Britové prchali z EU i před Klausem či Zahradilem. Před kým oni?

Mnozí lidé v Británii hlasovali pro odchod z Evropské unie kvůli tomu, že ji nechtěli sdílet s obskurními zjevy postkomunictiké politiky, jako je Jan Zahradil či Václav Klaus. To je srozumitelné. Před kým bychom ovšem z EU měli odcházet my?

Jakub_cb

Jakub Patočka

09.08.2016 16:08

Související

Česká demokracie je dnes již v celkem vážném ohrožení. Jeho pramenem samozřejmě není hrozba „návratu komunismu“. Není jí ani reálná či smyšlená složka ruské rozpínavosti, nejsou jí ani velmocenské zájmy Číny, jimž se tupě podbízíme. A důsledně vzato jím nejsou ani dva čelní tuzemští představitelé postkomunistického autoritářství, Babiš a Zeman. To vše jsou jen symptomy či kontext.

Základní příčina ohrožení demokracie v českých zemích spočívá v plíživě, ale vytrvale narůstající neschopnosti zdejší politické veřejnosti vést věcnou debatu a na jejím základě tvořit rozhodnutí o směřování společnosti. V diskusi o běžencích, která u nás nedospěla ani do bodu, v němž bychom zvládli rozlišovat mezi ekonomickými migranty a válečnými uprchlíky, se to ilustruje v nejkřiklavějších barvách a mluvili jsme o tom mnohokrát.

Ještě bizarnějším příznakem „vlčí mlhy“ (Václav Jamek), jež zachvátila českou politickou veřejnost, je ale náš vztah k Evropské unii. Projíždíte-li Českou republikou, těžko natrefíte na městečko či obec, v níž byste nenalezli cedulky informující o tom, co se tam opravilo či zbudovalo z fondů Evropské unie. Je vlastně s podivem, jak málo se tu mluví o tom, že české země obdržely největší rozvojovou pomoc ve svých dějinách. Biliony korun nám darovali daňoví poplatníci v civilizačně vyspělejších evropských zemích.

Dnes se tu ovšem – dílem v návaznosti na výsledek britského referenda – rozvíjí i na české poměry mimořádně bizarní debata o tom, zda bychom na tom i my nebyli lépe, pokud bychom Evropskou unii opustili.

Ve stavu zvláštního rozradostněného vzrušení se ocitl zejména europoslanec ODS Jan Zahradil, jemuž úsměv na rtech nezmrzl ani po té, co musel zaznamenat, jaký osud postihl přední příznivce odchodu Británie z EU za Kanálem. Zřejmě se – a při pohledu na politický příběh Václava Klause nikoli bezdůvodně – domnívá, že Češi výkony v disciplíně zvané Lhaním k obecné škodě odměňují laskavěji než Britové. To ovšem není jediný rozdíl mezi oběma zeměmi.

Základní argumenty u nás zaznívají dva: 1. Udělejme to jako Britové, 2. Nenechme si od Evropské unie nic diktovat, a zejména ne počty uprchlíků, jež bychom měli přijmout. Podívejme se na ně popořadě.

Tragédie a fraška: Poprvé jako Britové, podruhé jako Češi
Říkáme to velice neradi, ale mnohé z důvodů Britů pro odchod z Evropské unie jsou dobře srozumitelné. Evropská unie, z níž Spojené království Velké Británie a Severního Irska v roce 2016 odchází, je zásadně – až převratně – odlišná od Evropského hospodářského společenství šesti zakládajících zemí (Benelux, Itálie, Francie, SRN), do nějž v roce 1973 spolu s Dánskem a Irskem vstupovalo.

Británie se tehdy ocitla ve společenství sobě podobných států, a na tom nezměnila nic ani následující rozšíření nejprve o Řecko, pak o Španělsko a Portugalsko a nakonec o Rakousko, Finsko a Švédsko. Evropské soustátí ale vedle rozšiřování prohlubovalo také svou politickou integraci směrem k Evropské unii. A faktem je, že ne se vším byly všechny složky britské politické veřejnosti srozuměny.

Některým na pravici vadilo institucionální posilování Bruselu, mnohým na levici zase neoliberální charakter integrace a příliš velký vliv korporací. Základním přelomem ve vnímání Evropské unie v Británii se ale stalo až její rozšíření o soubor postkomunistických zemí v posledních dvanácti letech.

Charakter evropského soustátí se tedy z hlediska Velké Británie od roku 1973 změnil ve dvou základních ohledech: jednak co do míry kompetencí a jednak co do kvality kolektivu. Můžeme si o sobě myslet, co chceme, z britského hlediska je ale faktem, že postkomunistické země se v Evropské unii povětšinou zapisovaly velmi nepříznivým způsobem.

Když šlo o to získat z EU výhody, stáli jsme vždy první v řadě. Když se Bushova americká vláda pokoušela EU štěpit, byli jsme ochotně po ruce. Když se konala soutěž o to, kdo bude nejokázaleji podkuřovat „hnusnému Němci“ Schäublemu při jeho ponižování Řecka, mohli jsme se tu samou snahou div ne přetrhnout. Když po nás Evropa chtěla pomoct ve zvládání přílivu válečných uprchlíků, obrátili jsme se zády.

Připočteme-li k tomu, že je náš region spolehlivým dodavatelem obskurních politických postaviček typu Klause, Zemana, Kaczynského, Fica či Orbána, nelze nerozumět pocitu mnoha Britů – tolik podobnému mínění mnoha Norů – že Evropská unie jako instituce často převádějící svou kvalitu na společného jmenovatele by vlastně snižovala britský civilizační standard; byť i ten si různé složky britské společnosti definují různě.

Tu je zapotřebí si vysvětlit některé základní rozdíly v chápání totožných pojmů v britském a českém kontextu. Mluví-li Brit o konzervatismu, liší se jeho pojetí pojmu od českého ve dvou základních ohledech. Konstitutivní součástí britského konzervatismu je mimořádně silně vypracovaný vztah k ochraně kulturního a přírodního dědictví: organizace jako National Trust či English Heritage mají miliony či statisíce členů a těší se všeobecné úctě. A pro britské konzervativce bylo přirozenou věcí, že je v londýnských volbách vedl radikální ekolog.

Britský konzervatismus má samozřejmě své ohavné stránky právě v reziduích stereotypů z koloniální a imperiální éry, ale má také své stránky příznivé: je to konzervatismus Pickwickova klubu, štědrého přispívání charitám a spolkům všeho druhu, úzkostlivé péče o krásu krajiny, konzervatismus drobných zemědělců, fairtradu a biofarem. V českých zemích z konzervatismu zůstala jen příchylnost k ekonomické i politické moci a korupční přítulnost k finančním zájmům, falešně vydávané za pragmatismus.

Jak jsem se před pár dny poučil ve venkovském sídle jednoho takového Brita, který pro Brexit hlasoval i v hrůze z představy, že by britští vojáci měli být součástí jedné armády s rumunskými, jediným obrazem českého konzervativce široce rozšířeným v britské veřejnosti je záznam Václava Klause kradoucího v Chile pero. Britům to zosobňuje vykutálenou mazanost, již si však milosrdně nespojují s čecháčkovstvím, nýbrž s destrukcí odpovědnosti vůči společnému celku, jíž pokládají za univerzální dědictví komunistické éry.

Buď jak buď Klausovi, pro nějž byli britští konzervativci tím čím pro Husáka SSSR, nelze než přát, že je v Británii po zásluze zapsán jako někdo, jehož jediným pamětihodným výkonem je moment, v němž se na chviličku dokázal připodobnit Mr. Beanovi. Český konzervatismus Klausovy školy je konzervatismem kréda „kdo nekrade, okrádá rodinu".

Jediný obrázek českého konzervatismu, který v Británii znají všichni. Repro DR

Pro Evropskou unii i pro Velkou Británii je rozchod malou tragédií. V bouřlivých dobách obnoveného soupeření velmocí i jinak rozkymácených mezinárodních vztahů, hledání nové jednotící politické koncepce po krachu neoliberalismu a skokově se stupňujících změn klimatu bychom sílu jednotné a kompetentně si počínající Evropy potřebovali jako nikdy dřív. Mimo jiné i k tomu, aby pomohla odvrátit hrozící zánik demokracie ve středoevropských zemích.

Leč liší-li se britský konzervatismus od českého asi jako Winston Churchill od Dobrého vojáka Švejka, přesně tak by se lišil Czexit od Brexitu. Zatímco odchod Británie je možné chápat jako tragédii, a můžeme se na Brity zlobit, že nad námi zlomili hůl, odchod České republiky by byl jen fraškou, zle potměšilou groteskou.

Zahradil, Klaus a spol. české státní zájmy nehájí, ale zrazují
Jiným pojmem, jehož české a britské chápání se liší obdobně jako naše představy o konzervatismu, je migrace. Jeden ze zmatků tak příznačných pro novější české debaty, spočívá v představě, že když se před Brexitem mobilizovalo proti migrantům, mobilizovalo se proti těm samým – zde neexistujícím – válečným uprchlíkům jako u nás. Je pravda, že britská politická spodina typu Nigela Farage mobilizovala i proti nim, ale ne především proti nim.

Británie má dávno v EU vyjednanou výjimku, takže si migraci ze zemí mimo EU reguluje sama. Jediná relevantní debata se v Británii, kde si během kampaně k referendu o setrvání v EU zvolili v Londýně starostou muslima a v Bristolu černocha, v souvislosti s migrací vedla o nás: o ekonomických migrantech z postkomunistických zemí přijíždějících přes Kanál díky volnému pohybu osob v EU, často s ochotou přijmout práci za podmínek, na něž by dobře integrovaní britští muslimové a černoši nebyli ochotni přistoupit.

Sociálně slabší Britové, na které se vší vahou dopadly důsledky ekonomické globalizace, jež neprospívá nikomu kromě finančních zájmů spjatých s nadnárodními korporacemi, se cítili – právem – zrazeni jak britskou tak evropskou politickou elitou, která systematicky privatizuje zisky ve prospěch čím dál čím absurdněji zámožné a čím dál užší třídy superbohatých, zatímco náklady přenáší na bedra společnosti, a v ní zejména těch nejslabších. Naposledy takto sociálně slabé Brity zatížila i náklady za solidaritu uvnitř EU, kterou však státy typu Visegradské skupiny nikdy nebyly ochotny opětovat.

V Británii je zhola nepředstavitelné, aby někdo, a to včetně nejextrémnějšího okraje typu UKIP navrhl, že země nebude přijímat vůbec žádné uprchlíky. Debatuje se pouze o organizaci a o množství, a to v zemi, která historicky přijala na počet obyvatel vůbec jedno z největších množství migrantů, jak politických tak ekonomických.

A tu se dostáváme ještě k jednomu zásadnímu rozdílu mezi britskou a českou politikou: spočívá v charakteru sociální demokracie. Zápasu, který svádějí o tvář labouristické strany příznivci a odpůrci Jeremyho Corbyna, a v němž mají Corbynovi příznivci z dobrých důvodů navrch, se budeme věnovat brzy podrobněji. Nyní se zastavíme u motivu, který je celé labouristické straně společný a na němž se shodnou úplně všichni od Corbyna po Blaira: spočívá v názoru, že Británie musí přijímat poctivý a velkorysý díl válečných běženců.

Za názory, jež, jak se obáváme, tu mohou na adresu uprchlíků zaznívat v průběhu volební kampaně od některých sociálních demokratů, jež v Británii zastupují pravicoví extremisté z UKIP, by v Británii byli z Labour Party vyloučeni. Nejedná se o malichernou či okrajovou otázku: vstřícnost k uprchlíkům, a schopnost odlišit jejich situaci od ekonomické migrace, patří k základům poválečné evropské – nejen sociální – demokracie, a je proto i zakotvena v mezinárodních smlouvách.

I v Británii je – a to nejen v případě Brexitu – veřejná debata kontaminována množstvím polopravd i bohapustých lží, a to i na adresu jak uprchlíků, tak migrantů. Téma úpadku médií a nutnosti jejich regulace se ostatně stává pro všechny západní demokracie základní politickou otázkou. Není ale představitelné, aby se v hlavním proudu politické debaty v Británii objevil někdo, kdo by vážně navrhoval, tak jako Andrej Babiš či Miloš Zeman u nás, sněmovní hlasování, jehož podstatou má být porušení ústavou zakotveného humanistického základu státu.

Co je ještě horší, protože politická elita v čele s ČSSD včas nereagovala na rozdmýchávání iracionálních vášní proti nejbědnějším lidem potřebujícím pomoc ve své nezaviněné nouzi, nyní se jí džin kvapem eskalované nenávisti už jen obtížně chytá a cpe do lahve zpět. Zcela reálně nám tak hrozí, že vybičovaného strachu, byť by měl sebeiracionálnější povahu, tu využijí zastánci autoritářského pojetí politiky k převzetí moci.

Česká republika se tedy může ocitnout podobně jako Maďarsko či Polsko na cestě k autoritářskému režimu. Český stát pozbývající schopnost diskutovat věcně o tématech a činit rozhodnutí založená na faktech se stane součástí chaotické postkomunistické střední Evropy, v němž spolu budou o uplatnění svých zájmů soupeřit velmoci, Rusko, Čína, Amerika, Německo s místními oligarchiemi a nadnárodními korporacemi, což je stav, k němuž nakonec už dnes máme náběh.

Takovýto neblahý scénář je dnes nutno brát za nejpravděpodobnější trajektorii našeho budoucího vývoje. Má jedinou příznivou alternativu. Spočívá v hlubší politické integraci Evropské unie, která za své nedávnými dějinami obtížněji zkoušené, a tudíž dnes méně civilizované, členy převezme daleko větší díl odpovědnosti a pomůže nám tu evropskou humanitní demokracii uchránit a zabudovat. Před časem tu psal v takovém smyslu přítel Šícha o „morálním imperialismu“ jako společné naději.

Je to koncepce, která odpovídá základnímu snažení české politiky od jejího nejranějšího začátku. Od obrozenců přes Masaryka a Beneše, demokratický odboj, disent až po chartisty, Havla i demokratickou revoluci roku 1989 základním definovaným státním zájmem českých zemí byla co nejhlubší integrace Evropy na humanitně-demokratickém základě.

S ohledem na naše geopolitické postavení a zkušenosti je to pochopitelné tak, že by to asi nebylo obtížné vysvětlit ani Mr. Beanovi. My jsme – narozdíl od Británie – nebyli naposledy přepadeni v roce 1066. My jsme – narozdíl od Británie – nevstupovali do EHS zakládající šestky v roce 1973, ale přesně do té samé EU, jejímiž členy jsme i dnes. Nevíme, co přesně na tom nechápou Jan Zahradil, Václav Klaus a další postavičky v připravované frašce jménem Czexit. Jisté je jedno: všichni odpůrci co nejužší integrace Evropské unie český státní zájem nehájí, ale zrazují.

Náš zájem totiž – jako vždy – splývá se základním zájmem mezinárodního společenství. Takže ještě něco: je jasné, že povahu Evropské unie je třeba transformovat tak, aby své občany dokázala před dopady ekonomické globalizace chránit. To znamená, že musí dokázat působit pro radikální systémovou změnu spočívající ve zrušení kapitalismu a jeho nahrazení sociální a ekologickou demokracií. Společná Evropa takovou systémovou změnu uskutečnit může, jednotlivé členské země nikoli. V tom byla a je hluboká pravda Corbynovy či Varoufakisovy pozice: zůstaňme v EU a reformujme ji.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Lenka Vytlačilová - metrolog

Úterý, 9.Srpna 2016, 17:53:43

" v němž mají Corbynovi příznivci z dobrých důvodů navrch"

Jestli mají Corbynovi příznivci z dobrých důvodů navrch je celkem jedno, neb tuto partu čeká v příštích volbách drtivá porážka. Corbyn ji činí naprosto nevolitelnou.



Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Úterý, 9.Srpna 2016, 20:52:15

Ocenil bych trochu konkrétnější rozvedení onoho "zrušení kapitalismu a jeho nahrazení sociální a ekologickou demokracií".

Vojtěch Klusáček - Brno

Středa, 10.Srpna 2016, 00:18:46

Ať je to co je to, zatím tlačí Schäubleho Německo pro celou Evropu pravý opak, univerzální mechanismus na deflační spirálu škrtů-dluhů a zákaz transferů. V podstatě dělá z celé Evropy Výmar raných 30. let a na rozdíl od těch našich kašparů má dost síly to protlačit a dost vůle to realizovat. A tohle, opět na rozdíl od těch našich kašparů nebo Brexitu, tohle Evropu rozloží spolehlivě. Nekonečnou ekonomickou krizi na celém jihu, pomalu expandující na sever, i vývozní země, i Německo, potřebují trhy a odbyt, dříve či později některá země nevydrží.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.