„Zavedení mýtného, tedy zpoplatnění dopravy v celém centru či historických částech města, je v řadě evropských měst standardní a nejspíš se o něm bude jednou uvažovat i v Praze. To ale bude možné až po vyřešení okruhů,“ napsal tým primátora Bohuslava Svobody na sociální sítě v reakci na události vyvolané nedávnou snahou určitých kruhů torpédovat přípravy na zpoplatnění vjezdu do oblasti kolem Karlova mostu, tj. části Malé Strany a okolí Křižovnické ulice.

Že prý se má jednat o celou městskou část Praha 1, kontrola bude probíhat prostřednictvím autíček s kamerami, která dnes hlídají parkování v zónách placeného stání a tak dále. Manipulativní příspěvek převzala během pár hodin celostátní média (například iDnes) a začala mela.

Je to dobrá taktika, jak vodit veřejné mínění na udičce, která funguje spolehlivě v rámci celé dezinformační scény. Vezme se nějaká skutečnost a vylíčí se mnohem dramatičtěji, přehnaně. Potom už stačí jen popcorn do ruky a můžete sledovat, jak se ostatní potí při vysvětlování a uvádění věcí na pravou míru. Čím složitější problematika, tím lépe.

Je to jako půjčit si sousedčino auto, nabourat ho do kandelábru a pak se snažit narovnat zprohýbané plechy a tvrdit, že je jako nové. Třeba je ještě narovnáte a praskliny zalakujete, jenže škoda už byla napáchaná. K některým se ani vaše vysvětlování nikdy nedostane a část lidí bude napořád komentovat původní zprávu a vířit ji v mediálním prostoru pořád dokola.

Zůstane podezření, že to celé byla habaďůra a že onen dobroděj je vlastně hrdina, který donutil autory nějakého opatření couvnout. Příběh, je-li jednou vyřčen, osamostatňuje se od svého autora a žije nadále svým životem, učil nás svým románovým dílem Umberto Eco. I když jsou některé mýty a konspirace vyvráceny, stále se vracejí a my jsme trvale vystaveni nejistotě, zdali poutavý příběh přece jen nestojí na pravdě.

V tuhle chvíli je tedy téměř jedno, jaké opatření by se mělo v centru Prahy skutečně zavádět, pro část lidí se bude napořád jednat o pořádnou nepravost. Co na tom, že se nikdy o území celé Prahy 1 nejednalo a má se jednat o formu regulace, kterou politici slibují periodicky před každou velkou dopravní stavbou v Praze.

Osvědčená strategie

Genezi celé problematiky zamezení průjezdu samým jádrem cenného historického centra metropole jsem v letošním roce popsal na stránkách svého zastupitelského klubu Praha 1 Sobě a Zelení. I z tohoto textu je patrné, že ve všech debatách, které v této věci podnikáme, vystrkuje růžky zdánlivě racionální postoj, pro který jsem před pár lety vymyslel termín ažbudeokruhismus.

Ten má označovat situaci, kdy se bavíme o jakékoliv formě redukce automobilové dopravy v centru Prahy a různí politici a komentátoři při tom stále dokola opakují, že nemůžeme nic udělat, dokud nebude dostavěn vnitřní, Městský okruh, a vnější, Pražský okruh. Bez nich totiž prý nastane dopravní kolaps.

Zní to vcelku intuitivně, říkají to ale jen tak, ze zvyku, aniž by jejich tvrzení byla podepřena jakoukoli relevantní analýzou. Nepřiznají, že se jedná pouze o chatrnou hypotézu, nepočítající s některými konstantními jevy v dopravě, zejména s dopravní indukcí, s principem „nové komunikace = více delších či častějších cest“ nebo neustálým růstem počtu motorových vozidel v metropoli a dlouhodobým snižováním počtu přepravovaných osob na jízdu a auto.

V podobném duchu se před časem k nutnosti stavět okruhy vyjádřil ve svém článku také urbanista Peter Bednár: „Plán pražských okruhů předpokládá, že cesty autem budou rychlejší, protože díky okruhům nebude důvod jezdit tak často autem až do centra. Například proto, že po jejich dostavění spousta aut zastaví někde v jejich okolí a řidiči se přesunou do hromadné dopravy. Není ale jasné, proč by to dobrovolně dělali. Okruhy nejsou plánované na rychlý přestup na metro, i k nejbližším stanicím nabídnou maximálně kyvadlové autobusy,“ píše.

Zdržovací taktika

Je třeba to stále opakovat: Víra, že zvyšování silniční kapacity samo o sobě nevede k podstatnému nárůstu automobilové dopravy, je mylná. Rychlejší MHD snižuje počet motoristů, tento přínos ale ztrácíme, když zároveň zvyšujeme silniční kapacitu.

Problém je však zejména v tom, že pohádkou o tom, jak centrum spasí další a další dopravní stavby, vedoucí tu přes Malešice, tu přes Březiněves, jsou místní z Prahy 1 krmeni přes půl století. Recept je vždy stejný: Vezměte historické jádro a blaho domorodců jako argument pro nějakou stavbu, realizujte ji a s centrem pak neudělejte nic. Opakujte.

Historické jádro Prahy se kýžené redukce dočká a tato redukce bude mít pozitivní vliv i na okolní oblasti. Zejména v kombinaci se zpřísněním pravidel parkování v zónách placeného stání povede k celkovému úbytku v objemu individuální automobilové dopravy. Nyní záleží jen na tom, jaké zdržovací taktiky se menšině, stavící svoji potřebu jezdit autem kdykoliv a kamkoliv nad všechno ostatní, podaří prosadit. Bude záležet, nakolik se zastáncům motoristického skanzenu podaří přesvědčit veřejnost o mytickém dopadu silničního a dálničního okruhu na průjezd kolem Karlova mostu.

Ažbudeokruhismus žije a bude žít. Jeho houževnatost spočívá v tom, že je zástěrkou, ulehčením pro mysl a zároveň úhybným manévrem, tvářícím se přitom jako racionální, odborné stanovisko. A podobně, jako se to děje v případě dezinformací, někteří tento postoj šíří záměrně, jiní mu zkrátka věří. Proto má takovou moc formovat celý diskurs.