Česká demokracie se ocitla zřejmě v dosud nejhlubší krizi po roce 1989. Politický systém, který se zde po roce 1989 ustavoval, se otřásá v základech.

Poprvé není realistickou alternativou stávající vlády parlamentní opozice: s tím, že by příští vládu mohla sestavovat některá z opozičních stran, nikdo nepočítá. Na Hradě sedí muž, který se neštítí obstarávat si podporu eskalací nenávisti vůči menšinám a vystavovat se v sousedství otevřeně protidemokratických uskupení. A poznenáhlu se politickým subjektem s největší podporou českých voličů stává populistický projekt hájící především zájmy svého zakladatele: Babišovo ANO.

Aniž bychom přeceňovali význam průzkumů volebních preferencí, nelze popřít, že jejich celek, zejména v delší časové řadě, může vypovídat o směrodatných tendencích. A ty jsou dnes u nás jasné: za prvé vládní strany si udržují, ba dokonce snad i zvyšují, jasnou převahu nad opozicí, za druhé ANO vystřídalo ČSSD v pozici nejsilnější české politické strany. A za třetí: ČSSD slábne. Může se stát, že v nejbližších, krajských, volbách KSČM získá více hlasů než ona.

Čím si vysvětlit rozdíly v přízni pro ČSSD a ANO?

Na první pohled to vše jakoby nedává smysl. Není sice úplně nezvyklé, že vláda v prvních letech svého mandátu konsoliduje podporu. Fakt, že je opozice v polovině volebního období slabší než v den voleb, už je vzácnější. Ale jako skutečný rébus působí skutečnost, že se tak viditelně liší vývoj voličské podpory ANO a ČSSD. Jak je možné, že dvě strany, které dosáhly ve volbách prakticky identického výsledku, a společně vládnou, odměňují lidé rozdílnou přízní?

V úvahu je přitom třeba vzít okolnosti, které celou situaci činí ještě nesrozumitelnější. Jako nejsilnější vládní strana měla ČSSD situaci ve svých rukách. Ona mohla a stále může určovat charakter vlády a především s ní by měly být vládní výkony spojovány. Má také premiéra a obsadila nejvíc stěžejních resortů.

Navíc se jedná o tradiční stranu, nejstarší v celém postkomunistickém prostoru, pevnou etablovanou součást české polistopadové politiky. Lidé věděli, co od ní mohli očekávat. Ale povážlivě velká část z nich musí dnes být zklamána: jinak by podpora neklesala.

Naproti tomu výchozí situace ANO byla podstatně horší. Ve vládě je slabším partnerem. Jako typický protestní populistický subjekt vyvolávala u voličů mnoho vzájemně neslučitelných očekávání, jež nemohla naplnit. Nemá program a kromě Babiše ani moc co nabídnout. Po komunálních volbách už ji potkala série předvídatelných karambolů ve velké většině měst, která řídí.

Pokud někomu měla klesat obliba, právě ANO k tomu mělo závažnější předpoklady. Přesto jeho podpora mírně narůstá či přinejhorším stagnuje, zatímco přízeň pro ČSSD slábne. Jak je to možné? Jak už to tak u sociálních jevů bývá, možných příčin je více a zřejmě spolupůsobí. Možných výkladů se každopádně nabízí několik.

1. Vláda reprezentuje ANO více nežli ČSSD. Babišovi voliči se v některých svých základních charakteristikách odlišují od voličů ČSSD, a tudíž měli od vlády v úhrnu jiná očekávání nežli voliči ČSSD. A je možné, že si vláda svým počínáním dělá radost spíše voličům ANO nežli voličům ČSSD. To by ostatně vysvětlovalo i okolnost, proč se nemohou vzpamatovat TOP 09 a ODS, jímž Babiš přebíral voliče především, zatímco KSČM mírně posiluje.

Jinak řečeno, Babišovi voliči očekávali, že vláda bude prostá korupčních skandálů, jež provázely vládnutí ODS a TOP 09. To se vcelku děje. Voliči ČSSD očekávali, že vláda bude podstatně sociálnější, nikoli pouze v pečovatelském slova smyslu, ale také v podobě vytváření příležitostí pro nižší střední třídu a pro mladé. A to se neděje, přinejmenším ne průkazně. Babišovi voliči se vládou zkrátka patrně cítí reprezentovanější nežli voliči ČSSD.

Ostatně celá prakticky zplna mimo realitu se odvíjející česká debata o uprchlících i „fenomén Zeman“ odrážejí frustraci nereprezentovaných voličů: lidé, kteří se cítí opuštěni politickou třídou, se snadno stávají obětí manipulace postavené na eskalaci nenávisti proti abstraktnímu nebezpečí. Pokud by ČSSD jasně a viditelně prosazovala v politické praxi svá programová východiska, vstřícným vztahem k uprchlíkům, jenž by byl ostatně jejich odrazem, by ve společnosti mohla pouze získávat. Takto i zde ztrácela.

2. Prohlubuje se odpor veřejnosti k polistopadovým politickým stranám. Ačkoli také ANO už provázejí skandály, proti ČSSD je to pořád ještě slabá káva. Sociální demokraté se prostě nejsou schopni zbavit svých temných struktur a dát větší prostor novým lidem. V Ostravském kraji stranu řídí lidé, jimiž je zalidněn policejní spis zabývající se korupcí, podobně je to v kraji Libereckém či v Ústeckém. Na jižní Moravě si sociální demokraté zvolili lídrem pro krajské volby archetypálního politického lháře Michala Haška. Politická střelba do vlastní nohy se snad ještě nikdy nepředváděla názorněji.

ČSSD se v tom bohužel povážlivě podobá oběma pravicovým stranám, které na podobnou personální politiku doplatily svým úpadkem. A jelikož ANO jako populistický subjekt staví na konstrukci obrazu nepřítele, jímž je pro ni celá polistopadová politická třída, každý takový lapsus je vodou na Babišův mlýn.

3. ANO nabízí osobnost silného vůdce. Českým demokratickým stranám — a ČSSD ani zde svůj neoddiskutovatelný podíl nemůže zapřít — se bohužel podařilo do značné míry otřást s důvěrou voličů v politický systém demokracie jako takový. Proto může takový úspěch slavit oligarcha, výlupek temné polistopadové ekonomické transformace, který nabízí, že bude stát „řídit jako firmu“.

Jedná se o metaforu, která popisuje řízení státu nedemokratickými metodami, v jedněch pevných, autoritářských rukách. Je proto zbytečné upozorňovat na Babišovy konflikty zájmů, na neslýchané propletení ekonomické, politické a mediální moci: voliči o něm věděli, už když ho volili. Demokracie jako slovo má pořád pověst dobrou, ale praxe, kterou je české strany po listopadu naplnily, je zatím natolik nepřijatelná, že se autoritář s temnou před- i polistopadovou pověstí najednou jeví jako přijatelná alternativa.

Voliče zřejmě přitahuje právě postava Babiše jako silného vůdce, který má možná ty či ony mouchy, ale je nesporně pracovitý, lidé se domnívají, že nezkorumpovaný, anebo přinejmenším ne víc nežli průměr politické třídy, a dokáže vyvolávat představu, že dává — či dá — věci do pořádku. Demokratický politický tábor takového vůdce nemá a Bohuslav Sobotka, ač k tomu má mnohé předpoklady, zatím takovou úlohu neplní, anebo o tom není s to dostatečné množství sociálnědemokratických voličů přesvědčit.

4. Babišovi jdou na ruku média. Je také možné, že věci nejsou tak, jak byly v předchozích bodech popsány, anebo ne v tak ostrých konturách, je možné, že v reálné praxi mezi počínáním ANO a ČSSD ve vládě zase není takový rozdíl, ba dokonce, že možná mírně převažují klady na sociálnědemokratické straně. Ale veřejný obraz je jiný. A to proto, že o Babišův veřejný obraz se podstatnou měrou starají jeho vlastní média. A o veřejný obraz Sobotky i ČSSD nakonec také.

Každopádně obrázek společnosti, která se tak tuze obávala jakékoli smysluplné statní regulace médií, až skončila klíčová média v rukách ministra financí Babiše, by mohl být k popukání, kdybychom na to každodenně všichni nedopláceli postupujícím úpadkem kvality zdejší demokracie. Až se česká společnost z dusivého obětí oligarchů vymaní, téma zajištění svobodného prostoru v médiích i pro ty, kteří si ho nemohou koupit, bude nutno řešit mezi prvními.

Většina bez Babiše. Ale jaká? A s jakým programem?

Když tedy novopečený předseda TOP 09 Miroslav Kalousek v pozoruhodném rozhovoru pro DR mluví o Andreji Babišovi jakoby se jednalo o strašlivou hrozbu spadlou z oblaků, nemůžeme s ním tak docela souhlasit. V jedné věci má totiž Babiš pravdu (byť se z ní stonásobným opakováním již pomalu stává lež): nebýt hrůzostrašného politického počínání pravicových vlád, Babiš by se nikdy k moci nedostal, lidé by ho nikdy nevolili.

Potřebnou reflexi ale od Kalouska neslyšíme. Kde udělal chyby, v čem? Jak pomohl svým počínáním Babiše stvořit? Ani ODS nemluví o tom, že Babiš je golemem, na kterého vozila hlínu svou politikou institucionalizované korupce, pohrdáním občanskou společností i jinými kontrolními mechanismy. Kde se obě minulé vládní strany dopustily chyb a co by dnes dělaly jinak? Bez katarze chybí sebemenší záruka, že by jejich příští případný podíl na moci nezpůsobil ještě větší nadělení.

To je první podmínka, aby obě minulé vládní strany bylo možno brát opět jakž takž vážně. Představme si, že by to dokázaly. A představme si, že by pak společně — a věrohodně — k označily vzestup ANO za největší hrozbu pro demokracii a vyslovily ochotu prakticky mu čelit. A představme si, že by pak dokonce od slov přešly k činům.

Znamenalo by to, že by TOP 09 a ODS nabídly KDU-ČSL a ČSSD toleranci menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL s jedinou podmínkou: přijetí přísných zákonů proti koncentraci mediálního vlastnictví a proti spojování politické a ekonomické moci. Součástí navrhovaného balíčku by musela být opatření, která velkoryse posílí svobodná média a rozšíří prostor pro ně a také zásadně podpoří rozvoj občanské společnosti jako nejspolehlivějšího mechanismu kultivujícího demokracii.

Zákony mířící tímto směrem by musely být dostatečně radikální, nesměly by mířit pouze proti Babišovi a musely by být připraveny tak, aby je bylo možno schválit rychle. Mohly by takovou nabídku ČSSD a KDU-ČSL po dvouleté zkušenosti s počínáním Babišova ANO odmítnout?

Většina tu k takovému manévru do roku 2017 pořád ještě je: 106 mandátů ve Sněmovně. Po příštích volbách už dost možná nebude. Smysl by její využití mělo ale jedině tehdy, pokud by demokratické strany věděly, co hodlají změnit, a zejména, jak to briskně hodlají udělat, aby přestaly diskreditovat dobrou pověst demokratického vládnutí. Jinak tu vakuum po Babišovi dost možná zaplní ještě někdo mnohem horší. Pokud si myslíte, že to nejde, podívejte se na Slovensko, do Maďarska anebo do Polska.

Ještě zcela jinou otázkou je možnost vzniku progresivní, důsledně sociálně-demokratické, neoliberální ortodoxii odmítající vlády, jakou byl krátký pokus Syrizy v Řecku, jaká nyní vzniká v Portugalsku, k níž má náběh Labour Party pod Corbynovým vedením, anebo jejíž příslib představují ve Španělsku Podemos. Řekněme, že případná prokázaná schopnost etablovaných českých politických stran zvládnout střet s Babišem, nemá k možnosti vzniku takovéto reálné politické alternativy v českých zemích horší nežli neutrální vztah.