Zároveň s parlamentními volbami proběhlo v Praze 1 místní referendum. Otázky se týkaly zákazu elektrických koloběžek, provozování ubytování typu Airbnb, hluku, prodeje alkoholu ve večerkách po 22. hodině nebo zřízení veřejných toalet. Přestože městská část referendum takřka vůbec nepropagovala, účast byla překvapivě vysoká: hlasovalo 45 procent všech oprávněných voličů, přičemž volební účast na Praze 1 byla 65 procent. Je vidět, že témata obyvatele skutečně zajímala. Odpovědi byly navíc velmi jednoznačné — s výjimkou jedné otázky panovala shoda 76 až 90 procent. Jaké poučení si z tohoto referenda můžeme vzít my všichni?

Na složité otázky jednoduchou odpověď?

Referenda nutí odpovědět „ano“ nebo „ne“ i na komplikované otázky, které nemají jednoduché řešení. Lidé často hlasují bez hlubší znalosti problematiky, pod vlivem emocí nebo mediálních zkratek. Většina lidí také nezná právní limity ani kompetence samospráv. Mnozí si ani nepřečtou pozorně otázky — a ty bývají často formulovány nejednoznačně či návodně.

Na preciznosti znění otázek přitom záleží: jinak se referendum může ptát i na věci, které jsou právně neproveditelné nebo je vypisovatel referenda vůbec nemůže ovlivnit. Když všechny tyto vlivy sečteme dohromady, výsledky referenda mohou být sice jednoznačné, ale obsahově prázdné nebo dokonce klamavé — a přesto jsou pro politickou reprezentaci závazné.

Zákazy, které nejdou vydat, a pravomoci, které neexistují

První dvě otázky referenda se týkaly elektrických koloběžek. Ta první požadovala jejich úplný zákaz na území Prahy 1. Prostá odpověď „ano“ nebo „ne“ donutila obyvatele, kteří dlouhodobě vnímají elektrokoloběžky v centru jako problém, hlasovat pro „ano“. Tím ale — často nevědomky — hlasovali pro zákaz všech koloběžek, včetně soukromých, a přísně vzato koloběžek nejen na ulici, ale i na soukromých pozemcích.

Problém přitom není v samotné existenci a používání elektrokoloběžek, ale v tom, že uživatelé, a především jeden provozovatel tzv. sdílených koloběžek, pronajímaných pomocí aplikace na ulici, nedodržují pravidla. Občany irituje zejména jízda po chodníku nebo odkládání koloběžek kdekoliv.

Referendum však požadovalo plošný zákaz všech elektrokoloběžek, a to i těch, které lidé používají pro vlastní dopravu. Přitom právě elektrokoloběžky — podobně jako elektrokola — představují efektivní a poměrně ekologický způsob pohybu po městě ucpaném auty.

Výsledek referenda je závazný, takže by Praha 1 měla podle něj elektrokoloběžky zcela zakázat. Samospráva městské části ale takovou pravomoc nemá. Vyhlášku, která by zákaz teoreticky mohla provést, může vydat pouze hlavní město.

Jiným způsobem realizace zákazu by mohlo být stanovení zakázané zóny dopravními značkami po celém obvodu městské části, což by teoreticky mohly provést dva silniční správní úřady, Úřad městské části Praha 1 a Magistrát Hlavního města Prahy, při výkonu státní správy.

Státní správě však nelze referendem nic přikazovat. A i kdyby úřady k realizaci zákazu tímto způsobem přikročily, správní soud by zákaz ji pravděpodobně zrušil. Zakázat obecně všem provoz jednoho druhu jízdního kola, což elektrokoloběžka podle zákona je, totiž není přiměřené ochraně veřejného zájmu, kterou zákaz sleduje.

Druhá otázka se týkala opět elektrických koloběžek, tentokrát však nikoli zákazu, ale neurčitě formulovaného „omezení jejich provozu na veřejných prostranstvích Prahy 1“. Ani tady nebylo specifikováno, že by se mělo jednat pouze o sdílené elektrokoloběžky, takže by se ono „omezení“ mělo vztahovat na všechny. Hlavní problém ale spočívá v tom, co se rozumí „veřejnými prostranstvími Prahy 1“. Většina lidí si představí všechny ulice, náměstí a parky na Praze 1, ale městská část jich má ve správě jen zlomek a jen o těch může rozhodovat. Naprostou většinu spravuje magistrát nebo jeho organizace, zejména Technická správa komunikací.

V praxi by tak mohl vzniknout absurdní stav, kdy by se například na střední část Uhelného trhu či Klárova vztahovala jiná pravidla než na jejich okraje. Výsledkem by byla jen změť dopravních značek a nejasností. Naštěstí tato otázka nehovoří o zákazu, ale pouze o „omezení provozu“, takže se vedení Prahy 1 z ní bude moci poměrně snadno vyvléknout.

Když se referendum ptá na to, co už dávno platí

Třetí otázka referenda se týkala přijetí opatření proti ubytovávání v bytech. Jaké konkrétní opatření se tím myslí, ale referendum neupřesnilo. Ubytovávání typu Airbnb v bytech kolaudovaných k bydlení je přitom už dnes v rozporu se zákonem — není tedy nutné přijímat nové vyhlášky, jež navíc spadají do gesce magistrátu, ale spíš důsledně vymáhat ty stávající. Praha 1 by měla posílit počet úředníků, kteří by tuto agendu kontrolovali, a zároveň více tlačit na stavební úřad.

Otázkou ovšem je, proč se referendum vůbec nezmínilo o připravovaném registru eTurista, který má evidovat tento druh ubytovávání. Hrozí totiž, že do něj budou zapsány i byty určené k bydlení — tedy využívané v rozporu se zákonem, čímž by se z eTuristy stal v podstatě registr nelegálních provozoven.

Návrh eTuristy spolu s novelou zákona o cestovním ruchu už leží ve sněmovně a čeká na třetí čtení. Vyplývá z evropského nařízení, které bude nutné implementovat, a tedy se jím bude muset zabývat i nová sněmovna. To, jak nakonec eTurista dopadne, bude mít na obyvatele Prahy 1 mnohem větší dopad než nějaké vágní „opatření“.

Praha 1 chce měnit zákony, ale nemůže

Další tři otázky referenda se týkaly nočního klidu, prodeje alkoholu a hluku z venkovních produkcí. Obyvatelé se měli vyjádřit, zda má Praha 1 „usilovat“ o legislativní řešení, které by postihovalo původce rušení nočního klidu, zakázalo prodej alkoholu po 22. hodině ve večerkách nebo omezilo nadměrný hluk z hudebních akcí ve veřejném prostoru.

Na první pohled to zní rozumně. Problém je v tom, že Praha 1 nemá nástroje, jak takové věci skutečně ovlivnit. Legislativním řešením by mohla být obecně závazná vyhláška — ta je však v gesci hlavního města. Další možností by byla novela zákona nebo prováděcí vyhlášky, což je ale záležitost parlamentu nebo ministerstev. A tzv. zákonodárnou iniciativu, tedy možnost předkládat sněmovně návrhy zákonů, má pouze hlavní město Praha jako celek, nikoli městské části.

Jinými slovy, Praha 1 nemůže vydávat vyhlášky ani měnit zákony. Co tedy může dělat? V zásadě jen iniciovat jednání s magistrátem — a k tomu skutečně žádné referendum nepotřebuje. O to méně, když je koalice na magistrátu i Praze 1 v tomto volebním období složena v podstatě ze stejných politických stran. Na druhou stranu, jednoznačný výsledek referenda může vedení městské části alespoň posílit pozici při vyjednávání s magistrátem.

To, co opravdu můžeme: záchodky

Poslední, sedmá otázka referenda se týkala zajištění alespoň dvou bezbariérových veřejných toalet zdarma na území Prahy 1, přístupných nonstop. Překvapivě právě otázka veřejných toalet rozdělovala místní politickou reprezentaci.

Zatímco postoje veřejnosti k ostatním tématům byly už dávno známé — a často se promítly i do předvolebních slibů — k otázce veřejných záchodků jsme doposud žádný jasný názor obyvatel neměli.

Účastníci referenda však bezplatné záchodky podpořili nejvíce jednoznačně ze všech otázek — 90 procent hlasovalo pro. A protože jde zároveň o jedinou věc, kterou může Praha 1 skutečně sama realizovat, je velmi pravděpodobné, že hlavním hmatatelným výsledkem celého referenda budou za nějaký čas právě veřejné toalety.

Politika na Praze 1 tím vším dost připomíná slavný francouzský román Zvonokosy, jehož děj se točí kolem stavby veřejných záchodků a radničních půtek. Tady se děj sice odehrál v reálu, ale pointa je podobná: utratili jsme půl milionu za to, abychom zjistili, jestli lidi chtějí záchodky.

Naštěstí kromě dvou veřejných toalet přineslo referendum ještě jeden výsledek — možná méně hmatatelný, ale o to důležitější — jasnou zprávu o tom, jak moc obyvatele trápí alkoturismus, hluk a každodenní tlak, který proměňuje centrum města v turistický lunapark.