Ústavní soud potvrdil nezájem většiny o vliv staveb na krajinu
Miroslav PatrikPředseda Dětí Země upozorňuje, že zákonodárci nemají zájem na tom, aby spolky připomínkovaly stavby se středně velkým vlivem na krajinu, ačkoliv to podporuje komunitní život. Je to příznak arogance moci.
Když před více než třemi roky na konci června 2017 Poslanecká sněmovna schválila novelu stavebního zákona, podle níž mají být z územních a stavebních řízení týkajících se staveb se středně velkým dopadem na přírodu a krajinu vyřazeny spolky, málokdo asi čekal, že tento problematický bod potvrdí i nález Ústavního soudu zveřejněný 2. února 2021.
Chvályhodná snaha sedmnácti senátorek a senátorů, kteří v srpnu 2017 ve své ústavní stížnosti chtěli vyloučení spolků zrušit, tak vyšla naprázdno. Můžeme se snad utěšovat myšlenkou, že pro zachování stávající verze zákona o ochraně přírody a krajiny, platné od 1. ledna 2018, se vyslovila jen těsná většina osmi hlasů.
Jednou z hlavních příčin, proč Ústavní soud stížnost zamítl, je zřejmě nezájem většiny společnosti o ochranu krajiny před betonováním. Mediálně a politicky méně vděčné lokální stavby kdesi na okraji obcí a měst nebo ve volné krajině zjevně trápí jen hrstku nadšených spolků s „ochranářským komplexem“, nikoliv už většinu české společnosti. A téma je zjevně lhostejné i většině místních politiků a médií.
Účast řady spolků v podobných řízeních mezi lety 1992 a 2017 přitom dokládá, že se stále najdou lidé, kteří mají chuť chránit své okolí před nadměrnou či zbytečnou zástavbou, jako jsou průmyslové zóny nebo logistické parky s obrovskými halami. Česká republika je přitom již nyní známá jako „montovna Evropy“.
Další porevoluční symbol padl
V roce 1992 se podařilo schválit moderní zákon o ochraně přírody a krajiny, který poprvé zajistil, že se občanská sdružení mohla účastnit všech správních řízení, při nichž „mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona“. Spolky se podle tohoto zákona mohly účastnit těch územních a stavebních řízení, která s sebou nesou například zásah do krajinného rázu, vodních toků či alejí anebo dřevin rostoucích mimo les.
Není pravda, že lidem je ničení krajiny lhostejné. Pouze panuje přesvědčení, že se systému (systémům) nejvlastnější tendencí je marné bojovat. Že svého druhu korupce si prosazuje své tak jako tak. Lze dokonce předpokládat, že z tohoto pocitu rezignace roste přesvědčení o pokrytectví či zástupnosti ochrany klimatu skrze rozvoj techniky.
Ústavní soudy se jen zřídka zastanou veřejnosti proti zájmům silnějších ekonomických subjektů.