Česká strana sociálně demokratická nikdy nebude tvořit levý okraj naší politické krajiny. Sociální demokraté nestojí na samém levém okraji politiky nikde v Evropě; a není jediného důvodu, aby tomu tak bylo u nás. Pohybuje se v prostoru, který sice významně spoluutváří, jehož okraje ale vymezují jiní.

Když se člověk, který navštívil různé západoevropské země, v nichž se zalíbením pozoroval rozličné prvky veřejného života, a říkal si přitom, pročpak by to tak nemohlo být také u nás, pokusí dát své otázce i politický tvar, obvykle zatouží po nějaké alianci optimálních sociálních demokratů a optimálních zelených. Bylo by postaráno o přírodu, o sociální smír a také o kvalitu demokracie. Zprava by to mohli hlídat lidovci a zleva nějací do všech krás vykvetlí a polepšení — s prominutím... — komunisté.

Všechny ostatní strany bychom už za našich životů rádi viděli jen a jen na okraji. Ale v takovém světě bohužel nežijeme. Žijeme ve světě, který je sice vylepšený tím, že ODS už má vliv jen na podobu svého znaku, zato temné finanční síly už tu nepociťují potřebu nechat se reprezentovat s demokracií konformními zprostředkovateli. Babiš asi správně vycítil, že si už vliv v institucích nemusí kupovat, když si může koupit instituce samy.

Babišův úspěch znamená mimo jiné tolik, že zakladatel ODS Václav Klaus svou snahu o to stát se podstatnou dějinnou postavou prohrál. Protivníkem, alternativou sociální demokracie již nejsou ti, které stvořil, ale ti, kterým otevřel prostor. Klaus se tak nakonec do dějin zapíše jen jako nejužitečnější idiot, posluhující obnovující se československé buržoazii. A právě tak bychom si ho měli zapamatovat.

Kvůli Klausovu dějinnému selhání — nedokázal stvořit kloudnou demokratickou pravici — dnešní základní politický střet v českých zemích nemůžeme popsat jako ČSSD vs. demokratická pravice, ale ČSSD versus z řetězu utržený podnikatelský populista Andrej Babiš, v němž je možno spatřovat snad ve všech ohledech pohoršlivě nižší (který jeho fotbalový klub hraje Ligu mistrů?) českou obdobu Berlusconiho, anebo po Biľakovi s Husákem další vypečený slovenský import do Prahy.

Co se děje

Sociální demokracie se po svém nedávném pražském sjezdu zvolna vzpamatovává k poznání, že se už zase stává stranou, na niž spočívá odpovědnost za osud kvality české demokracie v nadcházející éře. Hlavní otázka české politiky zní: chceme žít v zemi, která se bude řídit jako firma spravovaná podnikatelským žralokem Babišem, anebo chceme žít v zemi, která se bude řídit jako demokratická republika?

Sebedestrukce české pravice a katastrofická malátnost komunistů zapříčiňují, že tu dnes máme první vládu od roku 1989 bez závažné opozice. Rozvažujíce o možné podobě příští vlády, nepřemýšlíme o tom, zda je lepší či horší nežli opozice. Přemýšlíme o tom, zda je ČSSD lepší než ANO, nebo ne. Snad poprvé je více než dva roky před volbami prakticky jasné, že vládu nebude u moci střídat současná opozice. Je to rovněž obrázek toho, jak otřesné minulé vlády pod vedením ODS byly.

Ať už je Bohuslav Sobotka, jaký chce, jeho dvě zásadní přednosti spočívají v tom, že je inteligentní a poctivý. Přáli bychom všem evropským zemím, aby mohli o svých premiérech prohlásit totéž. Proto i mnozí lidé, kteří se hlásí k pravici, ale z organizace společnosti podle Babišových představ mají z dobrých důvodů strach, dnes hledají pro sebe přijatelné cesty, jak ČSSD v tomto závažném střetu podpořit.

Sobotka to ví. A je si jednak vědom toho, že jeho protivník není vůbec slabý, jednak ale i toho, že ČSSD s veškerou svou výbavou je dnes prostě pořád ještě silnější: při správném postupu může zmobilizovat mnohem širší společenskou podporu. Každý, kdo podcenil Sobotku, dopadl špatně. Ani Babiš nebude výjimkou.

Jenomže s tím je přirozeně spjat pohyb ČSSD z levice do středu. ČSSD potřebuje všechny voliče, které může proti Babišovi shromáždit, přičemž podstatná část z nich nepatří k jejímu nejpřirozenějšímu elektorátu.

Jsou tu i další faktory, které ČSSD sunou tímto směrem: prakticky neviditelní komunisté, vládnutí ve středové koalici, chřadnutí standardních českých pravicových stran, ale samozřejmě i programová mělkost mnoha segmentů ČSSD: chybí-li pevný programový základ, o nějž by důslednou politiku demokratické levice bylo možno opřít, stane se při výkonu moci plavba středním proudem nejpohodlnějším východiskem.

Na Babiše by to nicméně mohlo stačit. Pokud se ČSSD nedopustí nějakých fatálních chyb, velmi pravděpodobně sestaví vládu i po příštích volbách: jako protibabišovskou. Jakou bude mít potřebná většina podobu, se teprve uvidí, ale jisto je, že skoro každý k ní bude chtít patřit.

Kontury takového vývoje se jasně rýsují už v současné politické situaci. Koaliční potenciál ČSSD je podstatně vyšší nežli politické divize Agrofertu. Podpora Babišova politického spolku stagnuje a lze očekávat, že začne slábnout. Jako žádný populista ani Babiš není a nemůže být schopen uspokojit všechna rozmanitá a často protichůdná očekávání svých nynějších sympatizantů. A tak je začne ztrácet.

Nadto lze předpokládat, že vzdor Babišově snaze získat kontrolu nadkritického množství českých médií se k veřejnosti postupně přece jen začne dostávat čím dál více informací o tom, jak reálně své firmy řídí: a s tím i vědomí, že ve státě řízeném obdobně by skutečně nikdo soudný žít nechtěl.

Střet s Babišem může české společnosti i prospět, pokud bychom dokázali dobře vyhodnotit, z jakých příčin se mu otevřel prostor. Nejsou zase natolik nepodobné důvodům, kvůli nimž v prezidentské volbě zvítězila snad vůbec nejhorší z reálně se nabízejících možností. Ta základní spočívá v pošetilém opojení liberální elity kapitalismem: nechá-li se společnost napospas trhu, nemůže to zkrátka dopadnout dobře.

↗

ČSSD nakonec Andreje Babiše přemůže. Pokud to však bude provázeno posunem k politickému středu, je možné, že za to v dlouhodobějším hledisku sociální demokraté krutě zaplatí.Foto Vláda.cz

Co se může dít

Pohyb sociální demokracie do středu politické krajiny ovšem není bez rizik. Byť můžeme na vyhlídky sociálních demokratů ve střetu s Andrejem Babišem pohlížet s optimismem, sama skutečnost, že právě zde dnes spočívá ohnisko české politiky, je nelichotivým obrázkem stavu, v němž se nalézáme.

Jakkoli lze náš ústřední politický konflikt pokládat za zvláště křiklavý projev střetu demokracie s kapitalismem, který se konec konců v té či oné podobě odehrává prakticky ve všech západních zemích, v nejslibnějších výhoncích mezinárodní politiky se už odehrává v úplně jiné kvalitě. Základní otázkou tu není, zda se podaří uhájit před tlakem kapitálu samy demokratické instituce, nýbrž jak zvládnout sociální a ekologickou krizi a jak demokracii posílit tak, aby veřejné zájmy dokázala před tlakem kapitálu hájit soustavně a s tvořivostí prohlubující kvalitu života.

Je jasné, že tímto směrem míří politika nové levice. Po Latinské Americe se konečně rozhoupává i Evropa, slibné trendy lze sledovat v Řecku, ve Španělsku, ve Skotsku. Je to trend, který klade zásadní otázku i před sociálnědemokratické hnutí. A ta otázka zní: dokáží se sociální demokraté z bloudění politickým středem vrátit k důsledné levicové politice?

Je totiž jasné, že chřadnutí demokracie, jehož je náš Babiš zvláště výtečným příznakem, nepůjde zvrátit bez zásadních změn ve způsobech, jimiž společnost přerozděluje materiální zdroje. Babiš je přece také, a snad dokonce především, projevem mimořádně nespravedlivé distribuce zdrojů ve společnosti: kdyby si svůj extrémní vliv nemohl kupovat, neměl by ho.

Stačilo, aby byl během své podnikatelské kariéry mnohem důkladněji a spravedlivěji daněn a aby nebyl tak bezuzdně dotován. Ačkoli tedy z taktického hlediska je pohyb sociální demokracie do politického středu možná výhodným manévrem pro aktuální střet s Babišem, z hlediska strategického, dlouhodobého, takový pohyb míří přesně opačným směrem, než jakým leží skutečná systémová řešení příčin, z nichž se fenomén podnikatelského populismu zrodil.

Nemůžeme přirozeně po sociálních demokratech chtít, aby se vydávali dvěma směry současně. Ale s vědomím, že se jedná o politický proud, který v minulosti mnohokrát prokázal, že je schopen vcelku čiperně reagovat na měnící se okolnosti, po nich chtějme, aby tuto svou schopnost kultivoval.

I po našich sociálních demokratech dnes tudíž můžeme chtít, aby pro potřebné posuny ve společnosti alespoň vytvářeli předpoklady, nemohou-li se už z různých příčin sami stát beze zbytku jejich hybateli. Velmi mnoho v tomto směru bude moci ostatně vykonat příští ministr — anebo raději ministryně — školství.