Z jednadvacátého na dvaadvacátého května se konal v Olomouci XIV. sněm Svazu měst a obcí (SMO) České republiky. Účastnilo se ho více než tisíc delegátů, povětšině starostů nebo místostarostů. Sněm byl důležitý — volili jsme členy Rady Svazu, schvalovali změnu právní formy, protože Svaz jakožto „otevřená, zájmová, nestranická a nevládní organizace“ je nyní „spolkem“. Proto se měnily také stanovy Svazu, jednací řád atd., schvalovaly priority činnosti Svazu na období 2015 — 2017…

Uvítací projevy různých činovníků naštěstí byly krátké, s potěšením jsem uznamenal sympaticky jednajícího primátora Olomouce Antonína Staňka. Prý poprvé v historii SMO se sněmu účastnili vládní představitelé v nebývalé síle, dokonce nemizeli okamžitě po svém projevu, ale účastnili se další debaty. Byli tu kromě premiéra Bohuslava Sobotky také ministři Brabec, Chládek, Dienstbier, Bělobrádek a Babiš (někdy i s náměstky), další ministerstva (např. vnitra) zastupovali náměstci.

Ministra Babiše chránila jeho náměstkyně Vildumecová, nebýt jí, nebyla by konkrétně zodpovězena žádná z otázek ohledně financí, vyslovených z pléna. Ocenil jsem onu otevřenost, kdo chtěl, mohl si vzít mikrofon a mluvit. Což bylo možné díky věcné a ukázněné rozpravě, bez rozčilených nebo ukřivděneckých výlevů, velmi potěšlivá politická kultura včetně formulační zdatnosti a schopnosti vystihnout i zapeklité problémy.

Záhy bylo patrné, kdo a jak rozumí problematice svého rezortu. Nejhorší byl Andrej Babiš, který blábolil téměř po jakešovsku, ba možná ještě o něco hůře. Na většinu otázek a problémů, odpovídal zhruba „máte pravdu, s tím musíme něco udělat“, a když byl přistižen, že už jeho ministerstvo v „tom“ něco udělalo, ale jaksi jinak, než se chtělo a on sliboval, prohlásil, že „o tom neví a že je sám překvapen“ a opět „s tím musíme něco dělat“ (smích v sále).

Možná je to také jeho omezenou slovní zásobou — tak proč nemluví slovensky? Připomínal aparátčíka minulé éry, a nakonec se téměř distancoval od své funkce místopředsedy vlády a ministra financí, řka, že on „je na naší straně, je hlavně občan a není politik“ (smích v sále), nebo svaloval vinu na jiné: „Tři pásma daně z přidané hodnoty chtěli sociální demokraté a on musel ustoupit.“ Dlužno podotknout, že sociální demokraté chtěli snížit tuto daň na určité zboží a služby, a to v rámci dvou daňových pásem, tři byl právě kompromis s ANO. Postřehl jsem, že roztrpčeni byli i jeho příznivci.

Babišův projev kontrastoval zejména s vystoupením dobře připraveného premiéra Bohuslava Sobotky, jenž mluvil nejen nadstranicky a zasvěceně, ale dokázal kriticky hodnotit činnost vlády, aniž by nezdary přičítal koaličním partnerům. Sobotkovi máme za zlé něco jiného: ostudný přístup k pomoci uprchlíkům, proč nám má kvóty nutit Evropská unie — a my se jim bránit — proč se nemůžeme o účinnou pomoc brát sami?

Například po vypuknutí První světové války nám tehdejší šéfové císařovy „unie“ nařídili přijmout asi deset tisíc vysídlenců z Dolomitů. Z oblasti Valle di Ledro, kudy měla projít fronta. Naši pomoc vysídlencům organizovali hlavně faráři a bez referenda přidělili Italy — ženy, děti a starce — povětšině na statky farníků, ochuzené o produktivní muže. Dopadlo to lépe, než se všichni obávali, a podnes jsme tím slavní. Vím, vysídlenci tehdy představovali jinou hrozbu (hladovění), než je ta dnešní, byla to válečné doba. Ale víme, o co jde dneska?

↗

Premiér Bohuslav Sobotka významně předčil vicepremiéra Andreje Babiše jak v připravenosti, tak v přednesu a v ochotě kritizovat rovněž svou vlastní partaj. Foto archiv redakce

Tady je Babišovo, Chládkovo a Brabcovo

Babiš má ovšem dvě záslužná témata: jak zlepšit výběr daní a jak zamezit tomu, co nazýváme tunelováním, tedy odklonem financí do nepovolaných rukou. Zdá se, že této problematice díky svým praktickým zkušenosti dosti rozumí.

Došlo mi, jak toto téma nyní zaujatě rozpracovávají Lidové noviny, v tom je jejich sepjetí s Babišem nejpatrnější. Nakonec by byl asi prvním ministrem financí, který se tímto problémem opravdu zabývá; ale co ten Agrofert? Době si pamatuje čísla, zvláště peněžní částky v miliardových hodnotách, člověk žasne.

Právem odvolávaný ministr Chládek mluvil z hlediska komunální politiky docela rozumně: nerušit vesnické základní školy, protože kde škola skončí, tam se rozpadá společenský život obce. Podporovat inkluzivní vzdělávání (v tom, myslím, změnil názor) také penězi pro asistenty a speciální pedagogy (více peněz do základního školství), nerušit základní školy s praktickým zaměřením, ale nezneužívat je k segregaci.

Chládkovi přiznejme značný podíl na novele školského zákona zamezujícího diskriminaci ve vzdělávání. Kéž i po něm ministerstvo pokračuje v rozvoji poradenských center podporujících inkluzi ve studiu na vysokých školách. Jeho despotické způsoby v osobním chováním jsou v naprostém rozporu s jeho snahami o sociálněji pojaté školství.

Na ministra životního prostředí Brabce se dívám jako na člověka, u něhož nemám jistotu, zda životnímu prostředí více prospívá, nebo škodí. Nicméně: Připravuje se novela zákona na ochranu zemědělské půdy (zákon o hospodaření s půdním fondem), protože ročně mizí pět tisíc hektarů půdy s největší bonitou.

Více než povodně, které jsou zjevné, nám hrozí sucha, obecně vítaná jako sluníčko a pěkné počasí — nedoplňují se zdroje podzemní vody, ba dochází k jejich drancování. Tomu by měla zamezit přísnější právní norma.

Pochopil jsem, že ministerstvo vnitra pozvolna upustilo od dlouhodobě připravované reformy veřejné správy, která v rámci pomyslných finančních úspor vedla k centralizování agendy, sloužící občanům v místě jejich bydliště, do větších měst.

Z podnětu měst a obcí se připravuje nový zákon o zadávání veřejných zakázek, jenž při vysoké míře tzv. transparentnosti nebude bazírovat na tom, aby musela vyhrát nabídka s nejnižší cenou (z hlediska celkové hospodárnosti, tedy i vzhledem ke kvalitě služeb a díla, bývá ona nejnižší cena nakonec cenou nejvyšší).

Co se zlepšilo zejména, jak zasvěcenější na Sněmu konstatovali, je spolupráce různých pracovních skupin, odborných komisí, asociací (např. Asociace krajů), svazů a sdružení s vládními úředníky i představiteli.

Dochází také k většímu vzlínání podnětů „zdola“ do horních pater výkonné moci a politiky. Vládě se přec jen do jisté míry daří přesměrovat spojovací kanály od různých lobbyistů více do společnosti a snad se vládní činitelé i poněkud vymanilo ze zajetí vlivných bossů velkého byznysu.

Snad tedy vyjma Babiše, řekl bych. Nechci být zlým prorokem, ale pokud se tento muž urychleně nezmění, tak dalším adeptem na odstoupení z funkce není Marksová-Tominová nebo kdo, ale on. Divím se, že se o takové poutavé možnosti v novinách nepíše — komentátoři, co všechny nepravosti jinak rázně tepou, u Babiše mlčí. Pročpak?

A tak jsem je výjimečně zastoupil já, hezky od podlahy, jak to jen oni umějí, pokud jde třeba o — no o tu Michaelu Marksovou.