Ve své eseji Kalifornská výzva píšete o společnostech založených na nových technologiích, jako je Uber nebo Airbnb. Většina lidí je vnímá jako aplikace, které nám ulehčují život. Méně už o nich smýšlí jako o společnostech s vysokými zisky, které zneužívají principy sdílení. Proč je nemůžeme chápat pouze jako technologickou vymoženost a jaká rizika s sebou nesou?

Původní nápad, který stál u zrodu třeba Airbnb, nebyl špatný. Přišel v době ekonomické krize, kdy lidé potřebovali peníze a Airbnb představovala online platformu, skrze kterou mohli někomu pronajmout volný pokoj a přivydělat si. Chvíli se zdála být skvělou myšlenkou. Když cestujete, je příjemnější bydlet v bytě s kuchyní namísto hotelového pokoje. Potom však nápadu využili realitní společnosti.

V mnoha velkých městech přišli na to, že vydělají víc peněz, když budou byty pronajímat turistům, než místním. V San Franciscu, Berlíně, ale také v Praze se najednou objevila celá řada vlastníků nemovitostí, která začala vystěhovávat původní nájemníky. Nezajímá je, co se nimi stane, prostě byty pronajmou turistům. Nejenže lidé přichází o bydlení, navíc v době, kdy jdou ceny nájmů nahoru, trpí také městské čtvrtě samé. Sousedství neobývají lidé, kteří tam žijí, znají se a vytváří komunitu, ale neustále se proměňující zástupy turistů.

Samozřejmě nemám nic proti turistům ve městech. Někdy je ale něčeho příliš. Je to jako s čokoládovým dortem: dát si jeden kousek je v pořádku, ale sníst celý? To vám neudělá dobře. A stejně je tomu s Airbnb.

V čem se Airbnb liší od běžného hotelu a proč pro ni neplatí podobná pravidla?

Společnost Airbnb nerada platí daně. Běžné hotely musí odvádět místní poplatky. Výnosy z ní jsou důležitou součástí veřejných rozpočtů měst, z nichž se financuje veřejná doprava, vzdělání a další potřebné věci. Víte co ale říká Airbnb? My nejsme hotel, jsme technologická společnost. Jsme jen aplikace, která propojuje lidi, co chtějí pronajímat a co si chtějí pronajmout byt. Jsme jen prostředníkem, pokud tedy chcete někoho zdanit, zdaňte pronajímatele. Když jim odpovíte, dobrá, dejte nám jméno pronajímatele, abychom ho mohli zdanit, řeknou: to nemůžeme kvůli ochraně osobních údajů.

Hodně měst se nyní pokouší Airbnb regulovat. Nesnaží se ji úplně zakázat, ale uvědomují si, že se byty, kde mají bydlet místní, nemůžou všechny proměnit v hotelové pokoje. Proto nastavují limity. Snaží se omezit počet dní v roce, kdy lze byt pronajmout. Případně dovolí pronajmout pouze jeden pokoj a celý byt jen v případě, když odjedete na dovolenou. Problémem ovšem je, že se městům nedaří tyto regulace vymáhat, neboť jim Airbnb odmítá poskytnout potřebná data. Nevíte, kdo je pronajímatelem, zda je na dovolené, zda pronajal celý byt nebo jeden pokoj atakdále. Znovu a znovu se ukazuje, že bez dat zkrátka města nic nezmůžou.

Airbnb nedodržuje stejná pravidla jako hotely, ani pronajímatelé je nedodržují. Když vedete hotel, musíte třeba prokázat, že splňujete bezpečností předpisy. Airbnb nemusí, a to je velký problém. Znám nespočet příběhů, kdy si lidé pronajali byt a něco se jim stalo, protože nebyl v pořádku. Airbnb se vždycky zbaví viny, protože se označí za pouhého prostředníka. A kdo je tedy na vině? Nemůžete žalovat pronajímatele, často to jsou lidé, kteří nemají peníze, ani pojištění. Na rozdíl od hotelů. Například ve Spojených státech dokonce platí zákaz využívat pojištěný dům ke komerčním účelům.

Jedno chci ale zdůraznit. V současné digitální společnosti je nejdůležitější otázkou, kdo má přístup k datům a jaké jsou vlastně povahy. Debata se o tom teprve začíná vést a odpovědi jsme se ještě zdaleka nepřiblížili.