Británie po květnových volbách: šest hlavních trendů a změn
Adam Rektor-PolánekNěkolikeré volby ze začátku měsíce značí nové směřování ostrovní politiky. Konzervativci slaví velké vítězství, labouristé řeší změnu kurzu, Zelení dělají nové plány.
V Británii se 6. května konalo hned několik voleb, jejichž výsledky přepsaly politickou mapu už tak rozděleného Spojeného království. Zatímco vládnoucí konzervativci pod vedením Borise Johnsona ještě posílili, labouristé utrpěli drtivou porážku. Menší parlamentní strany ale mají důvod slavit, stejně tak levice ve skotském a velšském parlamentu. Výsledky voleb a z nich vyplývající trendy lze shrnout do šesti hlavních bodů:
1. Konzervativci jako catch-all-party
Posledních čtyřicet let v Británii platilo pravidlo, že vládnoucí strana v lokálních a doplňujících volbách zpravidla utrpí porážku. Voliči ji totiž mají tendenci „potrestat“ posílením opozice. Podobný výsledek se očekával i letos — Konzervativní strana je koneckonců u moci už jedenáct let. Stal se ale přesný opak: konzervativci s přehledem vyhráli jak lokální volby do anglických zastupitelstev, tak doplňovací volby do Dolní sněmovny v okrsku Hartlepool.
V lokálních volbách bylo ve hře na pět tisíc mandátů. Konzervativcům se podařilo získat 294 nových zastupitelů, Labour party naopak 267 ztratila. Nový poměr sil mezi dvěma hlavními stranami je tak 2346 konzervativních zastupitelů ku 1344 labouristickým. Zbytek křesel si rozdělily další strany a nezávislí kandidáti.
V okrsku Hartlepool se v doplňovacích volbách volil nový poslanec poté, co na svůj post pro podezření ze sexuálního obtěžování rezignoval labourista Mike Hill. Ostře sledované klání nakonec s přehledem — o necelých sedm tisíc hlasů — vyhrála kandidátka konzervativců Jill Mortimerová. Vůbec poprvé v dějinách tak bude mít Hartlepool, ještě donedávna labouristická bašta, v Dolní sněmovně konzervativní zastoupení.
Komentátoři vysvětlují úspěch Johnsonovy strany efektivní kombinací národoveckých témat a ekonomického populismu. Konzervativci slibují „silné a nezávislé“ Spojené království, prosazují tvrdou migrační politiku — zároveň však Johnson tvrdí, že plánuje vysoké investice a znárodnění vybrané infrastruktury.
„Brexit rozhodně pomohl Johnsonovi vyhrát volby, hlavní byl ale příslib stabilní a rostoucí ekonomiky... Konzervativci už neprosazují politiku škrtů a utahování opasku. Začali s rekordním financováním veřejných služeb, investují do zdravotnictví i školství,“ píše ve své analýze levicový ekonom James Meadway.
Konzervativní straně se tak — všem korupčním skandálům a vysokému počtu obětí covidu-19 navzdory — podařil návrát do pozice catch-all-party. Oslovuje voliče napříč politickým spektrem, od ekonomické středolevice po extrémní identitářskou pravici.
2. Labouristická krize identity
Zatímco konzervativci úspěšně cílí na širokou koalici voličů, Labour Party si na první pohled není svou politickou identitou jistá. Květnové volby měly být první velkou zkouškou Keira Starmera, který vede labouristy od loňského dubna. Expředsedu Jeremyho Corbyna vystřídal se slibem, že stranu sjednotí a pomůže jí k vítězství. Jeho předsednictví však zatím vedlo především k vnitrostranickému rozkolu, a nově i k volebnímu debaklu. Starmer proto čelí sílící kritice především z levicového křídla, podle kterého je strana pod jeho vedením nečitelná a odklání se od svých tradičních voličů: pracující a nižší střední třídy, mladých lidí, odborů.
„Labour Party vytvořila politické vakuum. Jasně se vymezuje proti Corbynovi a Johnsonovi, nemá ale srozumitelný program. Voliči neví, jak by labouristé naložili s politickou mocí — a často to neví ani samotní labouristé,“ uvedl pro BBC levicový novinář a analytik Owen Jones.
Starmerovi blízcí spojenci namítají, že za prohru mohou především „dvě C: covid a Corbyn.“ Vládnoucí konzervativce prý posílila úspěšná očkovací kampaň a voličská podpora vládnoucí strany v době krize, zatímco labouristy oslabuje nevyřešený odkaz kontroverzního expředsedy. O politickém dopadu covidu lze diskutovat, svádět porážku v Hartlepoolu na Corbyna se však zdá zcestné: pod jeho vedením totiž Labour Party tamní volby vyhrála v letech 2017 i 2019. Ve městech jako Salford nebo Preston navíc labouristé dosáhli na zastupitelská křesla právě s radikálním programem corbynovského střihu. V neposlední řadě stojí za zmínku, že Starmer je podle nejnovějšího průzkumu YouGov u veřejnosti méně populární, než byl po roce předsednictví Corbyn.
Mnoho příznivců Labour Party se proto obává takzvané „Pasokifikace,“ tedy dramatického úpadku voličské přízně po vzoru řecké sociálnědemokratické strany PASOK, která se během šesti let propadla ze čtyřiačtyřiceti procent hlasů na necelých pět procent. Starmer přislíbil změnu strategie a personální obměnu, aby Labour Party vyhrála příští volby — tentokrát už parlamentní. Spory mezi středovým a levicovým křídlem však budou se vší pravděpodobností nadále pokračovat.
3. Velká města tíhnou doleva
Jednou z mála útěch pro Labour Party může být fakt, že s přehledem ovládla boj o posty starostů velkých měst. Ze třinácti křesel získali labouristé jedenáct, a to včetně ekonomických metropolí jako jsou Londýn nebo Manchester. Staronoví představitelé obou měst Sadiq Khan, respektive Andy Burnham, zvítězili s programy akcentujícími sociální a ekologickou politiku. Khan zvítězil s pětapadesáti procenty všech hlasů, Burnham dokonce se sedmašedesáti. Joanne Andersonová, nově zvolená starostka Liverpoolu taktéž za Labour Party, se stala vůbec první černošskou starostkou velkého města v dějinách Spojeného království.
Pravomoci britských starostů se dají v našem kontextu připodobnit ke krajským hejtmanům: těší se určité míře svrchovanosti a mají možnost vymezit se vůči centrální vládě.
Úspěch „metropolitních“ labouristů si někteří komentátoři vykládají jako důkaz toho, že se Labour Party stala stranou elit. Například Londýn však vykazuje vysoký podíl nízkopříjmových obyvatel a trpí dlouhodobým problémem dětské chudoby, nabízí se tedy otázka, kdo přesně mají ony „elity“ být.
4. Zelení na vzestupu
Vedle konzervativců jsou největšími vítězi voleb do anglických zastupitelstev malí levicoví Zelení. Podařilo se jim více než zdvojnásobit počet zastupitelů — z předešlých 66 na 151. Posílili de facto ve všech regionech, a i když v žádném zastupitelstvu nemají většinu, na několika místech budou členy vládnoucích koalic.
„Zelení jsou nyní čtvrtou nejdůležitější stranou. Dokážou obdržet nemalý podíl hlasů,“ vyjádřil se pro BBC přední britský politolog John Curtice. Na třetí místo obsadil středové liberální demokraty, kteří v lokálních volbách získali tři nová křesla a dosáhli tak dohromady na 588 zastupitelů.
Za úspěch považují Zelení i starostovské volby. Žádný ze třinácti postů sice neobsadili, v jihoanglickém Bristolu ale jejich kandidát skončil na druhém místě, což se jim nikdy předtím nepodařilo. Spolupředsedkyně strany Sian Berryová — už potřetí — kandidovala na starostku Londýna. Stejně jako v roce 2016 obsadila třetí místo, oproti jejím předchozím kandidaturám však výrazně navýšila počet hlasů.
Zelení doufají, že se stoupající popularita projeví i v parlamentních volbách. Kvůli čistému většinovému systému totiž mají v Dolní sněmovně zatím jen jedinou poslankyni, bývalou předsedkyni strany Caroline Lucasovou. Podle profesora Matthewa Goodwina při Univerzitě v Kentu budou Zelení nadále růst, a během příštích deseti let mohou mít „výrazný politický vliv.“
5. Levice (opět) ovládla národní parlamenty
Konzervativci sice mají pod kontrolou velkou část anglické politiky, ve Skotsku i Walesu ale zůstávají v opozici. Volby do skotského parlamentu skončily opětovným vítězstvím levicových skotských nacionalistů (SNP), kteří mají ve spojení se skotskými Zelenými opět parlamentní většinu. Staronová předsedkyně skotské vlády Nicola Sturgeonová slibuje další referendum — a právě skotská otázka je a dál bude trnem v oku Borise Johnsona.
Levice, i když jiného střihu, vyhrála také volby do velšského parlamentu — tzv. Seneddu —, který tradičně ovládli labouristé. Oproti minulým volbám se jim dokonce podařilo získat o jedno křeslo navíc: z jednašedesáti členů Seneddu je labouristů třicet. Výsledek vypovídá především o popularitě předsedy velšské vlády Marka Drakeforda (Labour Party), který podle většiny Velšanů ukázkově zvládnul vést zemi během pandemie.
Velšští konzervativci výrazně posílili o celých pět křesel, s dohromady šestnácti členy ale za Labour Party daleko zaostávají. Levicoví separatisté Plaid Cymru (Velšská strana) se třinácti mandáty skončili na třetím místě, nijak zvlášť se ale neradují — jejich předseda Adam Price měl ambici volby vyhrát a jednat o velšském referendu. Nezávislost bude nicméně téma i nadále, těší se totiž rekordní podpoře u mladých Velšanů.
6. „Konec“ extrémistů, propad nezávislých
Několik menších politických subjektů přestalo de facto zastupitelsky existovat. Za zmínku stojí především extrémně pravicová Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP), která ještě před pár lety měla výrazný vliv na lokální politiku. Také se podílela na vypsání referenda o vystoupení z Evropské unie v roce 2016 a následné brexitové kampani. Teď však přišla o zbývajících šest anglických zastupitelů a ani v Seneddu se jí nepodařilo obhájit jediný mandát. Většina bývalých voličů UKIP přešla ke Konzervativní straně, která v mnoha ohledech přejala pravicově-populistickou rétoriku.
Velký propad zaznamenali také nezávislí kandidáti a nejmenší lokální strany. V součtu přišli o 176 zastupitelských křesel. Nepodařilo se jim probojovat ani do skotského a velšského parlamentu. Veškerá politická moc v Británii je tak v rukou šesti politických subjektů: konzervativců, labouristů, Zelených, liberálních demokratů, SNP, a Plaid Cymru. Karty jsou rozdány — tedy alespoň do příštích voleb v roce 2024.