Na osudová data 25. únor 1948 a 23. únor 1991 (jak jej vnímá pan Jelínek) je dobré se dívat ještě z jiného pohledu.

Na konci války v r. 1945 bylo jasné, a také mezi vítěznými mocnosti dohodnuté, že od nynějška bude ve východní Evropě uplatňovat svůj vliv Sovětský svaz. Přesněji řečeno, východní země se stávají jeho válečnou kořistí. Tak se také ve všech těchto zemích stalo, včetně Československa. Je zcela jedno, jestli se tak stalo na pozadí odstupující vlády a za souhlasu Beneše či nějak jinak. Rozhodnuto bylo dávno předtím. Kdyby to nešlo s Benešem a odstupující vládou, šlo by to bez něho i bez vlády v demisi.

Po našem listopadu 1989, a ještě více po 23. únoru 1991, který vidí jako rozhodující pan Jelínek, bylo jasné, že o někdejší sovětský prostor se rozšíří západní trhy. Jinak řečeno, v tomto prostoru budou od nynějška určovat poměry prostřednictvím ekonomických stimulů ti, kteří ovládají nadnárodní kapitál. Třeba dodat, že obyvatelstvo s tím souhlasilo, byť takto pravdivě mu to předkládáno nebylo. Bylo lačné po západním zboží a nedovedlo si představit, že o to, co již má a co si nikterak zvlášť nepovažuje (vysokou míru sociální spravedlnosti, neexistenci chudoby, nulovou zadluženost, jistotu zaměstnání), by mohlo přijít. A tak se tak také stalo. Stalo se tak ve všech zemích rozpadlého sovětského bloku. Je docela jedno, jestli se tak stalo s Klausem nebo bez něj, s OF takovým či nějakým jiným, protože by se tak stalo tak jako tak.

Otázkou je a na vždy zůstane, jestli bylo vyhnutí. Jestli bylo vůbec možné po válce neupadnout do područí Sovětského svazu a po roce 1989 neupadnout do nadvlády globalizovaného kapitálu. Já myslím, že v aktuální době nebylo. Což dokazuje fakt, že se to žádnému ze států východní Evropy nepodařilo.

Avšak v době, která uvažované dvě události předcházela o celá desetiletí, takové vyhnutí, domnívám se, bylo. Tehdy na konci první světové války. To by ovšem nesměli nezodpovědní lidé rozbíjet Rakousko-Uhersko.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

kteří neuchránili stát před nacionálfašismem, poté předkomunismem a poté před neoliberalismem?
Nevyžadujete od zdejších republikánů nemožné....bych se zeptal.

Jedna věc je prohrát svůj zápas; ale zase jiná věc je způsob, j a k ý m se onen boj vedl (či právě naopak předem vzdal).

Když u Thermopyl padly do jednoho tři stovky Sparťanů, aby zabránili obklíčení řeckého vojska perskými útočníky, byla to z jejich strany samozřejmě naprostá porážka. A přesto tento jejich čin podnes platí jako zářný příklad bezpodmínečné vojenské i občanské statečnosti. "Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my tady padli jsme, jak zákony kázaly nám..."

Ano, jak pohlcení poválečného Československa sovětským impériem, tak ani restauraci kapitalismu po listopadovém převratu se objektivně zabránit nedalo.

Ovšem nelze přehlédnout, že onen proslulý "komunistický puč" velice usnadnili i tzv. "demokratičtí" politikové, kromě jiného svým naprostým politickým diletantismem. Jak zmiňuje Č. Císař ve svých vzpomínkách, poté co vyvolali svou demisí ústavní krizi, rozjeli se bezstarostně na víkend do svých domovů; jeden si vyjel na lov, zatímco jiný prý dokonce za "dámou svého srdce"...

No a zatímco demokratické panstvo si užívalo sladkého víkendu, komunisté jednali. No, a bylo hotovo...

A v osmdesátém devátém? - Jak řečeno, restauraci kapitalismu se nedalo zabránit; objektivně tu neexistoval žádný jiný životaschopný ekonomický systém.

Ale: zase by byl chod věcí přece jenom alespoň poněkud jiný, kdyby se v té době našla osobnost, která by národu zcela jasně a otevřeně řekla, o co se jedná: "Ano, v tuhle chvíli musíme přiznat naši porážku tváří v tvář nemilosrdnému a principiálně nehumánnímu světu kapitálu. V tuto chvíli musíme kapitulovat před silnějším nepřítelem; ale přesto - anebo právě proto - chceme veškeré své síly věnovat tomu, klást mu tolik odporu v jeho nehumánním působení kolik je jen možno; a neustále chceme pracovat na hledání cest k opětovnému vítězství pravé humanity nad bezduchým světem zboží a peněz."

I kdyby výsledkem tohoto postoje, tohoto programu nebylo více, nežli zavedení alespoň skandinávského typu kapitalismu - i to by bylo stále ještě ušlechtilejším počinem, nežli ono bezpáteřné poddání se kapitálu a jeho morálce, jak k němu v polistopadové době došlo.

Jenže, takovouto osobnost listopadový převrat bohužel nezrodil; a tak nakonec ze všeho zůstala jenom ta havlovská "blbá nálada"...

Vážený pane Petrásku,
víte, já neuvažuji nad tím, co kdo mohl z československých a českých politiků udělat pro odvrácení hrozeb, o nichž je zde řeč. Nauvažuji na tím proto, protože ve chvíli, kdy se tyto hrozby staly aktuálními, už bylo na vše pozdě. Jistě jste i Vy zažil v životě situaci, která žádné pozitivní řešení neměla. Respektive, jediné pozitivní řešení bylo takové jednání, které by nedovolilo vznik oné neřešitelné situace. Tak přesně to jsou ty situace z let 1948, 1989 (resp. dle pana Jelínka únor 1991) a také přirozeně z let 1938/1938.

Já např. uvažuji nad tím, k čemu vybízela geopolitická změna, ke které došlo ve střední Evropě tím, že následkem rozbití silného Rakousko – Uherska vzniklo několik malých státečků neschopných odolávat čemukoliv zvnějšku. Uvažuji také nad tím, jaké politické koncepty mohlo vzbudit nespravedlivé a pomstychtivé jednání vítězných mocností s Německem na Pařížské konferenci 1919.

Také vidím jako smysluplné zamýšlet se nad myšlenkovými proudy, které rozbití Rakousko – Uherska přivedlo k životu. Např. nad užitečností idey národního sebeurčení, nad vytlačováním křesťanství z veřejného prostoru, nad vrtkavostí nových spojenectví a škodlivostí nových nepřátelství, nad důsledky bludů panslavismu a pochybného antigermánství, atd.

Mějte se moc hezky, pane Petrásku. Jiří Vyleťal

Jak vyplývá z textů výše, události, jež symbolizují data 25. února 1948, 17. listopadu 1989 a třeba i 23. února 1991 lze hodnotit jak záporně, tak i kladně. Nebo pořadí otočme, jak kladně, tak i záporně. Totéž se nesporně týká také dějů, které spojujeme s 28. říjnem (a občas je i slavíme) a zataké dat 30. května 1434 (bitvu u Lipan), 8. listopadu 1620 (bitvu na Bílé hoře), nebo 1. ledna 1993 (zánik Československa). Událostí s ryze negativním vyzněním není mnoho, ostatně dosti právem se říká, že historii píší vítězové.
Tolik hlavně p. J. Vyleťalovi, kterému je nejspíš neloajalita Čechů vůči válčící a poražené habsburské monarchii dosud méně přijatelná, než totéž Slováků pár let po pádu komunismu vůči společnému státu s Čechy. Mně tedy nikoliv.
Poměrně časté úsloví "jako štika v rybníce" chválí roli predátora, který zlepší aktivitu "osazenstva". Štika to zajisté umí, ale já mám s touto rybou spojeno především nehybné skoro, trpělivé číhání. K něčemu takovému došlo podle mne jak 25. února 1948, tak i 23. února 1991. Po prvním datu se dočkaly masy neprivilegovaných, které staletí stály špatně v kramflecích, šance na historický revanš. Vedeny novou oligarchií se spolupodepsaly na diskreditaci pojmů socialismus, naděje, spravedlnost, svoboda. O 43 let později se často "děti jejich dětí" dočkaly příležitosti na tučnější sousto, coby plod příležitosti, na niž také už dlouho čekaly. A atmosféru, již přinesl prodej "prvorozenství za mísu čočovice", stále tíž dýcháme.