Destinace napříč Evropou s plížícím se létem opět otevírají náruč neudržitelně cestujícím turistům. Debata o tom, že a jak bychom měli změnit způsob, jakým cestujeme, ani v důsledku naší koronavirové zkušenosti přitom prakticky nezačala. 

Platforma, která kdysi sdružovala tuláky snažící se cestovat s respektem ke svému okolí, se naopak mezitím řítí do záhuby. Řeč je o Couchsurfingu, největší sociální síti propojující nezištné hostitele a cestovatele na celém světě.

Když jsem se ke svému couchsurfingovému účtu pokusila před pár dny přihlásit, místo zpráv od přátel či potenciálních hostů se přede mnou otevřela platební brána. „Jakožto členové Couchsurfingu všichni věříme ve větší hodnoty, než jakými jsou peníze, vlastnictví, status,“ zněla první věta pod výběrem ze dvou možností: platit dva a půl dolaru měsíčně nebo čtrnáct dolarů ročně. 

Třikrát jsem se pokusila částku neúspěšně uhradit, načež jsem si uvědomila, že moje dříve nejoblíbenější sociální síť už mi nestojí ani za telefonát do banky. „Zašli jste tak daleko, že i kdybyste své rozhodnutí odvolali hned zítra, už bych nestál o to se vrátit,“ zní jeden z mnoha kritických vzkazů vedení Couchsurfingu, publikovaných ve facebookové skupině pražských uživatelů. 

Nejde o dva a půl dolaru. Netransparentní a předem neohlášené zpoplatnění Couchsurfingu není ničím jiným než přirozeným vyústěním dlouhodobé zvůle majitelů sítě, kteří někdejší digikrálovství solidarity přetvářejí v byznys s cool fasádou. 

Sen, který se stal skutečností

Když Američan Casey Fenton v roce 1999 ukořistil levnou letenku na Island, placené ubytování v jedné z nejdražších zemí světa si jakožto student dovolit nemohl. Hacknul proto databázi rejkjavícké univerzity a kontaktoval s žádostí o přespání patnáct set náhodných studentů. Obdržel desítky kladných odpovědí.

Pobyt nakonec strávil u bluesového zpěváka a o pět let později založil Couchsurfing. Síť se záhy stala domovem nonkonformních dlouhodobých cestovatelů s krosnou na zádech, kteří o existenci sítě nadšeně informovali sobě podobné tuláky. Couchsurfeři zpravidla cestovali s nízkým rozpočtem, zato pomalu a s upřímným zájmem poznat přírodu, autentickou kulturu a příběhy místních lidí. Právě to síť propojující cizince s místními umožňovala. A když se usadili, s radostí vítali hosty u sebe doma.

Počet členů se prvních pár let pohyboval v řádech stovek tisíc. Správa stránky závisela výhradně na tisících pro myšlenku zapálených dobrovolníků. Ve velkých městech vznikaly místní komunity couchsurferů, které měly na síti svou skupinu a na něž bylo možné se po příjezdu do nového města obrátit s žádostmi o radu, nocleh či společně strávený čas.

Vybírat sebemenší poplatek za ubytování bylo od počátku zakázáno — platforma stála na důvěře, solidaritě a touze po setkáních s otevřenou myslí. Aktivní členství na Couchsurfingu bylo vnímáno jako záruka svobodomyslného a ohleduplného charakteru člověka, s nímž je radost se sdružovat. Pro milovníky odlišných kultur a zemí znamenal Couchsurfing bez nadsázky sen, který se stal skutečností.

Fentonovy letité snahy získat pro své digitální dítě statut neziskové organizace však vyšly vniveč. A tak do hry vstoupil kapitál…

Hlad po růstu

V roce 2011 se Couchsurfing, čítající již tři miliony uživatelů, stal takzvanou B korporací, tedy veřejnosti prospěšnou společností chovající se zodpovědně vůči zaměstnancům i životnímu prostředí. Rozčarování couchsurferských veteránů Fenton ředil frázemi o tom, že díky tomu bude moct Couchsurfing plnit své poslání „vytvářet svět snů, v němž lidé oceňují jinakost“ svědomitěji než doposud. Opakovaně členy ujišťoval, že služby Couchsurfingu zůstanou navždy bezplatné.

Během jediného roku do Couchsurfingu investovaly dvaadvacet milionů dolarů společnosti ze Sillicon Valley, jimž síť založená na myšlence nezištné pomoci cizincovi posloužila jako líbivý šperk v portfoliu. Couchsurfing si najednou mohl dovolit platit pronájem okázale hipsterských kanceláří v San Franciscu či tým stálých zaměstnanců s výstavními životopisy. Síť, která se od počátku vymezovala proti ziskovosti, se vydala na cestu klasického technologického startupu poháněného hladem po růstu.

Neštěstí změny spočívalo především v tom, že ze dne na den vyrostla zeď mezi uživatelskou komunitou a týmem správců. Noví zaměstnanci s Couchsurfingem často neměli zkušenost a nerozuměli tomu, jak komunita funguje. Uživatele zahrnuli PR spamy informujícími třeba o tom, jak pěkně vypadá nový web, zatímco staří členové bezmocně pozorovali zánik výsledků svého letitého dobrovolnického úsilí. S novým webem zmizely skupiny místních komunit, které hrály důležitou roli v otázce pospolitosti a bezpečí. Lidé ve vedení firmy i řadoví zaměstnanci se nezdravě často střídali.

Prvním varováním před ziskuchtivým uvažováním vlastníků sítě byl pokus o zpoplatnění každého jednotlivého pobytu v roce 2016. Pokud hostitel přijal žádost hosta o nocleh, host mu mohl pobyt potvrdit, pouze pokud uhradil tři dolary. Ty však putovaly síti, nikoliv člověku, který nabízel nocleh a ukrojil si tak ze svého soukromí, pohodlí či obsahu ledničky. Změna se však potázala s odporem a po měsíci se Couchsurfing vrátil k bezplatnosti služeb.

Mezitím k radosti vedení firmy narostl počet členů na dnešních dvanáct milionů. Mezi nimi se proplížili na síť i oportunisté, kteří v otevřenosti komunity zavětřili benefity: lovci suvenýrů a selfíček, vnímající síť jako hostel zadarmo či, ještě hůř, sexsurfeři, kteří si platformu spletli se seznamovací aplikací. Počet surferů násobně převýšil počet hostitelů.

Přesto Couchsurfing nadále zůstával nádherným virtuálním kontinentem, na němž mohl uživatel zacházející se sítí obezřetně a pečlivě potkávat fascinující lidské existence. Sama jsem se na síť zaregistrovala až v roce 2013, kdy už hromadná setkání couchsurferů připomínala spíše rychlorande, případně povrchní přehlídku cestovatelských eg. Přes Couchsurfing jsem dostávala čím dál více neosobních Ctrl+V zpráv od potenciálních hostů či domnělých dobyvatelů ženských klínů.

I tak jsem však mezi svými hosty a hostiteli nalezla cenné přátele, s nimiž jsem v kontaktu doposud. Couchsurfingu vděčím za hovory hluboké i bezstarostné, za hodiny spontánního tance i smíchu, za mozaiky okamžiků, v nichž jsem se zalykala štěstím. Třeba můj poslední hostitel, teprve osmnáctiletý Australan s vlasy vyšisovanými oceánem a sluncem, mně pozval do „své“ jeskyně v okouzlující španělské Granadě a s jeho jeskynními přáteli jsem zažila tři neuvěřitelné dny bezčasí zakončené celonočním večírkem v olivových hájích.

Čím dál častěji se však stávalo, že ke mně couchsurfer natočil svou tvář, aby se hlasem ztěžklým zklamáním zeptal: „Nemáš pocit, že se Couchsurfing mění?“

Nejde o dva a půl dolaru

Couchsurfing obhajuje své nynější rozhodnutí zpoplatnit ze dne na den i pouhé přihlášení do sítě ekonomickými dopady koronavirové krize, respektive sníženým zájmem investorů a sníženou návštěvností webu. Tedy úbytkem příjmů z reklamy. 

I v dubnu však web Couchsurfingu navštívilo milion čtyři sta tisíc lidí. Před propuknutím koronaviru Couchsurfing navštěvovaly čtyři miliony lidí měsíčně a patřil mezi deset tisíc nejužívanějších webů na světě.

Provoz platformy s patnácti miliony uživatelů samozřejmě není levná záležitost. Jenže majitelé sítě s uživateli nikdy svou finanční situaci nekomunikovali, přestože se ve svém otravném PR nepřestávají ohánět slovíčkem komunita. Ohledně svého nakládání s penězi zůstávají naprosto netransparentní. Kam zmizely miliony ze Sillicon Valley? Kam zmizely miliony, které tak moc navštěvované stránce přinášela reklama, ptají se teď právem uživatelé. 

Co však uživatele mrzí vůbec nejvíce, je způsob, jakým si Couchsurfing o peníze říká. Administrátoři lkají, že Couchsurfing finančně podporovala formou dobrovolné verifikace profilu, která stála šedesát dolarů ročně, pouhá čtyři procenta aktivních členů. Jenomže nesmyslně zpoplatněné ověření adresy a telefonního čísla bylo vždy prezentováno jako nadstandardní bezpečnostní prvek — v praxi s nulovým efektem — nikoliv jako způsob podpory milované síti. Verifikovaný profil přitom nemá ani sám zakladatel Fenton.

Pro mnoho členů Couchsurfing přes všechny změny nadále znamenal vysněnou planetu, kterou by ochotně podpořili, pokud by je o svém strádání včas informovala a požádala o pomoc slušně. Ani lidé, kteří u sebe dlouhá léta důvěřivě vítali cizince a umožňovali tak fungování komunity, však nestáli firmě za e-mail, který by je o plánované změně zpravil. Přitom i oni — nezištní hostitelé — musejí samozřejmě platit. 

Jediný, koho se povinný příspěvek netýká, jsou lidé s předplacenou verifikací profilu a občané vybraných zemí globálního jihu, kteří jsou odříznutí od mezinárodního bankovního systému. 

Uživatelé ze dne na den ztratili přístup ke svým po léta budovaným profilům, zprávám a kontaktům na přátele. A i kdyby zanedbatelnou částku uhradili, dost možná se se svými přáteli beztak nebudou moci spojit, protože ji z principu neuhradí oni. Stejně tak až budou surfeři hledat hostitele, pravděpodobně jim budou ve vyhledávání vyskakovat profily lidí, kteří se na tomto divadle odmítají nadále podílet. Lze přitom očekávat, že odejde právě jádro nejaktivnějších a nejzarytějších srdcařů, kteří u sebe doma ubytovali stovky lidí.

Přestože správci Couchsurfingu zpoplatnění členství prezentují jako poslední možnost, jak síť zachránit, paradoxně tak urychlili její pád. Někdejší couchsurfeři již hromadně migrují na jiné platformy, a to zvlášť na BeWelcome. Ta má sice poněkud obstarožní web, ale spravují ji dobrovolníci a funguje naprosto transparentně, s rozpočtem v řádu nízkých tisíců dolarů ročně.

Couchsurfing nebyl pouhou sítí, ale érou v životě mnoha tisíců lidí. Pro svou výpravu na kapitalistické scestí si však smrtelnou ránu zřejmě zaslouží. Původní myšlenka naštěstí žije dál.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.