V polovině února jsem se zúčastnila konference s názvem Společně proti nenávisti: Zaostřeno na oběti předsudečného násilí. Byly na ní prezentovány i výsledky výzkumů, které zpracovávaly zkušenosti osob ohrožených a vystavených předsudečnému násilí, tedy takovému násilí, s nímž se člověk setkává kvůli své příslušnosti k určité společenské skupině.

Představeny byly výsledky výzkumu Být LGBTQ+ v Česku 2022, který mapoval, jak se genderově a sexuálně rozmanitým lidem žije v České republice a s jakými překážkami se kvůli své identitě potýkají, a výzkumu Právem proti předsudkům 2022, jenž se zaměřil na zkušenosti zdravotně hendikepovaných s násilím a předsudečným násilím.

Musím se přiznat, že mě výsledky obou výzkumů skutečně šokovaly. Ukázaly, že za svůj život zažilo předsudečné násilí 58 procent lidí se zdravotním postižením a že osmnáct procent LGBTQ+ lidí bylo v posledních pěti letech — ať už doma nebo na veřejnosti — fyzicky či sexuálně napadeno.

Takto vysoká čísla musí zneklidnit každého, ale pro politiky jsou navíc zavazující. Nutně se totiž musíme ptát, co můžeme udělat pro to, aby se v následujících letech míra násilí snížila.

Važme svá slova i činy

Důležitým krokem pro zlepšení situace jsou bezpochyby konkrétní legislativní kroky k ochraně LGBTQ+ lidí, jejich rodin a dětí, jak jsou navržené ve výzvě Společně proti nenávisti: tedy uzákonit manželství pro všechny, které zajistí pro všechny páry rovná práva. Osobně považuji také za velmi důležité, aby byla zajištěna práva dětí vyrůstajících v duhových rodinách.

Novelizovat musíme také trestní zákoník, aby LGBTQ+ lidé získali totožnou právní ochranu jako ostatní skupiny, které jsou nyní trestním zákoníkem specificky chráněné. Naprosto nepřijatelné jsou povinné sterilizace transgender osob za účelem úřední změny pohlaví.

Samozřejmě není žádný důvod odkládat ratifikaci Istanbulské úmluvy. Obavy, že drasticky změní náš život, stejně jako alibismus těch, kdo tvrdí, že ji nepotřebujeme, protože všechna opatření, která obsahuje, už jsou v našem právním řádu zahrnuta, nevycházejí ze skutečnosti.

Legislativní práce je ale jen jedna stránka věci, byť zásadní a nepominutelná. Politici nejsou jen zákonodárci, ale také veřejné osoby, které mohou pro postavení LGBTQ+, ale i dalších marginalizovaných skupin obyvatel udělat mnoho i mimo sněmovní nebo vládní lavice.

Například pro LGBTQ+ lidi už jen to, že je nebudeme verbálně vydělovat ze společnosti tím, že je budeme označovat za „komunitu“. To je označení, které budí dojem, že se jedná o jakousi „specifickou“ uzavřenou skupinu, která si žije svým životem. Tak to ale není, jak všichni víme: jsou to lidé jako my, společně sdílíme emoce, radosti i starosti.

K destigmatizaci mohou významně pomoci coming outy veřejně známých osobností a obecně větší viditelnost a zapojení LGBTQ+ lidí do veřejného života. To určitě není nic jednoduchého a vyžaduje to jistou dávku odvahy, protože se svým veřejným vystupováním už tak zranitelné osoby vystavují ještě většímu nebezpečí předsudečného násilí. Proto si nesmírně vážím dlouhodobé práce organizací, jako jsou Jsme fér, Trans*parent nebo Prague Pride.

Naopak urážlivé výroky mohou předsudečné násilí a nesnášenlivost ve společnosti probouzet, zejména pocházejí-li z úst lidí, kterým je ve společnosti nasloucháno. Slovo má obrovskou moc. Už sama slova mohou zraňovat, nemluvě o tom, když se nenávistné výroky promění v nenávistné činy.

Že se nejedná o realitu nikterak vzdálenou, nám loni připomněly nešťastné události v Bratislavě. Ještě než tedy parlament přijme potřebné zákony — a já věřím, že se toho dočkáme, můžeme ke snížení předsudečné nenávisti přispět všichni už jen tím, že budeme vážit svá slova.