Schůzka Donalda Trumpa a Vladimira Putina v Anchorage na Aljašce znovu upozornila Evropu na vážnost změn, jimiž prochází dosavadní světový řád. Zároveň před ni postavilo nepříjemné strategické otázky.

Část evropské debaty se nese v naději, že aljašské setkání by mohlo otevřít cestu k míru. Komentátoři spekulují, zda proces, který se setkání spustilo, povede k příměří, trvalému míru, či pouze k zmrazení války, kterou Rusko před třemi a půl lety rozpoutalo proti Ukrajině. Diskutuje se také, zda nebude Ukrajina nucena k ústupkům ohrožujícím její územní celistvost či suverenitu.

Klíčové otázky se však netýkají jen parametrů tohoto diplomatického procesu — ať už povede k příměří, míru, nebo odhalí, že Rusko o mír nestojí. Jde i o širší proměnu mezinárodního prostředí, v němž Evropa musí znovu vymezit své místo a roli.

I kdyby se podařilo zastavit střelbu, ruské ambice tím nezmizí. Kreml neusiluje pouze o kontrolu nad částí ukrajinského území. Jeho cílem je širší revize mezinárodního řádu, zejména obnovení ruského velmocenského postavení, podkopání dosavadních norem mezinárodních vztahů, oslabení role Spojených států v Evropě a zároveň podkopání jednoty Evropské unie, potažmo celého Západu.

Bylo by naivní a nebezpečné věřit, že konec války může umožnit návrat k takzvanému business as usual mezi Evropskou unií a jejími členskými státy na jedné straně a Ruskem na straně druhé. Moskva totiž sleduje dlouhodobou strategii oslabování EU a jejího postavení ve světě — a nikdy se neomezuje na jedinou formu nátlaku. Zatímco dříve jsme se obávali závislosti na ruském plynu a ropě a dnes sledujeme dopady války na Ukrajině, Kreml už delší dobu systematicky buduje novou dimenzi své globální moci — schopnost využívat obilí, hnojiva či potravinovou pomoc jako mocenskou páku vůči zranitelným regionům.

Právě tomuto rozměru ruského vlivu jsme věnovali pozornost v nedávné analýze publikované v časopise Le Grand Continent pod názvem „Face à la géopolitique alimentaire de la Russie: une stratégie européenne“. Upozorňujeme v ní, že Evropa a její partneři by měli věnovat zvýšenou pozornost tomuto poměrně novému a dosud podceňovanému rozměru ruské globální strategie — geopolitice potravin.

Potraviny se totiž staly jedním z hlavních nástrojů, jimiž Moskva rozšiřuje svůj vliv vůči zemím globálního Jihu tam, kde nemá co jiného nabídnout. A právě proto by měla Evropa okamžitě zpozornět.

Zrození ruské potravinové velmoci

Během posledních dvou dekád se Rusko proměnilo z druhořadého hráče v jednoho z největších světových exportérů obilí. Příběh je to pozoruhodný: na začátku tisíciletí Rusko obilí ještě muselo dovážet, v polovině první dekády ale začalo díky investicím a lepší správě zemědělské půdy růst, až se v posledních letech stalo — a navzdory aktuálním fluktuacím ve vývozu obilí zůstává — exportní velmocí. Tato transformace se odehrála téměř bez povšimnutí: pozornost Evropy se soustředila jinam, zejména na energetickou závislost na Moskvě.

Od roku 2022, kdy Rusko zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, začalo potravinovou moc využívat jako mocenskou páku zcela otevřeně. Blokádou černomořských přístavů ochromilo export ukrajinského obilí a tím ohrozilo potravinové dodávky do Afriky a na Blízký východ. V zemích, které jsou závislé na levném chlebu, to hrozilo vyvolat sociální nepokoje či přispět k politické destabilizaci. Moskva přitom nabízela vlastní obilí: ovšem výměnou za loajalitu.

Totéž se odehrává na trhu s hnojivy. Bez ruských a běloruských dodávek by se zemědělství v řadě států světa ocitlo v krizi. To dává Kremlu páku, která je méně viditelná než tanky, ale často účinnější. Když je ohrožena základní existence milionů lidí, rozhodnutí vlád bývají rychlá — a Rusko tuto zranitelnost umí dobře využívat.

Globální Jih jako klíčové bojiště

Afrika, Blízký východ a jižní Asie se stávají prostorem, kde se rozhoduje o budoucí roli Evropy. Rusko zde nabízí svůj „hotový“ balíček: potraviny, vojenskou a bezpečnostní spolupráci a politickou podporu. V očích mnoha tamních vlád působí jako pragmatický partner, který přináší řešení jejich nejpalčivějších problémů — a to rychle.

Evropa proti tomu ztrácí především proto, že její přístup k potravinám je stále rámován rozvojovou spoluprací a dlouhodobými programy. Ty jsou v principu přínosné, ale jejich účinek je vidět až po letech a často se topí v byrokratických procesech. Oproti tomu Rusko dokáže nabídnout rychlá, viditelná a politicky efektivní gesta — lodě s obilím, okamžité dodávky hnojiv, dary prezentované jako důkaz solidarity.

V prostředí, kde se rozhoduje doslova ze dne na den o tom, zda se podaří předejít potravinovým nepokojům nebo pádu vlády, mají takové kroky větší váhu než evropské strategie, které sice slibují udržitelnost, ale nedokážou okamžitě nasytit hladové obyvatele nebo zažehnat hrozbu politické nestability. I proto se v očích mnoha partnerů Evropa jeví jako vzdálená a váhající, zatímco partnerství s Moskvou vypadá lákavě.

A to je také jeden z hlavních důvodů, proč se část států globálního Jihu v klíčových hlasováních či v diplomatických jednáních stále častěji přiklání spíše k Rusku než k Evropě. Ne proto, že by sdílely jeho hodnoty a podporovaly útočnou válku proti Ukrajině, ale protože vnímají, že je dokáže okamžitě podpořit v jejich základní potřebě — zajistit potravinové dodávky a tím i domácí politickou stabilitu.

Paralely s energetickou krizí

Evropská unie už v minulosti podcenila svoji zranitelnost vůči promyšleným ruským krokům, jejichž strategický záměr nedokázala včas rozpoznat a jednotně jim čelit. Závislost na ruském plynu a ropě byla po desetiletí považována za přijatelnou cenu za levné energie a rizika s tím spojená byla podceňována. Ukázalo se, že šlo o strategickou chybu, která ohrozila bezpečnost Evropské unie a jejích členských států.

Dnes stojíme před podobným dilematem: spokojíme se s představou, že potravinová bezpečnost našich partnerů není naší starostí, nebo si uvědomíme, že má přímý dopad i na naši bezpečnost, geopolitické postavení Unie a schopnost hájit vlastní národní zájmy?

Pokud Evropa nenabídne vlastní alternativu, umožní Rusku vybudovat klientelistické sítě států závislých na jeho obilí — a ty pak budou v mezinárodní politice stát na straně Kremlu. Stejně jako v energetice ani zde nejde jen o ekonomiku, ale především o mocenskou rovnováhu a globální geopolitiku.

Evropa však stojí před obtížným úkolem: sladit své zemědělské politiky, které často chrání domácí trhy, s globální odpovědností. Společná zemědělská politika byla vždy jedním z nejcitlivějších témat evropské integrace. Pokud se však Unie nechce stát geopolitickým outsiderem, musí překonat krátkozraký protekcionismus a začít vnímat potraviny jako strategický nástroj.

To si ovšem vyžaduje i politickou odvahu vůči domácím voličům: vysvětlit, že investice do afrického zemědělství či podpora potravinových rezerv v Asii nejsou projevem charity, ale klíčem k evropské bezpečnosti. Jen tak lze čelit ruskému vlivu a zároveň dokázat, že Evropa umí nabídnout pozitivní a udržitelnou alternativu.

Co má Evropa udělat

Pokud má Evropská unie obstát, nesmí zůstat v roli pasivního přihlížejícího. Potraviny nejsou jen otázkou pro zemědělce a spotřebitele. Nebo nástrojem humanitární pomoci. Jsou součástí geopolitiky — a jsou stejně strategické jako dodávky energie nebo vzácných zemin.

Evropa musí vybudovat vlastní kapacitu potravinové diplomacie. Musí být schopna garantovat stabilní dodávky a svým partnerům — včetně Ukrajiny — nabídnout spolehlivou alternativu k Rusku. To vyžaduje společné rezervy, pružnější exportní mechanismy a rychlejší humanitární reakce. Nestačí jen lodě s obilím: klíčové je budovat důvěru a dlouhodobá partnerství.

Neméně důležité je investovat do soběstačnosti našich partnerů. Místo opakovaných zásilek obilí musíme pomáhat rozvíjet místní zemědělství, zavlažovací systémy a infrastrukturu. Jen tak lze snížit prostor pro šíření ruského vlivu společně s ruskými obilím. To je dlouhodobá investice, která má politickou i morální hodnotu.

A konečně, Evropa musí projevit politickou odvahu. Globální Jih dávno není jen pasivním příjemcem „rozvojové pomoci“. Tamní aktéři se stávají významnými hybateli globální politiky. Pokud Evropská unie nebude schopna nabídnout rychlá a účinná řešení, přenechá iniciativu Moskvě. Potravinová bezpečnost se musí stát součástí širší bezpečnostní strategie, propojené s klimatickou politikou, rozvojovou spoluprací a geopolitickými ambicemi.

Trumpovo setkání s Putinem na Aljašce a jeho důsledky nám ukazují, že svět se mění a iluze v něm nemají místo. O jeho podobě se rozhoduje nejen na bojištích, ale i na obilných lánech. Evropa stojí před zkouškou: buď přijme tuto realitu a vytvoří vlastní vizi potravinové moci a diplomacie, nebo bude jen přihlížet, jak ji Rusko využívá v širší geopolitické konfrontaci se Západem.

Pokud chce být Evropa skutečným aktérem, který chrání své hodnoty i zájmy, musí právě teď začít jednat — nejen kvůli tomu, co Rusko dělá Ukrajině, ale také ve prospěch vlastní budoucnosti.