Centrální část hlavního města Prahy se dlouhé roky snaží bojovat s nočním hlukem, který nedá spát jejím obyvatelům. Lépe řečeno, o boji proti nočnímu hluku místní politici mluví už několikáté volební období a zkoušejí různá málo či ještě méně účinná opatření, aby pak před volbami nabídli svým voličům další prázdné fráze.

Voliči, tedy lidé s trvalým bydlištěm v lokalitě, mezitím rok od roku ubývají, protože „párty průmysl“, který se jim se všemi svými negativními projevy nastěhoval přímo pod okna domů, v nichž dlouhé roky spokojeně žili, zasahuje život v lokalitě stále silněji, zejména v některých ulicích na Starém Městě v okolí Dlouhé třídy.

Když v roce 2018 na jednání zastupitelstva radní pro bezpečnost, veřejný pořádek a legislativu Ivan Solil prezentoval více než devadesátistránkovou Analýzu současného stavu a návrh řešení pro zvýšení bezpečnosti a veřejného pořádku v ulicích MČ Praha 1 v období 2018—2022, popsal nejrůznější neduhy, kterými historické centrum trpí.

Téma se komunálním politikům na stůl vracelo opakovaně už tehdy, jak dobře ilustrují starší události. Už například v roce 2014 vycházely články konstatující, že „na hluk v centru Prahy si stěžují rezidenti už dlouho“, jako slepá ulička se ukazovaly například takzvané protikuřácké hlídky, nazývané domorodci někdy „Solilovo komando“. Pokus s instalací měřiče hluku už potom jen podtrhoval bezradnost těchto inovací.

Nikdy se nemířilo k příčině problému a šlo jen o pozdní reakce na jeho důsledky. Oficiální počty hostů v Praze mezitím stále rostly, než nárůst na dva roky přerušila pandemie.

Pravdou ovšem je, že městská část jako taková má velmi omezené možnosti, a pokud se chce za své rezidenty skutečně postavit a bránit jejich právo na spánek, potřebuje důležitého partnera, kterým je hlavní město. Magistrát totiž drží v ruce rozhodující karty, jako je například omezení otevírací doby nočních podniků. V případě opatření na řešení prodeje alkoholu v místních večerkách by bylo ovšem potřeba vystoupat ještě do vyšších pater české politiky.

Je to běh na dlouhou trať. Absolutní nesnesitelnost párty průmyslu se však zpravidla naplno projeví v létě, kdy turistická sezóna vrcholí a lidé v noci potřebují větrat vyhřáté byty historických budov. A to už je pozdě akutní situaci patřičně řešit. Blížící se konec roku obvykle přinese jiné starosti a pokusy vypořádat se systematicky s nočním hlukem proto opakovaně selhávají.

Hluk z dopravy

Noční hluk ale nezpůsobují jen lidé postávající na ulici, případně skupiny táhnoucí se za levným alkoholem, takzvané pub crawls. Jednou z jeho významných složek je i nadměrná automobilová doprava, která v úzkých ulicích Starého Města působí podobnou paseku.

Hluk pneumatik na dlažbě, nastartované motory, hudba z oken nebo neustálé troubení taxikářů, kteří nahánějí návštěvníky barů, jen dotvářejí kulisu, která vybízí k hlasitějšímu hovoru, pokřikování a pouliční zábavě i ve tři ráno. Co víc, k tomu všemu se přidávají pozéři, předvádějící výkon motorů svých aut s upravenými výfuky.

„Předvádění mívá velmi podobný průběh. Řidič vozu si před sebou nechá prostor v délce několika desítek metrů. Následně se prudce rozjede z téměř nulové rychlosti na první rychlostní stupeň. Tím vyžene motor do červených otáček a následně nechá jet automobil bez plynu. Řev motoru, který se line z výfuku je doplněn o chraplání z výfuku s přemíry nespáleného paliva. Pro někoho asi velká zábava. Kulisou pro hluk z motoru jsou nejčastěji úzké ulice Starého Města, kde se řev motoru mezi domy odráží a kumuluje,“ dočteme se v již zmíněné analýze.

Svobodovo absurdní divadlo

To všechno si v dubnu 2019 vedení městské části Praha 1 uvědomilo a pokoušelo se po několik dubnových víkendů omezit vjezd do Dlouhé třídy. S opatřením tehdy souhlasil i pražský magistrát, z důvodu formálních nedostatků jej však zrušil soud. V dalším roce přišel covid a naléhavost přinést uspokojivé řešení problému hluku přinejmenším na dvě další sezóny utichla.

V letošním roce se však téma opět vrátilo. Ožívá v podobě dílčího řešení, kterým má být noční uzavírka pro motorovou dopravu, a to s výjimkou dopravní obsluhy, platná pro celou oblast mezi ulicemi Pařížská a Revoluční, mezi Staroměstským náměstím a nábřežím. Sem spadá právě Dlouhá třída, ale také další problémová místa.

Zákaz nepostihuje noční taxi, které jsou zdrojem většiny problémů, dá se nicméně vnímat jako první krok směrem k nápravě současného stavu, který vyhání domorodce z celé lokality. Jenže dotkněte se dnes individuální automobilové dopravy, a sledujte, co se začne dít v pražské politice.

Silniční správní úřad v souladu se všemi náležitostmi vydal na konci léta opatření obecné povahy a stanovil místní úpravu na pozemních komunikacích v Praze 1. Koncem listopadu se realizuje a Technická správa komunikací hl. m. Prahy montuje značky. Je to výlučně v jeho působnosti, neděje se to bez kontextu, ale naopak ve sledu mnoha historických pokusů ochránit život místních.

Primátor Bohuslav Svoboda se však nechává slyšet, že s úpravou nesouhlasí a rozhodne se „zneplatnit“ legálně zavedené dopravní značení. Nemá k tomu zákonnou oporu, protože to může udělat jedině silniční správní úřad, který je nezávislým orgánem státní správy.

Ke „zneplatnění“ dopravního značení může dojít jen tak, že magistrátní odbor vydá nové opatření obecné povahy, záměr ale předtím musí třicet dnů viset na úřední desce, anebo se obrátit na soud, který by rozhodl, nebo vydat přechodnou úpravu. Nic z toho se však nestalo. Nedošlo ani k havarijnímu stavu, na jehož základě by policie musela rychle jednat a značení dočasně zneplatnit.

K přelepení přesto v odpoledních hodinách 24. listopadu dochází, načež se primátor ještě v ten samý den snaží ze situace vybruslit. On nic, on muzikant. Je s podivem, kam až může vést zastydlá láska k automobilismu, že v důsledku poměrně nevinného opatření se ani hlava hlavního města neštítí překročit své pravomoci. Trochu se obávám, co se stane, až si někdo všimne, že stejný zákaz platí dlouhou řádku let asi na čtvrtině území Prahy 1, a to dokonce celodenní.

Nedovolme historické centrum vybydlet

Odborná veřejnost se shoduje, že s dopravní situací a hlukem je třeba něco dělat a že podobný zákaz je v pořádku. Řeší sice jen menší část problému, protože se nedotýká taxi, a je sám o sobě velmi slabý, protože víme, jak to dopadá se zákazem vjezdu s výjimkou pro dopravní obsluhu.

Přesto jde po příčině a není jen symptomatickou léčbou dnes už chronicky nemocné části historického centra, které trápí státem stále trpěné nelegální ubytovávání turistů v bytových domech, „ažbudeokruhistické“ mýty, bránící veřejnému prostoru se nadechnout, nebo epidemie špatného parkování.

„Jednoduché a rychlé řešení na všechno neexistuje,“ říká se, ale přes pravdivé jádro se tato fráze nesmí stát do nekonečna opakovanou výmluvou místním obyvatelům. Ti už nejspíš ztratili sílu k projevu občanské neposlušnosti, kterou by na problémy centra upozornili, a každá další až komediální, mediálně ovšem nesmírně vděčná událost je vzdaluje naději, že ve své čtvrti budou mít šanci vychovat své děti nebo prožít spokojené stáří.

Problémy historického centra Prahy jsou z většiny specifické a nemají jinde obdoby. Přitom je to nárok místních obyvatel na dodržování nočního klidu, kterému se všude jinde lidé oprávněně těší, co v centru Prahy neplatí. Je jasné, že centrum metropole není tichá samota. Přesto ale místní, zvyklí na leccos, nemohou dlouhodobě žít v nehostinném prostředí, které pomalu požírá veškeré jejich psychické a fyzické síly.

Život v ulicích nedělá neutuchající hluk, praskání výfuků a zvratky před domovními vchody. Bez trvale žijících obyvatel se ulice stávají ulicemi bez života. Už proto si těch pár statečných, nejen ze Starého Města, nepochybně zaslouží zvláštní ochranu, nikoliv přelepit pusu lepicí páskou.