Česká demokracie se ocitla zřejmě v dosud nejhlubší krizi po roce 1989. Politický systém, který se zde po roce 1989 ustavoval, se otřásá v základech.

Poprvé není realistickou alternativou stávající vlády parlamentní opozice: s tím, že by příští vládu mohla sestavovat některá z opozičních stran, nikdo nepočítá. Na Hradě sedí muž, který se neštítí obstarávat si podporu eskalací nenávisti vůči menšinám a vystavovat se v sousedství otevřeně protidemokratických uskupení. A poznenáhlu se politickým subjektem s největší podporou českých voličů stává populistický projekt hájící především zájmy svého zakladatele: Babišovo ANO.

Aniž bychom přeceňovali význam průzkumů volebních preferencí, nelze popřít, že jejich celek, zejména v delší časové řadě, může vypovídat o směrodatných tendencích. A ty jsou dnes u nás jasné: za prvé vládní strany si udržují, ba dokonce snad i zvyšují, jasnou převahu nad opozicí, za druhé ANO vystřídalo ČSSD v pozici nejsilnější české politické strany. A za třetí: ČSSD slábne. Může se stát, že v nejbližších, krajských, volbách KSČM získá více hlasů než ona.

Čím si vysvětlit rozdíly v přízni pro ČSSD a ANO?

Na první pohled to vše jakoby nedává smysl. Není sice úplně nezvyklé, že vláda v prvních letech svého mandátu konsoliduje podporu. Fakt, že je opozice v polovině volebního období slabší než v den voleb, už je vzácnější. Ale jako skutečný rébus působí skutečnost, že se tak viditelně liší vývoj voličské podpory ANO a ČSSD. Jak je možné, že dvě strany, které dosáhly ve volbách prakticky identického výsledku, a společně vládnou, odměňují lidé rozdílnou přízní?

V úvahu je přitom třeba vzít okolnosti, které celou situaci činí ještě nesrozumitelnější. Jako nejsilnější vládní strana měla ČSSD situaci ve svých rukách. Ona mohla a stále může určovat charakter vlády a především s ní by měly být vládní výkony spojovány. Má také premiéra a obsadila nejvíc stěžejních resortů.

Navíc se jedná o tradiční stranu, nejstarší v celém postkomunistickém prostoru, pevnou etablovanou součást české polistopadové politiky. Lidé věděli, co od ní mohli očekávat. Ale povážlivě velká část z nich musí dnes být zklamána: jinak by podpora neklesala.

Naproti tomu výchozí situace ANO byla podstatně horší. Ve vládě je slabším partnerem. Jako typický protestní populistický subjekt vyvolávala u voličů mnoho vzájemně neslučitelných očekávání, jež nemohla naplnit. Nemá program a kromě Babiše ani moc co nabídnout. Po komunálních volbách už ji potkala série předvídatelných karambolů ve velké většině měst, která řídí.

Pokud někomu měla klesat obliba, právě ANO k tomu mělo závažnější předpoklady. Přesto jeho podpora mírně narůstá či přinejhorším stagnuje, zatímco přízeň pro ČSSD slábne. Jak je to možné? Jak už to tak u sociálních jevů bývá, možných příčin je více a zřejmě spolupůsobí. Možných výkladů se každopádně nabízí několik.