjevné, že důvěra v komunisty má klesající tendenci.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 27.Února 2018, 13:49:0

Jenomže, paní Zemanová, zatímco ostatní strany měly příznivce, kteří byli ochotní vhodit pro ně svůj hlasovací lístek do urny, komunisté měli příznivce, kteří byli hotovi strčit pro jejich věc ruku do ohně. Byli nesmírně akční. I když je fakt, že později těch příznivců mnoho ubylo. Ale v tu chvíli to tak bylo.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Máte pravdu, paní Hájková. Úterý, 27.Února 2018, 14:31:7

O větší akceschopnosti komunistů nemůže být pochyb. Byli připraveni na to, co se dělo, velice dobře. Na rozdíl od jejich naivních odpůrců. Ti si asi nebyli schopni představit, že by mohli být někdy nuceni burcovat lidi, aby je přišli v zájmu demokracie masově podpořit.
Neměli na to na rozdíl od komunistů vypracované žádné mechanismy. A navíc je zaskočilo i náhlé obsazení redakcí jejich novin. Neměli v ruce nic, co by mohlo dostat do ulic lidi, zmatené valícími se událostmi a jednostrannými informacemi a odstrašené zákroky proti pokusům o protest.

Martin Profant - Praha 7

Evě Hájkové Úterý, 27.Února 2018, 14:49:0

Odkud to o komunistických voličích víte? Ti, kteří po komunistickém puči protestovali, mohli odhadnout, co je čeká. Vyhazovy ze škol a takové ty další roztomilosti... nejspíše ovšem netušili, kam až soudruzi zajdou a nepředpokládám, že např. ta nadpoloviční větěšina sociálních demokratů, která odmítla slučovací sjezd tušila o souvilsoti s uranovými doly. Ale přeastro u těchgto lidí víme, že si byli alespoň ochotni pálit prsty. Nebylo jich tak moc, ale nebylo jich zase tak málo.

Zatímco komunistický volič riskoval co? Dejme tomu, že by se puč nezdařil a vláda by zůstala v původním složení, co by pak komunistům hrozilo? Leda vyhubování z Moskvy.

Petrasek Milan - penzista

O oprávněnosti zkratek se kterými se žije nepohodlně Úterý, 27.Února 2018, 14:54:11

takovou doprovodil Vaculík restauraci tržního hospodářství.
Zkratka zhruba zní/zněla - komunismus je pryč a teď tu máme kapitalismus, tedy to co komunismus způsobuje.
Jde o zkratku - poznatek pozorovatele děje od jeho vyústění.
Vynucuje si zacílené hledání neuralgických bodů a nabízí .
možnost preventivních opatření/zásahů.
Což je zkratka setsakra nepohodlná..... ........bych ve zkratce poznamenal.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Z Vaculíkových zkratek Úterý, 27.Února 2018, 15:02:36

mi v paměti uvázla jiná: Komunismus je bití.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

M. Profantovi Úterý, 27.Února 2018, 15:03:33

O nekomunistických voličích komunistů vlastně nevím nic. Myslela jsem na samotnou členskou základnu, která byla dosti početná. A vycvičená.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Jen malá nepřesnost se Vám vloudila do Vaší věty, pane Petrásku Úterý, 27.Února 2018, 15:06:5

Správně to je takto:

Komunismus je pryč a teď tu máme postkomunismus, tedy to co komunismus způsobuje.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Myslel jsem to asi stejně jako Vy, pane Poláčku. Úterý, 27.Února 2018, 15:10:45

"Emancipační" politika prosazovaná shora je ve skutečnosti politikou mocenskou.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Co komunismus způsobuje Úterý, 27.Února 2018, 15:51:44

Komunismus způsobuje, že se lidi v kapitalismu mají dobře :-)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 27.Února 2018, 16:16:48

Nevím, jaký smysl má hádat se o to, zda byl Únor legální či nelegální, zda šlo o revoluci nebo o puč. Stejně nikdo nepřesvědčí toho, kdo si myslí něco jiného než on.
Kdo chce vzít si z dějin poučení, ten si ho vezme, protože už na to přišel sám. Kdo nechce, nevezme si nic.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

A poněvadž komunismus padl, Úterý, 27.Února 2018, 16:33:4

lidi se teď v kapitalismu mají čím dál hůř, a proto budou chtít zase něco na způsob komunismu :-)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Příčinou Úterý, 27.Února 2018, 17:00:55

komunismu je snad kapitalismus, ale povídá se, že bolševická revoluce byla vlastně přechodem Německa k taktice hybridní války.

Po sto letech by se tedy, pane Kolaříku, mohlo Německo konečně Rusku za tu revoluci omluvit :-)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 27.Února 2018, 18:53:15

Tak třeba já mám z pádu komunismu velký zisk, protože jsem díky tomu poznala Boha, kterého bych nebyla poznala, kdyby komunismus nebyl padl. Dokonce je velmi pravděpodobné, že bych ho nepoznala ani za okolností, kdyby u nás ke komunismu nikdy nedošlo (protože ateismus byl v českých zemích rozšířen už za první republiky). Obávám se, že kdyby ke komunismu nedošlo, tak by k němu nejdříve muselo dojít, aby potom mohl padnout.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Kolaříkovi Úterý, 27.Února 2018, 20:43:18

Místo omluvy za revoluci by možná bylo lepší přijmout nějaký ten milion ruských migrantů.

To zvládnete!

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 28.Února 2018, 06:45:36

Díky Bohu, už je to všechno pryč.Třicetiletá válka, Habsburkové i únoroví komunisté s jejich další hrůzou. Zůstává přítomnost a budoucnost. A naše práce. A tady už zase pan Nushart začíná provokovat (Mně se to líbí!) A pan Kolařík na to skočí, rozčílí se a vyfasuje 200 let v očistci. A život jde dál. A co my v něm? Nezapomínáme pro Únor na to, co přichází? Ikdyž i ten nepoznaný Únor můžeme prožít v nových barvách!

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Pane Pospíšile Středa, 28.Února 2018, 08:24:48

Kdybyste se k hloupým provokacím zbytečně nepřidával, na nic bych neskákal.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Emancipace shora Středa, 28.Února 2018, 08:25:29

"Emancipační" politika prosazovaná shora je ve skutečnosti politikou mocenskou".
Ano. Takovou "mocenskou emancipací" bylo i zrušení nevolnictví Josefem II.
Možná měl císař nechat sedláky, ať se se svými vrchnostmi "porovnají" sami.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Omlouvám se, pane Kolaříku, za to popichování, Středa, 28.Února 2018, 10:19:53

rád bych Vám ale položil naprosto seriózní otázku:
Vadil by Vám stejný příliv migrantů do Německa, pokud by jediným rozdílem bylo, že by to byli migranti ruští?

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Středa, 28.Února 2018, 10:25:47

Kdyby byla v Rusku občanská válka, a kdyby se jednalo o utečence před Putinem, tak samozřejmě že ne.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 28.Února 2018, 10:26:7

Pane Nusharte, mohu Vás ujistit, že mezi všemi příchozími migranty do Německa je opravdu vysoký podíl Rusů. A nikdo (snad kromě neofašistů) v tomto ohledu neprovádí žádnou selekci.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Míra podpory Středa, 28.Února 2018, 10:40:27

Paní Zemanová, mezitím za mě odpověděla paní Hájková.

Já se tu znovu a znovu snažím vysvětlit, že ve zlomových dějinných událostech má jenom malý smysl sednout si ke kuličkovému počítadlu, a začít počítat hlasy. V těchto klíčových událostech rozhoduje samotný dějinný impuls, dynamika samopohybu dané společnosti.

Připomínám znovu: Francouzská revoluce, tento počátek občanské svobody a demokracie na evropském kontinentu, byla svým provedením sama "nedemokratická"; naprosto nemohla tvrdit že by byla projevem vůle většiny francouzského lidu. Ale: dějinná situace byla pro tuto změnu už nazrálá; a tak se ta revoluce nakonec - přes všechny peripetie - povedla.

K Únoru: je nutno si uvědomit, že i když komunistická strana jako taková nedostala ve volbách absolutní většinu, tak přesto v š e c h n y poválečné politické strany zastoupené v parlamentu měly ve svých programech socializační elementy; a to dokonce mnohdy i radikálnější, nežli sami komunisté!

Jinak řečeno: naprostá většina společnosti (a to včetně prezidenta Beneše) byla plně srozuměna s tímto programem socializace; a v klíčovém okamžiku tedy tato většinová společnost zřejmě neměla žádné zásadní námitky proti tomu, když se hegemonem stala komunistická strana, s tímto projektem všeobecné socializace bytostně spjatá.

Takže ještě jednou, paní Zemanová: opravdu není možno dějinné události redukovat jenom na počty hlasů. Ty nálady, ty "spodní proudy" ve společnosti jsou mnohem složitější, nežli aby bylo možno je dostatečně podchytit jenom přes volební lístek.

A to je právě to, o čem tady celou tu dobu jde řeč: že to redukování celého toho velmi složitého komplexu událostí, faktorů, přestav a tužeb kolem těch únorových událostí jenom na to jediné orazítkování "Únorový puč" je prostě příliš zkratkovité. Je to příliš laciné, příliš jednoduché, příliš pohodlné.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Jedním z rozdílů mezi "mocenskou emancipací" Josefa II. a současnou "emancipací" prosazovanou shora je to, Středa, 28.Února 2018, 10:57:42

že tehdy to byla emancipace většiny prosazená shora v souladu s tehdejší "historickou nutností", zatímco dnes je to emancipace menšin (pokud odhlédneme od ženských emancipačních snah) mocensky prosazovaná pod dojmem paradoxní fikce, že moc by vůbec neměla existovat (nebo by ji minimálně měl převzít někdo jiný).

"Mocenskou emancipaci" Josefa II. vnímám převážně(!) jako společensky stmelující, zatímco mocenskou "emancipaci" současnou spíše jako systémově destruující.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Kolaříkovi Středa, 28.Února 2018, 11:03:18

A kdyby v Rusku nebyla občanská válka a nejednalo se o utečence před Putinem, ale třeba o ruské ekonomické migranty?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Vaculíkova zkratka Středa, 28.Února 2018, 11:03:20

Díky za to připomenutí výroku L. Vaculíka, pane Petrasku. Já sám jsem to chtěl zmínil, pak jsem to přece jenom nechal být; ale je nakonec opravdu dobře že jste to vnesl do hry.

Ten výrok podle mé paměti zněl takto: "V Čechách byl odstraněn komunismus; ale zároveň byly obnoveny podmínky které k němu vedly."

Tohle je výrok skutečně geniální; a vlastně by se měl vepsat do preambule samotné ústavy. To aby bylo vidět, o co se vlastně jedná; a že tato - postkomunistická - ústava v sobě samé obsahuje elementy svého vlastního budoucího zrušení.

Ten základní faktor který vede ke komunismu je totiž - kapitalismus sám. Nic jiného. Kdyby tu nebyl kapitalismus, se vší jeho nerovností, se vším jeho popíráním humánní podstaty člověka - pak by nikdy nevznikly ani žádné komunistické strany, aby mohly provést svůj "puč".

A kdo obnovuje kapitalismus, se všemi těmito jeho vlastnostmi - ten si zároveň zadělává na další pokus o jeho svržení.

Ano, tento Vaculíkův výrok je zkratkou; ovšem je nutno si uvědomit, že jsou dva druhy zkratek.

Jedna zkratka je falešná, manipulátorská: ta veškerou komplexitu dění r e d u k u j e jenom na jeden jediný moment.

Ale ten druhý způsob zkratky je zkratkou geniální: neboť ta v y s t i h u j e vlastní jádro toho komplexního dění jednou jedinou větou.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Poláčkovi - míra podpory Středa, 28.Února 2018, 11:11:5

A není ta diskuse mezi Vámi a paní Zemanovou spíše než o míře podpory snad více o tom, co je dobrem a co je zlem? Možná by se tím diskuse zjednodušila.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Poláčku, Středa, 28.Února 2018, 11:56:47

opravdu nechci poválečnou historii redukovat na počty hlasů a mandátů. Nechala jsem se vyprovokovat vaším prohlášením o chabé podpoře pro demokratické strany, jak jste snad pochopil.

Spodní proudy ve společnosti jsou skutečně složité, v tom s vámi naprosto souhlasím. Pro okamžik, v němž československou /lépe řečeno českou/ společnost zastihly volby, platilo plně to, co jste napsal o všeobecné podpoře pro program, který přišel po osvobození, dokonce tu byla i ochota uznat vládní hegemonii komunistů.
Jste si ale jistý, že víte, jaká byla skutečná "dynamika samopohybu" poté, co se Gottwald stal premiérem? Respektive jak by se věci vyvíjely, kdyby zůstalo u samopohybu a nedošlo k násilnému převzetí moci? Nezačalo mnoha lidem docházet, že za programem, na kterém se dohodly vládní strany, je něco víc, než co komunisti proklamovali veřejně?
Můj náhled tak zůstává jiný než váš. Nejsem přesvědčena, že únorový převrat byl výrazem chtění většiny společnosti. Nadále tvrdím, že si většina tento obrat nepřála.
Znáte ten vtip o podrápané pionýrce? "Převáděla jsem starou babičku přes ulici," vysvětlovala. A na dotaz, z čeho má ty šrámy, odpověděla: "Když ona nechtěla!"
Komunisti, co uchopili násilně moc, aby svou představu o "dobru" uskutečnili nedemokratickými prostředky, dopadli nakonec podobně.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 28.Února 2018, 12:05:12

Vzpomněl jsem si, že ten Vaculíkův výrok je nutno ještě trochu doplnit:

"V Čechách byl zrušen komunismus; ale zároveň byly obnoveny v š e c h n y podmínky, které vedly k jeho vzniku."

Petrasek Milan - penzista

Ideologie a ekonomika Středa, 28.Února 2018, 12:37:30

Autoritativní režimy vznikají instrumentací radikální levicové, nebo pravicové ideologie. Společenskopolitické režimy - komunismus tak jako fašismus jsou následky extrémní společenské krize.
Ekonomika - v současnu tržní hospodářství (kapitalismus) - není ideologie ale uspořádání trhu, které je vystaveno více či méně liberálnímu, či autoritativnímu režimu.
Demagogie autoritativních režimů zanechávají po sobě zákonitě rozdílné následky - despocie levicové provenience manipulují s ideou eliminace tržních mechanismů a pravicové despocie preferují despotické zásahy.
Proto se dá říci, že restaurace liberálního tržního hospodářství (kapitalismu) sice probíhá v postkomunismu oproti postfašismu rozdílně, ale dominantním imperativem je ekonomika a její trvale ošemetné nezvladatelné zákonitosti .....bych dodal k tézi pana Kolaříka - Správně to je takto:
Komunismus je pryč a teď tu máme postkomunismus, tedy to co komunismus způsobuje.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 28.Února 2018, 12:43:24

Nikoliv, pane Nusharte: v prvé řadě je to diskuse o míře komplexity ve výkladu dějinných událostí.

S "dobrem" a "zlem" to bezprostředně souvisí jenom v tom smyslu, že to redukování skutečnosti (a tedy objektivní pravdy) na jeden jediný aspekt je vždycky špatně.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 28.Února 2018, 12:48:34

Ale jistě, paní Zemanová, že to převzetí moci komunisty bylo doprovázeno prvky násilí. A to už předtím; a samozřejmě naprosto drasticky potom.

A je samozřejmé, že kdyby lidé věděli co je pod vládou komunistů čeká, pak by jejich podpora (aktivní či pasivní) tomu převzetí moci komunisty okamžitě spadla někam k - odhadem - deseti procentům.

To všechno je pravda. Ale to všechno nemění pořád ještě nic na tom, že tehdy se v národě (a vlastně ve světových dějinách) dělo daleko více, nežli aby bylo možno to všechno vměstnat jenom do jednoho jediného slova "puč".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 28.Února 2018, 12:52:36

Pane Petrasku, z Vás se postupem doby stává skutečný marxista! :-D

Neboť sám Marx nakonec neříkal vůbec nic jiného, než právě toto: dominantní a určující sférou je sféra ekonomiky; a dokud tato ekonomická sféra má takový charakter že rozděluje společnost na protichůdné tábory, dotud zde bude existovat potenciál jak pro zásadní systémové krize, tak ale i pro snahy tyto krize překonat revoluční (tedy systémovou) změnou.

Petrasek Milan - penzista

Bude to asi tím, že Středa, 28.Února 2018, 14:18:12

já i Karel pocházíme z vajec křesťanů,
nakladených do postkopernikánského hnízda, které modus lidského soupeření o vlastnictví kapitálně nerozkřápl.
Nemáte chuť k lyrickokritické úvaze na námět vlast a vlastnictví z postmarxistické pozice.....bych dodal.

Ivo Horák - Praha 3

Rozuzlení zásadního střetu Středa, 28.Února 2018, 16:56:1

Proč ve zlomových časech dějin na aktivizaci síly, která má co získat, neodpoví adekvátně také síla, jejímž zájmem je ochránit stávající pořádek? Ze stejného důvodu, jako proč většinou k otevřenému vystoupení nové síly vůbec nedojde. Společenští antagonisté spolu hrají něco jako šachy. V šachové partii jsou útoky připravovány a rozvíjeny pokud možno nenápadně, zato komplexně, přeskupováním sil a manévrováním. Když se potom ozve "šach", jde často už o finální fázi útoku. Často už není ani dost času k odhalení jeho případných skrytých slabin. Nebo jsou to slabiny jenom zdánlivé... Prohraná partie se, nejen v šachu, většinou nedohrává, nýbrž vzdává.

Většina lidí se běžně o politickou šachovou partii zajímá málo, někteří však při jistých signálech zpozorní a dovedou pak být svému favoritu oporou. Naopak na druhé straně lidé říkají „Tady nemusím být“, či „Já nic, já muzikant“. Ti až příliš blízko prohrávajícího šampiona pak znehybní jako žáby, když se blíží had.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Češi si po válce komunistickou diktaturu zvolili a zvolili ji i Slovákům Středa, 28.Února 2018, 17:27:59

Stěžejními faktory ani tak nebylo osvobození česko-slovenského území Rudou armádou, ale:

1. Vyhnání českých Němců.

2. Benešova pomsta předválečným politickým protivníkům, kdy souhlasil s neobnovením strany agrární, živnostenské a národně-demokratické.

3. Panslavismus a antiněmectví - kdy nebyly zásadně přijímány informace ze západních zón v Německu a Rakousku a nekritický obdiv k SSSR s ignorování stalinských zločinů již od 30. let (včetně nekomunistů - např. Karla Čapka).

4. Nekritické vnímání chyb politiky první republiky zejména vůči národnostním menšinám. Zkratkovitý jednostranný výklad o "selhání Západu".

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Poláčkovi - hypotetická migrační vlna z Ruska do Německa Středa, 28.Února 2018, 19:40:42

Zatím to vypadá, že mám s panem Kolaříkem na migraci názor skoro totožný, a to přesto, že on mě za ten můj (který je podle mě tedy prakticky totožný s tím jeho) v minulosti kritizoval.

Pokud by byla v Rusku občanská válka, pan Kolařík by utečence před Putinem v Německu přijal. Něco velmi podobného jsem vždy říkal i já ve vztahu k migraci (zjednodušeně třeba) z Afriky.

V mém dotazu ale, pane Poláčku, nešlo o to, zda je v Německu prováděna selekce příchozích podle jejich národnosti či původního občanství (na což odpovídáte záporně), ale o principiální postoj k migraci.

Pokud někdo zastává vůči migraci určitý principiální postoj (jehož součástí je třeba i tvrzení o tom, že není možné rozlišovat - zjednodušeně řečeno - mezi uprchlíky a ostatními migranty), pak by se tento postoj neměl měnit v závislosti na více či méně pozitivním - negativním vztahu k rozličným skupinám migrantů. Někdo má třeba problematický vztah k muslimům, někdo k Rusům a někdo jiný zase k českým voličům Miloše Zemana. Principiální postoj k migraci by tedy měl být otestován vždy tou skupinou (hypotetických migrantů), ke které je ten vztah nejvíce problematický - která je v daném případě vnímána jako největší nebezpečí.

Představte si tedy masivní, jen s obtížemi kontrolovatelnou migrační vlnu z Ruska do Německa (ať už v důsledku zhoršení politické či ekonomické situace v Rusku). Vadil by Vám masivní a nekontrolovaný příliv Rusů do Německa?

Pokud ne, vezměme jiný hypotetický příklad: Politická situace v ČR se prudce změnila a příznivci Miloše Zemana začali být pronásledováni a vězněni. Vadil by vám milión uprchlíků - voličů Miloše Zemana - v Německu?

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Čtvrtek, 1.Března 2018, 10:49:26

V případě každého puče se "v národě" děje víc, než co by se dalo směstnat do toho slova. Jinak by ani nemohl žádný puč být úspěšný, jak praví klasik: "Na bodácí se nedá sedět."

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 1.Března 2018, 10:55:13

Pane Nusharte, Váš příklad je skutečně více než hypotetický. Daleko pravděpodobnější varianta by byla, že v ČR začnou být - v důsledku mesaliance Zeman - Babiš - pronásledováni jejich odpůrci. V tom případě by jejich přijetí v civilizovaných zemích bylo morální samozřejmostí.

Opravdu si nedokážu představit žádnou (nějakým způsobem reálnou) variantu politické konstelace, kdy v ČR by mohli být systematicky pronásledováni voliči Zemana. Jedinou zásadní opozicí vůči Zemanovi jsou demokraté - a ti už ze samotného nejvlastnějšího principu nemohou kohokoli pronásledovat za jeho politické názory.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 1.Března 2018, 10:58:55

No ano, pane Profante - přesně o toto se mi jednalo. O pochopení a uznání, že ty dějinné události kolem Února není možno redukovat jenom na ty bodáky.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Čtvrtek, 1.Března 2018, 16:12:11

Ale to tu nikdo nedělal. Pokud jste předpokládal, že se já, Helena Zemanová nebo Václav Pospíšil domníváme, že se tu náhle vynořila skřetí armáda, která ovládla nevinný Kraj a nastolila Saurona, tak jste polemizoval dost do prázdna.

Jen jsme jaksi reagovali na onu obhajobu před démonizací komunistického převzetí moci, kterou na začátku diskuse vystřihl ten pán, co chce dnes podržet Babišovi.


Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 2.Března 2018, 10:49:47

Ale ano, pane Profante, přesně toto je základní argumentační linie těch, proti kterým zde polemizuji: že tu v Únoru roku osmačtyřicátého jako čertík z krabičky vyskočili ti zlí komunisté, kteří si tu jen tak pro vlastní plezír provedli ten svůj puč.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ten dobrý a ten zlý Pátek, 2.Března 2018, 11:36:50

V souvislosti s únorovými událostmi roku 1948 je možno v současné době shlédnout i celou řadu televizních dokumentací na dané téma.

Naprosté většině z nich je společné jedno: svět je tu naprosto jasně, jako chirurgickým řezem rozdělen na dvě strany: na straně jedné stojíme my, poctiví a bezúhonní demokraté, a na straně druhé ti zlí, až přímo démoničtí komunisté.

Samozřejmě, takovéto dokumentace to mají velice snadné: to převzetí moci komunisty bylo bezpochyby doprovázeno násilím, a ještě násilnější a brutálnější byla jejich následná vláda.

Ale přesto... Přesto tyto dokumentace vzbuzují velice nepříjemný pocit, že se zde zase provádí a provozuje propaganda. Že jsou tu u díla fundamentalisté, kteří podávají jenom svůj vlastní výklad událostí. Že stejně tak jako celá desetiletí to byli komunisté, kteří dějiny vykládali jenom ze svého pohledu, že teď se jenom změnila optika, ale ta ideologická zaujatost jako taková zůstala stejná.

Samozřejmě, nelze srovnávat naprosto: je tu ten rozdíl že komunisté museli nepřetržitě lhát, aby ten svůj výklad mohli udržet. To jest: komunisté museli vysloveně falšovat samotná fakta. Toho - jak už řečeno - protistrana zapotřebí nemá. Ta se může těch holých faktů držet; těch ničemností které komunisté provedli bylo skutečně tolik, že postačí je jenom vypočítat, a je hotovo.

A přece a přesto - i ten výklad který se drží holých faktů může být nakonec velmi zkreslující.

Dám srovnání z jiné oblasti, která je napohled ještě mnohem jednoznačnější. Totiž z oblasti německého fašismu. Tady skutečně není bezprostředně nic, kde by o jeho násilnickém charakteru mohlo být jakýchkoli pochyb.

V německé televizi si na natáčení dokumentací o té době vytvořil faktický monopol Guido Knopp. Téměř všechno co je o době hitlerovského fašismu natočeno za dokumentace jde přes něj.

Takže jak řečeno: kdo se jakkoli strefuje do fašismu, prakticky nikdy nemůže mířit vedle. Jeho brutální charakter je nade vší pochybnost.

Jenže... Když člověk těch Knoppových dokumentací o fašismu spatřil trochu více, pak i tady se nakonec začne objevovat určitý pocit, že tu něco tak docela nesouhlasí.

Napřed je to jenom neurčitý pocit nevole z toho, s jakým tónem vlastní morální nadřazenosti je podáván doprovodný komentář. Je to tak nějak v tom stylu: pod Hitlerem bylo všechno špatné, a tak byli špatní, nebo přinejmenším lidsky naprosto selhali všichni kdo se jím nějak nechali zmanipulovat. Zatímco my - už jenom tím že jsme antifašisté a že to všechno tak vehementně kritizujeme - už jenom proto jsme něčím lepším, my jsme ti praví a neochvějní demokraté, všechna pravda a všechno dobro tohoto světa je výhradně na naší straně.

Takže jak řečeno je to napřed jenom tento nepříjemný pocit na odiv stavěné vlastní mravní nadřazenosti a výlučnosti, který vede k určité vnitřní distanci od těchto produktů G. Knoppa.

Ale pak se člověk začne dále ptát: Je nám tu skutečně sdělována c e l á pravda o tehdejší době? Není tento nadřazený, až přímo pohrdavý tón vůči tehdejšímu německému obyvatelstvu nakonec jenom pózou; není to jenom obrana před tím, aby se dokumentarista musel opravdu ponořit do všech složitostí tehdejší doby?

Jestliže byl - nepochybně - démonem Hitler, znamená to skutečně, že špatnými byli automaticky všichni Němci, kteří za ním šli?

Celé to nacionálně socialistické hnutí - byl to opravdu jenom a pouze Hitler? Toto hnutí - vždyť to bylo nakonec opravdu víceméně v š e l i d o v é hnutí; jak je možno obraz o něm zkrátit jenom na jednu jedinou osobu?

Co všechen ten pocit vzájemné pospolitosti, který prožívala tehdejší mládež na prázdninových táborech, při sportovních a jiných aktivitách? Byť pořádaných nacistickou stranou? Co ten celonárodní pocit, že Německo se dokázalo povznést z doby totálního rozkladu za dob hospodářské krize, a nyní je spojeno společnou myšlenkou a společným dílem? Tedy něčím, co kapitalistická společnost - kde každý principiálně hledí jenom na svůj vlastní osobní prospěch - nikdy nabídnout a poskytnout nemůže?...

Je možno právem předpokládat, že Guido Knopp ve skutečnosti velice dobře ví, proč se ve svých dokumentacích pečlivě vyhýbá takovýmto tématům, a takovýmto obrazům. Kdyby je totiž vzal opravdu vážně, pak by se mu okamžitě rozpadl ten jeho jednoduchý černobílý svět, kde na straně jedné stojí jenom ti zlí, a na straně druhé ti dobří (v prvé řadě on sám, samozřejmě).

A tak tu pořád máme ten svět, kde každý svou vlastní výlučnost a mravní nadřazenost opírá v prvé řadě o to, že démonizuje svého protivníka. A jenom z toho, že ten protivník je ten špatný, odvozuje a odůvodňuje, že on sám je t e d y ten bez poskvrnky dobrý a mravně čistý.

Je to svým způsobem opravdu divný svět.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pátek, 2.Března 2018, 12:58:5

Možná by nebylo od věci, pane Poláčku, kdybyste sem dal odkaz anebo přímo vložil nějaký text jako příklad, kdy někdo komunistické převzetí moci prezentuje tak, jak to uvádíte, totiž "že tu v Únoru roku osmačtyřicátého jako čertík z krabičky vyskočili ti zlí komunisté, kteří si tu jen tak pro vlastní plezír provedli ten svůj puč".
Abychom věděli, s kým a s čím jste tu zahájil polemiku.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 2.Března 2018, 14:13:55

Tak doslovně (čertík z krabičky atd.) to samozřejmě netvrdí nikdo. Ale mnohem častěji se mluví a píše o tom, co způsobil komunismus, čili o jeho následcích, než o tom, čím byl komunismus způsoben. Protože i on byl následkem toho, co se dělo předtím.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Paní Hájková, Pátek, 2.Března 2018, 15:05:6

já jsem se zatím vyhýbala tomu, že bych tvrdila něco o komunismu.
Moje příspěvky v téhle debatě se týkaly komunistů, tj. členů strany, která si říkala komunistická, a režimu, který zde nastolili.
Jistěže jsem si vědoma toho, že se přitom odvolávali na komunistickou ideologii. Ale nemůžete popřít, že ti, co se na ni odvolávají dodnes, tvrdí, že jsme tu nikdy skutečný komunismus neměli a že ho vlastně neměl nikdo, nikdy, nikde.
Takže o čem vlastně mluvíte, když říkáte, že komunismus byl něčím způsoben, byl následkem něčeho, co tu bylo předtím, když neexistoval?
Existovaly dobře doložitelné děje a o těch se tu bavíme.
Jestli se máme bavit o tom, že tyto děje byly způsobeny sněním o komunismu či jeho ideologií, což zase bylo způsobeno něčím, co se dělo předtím, prosím.
Podle všeho se zdá, že snění o komunismu způsobili ti, co se po válce s komunisty dohodli na společném postupu. Jejich rozdrcení v osmačtyřicátém roce by na to ukazovalo.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 2.Března 2018, 15:33:39

Já vím, že komunismus nebyl, paní Zemanová. Někdy to sama zdůrazňují, že to, co bylo, nebyl komunismus. Ale někdy naopak používám pojmy, kterým to, či ono označují druzí. Je jasné, že v pojmech je chaos. Ale s tím se asi zatím nedá nic dělat.
Jinak myslím, že ani nelze zabránit tomu, aby lidé, kteří se mají špatně, snili o tom, že se budou mít lépe.

Petrasek Milan - penzista

Jak přicházejí na svět autoritativní režimy v dobách moderní demokracie Pátek, 2.Března 2018, 17:07:55

Autoritativní režimy vznikají instrumentací radikální levicové, nebo pravicové ideologie. Ideologické instrumenty takovýchto režimů vzešlých z troskotající liberální demokracie, jsou zaštítěny:
zleva ideou lidské rovnosti - komunismu
zprava ideou lidské nadřazenosti - fašismu, nacismus.
Obé jsou následky periodické krize společenské snahy o realizaci liberální demokracie v prostředí liberálního trhu.
Taknějak bych si vyložil paušální nálepkování romantických světonázorů zneužívaných k radikalizaci antidemokratických sil ve společnosti dnes.....bych dodal.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 3.Března 2018, 11:14:13

Důležité a zajímavé by asi bylo zjistit, nakolik Gottwald a další soudruzi opravdu toužili změnit společnost ve prospěch všeho lidu (kapitalisti a další byli jako nepřátelé asi vyloučeni) a zda teprve postupně podléhal stalinské diktatuře, anebo i v něm převládala touha po osobní moci.
Je jisté, že v té době už Stalinovi ani nemohlo jít o blaho národů, stále musel upevńovat svoji moc, nakonec i proti domnělým nepřátelům.
Boj proti nepřátelům je jev známý u všech diktátorů. Pol pot a další.
Toto je slabina všech revolucí, násilí změní člověka v dravce, a nakonec revoluce požírá své vlastní děti.
Jak velký je rozdíl mezi nimi a Gándím nebo M.Lutherem Kingem, který bojoval za svobodu nejen černochů, ale i bílých, ohrožených svým vlastním velikášstvím. Proto jeho hnutí přineslo vítězství, zatímco revoluce jen částečné výsledky, o nichž se ještě dá diskutovat, zda vznikly revolucí nebo navzdory jí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 3.Března 2018, 12:16:15

Myslím, paní Zemanová, že podstatně jednodušší a kratší by bylo, kdyby Vy jste vyjmenovala ty případy, kdy se to únorové převzetí moci komunisty NEprezentuje jako to "vyskočení čertíků z krabičky".

Přičemž toto "vyskočení z krabičky" není tady míněno časově (samozřejmě že každý ví že komunistická strana měla delší časový horizont), nýbrž strukturálně. Jako by se jednalo o nějaký naprosto cizorodý element, jakoby spadlý z nějaké cizí planety.

Je potěšujícím fenoménem, že zřejmě nová generace mladých historiků, nezatížená tím ideologickým traumatem minulosti, se dokáže přenést přes tato klišé, a únorové události dokáže líčit a vykládat nezaujatě, v celém jejich historickém kontextu. Před několika dny vyšel rozhovor s jedním takovým historikem v Právu, jmenovalo se to nějak "Bylo možno Únoru 1948 zabránit?". A závěr onoho historika byl celkem jednoznačný: dynamika tehdejších historických procesů k tomu Únoru směřovala víceméně nezadržitelně.

A i na samotném DR nedávno vyšel prakticky naprosto stejný (ve svém vyznění) rozhovor: http://denikreferendum.cz/clanek/27127-rozhovor-s-jaromirem-mrnkou-o-unoru-1948-zmena-prisla-jiz-s-kosickym-programem

Zkopíruji sem rozhodující pasáž z onoho článku:

"Musíme si uvědomit, že společnost sdílela několik zásadních vrstev kolektivní paměti. Mluvím o zkušenosti narůstajícího sociální napětí a společenské dezintegrace v druhé polovině třicátých let, která se rodí ze sílícího – nejen – německého nacionalismu a důsledků hospodářské krize. Lidé v těchto dobách pozbývali důvěru, že je stát schopen adekvátně řešit přicházející problémy a zajistit jim slušnou životní úroveň. Nesmíme rovněž zapomínat na často traumatizující válečné zkušenosti, tehdy si mnozí naplno uvědomili, že československá státnost není ničím samozřejmým. Že je to velice křehká věc, o kterou lze kdykoliv přijít.

Z těchto a podobných zkušeností a traumat se zrodila představa poválečného Československa. Doma i v exilu se vytvořil konsensus, že nový stát je třeba postavit na principech snižování sociálního napětí, zjednodušení jeho národnostní struktury i celého politického systému."

Takže ještě jednou, zcela krátce: lidé v Československu ztratili důvěru v to, že stát (prvorepublikánského ražení) dokáže řešit zásadní problémy a zajistit jim dostatečnou životní úroveň. A tak - přirozeně - k tomuto státu hledali alternativu.

To je vlastně celý klíč k Únoru. Žádný náhlý "čertík z krabičky" to opravdu nebyl.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Poláčku, Sobota, 3.Března 2018, 12:35:3

jenom stručně:
Jestliže od války šlo všechno správným, konsenzuálním směrem, jak se píše v té vámi citované pasáži, proti které nemám zásadních námitek, tak proboha proč do tohoto vývoje v únoru komunisti takovým nehorázným způsobem šlápli?

Josef Poláček - Manuální pracovník

O složitostech světa vezdejšího Sobota, 3.Března 2018, 12:53:49

Pane Pospíšile, ono ani s tím Gándhím to opravdu není jenom tak úplně jednoduché. Totiž, jednoduše černobílé.

Ano, Gándhí skutečně dosáhl svého cíle v zásadě mírovými prostředky (i když, ta jeho pasivní rezistence byla na straně druhé sama o sobě prakticky vyhlášením války britské koloniální správě).

Ale na straně druhé nelze přehlédnout, že Gándhí zastával do značné míry krajně svérázné, až přímo fundamentalistické názory; on totiž například brojil proti školám, nemocnicím, dokonce i proti železnicím(!) - a to jenom proto, že všechny tyto vymoženosti civilizace do Indie přinesli ti nenávidění Angličané!

Takže jak vidíme, ono to v životech lidských bývá opravdu velice hodně propletené. A i Martin Luther King - když se přihlédne k jeho osobnímu životu, asi i tady v žádném případě nebude možno hovořit o nějakém zářném morálním příkladu pro ostatní.

To je právě to, na co tady celou tu dobu tlačím: opustit konečně jednou to věčné černobílé vidění světa.

Ve skutečných lidských životech jsou dobro a zlo velice často navzájem propletené jako gordický uzel; a dokud si toto neuvědomíme, pak se stále budeme pohybovat mimo realitu.

Dokonce i ten Hitler - abych se zase vrátil k tomu zcela nejextrémnějšímu příkladu - dokonce i on se do jisté míry z vlastního přesvědčení snažil zlepšit postavení pracujících v Německu! A on už ve svém "Mein Kampf"u se zcela evidentním vnitřním přesvědčením psal o tom, že dělníkům se za kapitalismu nevede dobře, že jsou vykořisťováni, a že je nutno postavení dělnické třídy zlepšit!

A skutečně - a to se prostě nedá popřít - po svém nástupu k moci Hitler skutečně podnikl celou řadu opatření směřujících nejen k vylepšení sociální situace dělníků, ale dokonce i k pozdvihnutí jejich společenského statutu vůbec!

A tak se vydala například celá řada zákonů a nařízení ohledně ochrany dělníků ve fabrikách, musely se kvůli tomu přestavovat celé továrny, aby vyhověly novým předpisům, například kvůli dostatečnému osvětlení(!) na pracovištích. Zakázalo se, aby dělnici byli ubytováváni v pojízdných maringotkách; musely se jim vystavět řádné ubikace. Zavedl se zákonný nárok na dovolenou.

To všechno byly naprosté novoty, které těm dělníkům ten dřívější "demokratický" stát v žádném ohledu neposkytl.

A navíc: jak řečeno i společenský status dělnické třídy se zvýšil; v té německé "Pracovní frontě" byli sjednoceni dělníci stejně tak jako jejich kapitalisté, byl to samozřejmě poněkud umělý korporativismus, ale přesto zde byla veřejně vyslovena (a oficiálně institucionalizována) myšlenka, že dělník není jenom nějakým bezprávným podřízeným svého šéfa, nýbrž s ním principiálně stojí na té samé úrovni.)

A jestliže tedy takovýto v zásadě pozitivní vztah ke "své" dělnické třídě měl dokonce i Hitler - jak pak by bylo možno upírat ho zcela i zmíněnému českému (československému) Novotnému?

A dokonce i sám Stalin přinejmenším ve svých mladších létech nepopiratelně bojoval (a šel za to i do vězení) za práva slabších, utlačovaných! (V pozdějších létech u něj ovšem naprosto převládl paranoidální zájem o udržení vlastní moci.)

Samozřejmě, ten vztah ať nacistických ať komunistických pohlavárů k lidu obecnému nebyl nikterak "čistý"; ze všeho nejspíše se jednalo o vztah ve své podstatě paternalistický.

To jest, dotyčná osoba ten národ pojímá skutečně jako "svůj", a už proto nad ním drží ochrannou ruku - ale zároveň se tato osoba cítí být něčím nadřazeným, právě jakožto dominantní otec nad svou rodinou. (Pro zajímavost: Hitler nezřídka své sekretářky oslovoval: "Mein Kind" - "Mé dítě"!!)

Takže ještě jednou: o upřímnosti a ryzosti vztahu komunistických respektive nacionálně socialistických pohlavárů k lidu je právem možno mít nemalé pochybnosti (a v případě zájmového konfliktu u nich vždy zvítězila touha po vlastní moci); ale na straně druhé není možno popírat ani to, že tento lid (a jmenovitě právě dělnická třída) v těchto režimech ne tak docela neprávem spatřoval naději na zlepšení svého do té doby prekérního a druhořadého sociálního, ale i společenského postavení.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Komunisté a otázka násilí Sobota, 3.Března 2018, 13:24:42

"Všechno správným, konsensuálním směrem" - paní Zemanová, ten konsensus se právě už začal rozpadat.

To za prvé; a za druhé, ono opravdu není v žádném případě paušálně říci "všechno".

V celé západní Evropě tehdy spolu vedly principiální boj dvě dějinné síly: síla buržoazní demokracie na straně jedné, a síla radikálního socialismu na straně druhé.

Ten radikální socialismus: jako všechno radikální, i on se mohl uplatnit jenom za nějakých mimořádných okolností. Za víceméně standardních okolností společnost směřuje ke středu. Ty mimořádné okolnosti (které se pak projevily jako ten převládající socializační konsensus) - ty existovaly především v důsledku poválečného šoku. Nejen toho, i dalších faktorů (viz výklady onoho historika).

Takže znovu: ten víceméně převládající konsensus zavládl v poválečných letech; ale nebyl v žádném případě naprosto všeobecný, a především s pokračujícím časem se přirozeně začala obnovovat pozice síly opačné, tedy oné buržoazně-demokratické. Tento proces vedl právě k tomu, že českoslovenští komunisté neměli jinou možnost, nežli ten svůj projekt beztřídní společnosti provádět prostřednictvím násilných metod.

(Takto podáno je to ovšem velice zkrácené; je nutno si uvědomit že KSČ byla už od roku 1929 plně stalinizována, a tím definitivně ztratila svůj původní demokratický impuls.)

Přitom ovšem platí i to, že KSČ původně vůbec neměla v úmyslu používat natolik brutálních totalitních metod vládnutí, k jakým dospěla později.

Je nutno si uvědomit: oni ti komunisté byli o p r a v d u pevně přesvědčeni, že jednají v zájmu nejširších lidových vrstev! Původně tedy vůbec neměli žádnou představu o tom, že snad ten "jejich" lid by mohl být nějakým způsobem proti nim. Ano, komunisté měli své nepřátele: ale ty spatřovali jenom v zastáncích kapitalismu, v "buržoustech". Tedy v těch, které chápali jako "vykořisťovatele".

A - opakuji znovu - v počátečních létech především s tou dělnickou třídou dosáhli nemalého konsensu.

Byla to především naprostá ekonomická neschopnost komunistického režimu, která proti němu nakonec postavila i tu dělnickou třídu. Především ta známá měnová reforma: jakkoli byla ekonomicky nakonec nevyhnutelná, přesto to byla bezprostředně ona, která právě velkou masu drobných střádalů připravila o jejich úspory; a za druhé, komunisté tu národ nestoudně obelhali, jeden den ho ještě slavnostně ujišťovali že měnová reforma nebude, a už druhý den byli lidé připraveni o téměř celé své úspory. To vedlo pak k dělnickým nepokojům; a přinejmenším od té chvíle komunisté museli vědět, jak vratká je jejich opora ve společnosti. A že bez násilných metod vládnutí se nemohou udržet.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Sobota, 3.Března 2018, 14:34:8

Uf. Termínem "buržoazně demokratický", vypůjčeným z komunistického newspeaku, označujete koho? Miladu Horákovou? Václava Majera?
Jak se projevovalo obnovování pozice síly opačné /rozuměj opačné k poválečnému konsenzu/, tedy oné síly "buržoazně-demokratické"? Jaké konkrétní kroky této síly způsobily, že komunisté neměli jinou možnost, nežli svůj projekt, původně konsenzuální, provádět prostřednictvím násilných metod?
Ty kroky byly takové povahy, že ospravedlnily násilné metody komunistů?

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 3.Března 2018, 15:20:18

Bojujete, pane Poláčku s větrnými mlýny. Už 25 února napsla paní Zemanová o předúnorových událostech: "Zvlášť když si člověk uvědomí předchozí přípravu - tiché, cílevědomé zaměření na ovládnutí silových složek, která se v únoru skvěle zúročila. " I já 28 února píšu o všem, co předcházelo a připravovalo "Vítězný únor": ""Prostému převzetí moci" a "legálnímu nahrazení ministrů" předcházelo odstraňování nesouhlasících a nahrazování soudruhy, obsazování důležitých míst, vytváření nelegální ozbrojené dělnické pěstí sloužící k zastrašování a potírání nesouhlasných projevů, zastrašování - i prezidenta, lhaní, vytváření masy, která je snadno ovlivnitelná, sliby, které nebudou splněny, potření pokojné demonstrace studentů. K tomu přispěl předcházející vývoj - zrada západních mocností, pětiletý protektorát s jeho zrůdností, orientace na východ, myšlenka, že národní jednota je víc než konkurence různých stran, tolerování divokého odsunu, snad i sama deportace Němců a paradoxně touha žít už v míru, pokoji a blahobytu ". Žádní čertíčci. Dlouhodobý proces, který vyvrcholil násilným převzetím moci připravovaným alespoň od konce války, programově už dřív.
A k Vašemu dalšímu článku: Vy mne rozpláčete. Už se rozplývám nad esesáky, kteří doma brnkali na klavír, hráli si s dětmi, milovali manželky a umění, které rozkradli hlavně Židům, a neodvážím se říct, že byli vrahy, abych to neviděl černobíle.

Ivo Horák - Praha 3

V březnu o únoru Sobota, 3.Března 2018, 20:27:49

Rozdílné akcenty při prezentování a hodnocení událostí, jako v našem případě uzurpace moci československými komunisty, jsou jednak důsledkem dvojdomosti samotných dějinných procesů a jednak víceméně vědomým postojem, jímž reagujeme na staré nespravedlnosti i na projevy veřejného mínění, které nás iritují.

Řekl bych, že je nám zapotřebí obojího, jak zdůraznění diskontinuity, jíž argumentuje paní Zemanová, tak i připomínání logiky společenského spádu doby, kterou vyzvedává pan Poláček. Stále je mnoho lidí, kteří komunisty nekriticky obhajují, a to nejen z důvodu nechuti k dnešním poměrům, ale také pro své povahové rysy a pomýlenost, na niž bylo leckdy všelijak z venku zaděláváno. Vedle nich je zde ovšem i masa jiných, kteří rovněž "nic nepochopili a ničemu se nenaučili", jen jejich hledisko je pravicové.

Přes výše vyjádřené pochopení pro motivy a důvody obou v zásadě komplementárních postojů k roku 1948 (a nejen k němu) mám za aktuálně přece jen nosnější náhled pana Poláčka, neboť jeho včlenění do světonázoru je pro naše budoucí správné rozhodování a pozitivní vývoj zásadnějším předpokladem než pouhé memento, jež plyne z příspěvků paní Zemanové.

Co mohu já sám dodat k uvedenému? Všechna ta radikalizace před válkou a během ní by se stěží komunistům dostatečně zúročila, kdyby se nemajetným nedovolil poválečný squatting (často i s bonusy), či kdyby po znárodnění podniků nad 500 zaměstnanců proces nepokračoval i u podniků s více než 50 zaměstnanci. Prolongovat křivku aktuálních trendů nebylo v převratné době právě obtížné. Představy o uspokojení stupňovaných nároků byly po válce stejně málo reálné jako před válkou (v případě českých Němců). Nadějím dává křídla jejich reálnost.

Ani rozhodné vystoupení komunistů ve třetím poválečném roce by asi k nastolení nového režimu nevedlo, kdyby přišlo v jiné mezinárodně politické konstelaci (a aranžmá). Již jen z hlediska SSSR méně strategická poloha naší země, nebo poněkud jinak dohodnutá linie styku armád se mohly stát faktorem s potenciálem radikální sociální experiment zhatit.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Hluboké příčiny Vítězného února Neděle, 4.Března 2018, 05:50:25

Jan Tesař, když v „České cikánské rapsodii‟ doplňuje vzpomínky Josefa Serinka o historické souvislosti a poválečné osudy Serinkových spolubojovníků, jednoznačně odsuzuje Vítězný únor jako zradu komunistů na vlastních ideálech, českoslovenští komunisté podle Tesaře vyměnili myšlenky komunismu za službu cizí mocnosti. Už jsem někde upozorňoval, že se to nápadně podobá dnešku, kdy mnozí aktivisté, z nichž velká část se považuje za levicové, se upínají k Rusku a snaží se bojovat proti křivdám a krutostem kapitalismu prosazováním zájmů Putinova režimu — ironicky zcela bez ohledu na to, že dnešní Putinovo Rusko nemá s komunismem, socialismem nebo marxismem společného vůbec nic. Možná ještě zajímavější jsou ovšem Tesařovy poznámky k tomu, co tenkrát mnohé české odbojáře, a to nejen komunisty, k příklonu k Moskvě vedlo.

Tesař tvrdě kritizuje londýnské velení za to, jak na sklonku války slibovalo domácím odbojářům letecké shozy zbraní, kterých se dožadovali, ale nikdy jim žádné zbraně neposlalo a pravděpodobně ani nikdy poslat nechtělo. Studovat londýnskou exilovou vládu a objasňovat, kdo v londýnském exilu oč usiloval, jakými prostředky a proč, by už bylo daleko za hranicemi již tak obsáhlé studie o Josefu Serinkovi, jeho útěku z cikánského koncentračního tábora v Letech a jeho partyzánské činnosti na Českomoravské vysočině. Otázku, zda londýnské velení přímo neusilovalo o zničení domácího odboje, Tesař jen nadhodí, a o tom, co k takové zradě mohlo koho v Londýně vést, nespekuluje.

Odbojářům na Vysočině se podařilo navázat kontakt se západními výsadkáři a prostřednictvím jejich vysílaček žádali Londýn o dodávky zbraní, aby mohli vést partyzánskou válku proti nacistům. Londýnské velení slíbilo letecké shozy zbraní, ale odbojáři chodili po nocích na domluvená místa očekávat slíbené shozy marně. Už samotné čekání na shoz znamenalo zvýšené riziko prozrazení a dopadení, navíc tyto noční výpravy odbojáře vyčerpávaly a unavení odbojáři pak byli méně pozorní, dělali více chyb, zanedbávali hlídky. Přímými důsledky opakovaných planých slibů Londýna byla paralyzace odboje, kterému nezbývaly síly na akce proti okupantům, a řada zatčení a zabití odbojářů. Bála se snad exilová vláda domácího lidového odboje a jeho možného vývoje k partyzánskému hnutí? Každopádně způsobila, že odbojáři ztráceli k Londýnu důvěru a odkláněli se od něj k Moskvě — ta sice také neposílala dodávky zbraní, ale ani je tolik neslibovala, zato posílala početnější a lépe vyzbrojené výsadky vycvičené k partyzánskému boji a jeho organizaci. Součástí tragedie je, že ani Moskva nestála o silný domácí odboj nezávislý na jejím přímém velení, počínala si ovšem v jeho potírání obratněji, anebo aspoň domácí české odbojáře zrazovala až poté, co už měli plné zuby toho, jak je zrazoval Londýn.

Macešské chování londýnského exilu k domácímu odboji přivedlo k Vítěznému únoru spolu s komunisty například i evangelického českobratrského faráře Otokara Kadlece, který se nakonec aktivně podílel na pronásledování svých bývalých spolubojovníků a bratrů ve víře.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 4.Března 2018, 06:31:44

"Vítězný únor jako zrada komunistů na vlastních ideálech".
K tomu bych ovšem podotkla, že ani Marx si nemyslel, že proletariát bude bojovat za nějaké ideály, nýbrž sám za sebe. Dělnická třída podle Marxe nemůže sobě jinak pomocí než převzetím moci a vybudováním nového řádu pro všechny. Řádu bez vykořisťování člověka člověkem. Tragédií bylo, že v Rusku už v té době existoval Stalinův režim, o kterém si většina komunistů (a nejen komunistů) myslela, že je to pravý socialismus. Pravou realitu samozřejmě neznali. Při návštěvě jim neukazovali gulagy, ale jiné věci. Takže oni nesloužili cizí mocnosti, nýbrž chtěli následovat "stát dělníků a rolníků". Kdyby nebylo Sovětského svazu, nebyl by pochopitelně ani Únor.
Ještě podotknu, že revolucí se vždycky účastní velké množství lidí, kteří k tomu mají různé důvody. Někteří se prostě jen nechají strhnout děním, někteří mají určité plány. Někteří mají i ty ideály, ale to je vždycky slabá menšina. Ještě dodám, že ideje a ideály jsou odlišné věci. Idea (čili myšlenka socialismu) byla v té době "zhmotněna" v Sovětském svazu, to se nedá nic dělat.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Neděle, 4.Března 2018, 07:00:20

Myslím, paní Hájková, že větou "Vítězným únorem komunisti zradili své ideály" jsou myšleni ti z nich, kteří stalinskou realitu znali velmi dobře.
Navíc je tu otázka, jestli jakýkoli pokus o uskutečnění komunistických ideálů /s výjimkou komun založených na striktní dobrovolnosti/ už ve svém základu zákonitě neskrývá kurvítko, které vede do pekel krvavé diktatury či totalitního zahnívání.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 4.Března 2018, 07:14:41

Souhlasím, paní Zemanová. Dobro by mělo být dobrovolné. I já jsem pro dobrovolné komuny.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 4.Března 2018, 11:16:58

Pane Pospíšile, vůbec by nezaškodilo, než s něčím začnete polemizovat, si to napřed alespoň důkladně přečíst. Mohli bychom si tak ušetřit mnoho zbytečně promarněného času.

Takže ještě jednou: naprosto výslovně jsem napsal, že ten obrat "jako čertík z krabičky" jsem nemínil časově, nýbrž strukturálně. To jest: je samozřejmé že i ti kdo tvrdí že převzetí moci komunisty nebylo nic jiného a nic více nežli jenom jakýsi tuctový politický puč, že i ti samozřejmě vědí, že komunistická strana tady byla a působila už mnohem dříve.

Jde o to, že tento názorový tábor tu existenci a činnost komunistické strany chce pojímat stále jako něco jenom cizorodého, co se tu nějakou n á h o d o u zčista jasna zjevilo.

Oproti tomu já zdůrazňuji znovu a znovu, že tady byly dány naprosto o b j e k t i v n í, samotným systémem kapitalismu a jeho politického systému (formální demokracie) generované podmínky, které k pozdějšímu vývoji vedly.

Jinak řečeno: kapitalismus si - v důsledku svých systémových vad - sám nevyhnutelně vytvořil svou opozici. Termíny dialektické filozofie řečeno, kapitalismus si sám vytvořil svou dějinnou negaci. Ještě jednou: to byl prostě naprosto objektivní, nevyhnutelný dějinný proces. Kdyby tu nebyly ty zásadní deformace kapitalismu (i jeho demokracie), pak by komunistické hnutí nikdy nevzniklo. Tou živnou půdou pro komunismus je právě samotný kapitalismus.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 4.Března 2018, 11:25:29

Pane Horáku, postihl jste - jako obvykle - věc v celé její komplexitě, tedy podvojnosti; nicméně v jednom ohledu Vás přece jenom musím poněkud korigovat.

Opravdu tomu není tak, že já bych byl nějakým jednostranným zastáncem či obhájcem počínání komunistické strany v průběhu únorových událostí.

Ale: jak už nám napověděl Sokrates jako základní pravidlo diskusí o kontroverzních tématech, pokud není zcela jednoznačně jisté, na které straně je pravda, pak je třeba posilovat tu stranu, která se v onom dialogu jeví slabší. Prostě z principu. Protože jedině tak když argumenty obou stran budou proti sobě vystupovat jako rovné, je možno se nejspíše přiblížit k pravdě.

Takže: kdyby zde zavládla situace že by se tu sešli skalní komunisté obhajující a glorifikující svůj "Vítězný únor" - pak bych právě já byl ten první, kdo by jim na hlavu vrhl všechny jejich ničemnosti, a především jejich naprosté deformování, ne-li přímo zradu všeho toho, co bylo spojeno s původní ideou komunismu.

Jenže my tady právě vycházíme z toho stavu, kdy převládají tendence tehdejší události pojímat právě a pouze jenom jako "puč"; tedy všechno zkracovat jenom na jedinou otázku použitého násilí. Proti této jednostrannosti jsem prostě musel - v zájmu objektivní pravdy - obhajovat a zdůrazňovat ten moment opačný.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Neděle, 4.Března 2018, 11:40:44

A) Neexistuje jediný pramen, podle kterého by Sokrates hlasal něco podobného.

B) Opět a znova -- nikdo nenapsal, že únor 1948 byl "prostě" puč.
To, že z výpovědi o fomě převzetí moci komunisty vyplývá, že se to převzetí neopíralo o nespokojenost s problémy československé společnosti v roce 1948 a ztrátu legitimity dosavadfního řádu, je souvislost, kterou svým oponetům přes opakované ohrážení vkládáte do úst Vy.

C) diskise založená na podsouvání nemůže mít nic společného se zájmem objektivní pravdy.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Možná bychom se mohli shodnout, pane Poláčku, Neděle, 4.Března 2018, 11:59:5

/když už je řeč o tom, jak co pojmenovat/, že cizorodý zde byl stalinismus. Jeho vznik a důsledky nemají s reakcí lidí na cokoli, co se dělo v předválečném Československu, nic společného. Přesto zde byl v roce 1948 nastolen se vší parádou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Buržoazní demokracie Neděle, 4.Března 2018, 12:03:47

Ale jistě, paní Zemanová, že ten pojem "buržoazní demokracie" je až téměř k úplné nepoužitelnosti zahlcen a zhnusen jeho propagandistickým zneužíváním minulým režimem, který za ním jenom skrýval svůj vlastní násilný charakter.

Ale nedá se nic dělat - my fakticky jiný pojem k dispozici nemáme; a bez ohledu na to co s ním prováděli komunisté, má naprosto reálný a věcně správný základ.

Abych blíže osvětlil jeho smysl, musel bych tu znovu do hloubky rozebírat Marxovu "Židovskou otázku". Tedy toto jeho - dnes už prakticky zcela zapomenuté - dílo, ve kterém se skutečně geniální jasnozřivostí ukazuje ten základní rozdíl mezi občanem ve smyslu "citoyen", a mezi občanem ve smyslu "bourgeois".

Ten "citoyen" - to je občan ve smyslu univerzálním, ideálním - to je právě ten občan který vždy myslí a jedná ve smyslu celku, univerzálně platných hodnot a prospěchu všech.

Oproti tomu ten občan ve smyslu "bourgeois" - to je občan nikoli ideální, nýbrž profánně materiální, který je plně polapen v bezprostřednosti a přízemnosti svých materiálních, tedy principiálně egoistických zájmů.

Asi nebude zapotřebí sáhodlouhých výkladů pro pochopení, že ten občan-citoyen je principiálně zcela jiná bytost, nežli ten občan-bourgeois.

Jenže - a právě o to se jedná - současní demokraté stále ještě lid klamou předstíráním, že oni se svou demokracií přivedli toho ušlechtilého občana-citoyena - zatímco ve skutečnosti s nimi přichází jenom ten přízemní, obhrouble materialistický, egoistický občan-bourgeois!

Tohle a právě tohle je ten zcela zásadní rozdíl, na který je nutno poukázat. A bohužel - my k tomu skutečně nemáme k dispozici jiný pojmový aparát, nežli právě tento.

Mimochodem, ten rozdíl mezi občanem-citoyenem a občanem-bourgeoisem je v podstatě přesně ten samý, jaký v paralelní diskusi máme v tom rozdílu mezi státem-politeou, a mezi státem-demokracií.

V obou případech se jedná o to samé: současní demokraté přicházejí s jenom velice povrchní, formální, lacinou podobou uspořádání veřejných záležitosti - ale přitom stále předstírají a lid obecný klamou tím, že předstírají, že prý přinášejí uspořádání ze všech možných to nejlepší, a vlastně to jedině možné.

Jde znovu a znovu o to, odhalit tento klam (formálních, buržoazních) demokratů; jedině přes demaskování tohoto ideologického klamu může lidstvo pokročit směrem k tomu pravému uspořádání svých věcí - k oné "politei", a k tomu pravému občanu-citoyenovi.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 4.Března 2018, 12:07:47

Pane Profante, tím pramenem pro onen inkriminovaný výrok Sokrata je Platón.

Samozřejmě, nemusí se bezpodmínečně jednat o skutečně originální výrok Sokrata (jak známo Platón pod jeho jménem do značné míry prezentoval myšlenky své vlastní); nicméně v daném případě bych se přikláněl spíše k původnosti Sokratova autorství. A především - jestli byl původcem Sokrates nebo tady jeho ústy promlouval Platón, je v daném kontextu záležitostí asi velice druhořadou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Cizorodý stalinismus? Neděle, 4.Března 2018, 12:19:15

To je zase z hodně jiného soudku, paní Zemanová.

Já Vás chápu; Vy to myslíte v tom smyslu, že vzhledem k charakteru českého národa ten teror který sem byl skutečně zavlečen z Východu (o tom jsem už sám psal), že tedy ten byl českému národu bytostně cizí.

Z tohoto pohledu je možno to tak chápat; ale na straně druhé, ten stalinismus označit jako něco principiálně cizího komunismu - to se asi bohužel nedá.

On ten stalinismus totiž fakticky přijít musel; a to sice právě v důsledku principiální neschopnosti a nemožnosti komunistického režimu dostát jeho slibům. A tato neschopnost vyplynula především z té neschopnosti ekonomické, jak už jsem o tom psal.

Kdyby komunismus byl schopen zavést takovou ekonomiku, tedy lidu dát alespoň takovou životní úroveň jaká je ve srovnatelných státech kapitalistických - pak by neměl zapotřebí roztáčet kola toho svého teroru. Vyřídil by si své účty se svým "třídním nepřítelem"; ale lid obecný by nebyl v žádné (radikální) opozici.

Budiž, ten stalinský teror jako takový měl své specifické příčiny, když Stalin sám byl svého času málem svržen, a to byl pro něj osobně takový šok, že roztočil ta kola teroru.

Ale to byla jenom jeho ryze osobní záležitost; ale komunismus jako takový se - především z uvedených důvodů - nikdy neobejde bez toho či onoho druhu diktatury.

Takže: my sice můžeme říci že ten stalinistický teror byl cizorodý českému respektive československému lidu; ale dost dobře nemůžeme říci že by byl cizorodý komunismu.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Dalo by se tedy říci, Neděle, 4.Března 2018, 12:35:24

že citoyen a bourgeois se tu tenkrát přeli o to, zda jít cestou sovětskou, směřující k ideálnímu uspořádání společnosti, anebo tou přízemní, obhrouble materialistickou, vedoucí nanejvýš k sociálně-tržnímu hospodaření a klamavé formální demokracii.
Jestli ano, pak jsem buržoa, odmítající gilotiny a oprátky všech historických citoyenů. Ti je pilně používali, aniž se k té ideální společnosti přiblížili byť jen o píď.
Víte, že radikální francouzští revolucionáři prosazovali, aby pánské kabátce měly knoflíky vzadu? Mělo to podpořit zánik individualismu. I při oblékání měl být takový citoyen odkázán na pomoc druhého citoyena. Je známo, že než se to vžilo, přišla úplně odlišná móda, móda ustříhávání límců.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Neděle, 4.Března 2018, 21:17:34

Inu, není to Platon a právě tak u Marxe je ten protiklad Homme a bourgeois, citoyen je to u Rousseaua a Kanta. Ale to není podstatné, ani jedno nijak nepomáhá k porozumění únoru 1948.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 5.Března 2018, 12:10:28

Nikoliv, paní Zemanová, v tomto případě jste se svým výkladem dané záležitosti skutečně naprosto mimo. Zdá se, že Vaše ideologické zaujetí Vám účinně zabraňuje v možnosti pohlédnout na věc střízlivým a racionálním pohledem.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pondělí, 5.Března 2018, 12:23:8

Nezbývá tedy, pane Poláčku, než vám poděkovat za vaši snahu přiblížit mi váš postoj v otázce, jak hodnotit únorové události roku 1948. Myslím, že se vám to podařilo. Váš postoj beru na vědomí.
Toho, že lituji, že se mi totéž nepodařilo u vás, si nevšímejte. Ostatně, když zpytuju svědomí, mohu si za to sama. Někdy neodhadnu, kdy je možné použít nadsázku a kdy ne.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 7.Března 2018, 11:29:35

Ještě musím k danému tématu něco připojit. Totiž k tomu, proč a z jakých důvodů se mnoho lidí přiklánělo ke komunismu.

V televizi byla v minulých dnech vysílána dokumentace o pověstných Lidových milicích. Tedy o oné proslulé "ozbrojené pěsti dělnické třídy". Přičemž tyto LM byly samozřejmě velice aktivní i v čase únorových událostí 1948.

V této dokumentaci vystupovalo i několik příslušníků LM. Jeden z nich - dnes už ovšem postarší člověk, který se sám Února osobně zúčastnil - vyprávěl, že za jeho mládí respektive dětství jeho rodiče, rolníci. měli jako jediný svůj majetek malý kousek pole a jednu krávu. A - "když ta kráva byla stelná, tak se do toho pluhu místo ní museli zapřáhnout oni sami. Jeden táhnul, a druhý oral tím kravským pluhem. A - něco takového bych nechtěl znovu zažít!"

Takže tato příhoda pro ilustraci toho, proč tak mnozí lidé v socialismu spatřovali svou naději na lepší život.

Jen tak mimochodem, tento příslušník Lidových milicí z nich vystoupil po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968.

-----------------------------

A ještě jeden dodatek: jedna moje příbuzná mi vyprávěla, že někdy v době po převratu projížděla krajem moravské vysočiny - a tam spatřila na poli dva staré lidi, jak z a p ř a ž e n i do pluhu orají pole!

Takže tady bylo možno naprosto plasticky spatřit a prožít vlastní smyslu výroku Ludvíka Vaculíka, že "byl odstraněn komunismus, ale zároveň byly obnoveny všechny podmínky které vedly k jeho vzniku".

Ivo Horák - Praha 3

Značně archetypální volba nového chomoutu Středa, 7.Března 2018, 13:16:24

Ano, byla to bída, ale nejen ona, také nuda, nedostatek sociální mobility, patriarchální poměry, přebytek sourozenců, vlastní lenost či dobrodružná povaha, co vedlo mladé muže z chatrných gruntů třeba k vojsku. Což nebylo dost těch, kteří rukovali rádi a byli vděčni za novou pospolitost, poslušnost vyšším šaržím přijímali jako daň za možnost spražit někoho občas, chtěli imponovat ženám a podmaňovat si je, mít lesknoucího se koně a nablýskanou zbraň, jít lehce životem, aby jednou skončili bůhvíjak a bůhvíkde.

Armáda, policie nebo třeba Lidové milice dávaly podle od pradávna následovaného volání šanci zakusit život, "zakutálet se" dál a pokoušet štěstí. (Fortuna audaces iuvat.)

Od jaké krávy asi přišel k Lidovým milicím, do GIBSu a zase ven pan Ondráček?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Rudí prezidenti a naši antikomunisté Neděle, 11.Března 2018, 13:36:4

Nemohu se zdržet, abych k danému tématu ještě nepřipojil aktuální dodatek.

Česká televize v současné době vysílá dokumentární seriál "Rudí prezidenti". Poslední (zatím) díl by o Antonínu Zápotockém. Tedy o prvním československém "dělnickém prezidentu".

Proč to tady zmiňuji? - Protože ten způsob, jakým je tato dokumentace zpracována, naprosto přesně spadá pod ten vzorec o "umění zkracovat". A nevyzrát, a o ničem se nepoučit.

Už ten první díl o Gottwaldovi byl kritizován pro svou očividnou zaujatost; nicméně do Gottwalda je opravdu možno se strefovat bez konce, aniž by hrozilo nebezpečí že se cíl mine.

Jenže Zápotocký - to je přece jenom poněkud jiný případ. Je bezpochyby nutno oněm dokumentaristům přičíst k dobrému, že nezamlčeli i některé pozitivní aspekty spojené se Zápotockým a jeho životními osudy: věznění v nacistickém koncentráku, jeho relativně velmi umírněné pojetí socialismu, když například otevřeně kritizoval násilné metody kolektivizace.

Takže, autoři dokumentu takovéto aspekty zmínili; nicméně, vzápětí je sami prakticky zcela ignorovali.

Tyto momenty které se přece jenom dosti vymykají z toho obvyklého antikomunistického klišé o tom, že komunismus je jenom diktatura a totalita a jinak už nic jiného - tak tyto momenty je nepřivedly k žádnému hlubšímu zamyšlení. K zamyšlení nad tím, jak velice složité byly tehdejší události, jak zmatený a nepřehledný byl tehdejší svět, jak nesnadné bylo tehdy prohlédnout co je vývoj progresivní a co je regresivní; jak spletitě se tehdy navzájem prolínaly dobro a zlo.

Přitom právě na osobě Antonína Zápotockého - aniž bychom ho chtěli jakkoli glorifikovat - se naprosto jasně ukazuje, že oni ti komunisté (alespoň mnozí z nich) opravdu v zásadě upřímně věřili na svou věc. Tedy na věc komunismu. A že byli opravdu přesvědčeni, že pro "svůj" lid dělají to nejlepší. A dokonce - a to právě z této dokumentace - se dalo vyčíst, že oni ti komunisté si opravdu vlastně vůbec neuvědomovali a nepřipouštěli, že praktikují nějakou diktaturu!

Je zde například líčen moment, kdy Zápotocký byl (spolu s dalšími vedoucími činiteli KSČ) v Moskvě u Chruščova, který měl rozhodnout jejich vzájemné spory (především Novotný atakoval Zápotockého). A podle originálních zápisků Zápotockého Chruščov kritizoval československé komunisty kromě jiného za

- násilné metody kolektivizace (!)

- tvrdé represe proti protestujícím dělníkům po měnové reformě!

Mohly by se to zdát jenom jednotlivosti; ale v každém případě to velice dramaticky nabourává ten klasický obraz komunistických diktátorů, kteří se nezajímají o nic jiného, nežli jenom o to jak utlačovat lid.

Takže ještě jednou: ta dokumentace sice tyto momenty zmínila - ale jak řečeno vzápětí je víceméně sama naprosto ignorovala. A celý pořad šel i nadále v tom duchu, že "komunistům stejně nikdy není co věřit".

Pokud bychom za základní smysl dokumentací měli považovat to, že diváka uvede do celé složitosti dané věci, jakož i složitosti světa vůbec, pak takovýto způsob dokumentace je v tomto ohledu prakticky naprosto bezcenný. Veškeré dění se podává pod jednou jedinou optikou - optikou fundamentalistického antikomunismu.

A tak je našim antikomunistům všechno jednou provždy jasné a nezpochybnitelné; nad nějakými složitostmi světa a věcí lidských není zapotřebí si nijak lámat hlavu.

Ivo Horák - Praha 3

Těžký žánr, zvláště při určitém ustrojení Neděle, 11.Března 2018, 17:47:39

Poctivý autor dokumentu by měl podle mne především myslet poněkud nadčasově, dopředu. Měl by točit tak, aby to nebylo pokud možno hloupé za deset, dvacet nebo čtyřicet let.

Při sledování některých politicky citlivých pořadů nebo čtení podobných textů nám zavane do tváře poplatnost, nedostatek odvahy a originality, zatímco v případě jiných je onen van slabší, či dokonce zcela chybí.

Není snadné mít odstup. Po roce 1990 jsem také nepostihl kdejaké to pouhé přepólování, příliš snaživé a jednoznačné doplnění chybějícího či falešné opěvání velikého okamžiku pro národ.

Zvláštní výzvou je ovšem pojednání školních osnov a hlavně praxe v případě "živých" událostí. Máme, nejen mezi vyučujícími, dost osobností, které se dokáží vyhnout při svém výkladu oběma uskalím, která je ohrožují?

Dnes bez problému cítím motivy, falešnost, nebo naopak čisté zaujetí, autorských náhledů z před čtvrt století. Již neméně než v době režimu komunistů. Toto myslím svědčí o dozrání vztahu k "živé" historii.

Je ovšem skutečností, že ani dnes nepřestaly vznikat "příliš důležité" počiny, než aby se v nějaké podobě neopakovaly pokusy podat křečovitě jasnou výpověď. Snad je za daných okolností dobře, že na nějaký zásadní umělecký počin, týkající se doby kolem převratu roku 1989, dosud čekáme, říkám si. Pak mi však dojde, že aktuální společenské pohyby se nepřestávají až příliš promítat i do odborných náhledů na staletí starou historii, takže usoudím, že bude vždy opravdu třeba dávat pozor na Skyllu i Charybdu, totiž jak na poplatnost převládajícímu dobovému političnu, tak na plané provokace.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pondělí, 12.Března 2018, 11:54:1


"Zvláštní výzvou je ovšem pojednání školních osnov a hlavně praxe v případě "živých" událostí. Máme, nejen mezi vyučujícími, dost osobností, které se dokáží vyhnout při svém výkladu oběma uskalím, která je ohrožují?"
To je jistě problém.
Při výkladu o čtyřiceti letech vlády komunistické strany by prozíravý vyučující neměl hledat pouze objektivní dokumenty a vynechat ty křiklavě antikomunistické, ale mohl by využít i výpovědí samotných komunistů. Napadlo mě to včera při sledování filmu Jiřího Svobody Jen o rodinných záležitostech.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Přepólování Pondělí, 12.Března 2018, 13:50:48

Ano, pane Horáku, to skutečně není vůbec jednoduchý proces, poté co se člověk vymanil z dosahu té všepohlcující a čistě lidsky zcela odporné totality, aby rozpoznal, že ta protistrana leckdy není mravně o mnoho lepší. Anebo jinak řečeno, že běh věcí nebyl ten že by lež byla nahrazena pravdou, nýbrž je nakonec jenom jedna ideologie vystřídala druhou, jedno dogma nahradilo druhé.

Já sám jsem tímto procesem prohlédnutí prošel svého času, když jsem odešel/utekl do emigrace, a zde začal poslouchat (nerušenou) Svobodnou Evropu.

V samotném počátku - když jsem byl ještě plný zhnusení ze lží komunistů - jsem měl pocit, že Svobodná Evropa říká pravdu. Nebylo nijak obtížné dospět k takovému názoru: ta lež, ta hniloba komunistického režimu byla natolik očividná, že prakticky nebylo ničeho, co se na jeho adresu vyřklo za kritiku (či za sarkasmus), aby to bylo fakticky nesprávně.

Ovšem - postupem času mě ty věčné tirády Svobodné Evropy začaly unavovat. Čím dál tím více jsem zjišťoval, že to všechno je neustálé přemílání téhož. Mlácení prázdné slámy. I když je to třeba věcně správné, není v tom žádná myšlenka. Je to jenom nekonečné účtování s ideologickým nepřítelem. V této fázi jsem tedy dospěl k názoru, že zaměstnanci Svobodné Evropy sice říkají pravdu - ale že "kecají". Že říkají pravdu, ale ta pravda je zcela bezobsažná.

To byla tedy druhá fáze. Ale pak čas ještě trochu pokročil, a já jsem také sbíral čím dál tím více zkušeností a osobních zážitků s tím, jaká je realita západního, "demokratického" světa. Tedy toho světa, který Svobodná Evropa vždy vynášela jako svět dokonalé lidské svobody, kde je každému plně umožněno dosáhnout jeho životního štěstí.

Poznal jsem, že reálnou materiální substancí tohoto "svobodného světa" Západu zůstává stále ještě kapitalismus; a že ten dokáže té lidské svobodě vnutit velice citelné a hmatatelné limity.

Ale co víc: že tato údajná "svoboda" sama je naprosto prázdná, že nemá žádný skutečně lidský obsah, že její možnosti se vyčerpávají jenom tím pouhým faktem, že člověku není státní mocí zakázáno něco dělat a někam se pohybovat, ale že v tom není nic více.

A tak jsem nakonec dospěl k poznání, že ti zaměstnanci Svobodné Evropy ve skutečnosti lžou. Lžou, i když říkají pravdu. Oni se křečovitě drželi té ničemnosti režimu komunistického, aby za její očividností mohli ukrýt prázdnotu a nicotnost světa vlastního. Lžou, protože jsou za to placeni; ale lžou i z nejvlastnějšího zájmu osobního, aby před sebou samými mohli skrýt to, co ve skutečnosti ve svém nitru dobře věděli: že ten západní svět jim nedává nic kromě peněz, že zde nejsou ničím, že kromě své politické propagandy tady nemají žádný vlastní smysl a význam.

S tím "přepólováním": ono to sedí i zcela osobně, kromě starých - nekomunistických - osmačtyřicátníků ve Svobodné Evropě působili i osmašedesátníci, tedy bývalí komunisté. Pro které to opravdu nepředstavovalo žádnou vnitřní mravní kolizi, že poté co dříve mechanicky papouškovali dogmata ideologie komunistické, teď s naprosto stejným zaujetím hlásali ideologii Západu.

Od této své zkušenosti s emigrací vím, že demokraté, když na to přijde, dokáží lhát stejně tak nestoudně jako lhali komunisté. Demokraté mají jenom tu jedinou - ovšem obrovskou - výhodu v tom, že to jejich lhaní je mnohem subtilnější. Zatímco komunisté při svém lhaní museli neustále doslova zapírat nos mezi očima, demokraté se mohou opřít o napohled nepopiratelné skutečnosti: absenci bezprostředního politického útlaku, a mnohem výkonnější ekonomiku.

Tu lež komunistů tedy bylo možno - před každým soudným člověkem - vyvrátit pouhým poukazem na holá fakta; zatímco demaskovat lež demokratů, to je mnohem obtížnější, k tomu je zapotřebí zanořit se hluboko do podstatných věcí lidských, a tady je velice obtížné vést nějaký jednoznačný důkaz. Tím spíš, že ten demokratismus tohoto druhu je velice pohodlný, a tak se naprostá většina lidí jím ráda nechá přesvědčit.

Petrasek Milan - penzista

Pohodlnost v demokracii Pondělí, 12.Března 2018, 15:44:3

Liberální kapitalismus a jeho demokratismus nabízí celkem pestré možnosti.
Od upřímné společenskopolitické angažovanosti až po upřímnou konzumní abstinenci a stejně tak od upřímně radikálního smýšlení až po upřímnou bohorovnou netečnost
- tedy podmínky pluralitě smýšlení spíše vstřícnější.
Nezazlíval bych mu, že neosvobozuje člověka od vědomého či nevědomého tápání v konstantní spleti limitů lidské existence.
Ba dokonce že je obnažuje v mnohdy zarmucující podobě .....
.......... bych z momho života v mizérii demokratismu dnes smířlivě poznamenal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 13.Března 2018, 10:03:52

Tak zrovna o té "upřímnosti" za podmínek liberálního kapitalismu a tržní demokracie bych měl docela zásadní pochybnosti, pane Petrasku.

Právě tohle je ta fikce, s kterou tento politický systém pracuje (a manipuluje): že jenom tím že je zde dána politická a osobní svoboda, že už jenom tím jsou prý vytvořeny všechny dostatečné podmínky pro to, aby člověk mohl s plným zaujetím a s plnou vnitřní intenzitou (tedy: "upřímně") realizovat svůj vlastní život, tedy aby ten svůj život mohl naplnit tím, co on sám pociťuje jako smysluplné.

Jenže: ten smysl není dán už jenom tím, že někdo něco s m í dělat. Jednotlivec si sice smí dělat co se mu zlíbí - ale ten smysl lidského konání, ten se vytváří konec konců jenom v kontextu mezilidské komunikace, interpersonálního sdílení - a konfrontování - vlastních myšlenek, vlastních životních projektů. A za podmínek tohoto liberálního kapitalismu a této tržní demokracie, kde je veškerý smysl relativizován a tedy ztrácí jakoukoli nadindividuální hodnotu (s výjimkou peněz, které jsou tu jedinou univerzálně platnou hodnotou) - tak tedy za těchto podmínek je tu k nalezení velice málo té "upřímnosti".

Namísto upřímného angažování ve věcech lidských (ať už jakéhokoli druhu) tady máme tedy stav, kdy lidé jsou v pasivním vleku svých individuálních, náhodně vrozených libůstek, preferencí a předpojatostí, aniž by bylo přítomno něco co by jim umožnilo překonat tyto hranice této jejich osobností determinovanosti.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Úterý, 13.Března 2018, 12:43:13

Umím si docela dobře představit, že se člověk cítí naplněn, když dělá něco, co není dovoleno, a že o tento pocit přijde, jakmile se to smí. Jako by mu někdo ukradl kompas.

Petrasek Milan - penzista

Pokusil jsem se pane Poláčku, Úterý, 13.Března 2018, 23:11:53

nastínit domněnku, že liberální kapitalismus oproti neliberálnímu kapitalismu, nabízí relativně výhodné prostředí, ve kterém není určujícím jen jednoznačně nevraživé a nenávistné konkurenční počínání.
Normou demokratismu je přeci jen prostředí otevřeného mocenského soupeření jak biofilních tak nekrofilních lidských predispozicí a tudíž prostředí, ve kterém platí jen legalizované násilí vycházející z většinou zvolené a akceptované právní normy.
Na základě mého vědomého či nevědomého tápání v konstantní spleti limitů lidské existence dnes vycházím z příjemné představy, že se nacházím v jedné z period mírného civilizačního vzestupu a mírné humanizace, kdy mnohému člověku je nadělena sváteční možnost svůj život naplnit tím, co on sám pociťuje jako smysluplné.
Tedy období relativně sváteční, tváří v tvář následné periodě, které se nevyhneme
Co se upřímnosti dotýká. Vycházeje z mé zmíněné predispozice - kterou je vědomé či nevědomé tápání v konstantní spleti limitů lidské existence - považuji za možné i takovému tápání upřímné nevěřit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 14.Března 2018, 10:16:11

Krátce řečeno, pane Petrasku, Vy své naděje vkládáte do programu Strany mírného pokroku v mezích zákona.

Spolu s jistým českým klasikem si troufám vůči upřímnosti -
a především perspektivnosti - takovéhoto programu chovat zásadní pochybnosti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 14.Března 2018, 10:20:35

Nejsem si zcela jistý, paní Zemanová, jestli Vaše poslední poznámka byla míněna jako reakce na můj předchozí vstup. Protože ten byl o něčem zcela jiném.

Ne o tom, že samotný zákaz by snad měl představovat naplnění smyslu lidské (a občanské) existence (i když je samozřejmě určitá sorta lidí která skutečně v překračování zákazů tento svůj smysl nalézá, respektive domnívá se nalézat) - nýbrž se jednalo o to, že liberální demokracie nedokáže poskytnout principiálně žádný vyšší smysl a obsah, nežli je právě jenom ta holá absence zákazů.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Poláčku, Středa, 14.Března 2018, 10:47:32

moje poznámka se týkala subjektivní stránky toho, co nazýváme naplněním lidského života.
Souhlasím s vámi, že liberální demokracie neposkytuje principiálně žádný vyšší smysl a obsah. Nemám jí to za zlé. Nebyla úkolována, aby tak činila. V tomto ohledu se podle mne neliší od jakéhokoli jiného uspořádání lidské společnosti, byť to možná některé systémy v minulosti předstíraly.
Vodítka k vyššímu smysl a obsahu života si musí každý hledat sám. Vodítka, vyhýbající se šalebné negativitě. Toho se právě týkala má poznámka. Nebyla myšlena jako polemika, spíš jen jako doplnění o trochu jiný úhel pohledu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 14.Března 2018, 11:34:45

Našla jsem zajímavý rozhovor o fenoménu tzv. postsekularizace (http://www.christnet.eu/clanky/6034/cirkev_ztratila_roli_nositelky_hodnot_polovine_cechu_se_o_vire_nechce_mluvit.url) Píše se tam na závěr: "U nás postsekularizace probíhá zespoda, zatímco například v Rusku, Srbsku, Chorvatsku či Rumunsku shora, tedy rolí státu."
Já myslím, že je to díky liberální demokracii. Buďme rádi, že díky ní probíhá postsekularizace zdola a že se nám stát nesnaží vnutit nějaké náboženství.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Čtvrtek, 15.Března 2018, 10:10:3

Ano, liberální demokracie nevyžaduje, abych jako její občan musel žít podle jednoho veřejně naoktrojovaného "vyššího smyslu a obsahu existence". Vždycky jsem to považoval jeden z jejích půvabů.

Splachovací záchod nezmění obsah toho, co jím prochází. Přesto ho většina lidí má v bytě a nevyhodí ho s odůvodněním, že je k ničemu, protože h...o do něj zpuštěné nezačne vonět po fialkách.
Samozřejmě, uvážlivý člověk vybírá takové uspořádání WC, které se snáze udržuje čisté, má menší spotřebu vody, solidní splachovací systém atd. Bere také vážně fakt, že při současné situaci životního prostředí se WC stanou příliš luxusní a technooptimisticky věří, že nově vyvíjené bezvodné systémy budou užitně schopné konkurovat.

Petrasek Milan - penzista

Do programu strany mírného pokroku pane Poláčku, Čtvrtek, 15.Března 2018, 11:24:33

vkládám velmi skrovné naděje. Protože a právě proto, že nabízí stejné mlžné perspektivy, jako program naděje v přítomnost něčeho, co by umožnilo překonat hranice lidské determinovanosti.
Což ale nepovažuji za rozpor. Jde jen o dvě modifikace křesťanskožidovského pojetí lidského osudu.
A mé haškovsko křesťanské pojetí, dané akceptací kulturního zázemí křesťanského postmesianismu, je oproti vámi preferovanému pojetí vycházejícím z premesianismu o fous trpělivější....bych pyšně dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 15.Března 2018, 16:49:12

Trpělivější dozajista, pane Petrasku; jenže příliš trpělivá trpělivost se může jednoho krásného dne také ukázat být pouhým nekonečným a pasivním čekáním na Godota.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co čekat od demokracie? Čtvrtek, 15.Března 2018, 16:57:34

Takže nakonec se tu dozvídáme, že od demokracie není zapotřebí očekávat víceméně naprosto nic. Alespoň nic, co by nějakým způsobem překračovalo horizont každodenní profánnosti.

Hm.

Tak se vraťme v čase poněkud zpátky. Nebyla to snad právě tato demokracie, která slibovala svobodu? Totiž s k u t e č n o u lidskou svobodu, kterou není vposledku možno chápat jinak, nežli jako to aristotelsko-marxovské "plné rozvinutí a uplatnění všech lidských možností a schopností"?

Nebojovali snad lidé za demokracii tak vášnivě právě proto, že si s ní spojovali představu života nejen zbaveného politického útlaku, ale zároveň života naplněného pravou humanitou, autentickým smyslem vlastní existence? Té individuální, i té kolektivní?

Neslibovala ta demokracie ve svých počátcích i cosi takového jako "bratrství"? Tedy takového bratrství, takového přátelství, bez kterého podle Aristotela není možný žádný skutečně dobrý stát?...

A teď se najednou dozvídáme, že to všechno nemá být pravda. A že od demokracie nemáme očekávat naprosto nic. Naprosto nic více, nežli jenom to že tu zrovna kolem nepobíhají policajti, aby nás vzali pendrekem přes hlavu při každém našem nedostatečně poslušném slově.

Takže, demokracie nemá být - a není - nakonec vůbec nic. A nic od ní nemáme, a nemůžeme očekávat.

- Takže děkuji; to je vlastně nakonec přesně to, co jsem od vás chtěl slyšet.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 15.Března 2018, 16:59:39

Tu stránku z toho Christnetu se mi bohužel nepodařilo otevřít, paní Hájková. Zkusím to ještě příště.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Ještě jednou Čtvrtek, 15.Března 2018, 17:08:54

http://www.christnet.eu/clanky/6034/cirkev_ztratila_roli_nositelky_hodnot_polovine_cechu_se_o_vire_nechce_mluvit.url
Je to příliš dlouhé. Kdyby se to zase nezobrazilo celé, tak druhá půlka je: nositelky_hodnot_polovine_cechu_se_o_vire_nechce_mluvit.url

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Čtvrtek, 15.Března 2018, 17:28:16

To máte težké, já si umím představit ten splachovací záchod jako utopii (byl jsem na vojně) a taky vím, že jsou lidé, kterým nechybí a tudíž netranscendují tímto směrem svojí každodennost.

Dneska v Praze demonstrovalo pár tisíc studentů za takové formality jako je dodržování ducha ústavy a rerspektováni nedokonalých zákonů o veřejnoprávních médiích. Mládež zkažená (a já a spousta stejně starých dědků s nimi), nechtěli nijak transcendovat profánní každodennost k nějakému sakrálnu autentické pospolitosti. A víte, co je na tom nejhorší? Oni tu sváteční pospolitost při skandování banálních hesel zjevně žili -- někteří z nich asi poprvé v životě.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 16.Března 2018, 10:24:9

Budiž těm studentům přáno, pane Profante.

Až se jim podaří pohnout něčím opravdu podstatným, dejte mi vědět.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 16.Března 2018, 10:39:46

Ano, paní Hájková, ta řádka byla opravdu moc dlouhá, teď už jsem to úspěšně poskládal dohromady.

Skutečně docela zajímavé údaje. Mě v tom nejvíce zaujaly tři věci: za prvé ten dramatický úbytek deklarovaných katolíků (o 75 procent za dvacet let!).

Za druhé následující věta: "vysokoškoláci hledající smysl života, kteří zjistili, že modernita jim jej nedá".

A s tím souvisí i ten bod třetí, o "postsekularismu".

To všechno dohromady: přibývá zřejmě lidí (jak v článku uvedeno především těch vysokoškolsky vzdělaných), kteří nenacházejí smysl své existence v "modernitě" (tj. včetně její údajné "svobody"); ale stejně tak zřejmě ani v tradičních vyznáních víry, jako je křesťanství.

Duchovnost tedy nezmizela; ale hledá si nové cesty. To opět souvisí s tou "novou duchovní zvěstí", o které jsme mluvili zrovna v minulých dnech.

Na něco se čeká, po něčem se touží; ale zatím tu nic není.

"Bylo tu není tu, havrani na plotu...", dalo by se zazpívat spolu s jednou krásnou písničkou z "Nikoly Šuhaje".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 16.Března 2018, 10:42:51

Mimochodem, ta písnička má pokračování:

"Bylo víno v sudě, teď tam voda bude..."

Což by se mohlo chápat také jako narážka na to, jak Ježíš svého času "proměnil vodu ve víno".

V současné době jako by nám bylo být svědky - a účastníky - procesu opačného: tam kde ještě včera bylo víno pravého duchovního sdělení, dnes už je k mání jenom odstálá voda.

Martin Profant - Praha 7

Josefu poláčkovi Pátek, 16.Března 2018, 11:17:8

Voni ty studenti už něcím pohli, totiž sami sebou.

Já vím, že pro Vás to jako pro aristoelika není podstatné, když se hybou lidé (navíc jako množství) a když se přitom hýbou taky sami sebou, objevují a vytvářejí své vlastní možnosti, jak a kým být.

Svět dospělých je v českých zemích učil, že občanská neposlušnost jest o ďábla (prolistujte si zpátky DR a podívejte se, jak podobný nesmysl nadšeně hájili i lidé publikující v levicovém minoritním plátku), že nám stejně tu demográcii už vyvlastnili a ovčan může jen ve stádě zvolit jednou za čtyři roky jednu ze stejně špatných možností. A oni najednou přicházejí na to, že mají hlas nejen k tomu stvrzování -- naivně, ale za sebe.

Jestli prosadí něco z toho, co chtějí ... já nevím, nechtěl bych žít ve světě, ve kterém by výsledky lidského konání byly vždy kalkulovatelné.
A navíc, co je to "podstatné"?Čeká nás ošklivá rvačka o další Vaše "nic", o zachování současného rozsahu autonomie sdělovacích prostředků, formálně se bude rozhodovat v Poslanecké sněmovně a tam chybí pro vítězství proti špinavé koalici hlasy. Pokud napřiklad nepochopí nějaká třetina poslanců ANO, že tohle nechtějí, protože žijí právě mezi těmi, kteří protestují (oproti SPD a většině komunistů) -- bude to málo, když nakonec ty demonstrace jen povedou k tomu , že Babišova strana mimo jiné také pro současné demonstrace nenavrhne změny mediálních zákonů?
Bude málo, když se Babiš pod vlivem pleithé rozhodne, že nechce vladnout v demisi s vodítkem z Hradu a použije ultima ratio a hodí na váhu předčasné volby? On se jich, oproti starým stranám, bát nemusí a jejich připuštením by vrátil politiku zpátky z Hradu do parlamentu.

Ale já vím, to nejsou ty bytostné změny, bez kterých vše marno, to jen marné časné kvaltování.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 16.Března 2018, 12:11:28

Tradičních katolíků u nás asi ubývá, ale nekatolických či necírkevních křesťanů spíš přibývá. A celkově ve světě patrně ani katolická církev není na ústupu. Myslím, že má ještě šance ve třetím světě, když už západ ji odmítá. Kromě toho narůstá spolupráce mezi křesťany z různých denominací. Příslušnost k té či oné církvi bude hrát menší roli. Ježíš spojuje i tak.
Musím se jenom opakovat: Tam, kde vy nic nevidíte, jiní lidé vidí. A jdou do hloubky.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

"Úbytek" katolíků v Česku Pátek, 16.Března 2018, 12:21:8

je do značné míry zapříčiněn jednou iracionalitou, které bohužel příliš mnoho katolíků podlehlo: státu prý "není nic do toho", že jsou katolíci. Proto při sčítání lidu nechali kolonku "Vyznání" prázdnou.

Samozřejmě, je to hloupost, a já jsem jim to už před lety na jiném diskusním fóru jasně psal: "Nepřihlásíte se - tedy nejste."

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Dodatek k příspěvku pana Profanta Pátek, 16.Března 2018, 20:11:11

Ony se zázraky dějí jen krzevá řadu „drobných marných časných kvaltování“. K čemuž je nezbytný jistý alespoň minimální stupeň formální demokracie. Stávající studentské hnutí nasvědčuje jisté její existenci. Koukejme hledět, aby nám ten kousek formální demokracie neumřel a přežil zlé časy alespoň v dosavadní míře. Když jsem jako ročník 1926 zažila Opletala měla bych možná k tomu dodat „modleme se zas a znova“?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 17.Března 2018, 11:02:6

Pane Profante, nejsem si zcela jist jestli jste četl můj poslední článek "Odvážit se více demokracie". Ten je totiž naprosto přesně právě o tom. Tedy o tom, o čem mluvíte.

V tomto článku naprosto oceňuji to, že - a to právě v důsledku studentského hnutí - se v Německu podařilo zlomit a překonat ty staré autoritativní struktury poválečného adenauerovského státu.

Potud je tedy naprosto všechno v pořádku, tento protest, toto požadování změn je legitimní a naprosto nutné.

Ale můj článek směřuje k tomu, že když se odstraní všechny ty autoritativní struktury (v našem -českém - případě se jedná spíše o struktury korupčně-autoritativní), a když se tedy vybojuje ta vysněná naprostá "svoboda" - tak že se pak náhle zjistí, že tady není víceméně nic.

Že ta vybojovaná svoboda je prázdná, nicotná; že v ní není nic více nežli právě jenom ta holá absence těch zcela zjevných autoritativních struktur a institucí.

Mimochodem, právě z tohoto důvodu - totiž z pocitu naprosté nedotaženosti, nenaplněnosti své "osmašedesátnické" revolty se mnoho tehdejších studentů o léta později zapojilo do vznikajícího německého zeleného hnutí; které alespoň ve svých počátcích dokázalo obnovit ten pocit, že by se tady mohlo opravdu něčím smysluplným pohnout.

Mezitím se ovšem z té původní zelené svěží naděje stala zcela tuctová parlamentní partaj, sotva nějak zásadně rozlišitelná ode všech ostatních.

Josef Poláček - Manuální pracovník

"Probudili jsme se v Porýní..." Sobota, 17.Března 2018, 11:17:41

Mimochodem, četl jsem teď - z jistého popudu - jeden projev Joachima Gaucka, nedávného německého prezidenta.

A ten zde pronesl zajímavé srovnání ohledně svobody a boje za ní (připomeňme, že Gauck pocházel z východního Německa): "Snili jsme o ráji, a probudili jsme se v Severním Porýní-Westfálsku."

To znamená: i ti východní Němci svého času bojující za svou svobodu proti diktátorskému režimu snili svůj sen o tom, co všechno krásného a lidsky ušlechtilého a povznášejícího jim přinese svoboda. A z tohoto svého snu se probudili v proslulém "průmyslovém srdci Německa" - tedy v naprosté, bezduché profánnosti průmyslové produkce, jejímž jediným účelem a "smyslem" je nikdy nekončící produkce zisku.

Petrasek Milan - penzista

A máme zde AfD - novou pravici Sobota, 17.Března 2018, 11:34:51

která nabízí svěží naději všem, kteří ze strachu před prázdnotou svobody podléhají fanatické touze po jistotě a pořádku.
Prázdnota slibu vysněné naprosté "svobody" je sice ožehavá otázka lidské touhy po konečném řešení, ale nikoliv konečné téma současného stavu deprese, ve které se dnes nachází demokratický režim.
Vitalitu společenských střetů stále určují tradiční téma.
Třeba - pevné uspořádání hierarchie moci, která mluví rodným jazykem....bych dodal.

Martin Profant - Praha 7

Vážený pane Poláčku, Sobota, 17.Března 2018, 13:44:16

nevím, jak by zmožování týž argumentu -- zde, ve Vašem článku, na který mě odkazujete, v desítkách Vašich příspěvků -- mohlo zvýšit jejich bonitu.

Gauck nemá pravdu, lidé z východního Německa se neprobudili v Severním Porýní-Westfálsku, probudili se ve východním Německu v časech transformace. Ta naše nebyla nic přijemného, ale se svými přáteli ze Saska bych neměnil.

Nevím ostatně, kolik z nich snilo v dobách Nového fora o ráji. Znám některé, kteří doufali, že se dopracují do Severního Westfálska a některé, kteří snili o demokratickém socialismu. Ale jde samozřejmě o moji sociální bublinu -- sociální bublinu, ve které je populární Wildova citace o generalizaci jako idiocii.

A ano, pokud budete redukovat lidský svět na jedinou dimenzi, pak se Vám "z bezduché profánnosti prmyslové produkce" stane "jediný účel a smysl".

Ale to nevyčítejte demokracii, zamyslete se nad sebou, proč nevidíte docela zajíémavou architekturu takového Dusseldorfu, bohatství knihoven a úroveň universit, dobré koncerty atd. a vidíte jen tu produkci. A prosím, nepiště, že to jsou věci dostupné jen některým. Ona to je sice pravda, ale těch některých je v v Porýní hodně přes osmdesát procent.

Martin Profant - Praha 7

Štepánce Špynarové Sobota, 17.Března 2018, 13:47:23

Děkuji za "dodatek".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Galerie liberální demokracie Neděle, 18.Března 2018, 13:15:29

Pane Profante, tak s těmi "knihovnami" a "koncerty" atd. argumentujete naprosto přesně stejně jako svého času V. Bělohradský v jednom svém článku v Salonu (příloha Práva). A já jsem mu poté poslal - přiznávám, že značně nevlídně formulovaný - protest.

Bělohradský tam totiž tvrdil, že kapitalismus vlastně už vůbec neexistuje, že existuje jakási "postkapitalistická společnost", která už prý není definovaná třídním bojem. Nýbrž že se zde (tedy ve vyspělých státech Západu) postupem času vytvořila jakási nová "střední třída", vzdělaná a kulturní, navštěvující umělecké výstavy, koncertní sály a divadelní představení. Která tedy prý už žije jenom touto svou vlastní kulturností, namísto třídním bojem.

Odpověděl jsem mu na to, že jestliže kulturnost určitého společenství neměříme ničím jiným, nežli počtem prodaných vstupenek do příslušných zařízení, pak je samozřejmě možno velice snadno dospět k tomu tvrzení, že ta nová "střední třída" je velice kulturní sociální entitou.

Jenže, pane Profante - já si do těch uměleckých galerií čas od času sám osobně zajdu. A já tam skutečně vidím celé davy návštěvníků - totiž tehdy, když se tam vystavuje nějaké známé a slavné jméno. Picasso, Blauer Reiter, Andy Warhol - to přitáhne skutečně zástupy.

Jenže - už jenom když se člověk těmi údajně kulturně a uměleckými zástupy prodírá, dá se zjistit velice snadno: naprostá většina z nich není v sebemenší míře schopna rozpoznat (a tedy i niterně zakoušet a prožívat) skutečné umění.

Vůbec, velká část těchto "konzumentů umění" se nechá sehnat do jednotlivých stádeček, která se pak nechají vodit příslušným průvodcem (se stopkami v rukou, aby se stihl čas vymezený pro jednu skupinu). Tento průvodce (či většinou průvodkyně) jim před každém obrazem povypráví několik pikantních historek ze života příslušného Mistra, obecenstvo se uznale zasměje, a pak se hned táhne zase o kus dál. Na "prohlídku" jednoho mistrovského díla vybyde v průměru asi tak 5 až 10 sekund.

Na straně druhé - což je vlastně ten příznivější případ - jsou výstavy, umělecky velice kvalitní, kde je možno si jejich krásu a umělecké sdělení vychutnávat opravdu v klidu, protože na ně nepřijde ani noha. Prostě proto, že tu nejsou ta "slavná jména".

Jinak řečeno, pane Profante (a jsem Vám opravdu velice povděčen že jste zrovna toto téma uvedl do diskuse): právě v oblasti kultury a všeobecného umění je tato "demokratická" společnost naprosto přesně taková, jaký je její politický systém: totiž naprosto povrchní.

Napohled tu je sice možné všechno; ale ve skutečnosti toto "všechno" je kompletně jenom vnější zdání. Je to nakonec jenom j a k o b y kulturnost, j a k o b y vzdělání, j a k o b y svoboda ducha.

Ono je to - a to právě pro tu Bělohradského "novou střední třídu" - velice příjemné a velice pohodlné, ona si může hrát na duchovně, kulturně a umělecky vyspělou, aniž by ji to něco skutečně stálo (s výjimkou právě toho vstupného, ovšem). Tedy aby ji to stálo tu námahu, tu těžkou a celoživotní námahu s hledáním pravých, hlubokých uměleckých sdělení, stejně tak jako námahu s hledáním hlubokých pravd o pravé podstatě společnosti i člověka samotného.

Tato "demokratická" společnost žije v blaženém, povrchním kýči; stejnou měrou v kýči uměleckém, jako i v kýči politickém.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 18.Března 2018, 13:23:50

Co se toho týče, že ty umělecké požitky jsou "dostupné pouze některým" - to je klasický argument (radikální) levice.

Tento argument je na jedné straně ovšem značně povrchní (a proto také ho, pane Profante, sám nepoužívám téměř nikdy); na straně druhé i takovýto argument má svou oprávněnost.

A to nejen v tom bezprostředním smyslu (tedy že opravdu je určitá část společnosti která si ani to vstupné do umělecké galerie dost dobře nemůže dovolit); nýbrž nadto ještě ve smyslu jiném.

Tito levičáci - ti totiž ve skutečnosti argumentují z důvodů podstatně jiných. Oni totiž tuší a cítí tu faktickou prázdnotu, nicotnost a dehumanizaci světa, ve kterém žijí. Jenže takovéto momenty jako ty právě uvedené - ty jsou natolik subtilní, že jimi nijak není možno argumentovat v politickém boji. A tak se tito levičáci chytají toho, co je bezprostřední, hmatatelné a mravně zcela nezpochybnitelně deformované: tedy té chudoby. Či jiných dalších očividných znevýhodnění.

Ano, někdy takový způsob sociální argumentace působí až poněkud příliš fundamentalisticky; ale přesto i tady za tím vším stojí především právě ten primární existenciální pocit z toho, že tento způsob společnosti je nepravý. Že si jenom hraje na humánnost a kulturnost; ale že jeho pravá podstata je ve skutečnosti zcela jiná.

Martin Profant - Praha 7

Máte pravdu, pane Poláčku Neděle, 18.Března 2018, 14:38:59

Ten pocit za tím opravdu stojí, jen ho nemusíte hledat až u radikální levice. Krást se nemá as komu čest, tomu čest, žargon autenticity náleží prefašistickým myslitelům a skvěle posloužil nacismu. Že to dnes papouškuji také někteří levičáci je smutné a děsivé. Co dělat?
Mohl bych zkusit přesvědčit A2larm, že jim napíšu seriál Adorno převyprávěný pro nejmenší a přidám komentovaný výběr z Permanence umění, ale asi by to nevzali.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.