Únorová ponaučení
Lukáš JelínekKonec února s sebou nese hned několik výročí a ponaučení, která z nich plynou. Nebudou-li ústavní činitelé odvádět poctivou politickou práci, nahradí je někdo daleko horší. Málokdo z těch současných však podle toho jedná.
Jedno zajímavé výročí vedle druhého. Dne 25. února před osmašedesáti lety si komunisté vzali, co chtěli. Manipulace a propaganda byly završeny hrubým násilím.
Těžko vyčítat lidem, kteří toho ve válce tolik ztratili a byli plní pochyb o předválečném uspořádání, že v tak velkém množství stáli za stranou, která šestileté strádání natáhla o dalších jednačtyřicet roků. Můžeme ale vyčítat demokratům, že nechali situaci dojít tak daleko. Demise do rukou prezidenta Beneše byla jen třešničkou na zpackaném dortu. Když se — byť ve značně ztížených poměrech — neodváděla zevrubná a poctivá politická práce, vyvrcholily poměry pučem.
Pamatujme na to i dnes. Nebudou-li ústavní činitelé odvádět poctivou politickou práci, mohou tentokrát přijít sekáči, kteří se nezakecají, z krajní pravice. Atmosféra ve společnosti je jimi soustavně kypřena. A nenechme se zmást tím, že předseda vlády či ministr vnitra poukazují na propagandistickou práci ruských nebo proruských webů.
Doba se změnila. Zatímco ručička geografického kompasu funguje nezměněně, ručička politického kompasu má jiná pravidla než kdysi. Je to podobné jako stále užší spolupráce neonacistů napříč Evropou. Příkladnou ukázkou jsou ti z obou stran německo-polské hranice. Tak dlouho proti sobě dštili oheň a síru, než si našli společného nepřítele v muslimech.
O tom, že se neodpovědně chová prezident Zeman, se mluví co chvíli. Už je to únavné: starého psa přece starým kouskům nenaučíš. Musí mu ale dárkový samopal předávat zrovna jeden z předáků Starostů a nezávislých Martin Půta? Stejně tak je pozdě na převýchovu lídra TOP 09 Miroslava Kalouska. Za každým stromem holt vidí agenta — v Zemanovi, v Babišovi, v Pelikánovi… Proč ale podobné podpásovky předvádí šéf ANO Andrej Babiš, který se prý rozhodl vstoupit do politiky, aby ji očistil? No potěš koště!
Politika a její aktéři procházejí těžkou krizí v celém transatlantickém prostoru. Někde ji řeší Babišem, jinde Tsiprasem, na další adrese zase Trumpem. To by ale mělo reprezentanty tradičních politických proudů vést k vyšším a usilovnějším výkonům, ne k přizpůsobování se těm nejspodnějším pudům. A vidím kolem jen málo těch, kteří si to uvědomují a které bych pasoval na státníky. Současný ministerský předseda k nim sice patří, ale ani to nestačí.
Když přemýšlím, kde se mohla v českém prostředí stát chyba, stále častěji mne napadá, že jsme příliš brzy vyměnili politiku za politikaření, odpovědnou správu země za zlatokopectví.
Tím se dostáváme k pětadvacátému výročí 23. února 1991, dni kdy se definitivně rozpadlo Občanské fórum. Heslo „strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“ si v dalších letech získávalo stále víc odpůrců. Zaslechl jsem, tuším od Daniela Kroupy, že i ty dva roky (po listopadu 89) bez standardních stran bylo moc. Převážil dojem, že demokratický stát se může opírat jen o čitelné politické strany.
Ano i ne. To, co přišlo po rozpadu Občanského fóra, totiž nebyla soutěž čitelných a seriózních politických stran, byť i takové se jistě už i tehdy našly. Lidé mnohem víc přihlíželi souboji o kořist, jež souvisela s ekonomickou transformací a privatizací. Copak ti manažeři ve fialových sakách, kteří vynesli nahoru nejprve Václava Klause a pak i ODS, byli absolventi večerní školy konzervativismu? Kdeže! V první řadě nedočkavě hájili ekonomické zájmy své a svého okolí.
Sekundovaly jim v tom i některé figury Občanské demokratické aliance, jakkoliv nelze popřít étos šířený intelektuály Kroupou a Bratinkou. Když ale naplno propukla krize federativního Československa, pěla ODA národní písně s populistickým refrénem „rozdělit, rozdělit“ nejteskněji.
Občanské fórum, jehož legitimitu vládnout po sametovém převratu nikdo nezpochybňoval, jistě nemohlo vydržet navždy. Pochopitelně musely nastoupit politické proudy s evropskou tradicí. Jenže prvním úkolem bylo ukázat veřejnosti, že lze politiku dělat čestně, nezištně, kooperativně. A v pozadí se mohly formovat budoucí strany. Leč ono ne. Než bylo voličům přehledně předvedeno to lepší a hodnotnější z politické almary, začaly se jim nabízet laciné cetky a tretky.
Už jen proto odmítám slavit 23. únor. Občanské fórum porodilo politické strany předčasně, nedonošené. Občanské demokratické straně, jejíž špičky rády dělaly věci na efekt, chyběl takt a elementární důstojnost, Občanskému hnutí zase politický instinkt a znalost marketingu. Česká vláda Petra Pitharta, která skončila s volbami 1992, možná byla zdaleka tou nejlepší, jakou jsme dosud měli. Výborné výkony předváděl i federální tým Mariána Čalfy. Musely však skončit: pravidla politické džungle se projevila v plné nahotě.
Hrát si na „kdyby“ nemá v politice smysl. Ale přesto. Kdyby OF vydrželo o nějaký pátek déle, mohla se konstituovat věrohodná pravice typu CDU, ale i ideově a hodnotově pevnější sociální demokracie. Galerie politiků, co měli a mají zemi na povel, mohla též vypadat jinak — lépe.
Nu což, čas zpátky nevrátíme. Ani chyby větší, jako byl 25. únor, ani chyby menší jako byl 23. únor. Co se ale dělat dá a musí, je trvat na politice coby zodpovědné a transparentní aktivitě pro občany a před občany. Jinak se snadno zamění v lepším případě za show, zábavu, divadlo, v případně horším za gladiátorský kotel, kde prim hraje lačnost po krvi.
Na konci války v r. 1945 bylo jasné, a také mezi vítěznými mocnosti dohodnuté, že od nynějška bude ve východní Evropě uplatňovat svůj vliv Sovětský svaz. Přesněji řečeno, východní země se stávají jeho válečnou kořistí. Tak se také ve všech těchto zemích stalo, včetně Československa. Je zcela jedno, jestli se tak stalo na pozadí odstupující vlády a za souhlasu Beneše či nějak jinak. Rozhodnuto bylo dávno předtím. Kdyby to nešlo s Benešem a odstupující vládou, šlo by to bez něho i bez vlády v demisi.
Po našem listopadu 1989, a ještě více po 23. únoru 1991, který vidí jako rozhodující pan Jelínek, bylo jasné, že o někdejší sovětský prostor se rozšíří západní trhy. Jinak řečeno, v tomto prostoru budou od nynějška určovat poměry prostřednictvím ekonomických stimulů ti, kteří ovládají nadnárodní kapitál. Třeba dodat, že obyvatelstvo s tím souhlasilo, byť takto pravdivě mu to předkládáno nebylo. Bylo lačné po západním zboží a nedovedlo si představit, že o to, co již má a co si nikterak zvlášť nepovažuje (vysokou míru sociální spravedlnosti, neexistenci chudoby, nulovou zadluženost, jistotu zaměstnání), by mohlo přijít. A tak se tak také stalo. Stalo se tak ve všech zemích rozpadlého sovětského bloku. Je docela jedno, jestli se tak stalo s Klausem nebo bez něj, s OF takovým či nějakým jiným, protože by se tak stalo tak jako tak.
Otázkou je a na vždy zůstane, jestli bylo vyhnutí. Jestli bylo vůbec možné po válce neupadnout do područí Sovětského svazu a po roce 1989 neupadnout do nadvlády globalizovaného kapitálu. Já myslím, že v aktuální době nebylo. Což dokazuje fakt, že se to žádnému ze států východní Evropy nepodařilo.
Avšak v době, která uvažované dvě události předcházela o celá desetiletí, takové vyhnutí, domnívám se, bylo. Tehdy na konci první světové války. To by ovšem nesměli nezodpovědní lidé rozbíjet Rakousko-Uhersko.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
Nevyžadujete od zdejších republikánů nemožné....bych se zeptal.
Když u Thermopyl padly do jednoho tři stovky Sparťanů, aby zabránili obklíčení řeckého vojska perskými útočníky, byla to z jejich strany samozřejmě naprostá porážka. A přesto tento jejich čin podnes platí jako zářný příklad bezpodmínečné vojenské i občanské statečnosti. "Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my tady padli jsme, jak zákony kázaly nám..."
Ano, jak pohlcení poválečného Československa sovětským impériem, tak ani restauraci kapitalismu po listopadovém převratu se objektivně zabránit nedalo.
Ovšem nelze přehlédnout, že onen proslulý "komunistický puč" velice usnadnili i tzv. "demokratičtí" politikové, kromě jiného svým naprostým politickým diletantismem. Jak zmiňuje Č. Císař ve svých vzpomínkách, poté co vyvolali svou demisí ústavní krizi, rozjeli se bezstarostně na víkend do svých domovů; jeden si vyjel na lov, zatímco jiný prý dokonce za "dámou svého srdce"...
No a zatímco demokratické panstvo si užívalo sladkého víkendu, komunisté jednali. No, a bylo hotovo...
A v osmdesátém devátém? - Jak řečeno, restauraci kapitalismu se nedalo zabránit; objektivně tu neexistoval žádný jiný životaschopný ekonomický systém.
Ale: zase by byl chod věcí přece jenom alespoň poněkud jiný, kdyby se v té době našla osobnost, která by národu zcela jasně a otevřeně řekla, o co se jedná: "Ano, v tuhle chvíli musíme přiznat naši porážku tváří v tvář nemilosrdnému a principiálně nehumánnímu světu kapitálu. V tuto chvíli musíme kapitulovat před silnějším nepřítelem; ale přesto - anebo právě proto - chceme veškeré své síly věnovat tomu, klást mu tolik odporu v jeho nehumánním působení kolik je jen možno; a neustále chceme pracovat na hledání cest k opětovnému vítězství pravé humanity nad bezduchým světem zboží a peněz."
I kdyby výsledkem tohoto postoje, tohoto programu nebylo více, nežli zavedení alespoň skandinávského typu kapitalismu - i to by bylo stále ještě ušlechtilejším počinem, nežli ono bezpáteřné poddání se kapitálu a jeho morálce, jak k němu v polistopadové době došlo.
Jenže, takovouto osobnost listopadový převrat bohužel nezrodil; a tak nakonec ze všeho zůstala jenom ta havlovská "blbá nálada"...
víte, já neuvažuji nad tím, co kdo mohl z československých a českých politiků udělat pro odvrácení hrozeb, o nichž je zde řeč. Nauvažuji na tím proto, protože ve chvíli, kdy se tyto hrozby staly aktuálními, už bylo na vše pozdě. Jistě jste i Vy zažil v životě situaci, která žádné pozitivní řešení neměla. Respektive, jediné pozitivní řešení bylo takové jednání, které by nedovolilo vznik oné neřešitelné situace. Tak přesně to jsou ty situace z let 1948, 1989 (resp. dle pana Jelínka únor 1991) a také přirozeně z let 1938/1938.
Já např. uvažuji nad tím, k čemu vybízela geopolitická změna, ke které došlo ve střední Evropě tím, že následkem rozbití silného Rakousko – Uherska vzniklo několik malých státečků neschopných odolávat čemukoliv zvnějšku. Uvažuji také nad tím, jaké politické koncepty mohlo vzbudit nespravedlivé a pomstychtivé jednání vítězných mocností s Německem na Pařížské konferenci 1919.
Také vidím jako smysluplné zamýšlet se nad myšlenkovými proudy, které rozbití Rakousko – Uherska přivedlo k životu. Např. nad užitečností idey národního sebeurčení, nad vytlačováním křesťanství z veřejného prostoru, nad vrtkavostí nových spojenectví a škodlivostí nových nepřátelství, nad důsledky bludů panslavismu a pochybného antigermánství, atd.
Mějte se moc hezky, pane Petrásku. Jiří Vyleťal
Tolik hlavně p. J. Vyleťalovi, kterému je nejspíš neloajalita Čechů vůči válčící a poražené habsburské monarchii dosud méně přijatelná, než totéž Slováků pár let po pádu komunismu vůči společnému státu s Čechy. Mně tedy nikoliv.
Poměrně časté úsloví "jako štika v rybníce" chválí roli predátora, který zlepší aktivitu "osazenstva". Štika to zajisté umí, ale já mám s touto rybou spojeno především nehybné skoro, trpělivé číhání. K něčemu takovému došlo podle mne jak 25. února 1948, tak i 23. února 1991. Po prvním datu se dočkaly masy neprivilegovaných, které staletí stály špatně v kramflecích, šance na historický revanš. Vedeny novou oligarchií se spolupodepsaly na diskreditaci pojmů socialismus, naděje, spravedlnost, svoboda. O 43 let později se často "děti jejich dětí" dočkaly příležitosti na tučnější sousto, coby plod příležitosti, na niž také už dlouho čekaly. A atmosféru, již přinesl prodej "prvorozenství za mísu čočovice", stále tíž dýcháme.
.... Pro občany postkomunistických států byl obsah slova solidarita znám jako propagandistický trik, jako fráze (solidarita internacionální, pracujícího lidu, vykořisťovaného lidu), který pouze umocňoval nenávist vůči amorálním elitám.........
Nejde jen o velká traumata, ale i o zranění, které deformují nejen vnímání obsahu slov, ale dokonce i o vleklé odmítnutí jeho obsahu.
Pojmy internacionalismus a solidarita doopravdy platily jako instrumenty prolhané doktríny nenáviděných elit a pro mnohé se staly natolik urážlivé a zraňující, že dodnes působí v jejich zdeformovaném významu.
Pro mnohé zůstala solidarita doktrínou, za kterou se skrývají pouze zájmy nenáviděné kasty politiků a elit......jsem si taky povšiml.
Pane Vyleťale, jak vidíte i já pouze hledám ponaučení, které by možná napomohly oddálit neřešitelné situace.