Podle Metropolitního plánu Prahy bude možné postavit až 49 milionů metrů čtverečních, což by přepočteno na byty bylo zhruba 350 000 bytů pro půl milionu obyvatel. Je Metropolitní plán, který má ambici přestěhovat do Prahy tolik lidí, jako má Brno a Olomouc dohromady, skutečně plánem pro 21. století, jak tvrdí jeho autoři? Jaký je duch pražského plánování šestatřicet let po revoluci? A je, nebo není územní plánování ideologickou otázkou?

Metropolitní plán je budoucí územní plán Prahy, dokument, který rozhoduje, co a kde se bude moct stavět na celém území Prahy na desítky let dopředu. Připravuje se už přes třináct let, hlavní projednání proběhlo v roce 2022 a nyní prochází — ze zákona — takzvaným opakovaným veřejným projednáním. Po vypořádání připomínek a schválení zastupiteli, což se očekává v červnu příštího roku, vstoupí v platnost.

Nová verze, staré problémy

Od okamžiku, kdy byla zveřejněna jeho upravená verze, aktivní lidé napříč Prahou upozorňují, co v něm zase našli za průšvihy: výrazné zahušťování zástavby bez odpovídající infrastruktury, rušení či oslabování ochrany zeleně a sídlišť, možnost navýšit kapacitu nové zástavby bez dostatečných požadavků na školy, školky, zdravotní a sociální služby nebo přílišnou benevolenci vůči developerům na úkor veřejného prostoru.

Proč na to upozorňují až teď? Zatímco developeři si na magistrátu „podávají dveře“, veřejnost má přístup omezený na krátká časová okna několika týdnů — buď jen podle zákonného minima, nebo o týden delší. Během třinácti let byly tyto termíny tři: v létě 2018, v květnu a červnu 2022 a nyní do 3. prosince 2025. Mezitím se Metropolitní plán výrazně měnil.

Roky prý neexistoval, přitom měl šestnáct skříní

Namísto projednávání na veřejném výboru územního rozvoje zřídilo politické vedení magistrátu neveřejnou Komisi pro Metropolitní plán, obsazenou víceméně stejnými lidmi jako výbor. Magistrát dlouhé roky odmítal veřejnosti přístup ke spisu — přestože je příprava územního plánu ze zákona veřejná — a dokonce tvrdil, že spis neexistuje.

Arnika vedla s magistrátem soudní spor, a teprve když jí Nejvyšší správní soud dal za pravdu, magistrát přiznal, že spis Metropolitního plánu existuje — a že se jedná o šestnáct skříní plných dokumentů.

Ani rozsudek veřejnosti k přístupu příliš nepomohl a magistrát nadále ztěžoval přístup, dokud plán nedošel do fáze povinného zveřejnění ze zákona. Tím bylo veřejné projednání v roce 2022.

Od té doby se Metropolitní plán opět výrazně měnil a opět — navzdory rozsudku — bez informování veřejnosti. Neposkytování informací magistrátem se Arnice po letech tahanic podařilo prolomit až v létě roku 2024. Dnes — po zveřejnění verze 2025 — aktivní občané a někteří politici z městských částí upozorňují, jaké sporné developerské projekty Metropolitní plán umožní a kde je jaká zeleň či vybavenost sídlišť v ohrožení.

Hlavní rozdíl mezi verzemi z roku 2022 a 2025 totiž není v regulaci historického centra, kterou uhájilo Ministerstvo kultury, ani v podmínkách ochrany některých přírodních parků, které uhájilo Ministerstvo životního prostředí, ale v tom, kde Metropolitní plán umožní další výstavbu developerům a kde ji ještě navýší.

Rok 2025 a stále bojujeme proti komunismu?

V úvodní řeči na veřejném projednání minulý týden náměstek pro územní rozvoj Petr Hlaváček neřešil, co Metropolitní plán Pražanům přinese, ale mluvil o komunistickém plánování a nutnosti ho konečně překonat.

Jak někdo může něco takového říct šestatřicet let po revoluci? V době klimatické krize a financializace bydlení, kdy byty stále častěji slouží jako investiční nástroj pro ukládání kapitálu globálních firem i velkých investorů, místo aby primárně sloužily k bydlení, a ve státě, který je podle žebříčku The Economist druhý nejvíce oligarchizovaný hned za Ruskem?

Problém už dávno není, že by se Praha plánovala „jako za komunistů“. Problém je, že město nedokáže řešit přebujelou automobilovou dopravu a tepelný ostrov města, vzdorovat financializaci bydlení a systému, kde si každý developer urve, co může — ne náhodou jsou vlastníci největších developerských firem v žebříčku nejbohatších Čechů.

Jenže tady skutečně nejde o současné problémy města, ale o hluboce zakořeněný generační rámec, v němž je boj proti komunistickému plánování stále součástí profesní identity.

Město očima generace Zlatých orlů

Pražský náměstek pro územní rozvoj Petr Hlaváček a hlavní autor Metropolitního plánu Roman Koucký jsou typickými představiteli takzvaných Zlatých orlů — generace architektů, kteří studovali v osmdesátých letech a zažili sametovou revoluci buď přímo na škole, nebo těsně po ní. Najednou měli otevřený svět: možnost cestovat a získávat zakázky téměř bez pravidel.

Po roce 1990 se zlatí orli stali klíčovými tvůrci české architektonické scény a vlivnými jsou dodnes. Tato generace se prosadila v době, kdy byla pravidla městského plánování slabá nebo nejasná, a dokázala s tím pracovat. To jim otevřelo prostor pro velké projekty — ale zároveň je to formovalo v přesvědčení, že flexibilita pravidel je přirozenou součástí procesu.

Některá jejich díla jsou geniální a právem učebnicová, ale přesvědčení o vlastní genialitě má i své limity. Územní plánování totiž není nestojí na geniálních autorech, ale na mezioborové spolupráci urbanistů, sociologů, ekologů, ekonomů a dalších profesí.

Rozvoj města musí být založen na vyhodnocování dat o srovnávání, nebo zvyšování nerovností ve společnosti, jeho základ musí tvořit právo na město a participace lidí, kteří v něm žijí.

Moje generace proto upozorňuje, že rozvoj Prahy by už neměl být v duchu divokých devadesátek „kdo si co urve“, ale demokratický, jako v západoevropských městech, například ve Vídni, se silnou rolí města, které zajišťuje dostupné bydlení a veřejnou vybavenost, a skutečnou participací obyvatel.

Metropolitní plán nechává vše na neviditelné ruce trhu. Jenže to není žádná neviditelná ruka trhu, ale viditelná ruka developerů. Reálný vliv developerů byl po celou dobu přípravy Metropolitního plánu výrazně silnější než vliv veřejnosti. Jejich přístup k informacím a klíčovým rozhodnutím i lidem byl v praxi lepší. A to je systémový problém, ne pouhé selhání jednotlivců.

Metropolitní plán je nastaven podobně jako kuponová privatizace v devadesátých letech: tehdy se také lidé dělili na ty, kteří měli správné kontakty, uměli využít příležitosti a získat z nich peníze a vliv, a pak ty, kteří tu možnost neměli. V procesu tvorby Metropolitního plánu jsou těmi prvními developeři — a těmi druhými veřejnost.

Po celou dobu přípravy Metropolitního plánu stojí veřejnost v podstatě stranou. A to i přesto, že město pořádá debaty a objíždí Prahu s participačními „kontejnery“. To všechno však působí spíše jako pozlátko v systému, kde se skutečná rozhodnutí dělají jinde. Veřejnost má sice formální možnost připomínek, ale v praxi je její vliv zanedbatelný.

Plán, který má určovat budoucnost města pro všechny, se tak stane především nástrojem pro zajištění dalších miliardových zisků pro několik vyvolených — skutečné vládce Prahy — a obyvatelé budou těmi, kdo ponesou následky: ještě dražší bydlení, přehřáté zabetonované město místo zeleně, chybějící školky, školy a nedostupné sociální služby včetně domovů pro seniory.