Ten příběh má stovky ztvárnění. Guy de Maupassant mu dal jméno Miláček, ale našli bychom i jiné verze s jinými názvy. Podstata je vždy stejná. Bažení po úspěchu, po moci, po bohatství - a ochota udělat pro to cokoliv.

Podmínkou je nevinná tvář. Třeba schopného byznysmena, kterému vadí, že všichni kolem „kradnú“. Majetný spojenec v boji proti zlořádům se vždy hodí. Ale kolik z lidí, co vidí do politiky hlouběji, si ještě dnes vsadí na altruismus Andreje Babiše? Nejde mu víc o zevrubné ovládnutí země? Anebo je pravda někde uprostřed?

Buďme spravedliví. Andrej Babiš je sice originál každým coulem, ale manažerské výsledky má. V Agrofertu i na čele ANO. Za jakou cenu, je jiná otázka.

Miláček všech

Má pověst muže ucpávajícího díry ve státním rozpočtu, šetrného a při výběru daní přísného. Má bezmeznou loajalitu svých spolustraníků. Když někdo začne rozehrávat vlastní temné hry, odejde jako Radmila Kleslová. Hlavně se však těší přízni voličů. Tu také pečlivě opečovává. Sám i za pomoci silného marketingového a PR týmu. Experti se řídí jeho strategií, on se přizpůsobuje jejich taktice.

Díky tomu trůní žebříčku popularity politiků a ANO je první ve stranických preferencích. Když přijde chudší období, najdou se prezentovatelné úspěchy, zahraje se na city a trend se napravuje. Namátkou druhý lednový týden v tom neměl chybu. Přesto se dá čekat, že ČSSD bude ANO stále víc dohánět. Babiš se neobejde bez vlivných spojenců a spontánních aktivistů mezi občany.

Tak na tom pracuje. Sám, se stranickými kolegy, ale i se svými médii. On je totiž nejen velkopodnikatel dávající práci spoustě lidí, on je také mediální magnát. Patří mu dva deníky včetně toho nejčtenějšího mezi zpravodajskými, nejposlouchanější rádio a také nějaká ta televize (ať už oficiálně, nebo tak nějak na dobré slovo). To je již nějaká palebná síla.

Zásluhou sdělovacích prostředků znají lidé Babiše civilního, pracovitého, rozčíleného i ublíženého. S koblihou i štosem lejster v ruce. Nekecá, maká, ale když to jen trochu jde, vyrazí do ulic, tramvají, metra… Mluví, jak mu zobák narost. Parlament má za „žvanírnu“ a tváří se, že v politice neumí do pěti napočítat. Jenže zdání klame. Jestli je někdo zaostalý, jde o ty členy jeho hnutí, kteří se nenaučili táhnout za jeden provaz a svými hádkami zatěžují radnice napříč republikou.

↗

Fico řídí stát jako firmu. Bodejť by pak neměl sympatie svého krajana, který kdysi odmigroval do Prahy. Foto facbook.com

Na své straně má spoustu podnikatelů, celebrit, opinion lídrů v regionech. Nejcennější spojenec ale sedí na Hradě. Zatímco předsedovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi, který vládu, v níž je s ANO i Babiš, řídí, nemůže přijít na jméno, pro Babiše a jeho hospodářskou politiku má Miloš Zeman jen slova chvály. Bylo by laciné oba podezírat, že za jejich těsným vztahem jsou jen koše Kosteleckých uzenin. Podstata je v tom, že jak hlava státu, tak první vicepremiér umí slinit prst.

Politiku pojímají velmi podobně. Tak proč si vzájemně nepomáhat? Zálibu v mydlení Sobotkových schodů mají společnou. Babiš může pomoci umést Zemanovi cestu k druhému volebnímu období, prezident může být nakloněn jmenovat Babiše po sněmovních volbách premiérem, klidně i menšinové vlády.

Československá firma

Další pevné pouto se vytváří mezi Andrejem Babišem a Robertem Ficem, předsedou Směru a slovenské vlády. Že se jeden označuje za pravičáka a druhý za levičáka, nehraje roli. Jak v létě napsal v Respektu Martin Šimečka, Fico řídí Slovensko jako firmu. Bodejť by pak neměl sympatie svého krajana, který kdysi odmigroval do Prahy.

Totožnou řeč umí najít v ekonomické a daňové oblasti, stejně jako v efektivním řízení státního aparátu. Nejsilnějším aktuálním společným jmenovatelem Babiše, Fica i Zemana je však uprchlická krize a obavy vznášející se nad obyvatelstvem postkomunistické části Evropy.

Babiš už Fica opakovaně pochválil a podpořil i nápad KDU-ČSL, aby se Sobotkova vláda připojila k návrhu Slovenska na svolání mimořádného summitu EU k bezpečnosti — po silvestrovském výtržnictví na náměstích německých měst. Těžko si představit jaké návrhy by tam chtěli Slováci a Češi prosadit, ale gesto je to významné. Hodí se koneckonců před slovenskými i českými volbami.

K tématu se Andrej Babiš velmi obsáhle vyjádřil i 13. ledna v MF Dnes. Demokratickou levici by mělo například zajímat, jak manipulativně staví rovnítko mezi přistěhovalce a levicové voliče. Jmenovitě mluví o voličích francouzského prezidenta Hollanda. A dodává, že „někteří lidé říkají, že migranti jsou levicoví voliči živení ze sociálních dávek.“ Dál si pak stěžuje, že „Evropa je extrémně sociální a to je neudržitelná situace“.

Pozoruhodná je i Babišova slabost pro zbrojní průmysl. Zatím mluví jen o výzbroji pro armádu. Vůbec by mě ale nepřekvapilo, kdyby příště hájil děsivý americký princip, podle něhož má každý právo vlastnit zbraň a sám se bránit hrozbám.

Nasazuje na Německo, Švédsko i Řecko. Odmítá vývoz multikulturalismu ze Západu do střední Evropy. Nezapomíná ani naznačit, jak je jeho prozřetelnost oceňovaná též zahraničními státníky, byť jen v rozhovorech mezi čtyřma očima.

↗

 Babiš může pomoci umést Zemanovi cestu k druhému volebnímu období a prezident může být nakloněn jmenovat Babiše po sněmovních volbách premiérem. Repro DR 

Připomíná to orloj, kde jedno kolečko zapadá do druhého. Všechno má svůj smysl a svoji logiku. Také to, že obsáhlé interview v MF Dnes nevyšlo na běžném místě rozhovorů, ale na zvláštním místě (nejspíš aktuálně), a že je neobyčejně vstřícně vedl jindy břitký samotný šéfredaktor Jaroslav Plesl. Ten samý, který pro Babiše a ANO odvádí neuvěřitelný kus práce. Například vířením prachu kolem e-mailové korespondence, kterou neonacisté ukradli ze schránek ministerského předsedy a jeho politického poradce.

Ano, jsem poněkud zaujatý. Pan Plesl se totiž na stránkách listu nedávno tvářil, že díky pokladu na webu White Media objevil nit mezi mojí osobou a sociální demokracií. Přitom o mém působení v Masarykově demokratické akademii, jež je už sto dvacet let sociálnědemokratickým think-tankem, politicky gramotní jedinci vědí již léta.

Trumfnul jej snad jen Erik Best, který zase z mého dojmu, že se neonacisté pokoušejí o plíživý převrat, vyvodil, že hraju podle not agentury Bison&Rose, jež snad měla podobnou formulaci před léty vsunout do nějakého Sobotkova projevu. Pokud je pravda, že lidé z této agentury pomáhají především ministrovi vnitra, mohl si pan Best dohledat, jak se stavím k němu i jeho migrační politice. Tím by ale byly konspirační teorie poněkud naleptány…

Nezávislá média jako přítěž

Přes tuto osobní odbočku se vracím k Babišovu vlivu na žurnalistické prostředí. Zatím jen těží ze symbiózy politické, ekonomické a mediální moci, která má svoje hranice. Ty ale nejsou dané jednou pro vždy, stačí se podívat do sousedního Polska, kde si nacionalistická vláda dělá z médií veřejné služby slouhy.

U nás si Babiš na ně zatím jen vehementně stěžuje. Časem však může mít sklon prezentovat u občanů populární názor, že nezávislá — tak zvaná veřejnoprávní — média jsou stejná hloupost jako koncesionářské poplatky a že smysl má jen soukromé, nebo státní vlastnictví. Buďme ve střehu.

Není nutné šířit paranoidní či hysterické obrazy, jak se to stává lídrovi opoziční TOP 09 Miroslavu Kalouskovi. Andrej Babiš umí chodit po laně. Ví, že některé kouty jsou mu — zatím — zapovězeny. Kdyby se ale naskytla příležitost a vhodná politická konstelace… Zkrátka důvěřujme, ale prověřujme. To platí pro analytiky, novináře i demokratické politiky.

Moc je neuvěřitelné afrodisiakum. Zmátla již nejednoho kabrňáka. To vám jednou něco vyjde, pak si začnete budovat renomé miláčka chudých i bohatých, prostých i vlivných, postavíte armádu upřímných fanoušků i nájemných přisluhovačů, rozehrajete pár riskantních partií… a už jen čekáte, kdy vám spadnou do klína i statky, na něž by běžný politik či podnikatel nedosáhl ani náhodou.

Tam pak ovšem začíná jiný příběh. Příběh střídání liberální demokracie a právního státu režimem s onačejšími sekáči, kteří se, jak praví klasik, jen tak nezakecají.