Ve stáří na ulici? Senioři řeší trable s bydlením

Barbora Bakošová

Vysoké ceny bytů a nájmů ohrožují zejména chudší skupiny obyvatel, mezi něž patří i senioři. Jaké problémy jim nedostatek dostupného bydlení přináší a jak by jim měly pomoct obce a stát?

Na stěně pokoje visí ve zlatém rámu svatební fotografie. Paní Eva Matějíčková měla tehdy dlouhé světlé vlasy, v nich bílou mašli. Novomanželé hledí s jemným úsměvem v duchu dobové stylizace mírně stranou. Další rámečky s fotografiemi, tentokrát dětí a vnoučat, leží rozmístěny na poličkách naproti pečlivě ustlané postele s fialovým polštářem s labutěmi ve tvaru srdce.

Dnes drobnější paní s krátkým sestřihem a jiskrou v očích usedá ke stolku s plastovým omyvatelným ubrusem a pouští se do vyprávění o svých potížích s bydlením.

Se svým již zesnulým manželem vychovala tři děti a téměř celý život prožila v Brně. Dlouhá léta pracovala jako česačka vlny v textilní fabrice Mosilana. S bydlením neměli nikdy problém, potíže nastaly až v pozdějším věku, když pan Matějíček onemocněl.

„V roce 1995 jsme prodali byt, protože jsme se chtěli nastěhovat do domu k nejmladšímu” synovi. Jenže po třech letech manžel onemocněl Alzheimerem a byl odkázán na pomoc druhých. V synově domku jsme bydleli v přízemí, jenže koupelna byla v patře a my jsme manžela do schodů nevynesli,“ vzpomíná paní Matějíčková na dobu, kdy musela začít hledat nové bydlení.

Jenže takových bytů, navíc cenově dostupných, mnoho není. Pan Matějíček byl na invalidním vozíku, takže byl potřeba byt s bezbariérovým přístupem a sprchovým koutem. Paní Matějíčková nechtěla být závislá na pomoci druhých. Nastěhovali se do malé garsonky, takzvané svobodárny, v brněnské čtvrti Lesná.

„I když jsem léta pracovala, platy i důchody byly nízké,“ říká paní Matějíčková. Foto Peťo Tkáč

Nájem byl sedm a půl tisíce bez inkasa, což manželskému páru po sečtení důchodů jakž takž vycházelo. Po smrti pana Matějíčka si už ale paní Eva takové bydlení nemohla dovolit. Její důchod byl ve stejné výši jako nájem bez inkasa. „I když jsem léta pracovala, platy i důchody byly nízké a po manželově smrti jsem dostala navíc jenom dva tisíce, takže žádná sláva,“ říká paní Matějíčková.

Nějakou dobu pak bydlela u svých dětí, ty ale měly své děti a paní Matějíčková chtěla větší klid a prostor pro sebe. Začali podávat žádosti do domovů důchodců. Z nich ale přicházela stále stejná zamítavá odpověď: Pokud nemáte zdravotní potíže a neberete příspěvky na péči, na místo u nás nemáte nárok.

„V průměru se tam platí devět tisíc, což se dá při mém důchodu zvládnout jedině za předpokladu, že beru příspěvek na péči. Navíc vám musí zbýt dvacet procent na kapesné. Nemáte-li dost, buď vám měsíčně přispívají vaše děti nebo sociálka. To jsem nechtěla,“ vysvětluje paní Matějíčková.

Mnoho možností jí již nezbývalo, začala se proto poohlížet po soukromé ubytovně. Jednu takovou našla ve Vranově u Brna, zařízení, které bylo napůl hotelem a napůl ubytovnou. Bydleli zde lidé v podobné situaci jako paní Matějíčková, stálo to však poměrně dost peněz a nebylo možné přihlásit si tam trvalý pobyt. Za pět a půl tisíce měla paní Matějíčková k dispozici malý pokoj, v němž si na dvouplotýnce i vařila.

Bydlet v předraženém pokoji mimo město a nemoct si tam kvůli trvalému pobytu ani vybavit lékaře paní Matějíčkové pochopitelně nevyhovovalo. Narazila však na informaci o spouštění nového projektu sdíleného bydlení pro seniory v Brně, který její bytovou situaci alespoň prozatím vyřešil.

Nízký důchod, drahý nájem

V červnu se do sdíleného bydlení přistěhovala i Jarmila Cásková. Pochází z rodiny pedagogů — dědeček byl učitel hudby, maminka středoškolská učitelka, tatínek vysokoškolský doktor sociologie a filosofie. Paní Jarmila se vydala v jejich stopách. Učila na různých typech středních škol v Brně, posledních jedenáct let dojížděla vyučovat matematiku ve francouzštině do Olomouce.

Po rozvodu se sama starala o své tři děti, s nimiž bydlela v širším centru Brna. V mládí i v dospělosti vždy bydlela v nájemním bydlení, což ji dlouhou dobu vyhovovalo. Potíže nastaly ve chvíli, když dal brněnský Podnik bytového hospodářství nájemní dům do restituce. Situace se tehdy vyvíjela velmi rychle. Otec paní Cáskové zemřel, nejstarší syn se přestěhoval k babičce, která po úrazu nemohla bydlet sama a dcera s manželem se rozhodli osamostatnit. Nájem v restituovaném domě se výrazně zvýšil. Pro paní Cáskovou, která by ho musela platit sama, to znamenalo stěhování. Její devítitisícový důchod nestačil.

×