Ve stáří na ulici? Senioři řeší trable s bydlením

Vysoké ceny bytů a nájmů ohrožují zejména chudší skupiny obyvatel, mezi něž patří i senioři. Jaké problémy jim nedostatek dostupného bydlení přináší a jak by jim měly pomoct obce a stát?

Barbora_2_

Barbora Bakošová

08.12.2017 10:25

České bydlení

800px-panel_ky

na prahu krize


Lidé napříč Evropou zjišťují, že ve městech, kde pracují, se nedá bydlet. Ceny bytů rostou a nájmy šplhají spolu s nimi. Zato příjmy už na ně nestačí.

Praha sice není Londýn, brzy jím však může být – městem neobyvatelným pro střední vrstvy. Česká republika si před pětadvaceti lety vybrala cestu neoliberalismu a nechala bytovou politiku vůli trhu. Důsledky už pociťuje: čím dál více lidí se ocitá v bytové nouzi.

Série analýz a reportáží mapuje nedávnou historii, která nás dovedla na práh hypoteční krize, a navrhuje možné cesty ven. Sociální bydlení pro nejslabší nebude stačit, česká veřejnost musí začít mluvit o bydlení dostupném.

Na stěně pokoje visí ve zlatém rámu svatební fotografie. Paní Eva Matějíčková měla tehdy dlouhé světlé vlasy, v nich bílou mašli. Novomanželé hledí s jemným úsměvem v duchu dobové stylizace mírně stranou. Další rámečky s fotografiemi, tentokrát dětí a vnoučat, leží rozmístěny na poličkách naproti pečlivě ustlané postele s fialovým polštářem s labutěmi ve tvaru srdce.

Dnes drobnější paní s krátkým sestřihem a jiskrou v očích usedá ke stolku s plastovým omyvatelným ubrusem a pouští se do vyprávění o svých potížích s bydlením.

Se svým již zesnulým manželem vychovala tři děti a téměř celý život prožila v Brně. Dlouhá léta pracovala jako česačka vlny v textilní fabrice Mosilana. S bydlením neměli nikdy problém, potíže nastaly až v pozdějším věku, když pan Matějíček onemocněl.

„V roce 1995 jsme prodali byt, protože jsme se chtěli nastěhovat do domu k nejmladšímu” synovi. Jenže po třech letech manžel onemocněl Alzheimerem a byl odkázán na pomoc druhých. V synově domku jsme bydleli v přízemí, jenže koupelna byla v patře a my jsme manžela do schodů nevynesli,“ vzpomíná paní Matějíčková na dobu, kdy musela začít hledat nové bydlení.

Jenže takových bytů, navíc cenově dostupných, mnoho není. Pan Matějíček byl na invalidním vozíku, takže byl potřeba byt s bezbariérovým přístupem a sprchovým koutem. Paní Matějíčková nechtěla být závislá na pomoci druhých. Nastěhovali se do malé garsonky, takzvané svobodárny, v brněnské čtvrti Lesná.

„I když jsem léta pracovala, platy i důchody byly nízké,“ říká paní Matějíčková. Foto Peťo Tkáč

Nájem byl sedm a půl tisíce bez inkasa, což manželskému páru po sečtení důchodů jakž takž vycházelo. Po smrti pana Matějíčka si už ale paní Eva takové bydlení nemohla dovolit. Její důchod byl ve stejné výši jako nájem bez inkasa. „I když jsem léta pracovala, platy i důchody byly nízké a po manželově smrti jsem dostala navíc jenom dva tisíce, takže žádná sláva,“ říká paní Matějíčková.

Nějakou dobu pak bydlela u svých dětí, ty ale měly své děti a paní Matějíčková chtěla větší klid a prostor pro sebe. Začali podávat žádosti do domovů důchodců. Z nich ale přicházela stále stejná zamítavá odpověď: Pokud nemáte zdravotní potíže a neberete příspěvky na péči, na místo u nás nemáte nárok.

„V průměru se tam platí devět tisíc, což se dá při mém důchodu zvládnout jedině za předpokladu, že beru příspěvek na péči. Navíc vám musí zbýt dvacet procent na kapesné. Nemáte-li dost, buď vám měsíčně přispívají vaše děti nebo sociálka. To jsem nechtěla,“ vysvětluje paní Matějíčková.

Mnoho možností jí již nezbývalo, začala se proto poohlížet po soukromé ubytovně. Jednu takovou našla ve Vranově u Brna, zařízení, které bylo napůl hotelem a napůl ubytovnou. Bydleli zde lidé v podobné situaci jako paní Matějíčková, stálo to však poměrně dost peněz a nebylo možné přihlásit si tam trvalý pobyt. Za pět a půl tisíce měla paní Matějíčková k dispozici malý pokoj, v němž si na dvouplotýnce i vařila.

Bydlet v předraženém pokoji mimo město a nemoct si tam kvůli trvalému pobytu ani vybavit lékaře paní Matějíčkové pochopitelně nevyhovovalo. Narazila však na informaci o spouštění nového projektu sdíleného bydlení pro seniory v Brně, který její bytovou situaci alespoň prozatím vyřešil.

Nízký důchod, drahý nájem
V červnu se do sdíleného bydlení přistěhovala i Jarmila Cásková. Pochází z rodiny pedagogů – dědeček byl učitel hudby, maminka středoškolská učitelka, tatínek vysokoškolský doktor sociologie a filosofie. Paní Jarmila se vydala v jejich stopách. Učila na různých typech středních škol v Brně, posledních jedenáct let dojížděla vyučovat matematiku ve francouzštině do Olomouce.

Po rozvodu se sama starala o své tři děti, s nimiž bydlela v širším centru Brna. V mládí i v dospělosti vždy bydlela v nájemním bydlení, což ji dlouhou dobu vyhovovalo. Potíže nastaly ve chvíli, když dal brněnský Podnik bytového hospodářství nájemní dům do restituce. Situace se tehdy vyvíjela velmi rychle. Otec paní Cáskové zemřel, nejstarší syn se přestěhoval k babičce, která po úrazu nemohla bydlet sama a dcera s manželem se rozhodli osamostatnit. Nájem v restituovaném domě se výrazně zvýšil. Pro paní Cáskovou, která by ho musela platit sama, to znamenalo stěhování. Její devítitisícový důchod nestačil.

Za osmnáct tisíc čisté mzdy se paní Cáskové nedařilo pokrývat všechny náklady a zůstaly jí dluhy. Foto Peťo Tkáč

Její syn nikdy nechtěl bydlet ve městě, proto mu těsně před odchodem do důchodu pomohla s koupí starého domku na venkově. „Synovi by stavební úvěr nedali, pracoval tehdy u Coca-Coly a bral devět tisíc čistého. Koupil domek v Čučicích za Oslavanami, kde se věnuje chovu králíků a kachen. Do Brna dojíždí za prací. Když jsem se dostala do potíží s bydlením a máma se stala totálně bezmocnou, nabídl nám azyl a pomáhal mi ji ošetřovat. Řekl mi, že u něj mohu v klidu dožít,“ pokračuje paní Cásková.

U syna se jí sice bydlelo dobře, stýskalo se jí však po životě ve městě, po jeho energii, vnoučatech a přátelích. Proto se rozhodla zkusit sdílené bydlení a do Brna se vrátila.

Ani teď však není s penězi za vodou. Z učitelských časů, které trávila na gymnáziu v Olomouci a u svých tehdy studujících dětí v Brně, jí zůstaly dluhy. Za osmnáct tisíc čisté mzdy se jí nedařilo pokrývat náklady na bydlení, cestovní výdaje a životní potřeby svých dětí. V krajní situaci proto sáhla k úvěrům, které splácí dodnes. „Měsíčně je to šest a půl tisíce. Naštěstí mi pomáhají děti, platí nájem a na mně zůstávají jenom služby. Na jídlo mi ale zbývá jen tři a půl tisíce korun,“ vypočítává.

Aby neživořila, musí si přivydělávat. Od ledna bude rozvážet noviny a časopisy pro Českou poštu. „Letáky jsem roznášela i v Čučicích, na poště by to mělo být lepší, vždycky mezi půl šestou a půl osmou ráno bych měla oběhnout centrum, mám koloběžku, takže to půjde,“ vykládá vesele paní Cásková. Věří, že práci zvládne i v zimě. Je to bývalá sportovkyně, výdrž prý má.

Eva Matějíčková a Jarmila Cásková jsou dnes spolubydlící. I když – jak samy říkají – je každá z jiného světa, staly se jedna druhé oporou a společnicí. Každá má svůj vlastní pokoj v prostorném bytě v centru Brna o velikosti čtyři sta metrů čtverečných. Bydlí tam spolu s dalšími pěti seniory. Sdílejí společnou kuchyni, prádelnu, koupelnu, spíž, obývák.

„Pořád to není žádná sláva, ale je to lepší, než předtím. Tady mám své soukromí a další mohu sdílet s ostatními. Kuchyň je skvěle vybavená, hygienická zařízení rovněž, takže si nemusíme vše kupovat ze svého. Důchody nejsou zázrak, když se ale mezi sebou domluvíme, dá se ušetřit,“ vysvětluje paní Matějíčková.

Paní Cásková věří, že roznos letáků zvládne i v zimě. Je to bývalá sportovkyně, výdrž prý má. Foto Peťo Tkáč

Projekt sdíleného bydlení pro seniory je v České republice prvním svého druhu. Připomíná způsob bydlení běžný u studentů brněnských vysokých škol. Dobře se tu cítí ti, kteří chtějí žít ve společnosti dalších lidí stejného věku. Ve své podstatě se jedná o alternativu ke klasickým domům s pečovatelskou službou, zde se však bydlení nabízí seniorům, kteří se o sebe umí postarat sami a jsou ve složité ekonomické situaci. Díky městem dotovanému nájmu platí každá z žen 3800 korun měsíčně.

V prosinci to bude rok, co projekt funguje a od počátku je o něj velký zájem. Magistrát pro něj proto plánuje uvolnit další obecní byty. „Cílem bylo vzájemné soužití seniorů, kteří jsou ještě ve věku, kdy jsou soběstační, nepotřebují dům s pečovatelskou službou a dokáží se o sebe postarat sami. Mám pocit, že se to podařilo naplnit – lidé tady společně žijí, pomáhají si, plánují společné aktivity,“ říká o projektu provozovatelka brněnského sdíleného bydlení Denisa Řeřuchová.

„Výsledky projektu jsou velmi pozitivní. V současné době máme zpracované projektové dokumentace na další dva. Půjde o dva byty pro čtyři seniory,” doplňuje tisková mluvčí Kanceláře primátora města Brna, Radka Loukotová. Dostupnější bydlení pro seniory má podle jejích slov město v plánu i do budoucna.

„V tuto chvíli se připravuje nová Strategie bydlení města Brna, v rámci které je rozpracována také nová koncepce bydlení seniorů. Stanovuje se v ní například, že čtyřicet procent bytů z nové obecní výstavby bude určeno právě pro starší lidi.

Od kšeftaření k regulacím
Seniorům ohroženým chudobou však většinou stát ani obce mnoho možností k řešení obtížné bytové situace nenabízejí. Poslední enormní růst cen nemovitostí a nájmů potvrzuje, že trh tuto situaci jen zhoršuje – nejen pro seniory, ale prakticky pro každého, kdo chce bydlet. Ceny bytů se vinou stagnace stavebnictví, tlaku developerů a spekulantů šplhají nahoru. Pro čím dál větší skupinu lidí se vidina vlastního bydlení vzdaluje a v důsledku stoupajícího nájemného se pro ně výrazně prodražuje i bydlení v podnájmu.

Mladé rodiny, ale nejen ony, se dostávají do schizofrenní situace – touží po vlastním bydlení, které je pro ně čím dál hůře dostupné. Jelikož však rostou i nájmy, rozhodují se de facto mezi tím, zda se zadlužit na třicet let, nebo platit měsíčně do cizí kapsy. Stát ani obce na tuto situaci neumějí pohotově reagovat. V budoucnu proto hrozí, že se krize s bydlením ještě prohloubí. V takto vypjaté situaci se do úzkých dostávají zejména nejohroženější skupiny – nízkopříjmové rodiny, matky samoživitelky a samozřejmě senioři.

U krize s bydlením se do úzkých dostávají zejména nejohroženější skupiny – nízkopříjmové rodiny, matky samoživitelky a senioři. Foto Peťo Tkáč

Demografické prognózy ukazují, že počet seniorů bude v budoucnu výrazně stoupat, což při stagnaci důchodů a drahém bydlení může v krajním případě vést až k nárůstu bezdomovectví u lidí v důchodovém věku. Jak potvrzují i příběhy paní Matějíčové a paní Cáskové, zvláště ohroženou skupinou jsou ženy-seniorky, jelikož pobírají v průměru nižší důchody než muži – ať už kvůli přerušení nebo zkracování pracovního poměru při péči o děti, anebo vinou obecné platové nerovnosti.

Většina seniorů – není se čemu divit – preferuje vlastní bydlení. Je pro ně symbolem a zárukou jistot. Nájemní bydlení naopak platí v tomto gardu spíš za bydlení druhé kategorie. Výzkum Dany Sýkorové, Gabriely Nytry a Ivy Tiché z Ostravské univerzity Bydlení v kontextu chudoby a stáří ukazuje, že senioři bydlící v nájmu se navíc obávají finančního vykořisťování nebo vypovězení nájemní smlouvy ze strany majitele domu, zejména soukromého vlastníka.

Dále výzkum Ostravské univerzity ukazuje, že ať už senioři bydlí ve vlastním nebo v podnájmu, přechod ze zaměstnání do důchodu je pro ně vždy finančně velmi zatěžkávací. Většina se cítí být chudá a v otázce bydlení se musí vypořádávat s řadou nepříjemností: nemohou si dovolit platit nájem nebo náklady na bydlení, po rodinném životě vlastní byt, který je pro ně příliš velký a náklady na něj vysoké. Studie také mluví o symptomu takzvané řízené skromnosti. Senioři, kteří mají jen málokdy příležitost k přivýdělku a na pomoc příbuzných spoléhat nechtějí, šetří na jídle a vybavení domácnosti.

To, že se můžou spolehnout na bydlení a péči u svých dětí, často naráží na různé překážky. Podle výzkumu Charity sice tři čtvrtiny obyvatel chce pečovat o své stárnoucí rodiče a čtyřicet procent z nich počítá s tím, že budou společně bydlet. Zároveň však mají obavy – z psychické a fyzické zátěže péče, z toho, zda budou situaci zvládat finančně a zda to nepovede ke ztrátě jejich zaměstnání.

Podle Českého statistického úřadu žije pod hranicí chudoby v České republice každý dvanáctý senior. V případě těch, kteří žijí sami, je to dokonce každý pátý. Jejich počet v posledních pěti letech stoupá a do ohrožení se dostávají i ti, kterých se finanční tíseň v minulosti tolik nedotýkala. Bytová situace seniorů proto vyžaduje kombinaci řešení z oblasti sociálního i veřejného bydlení.

V takto vyhrocené situaci se totiž začíná rozmáhat obchodu s chudobou. Vznikají například nelegální domovy důchodců. Jeden takový odhalila v září Česká televize v Ostravě. V neregistrovaném zařízení žilo v nedůstojných podmínkách jedenáct seniorů. Měsíčně platili třináct tisíc korun, při čemž sužovaly zápach a nepořádek.

Podle Jiřího Vaňka z tiskového oddělení ministerstva práce a sociálních věcí bylo k prvnímu červenci krajskými úřady zahájeno správní řízení s 68 zařízeními a většina z nich musela svou činnost ukončit. Na dalších 75 padlo oznámení o možném nelegálním poskytování služeb a jejich činnost se prošetřuje. „Trend je takový, že výskyt nelegálních služeb stále roste. Tempo růstu je však mnohem pomalejší něž když se situace začala před několika lety monitorovat,“ říká Jiří Vaňek.

Co rozhodně pomůže bytovou situaci seniorů narovnat je kvalitní zákon o sociálním bydlení, podpora různých forem obecního nebo státního dostupného bydlení a rozšíření pestrosti nabídek pro seniory. Je třeba investovat do komunitního bydlení, sdíleného bydlení, výstavby bezbariérových malometrážních bytů a podobně.

Některá dílčí opatření již vznikla – ministerstvo pro místní rozvoj v roce 2015 spustilo dotační program na podporu vzniku komunitních domů pro seniory. Využívají jej například obce, které mají ve svém katastru nevyužívané budovy – nové domy pro seniory takto vznikly v Nepomuku, Horním Slavkově nebo v Řečanech nad Labem.

Čerpání podpory je však v režimu dobrovolnosti, ne povinnosti obcí, což podle Platformy pro sociální bydlení, koalice organizací a jednotlivců, zainteresovaných do tématu sociálního bydlení, není dostačující a spíše prosazuje zakotvení povinností obcí v legislativě.

Posun v řešení problémů s bydlením těch, kteří už na nájemné bydlení nedosáhnou, v dohledné době pravděpodobně nenastane. Foto Peťo Tkáč

Podobným případem je i brněnský projekt, který také nabízí inspiraci, jak pomoci některým seniorům. Jak se ale shodují paní Cásková a paní Matějíčková, není to bydlení pro každého. Ti, kteří nepreferují společnost a sdílení, zde spokojeni nebudou.

Hlavní zlepšení pro ty nejohrozenější skupiny obyvatel, žijící v azylových domech, ubytovnách nebo na ulici, měl přinést dlouho očekávaný zákon o sociálním bydlení, který ale poslanecká sněmovna dosluhující vlády nebyla schopna schválit. Posun v řešení problémů s bydlením těch, kteří už na nájemné bydlení nedosáhnou, v dohledné době pravděpodobně nenastane.

Na ty, kteří žijí ve vlastním bytě nebo v nájmu a mají finanční problémy, by se měla zaměřovat bytová politika, která by zahrnovala mechanizmy regulovaného nájemného a podporu výstavby dostupného nájemného bydlení. Jinak se bude do neřešitelné situace dostávat stále více seniorů.

Paní Matějíčková a paní Cásková díky pilotnímu brněnskému projektu získaly možnost důstojného stáří, stovky seniorů čekajících měsíce až roky v pořadnících domovů důchodců, bydlících v nevyhovujících podmínkách nebo sužovaných finanční tísní, však takové štěstí nemají.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.