Také odstupující ministr dopravy Dan Ťok patřil k lepším ministrům za Hnutí ANO, jako byli například Robert Pelikán či Martin Stropnický, kteří vysokou vládní funkci nadějeplně přijali, a posléze se jí zklamaně vzdali. Všichni také pak přiznávali, že Hnutí ANO, za něž vstupovali do vlády, „se (nějak) změnilo“.

ANO se ani tak nezměnilo, soudím, jako oni je během své práce ve vládě prohlédli. Poznali jeho povahu, autoritativní, možná despotické způsoby řízení v zájmu politického prospěchu a upevňování pozic určitých sil a hybatelů. Silné sliby versus omezené reálné možnosti.

Vyžadovaly se po nich manažerské postupy, které však na výkon státní správy, vázané spletí různých zákonů a systémem správních řízení, nelze uplatnit. S tím pohnout žádný ministr nejen že nemohl, ale také ani nesměl. Proto nezbývalo, než ho včas vystrnadit v nově hlásané naději, že nový ministr „v boji s úřednickým molochem“ bude úspěšnější (a dálnice se konečně hnou kupředu mílovými kroky).

Dan Ťok svůj odchod (v Lidových novinách ze dne 9. 4. 2019) zdůvodnil slovy: „Dospěl jsem k tomu na přelomu roku. Neřeší se tu konkrétní problémy, jsem unavený, jak se musím pořád bránit před někým, kdo tu práci nedokáže ocenit. Nebo má možná zadání ji pořád kritizovat. Ať už jsou to opoziční politici, popřípadě se mohu z vyšetřování policie domnívat, že to může být i byznys, kterému jde o to, aby měl slabého ministra, jejž může kdykoli znevěrohodnit.“