Čemu se můžeme přiučit z vídeňské okupační blokády plánované dálnice

Marek Soška, Anna Stezková

Už několik týdnů se ve Vídni skupiny aktivistů a místních občanů snaží bránit výstavbě dálnice — části širšího městského obchvatu. Pro české hnutí za záchranu klimatu to může být velká inspirace.

Dění v blízké Vídni tak může být příkladem, jak lze hnutí za klima budovat na propojení místních obyvatel, kteří mají zájem o aktivní roli v utváření svého okolí, lokálních politiků a ekologických hnutí. Foto Lobau bleibt — System change not climate change

Uprostřed parními válci uhlazené štěrkové pouště vedle stanice vídeňského metra nehybně stojí bagry a buldozery. Na lanech mezi nimi visí transparenty vyzývající k přechodu k ekologicky udržitelným způsobům dopravy a je klimatické zodpovědnosti. Okolo stojí řada stanů a přístřešků, karavan, zeleninový záhon a uprostřed sedí kroužek diskutujících lidí.

Je tu různorodá skupina lidí, od mladých studentek přes rodinu s dětmi po muže úctyhodného věku s prošedivělými vlasy. Jsme na okupaci výstavby dálnice, která má vést přes vídeňské předměstí a nedaleký národní park Donau-Auen. Liniová stavba má tvořit jakýsi rozšířený obchvat města.

Plány na výstavbu devatenáct kilometrů dlouhého dálničního úseku jsou více než dvacet let staré a stejně tak dlouho se projekt potýká s odporem obyvatel Vídně i ekologického hnutí. K definitivnímu povolení výstavby mu v současnosti stále chybí federální razítko, protože od minulých voleb nově musí takové stavby povolit i Ministerstvo klimatu a životního prostředí.

Vídeňská radnice ale vzala situaci do vlastních rukou a v úseku na území města, kde není státní rozhodnutí nutné, výstavbu koncem léta zahájila. To zažehlo odpor proti projektu a zanedlouho poté vznikl protestní tábor v parku na trase dálnice. Další okupační tábory vznikly přímo na místech, kde již byly zahájeny přípravné práce.

Odpůrci dálnice tábory na staveništích udržují již sedmým týdnem a výstavba je tak značně omezená. Ve městě průběžně probíhá množství demonstrací a protestů na podporu požadavku projekt ukončit.

Akce se konají jako otevřená občanská neposlušnost, probíhají poklidně. Město Vídeň se prozatím rozhodlo proti odpůrcům dálnice nijak nezasahovat, zřejmě zejména kvůli velkému zapojení studentských organizací a s tím související obavě z nepříznivých ohlasů v médiích. Radnice je navíc přesvědčena, že protesty, vzhledem ke zhoršujícímu se počasí, dlouho nevydrží.

„Výstavba má trvat pět let, zdržení o dva měsíce není problém,“ komentuje situaci mluvčí radnice. Účastníci okupace však věří v opak. „Zůstaneme, dokud město projekt nezruší,“ říká v odpovědi jeden z účastníků dlouhodobého protestu.

Za organizací kampaně stojí spolupráce řady ekologických a dalších občanských organizací. Klíčovou roli hrají vídeňské mládežnické organizace Fridays for Future a Jugend Rat, spolu s nimi pak rakouské klimatické hnutí System change not climate change nebo Extinction rebellion. Zapojena je ale také řada drobnějších skupin a zejména mnoho aktivních jednotlivců. Všechny přitom spojuje jedno: odmítnutí dalšího budování dálniční sítě, jež účastníci nepokládají za přijatelný přístup k mobilitě ve 21. století.

Blokáda staveniště poblíž stanice metra Hausfeldstrasse. Foto Lobau bleibt — System change not climate change

Dálnice skrz Lobau — ohrožuje národní park, pitnou vodu i klima

Prvním z argumentů kritiků projektu je problematické vedení trasy dálnice. Má procházet dosud klidným předměstím, a pak se zanořovat do tunelu pod část národního parku Donau—Auen zvanou Lobau. Jedná se o území lužních lesů s cennou přírodou, ve kterém leží záložní zdroj pitné vody pro Vídeň.

Podle závěrů hodnocení vlivu na životní prostředí je přitom riziko, že bude národní park výstavbou poškozen, vysoké až velmi vysoké. Aby toho nebylo málo, v cestě plánovaného tunelu, nedaleko Dunaje a zmíněného zdroje pitné vody, leží oleji zamořené území — odkaz bombardování rafinerií za druhé světové války.

V současnosti je kontaminovaná půda ohrazena hluboko zanořeným betonovým sarkofágem, aby nemohla kontaminovat řeku či spodní vody. Právě danou oblastí se ale má plánovaný tunel razit. Konstrukční společnost tvrdí, že žádné riziko nehrozí, její tvrzení se však u veřejnosti nesetkává s velkou důvěrou.

Dalším zásadním důvodem k odporu je pak sama nepřijatelnost výstavby dálnic v době klimatické krize. Individuální automobilová doprava je krajně neefektivní a zároveň závislá na spalování fosilních paliv.

Výstavba dálnic je spojená s masivními zábory půdy a zeleně a výraznou fragmentací krajiny. Představuje tedy mimořádně nevhodný způsob dopravy, jak z hlediska tlumení změn klimatu, tak z hlediska posilování schopnosti zvládat jejich dopady. Vedle toho jsou argumentem proti výstavbě samozřejmě nepříznivé důsledky na čistotu ovzduší či hluková zátěž pro obyvatele čtvrtí podél plánované trasy.

Zatímco opozice ve vídeňském zastupitelstvu a ochranářské organizace mluví v souvislosti s dálnicí o „ekologickém zločinu“ nebo o „zpátečnickém monsterprojektu“, radnice výstavbu obhajuje tím, že ve městě ubude aut. Jak je ale dávno známo, výstavba další automobilové infrastruktury vede zpravidla k nárůstu, nikoli k úbytku aut v dané oblasti.

A že by ani plánovaná dálnice nebyla výjimkou, potvrdila i studie vídeňské Technické univerzity. Zkrátka pokud bychom hledali dokonalý opak moderního a udržitelného městského plánování, byla by dálnice skrz Lobau učebnicovým příkladem.

Rozpaky navíc nevzbuzuje jen sama nemyslnost vlastního projektu, ale také množství veřejných financí, které na něj má padnout. Podle oficiálního tvrzení Rakouské společnosti pro financování dálnic (ASFiNAG) má celý projekt vyjít na 1,9 miliard eur.

Podle části politiků ve vídeňském zastupitelstvu bude ale skutečná cena mnohem vyšší. Hovoří o částce 4,5 miliard eur, tedy 114 miliard korun. Na to samozřejmě navazují debaty o tom, jak jinak a účelněji by bylo možné finance využít ve městě, které potřebuje zvýšit kapacitu a rozsah veřejné dopravy.

Ve městě průběžně probíhá množství podpůrných demonstrací a protestů za národní park a východní vídeňské předměstí bez dálnic. Foto Lobau bleibt — System change not climate change

Okupace jako utváření veřejného prostoru

Podoba a organizace okupace se za více než měsíc svého trvání v mnohém proměňuje. Jako první vznikl již koncem srpna nahlášený kemp, ve kterém dnes probíhají pléna zástupců jednotlivých částí blokády, různé workshopy, koncerty, čí nedělní snídaně s místními sympatizanty. Právě tábor je výchozím místem pro setkávání, organizaci, vaření, skladování materiálů a komunikaci s veřejností.

Tvoří zázemí pro plánování přímých protestních akcí. Počátkem září se odpůrci dálnice pustili do symbolických blokád různých úseků započaté stavby. Ty pak daly vzniknout třem dlouhodobým okupačním táborům, které protestující nazývají Grätzel (německy sousedství).

Obzvláště strategickou pozici má tábor přezdívaný Desert, který leží přímo vedle přestupního uzlu městské veřejné dopravy. Rozkládá se na velkém prašném prostranství — na místě, kde ornou půdu a rozkvetlé louky jen před nedávnem nahradila štěrková poušť. Okupace tu začala okázalou jednodenní blokádou těžké stavební techniky, která si získala pozornost rakouských lokálních i celostátních médií.

Hrstka aktivistů se na místě rozhodla zůstat a vybudovala základní infrastrukturu pro dlouhodobý pobyt. Kromě stanů na spaní zde vznikl třeba „obývací pokoj“. Velký stan slouží jako místo pro setkávání a formální i neformální diskuze s místními lidmi a lokálními politiky, kteří kemp záhy po jeho vzniku začaly navštěvovat po desítkách.

Protestní tábor tak dal na místě štěrkové pouště vzniknout přívětivému prostoru pro otevřenou diskusi o cílech, názorech a představách jednotlivých účastníků, jichž se stavba dálnice dotkne. Debaty neopomíjejí ani dělníky z blokované stavby, s nimiž protestující udržují vcelku vstřícné vztahy. Někteří z nich dokonce stavbu dálnice sami nepodporují, ačkoli samozřejmě podotýkají, že nechtějí přijít o práci.

Nejnovější z táborů se brzy po svém vzniku rozrostl také například o komunitní zahrádku umístěnou mezi nehybnými bagry a koncem prvního týdne obyvatelé uspořádali sousedské setkání, kde spolu s několika desítkami místních lidí a lokálních politiků symbolicky doprostřed „pouště“ zasadili strom. Mladý ořešák darovalo místní zahradnictví. Během několikahodinového happeningu také vznikl obrovský desítky metrů dlouhý transparent se slovy „Konec výstavby teď!“, viditelný z nedalekého metra.

„Konec výstavby teď!“ Foto Lobau bleibt — System change not climate change

V každém z táborů se navíc každý den konají workshopy, přednášky, koncerty a další akce pro veřejnost. Okupace tedy není jen vyjádřením nesouhlasného stanoviska s dálničním monstrprojektem, ale i praktickou ukázkou toho, jak lze s veřejným prostorem naložit jinak a jak vtáhnout místní lidi do debat o jeho podobě.

Právě podpora a zapojení obyvatel z blízkého okolí hrají u podobných dlouhodobých projektů klíčovou roli. Ve vídeňském případě se okupaci podařilo spojit lidi rozdílných věků i zázemí.

U ohně tu tak večer můžete potkat jak téměř sedmdesátiletého Rudiho, který proti výstavbě dálnice bojuje již několik dekád, tak dvacetiletou Magdalene, která se během týdne pohybuje mezi blokádou, domovem a univerzitou, nebo Lenu, jež přišla tábor navštívit se svojí malou dcerou, kvůli jejíž budoucnosti se o podobu čtvrti strachuje.

Legální základna odpůrců dálnice vypadá jako dějiště festivalu. Foto Lobau bleibt — System change not climate change

Podaří se dálnici zastavit?

Vývoj odvážné iniciativy se zatím ubíral slibným směrem, nicméně s postupujícím podzimem se stává základní palčivou otázkou pokračování akcí přes zimu. Může vůbec takováto forma protestu přes období mrazů vydržet? Kolik měsíců jsou ještě ochotni a schopni podporovatelé projektu okupaci udržovat a jak dlouho to bude potřeba?

Dané otázky si jistě klade většina zúčastněných, nicméně jasnou odpověď na ně zatím nemá nikdo. Obyvatelé největšího Grätzlu se ale v posledních týdnech se svými sympatizanty pustili dokonce do stavby třípatrového tepelně izolovaného domku, do něhož chtějí na zimu umístit základní infrastrukturu. A nejméně část z nich věří, že v případě potřeby je možné udržet protestní tábory až do jara.

Jaká bude skutečná budoucnost protestů a jestli se jim podaří úseky dálnice vedené skrz Vídeň i národní park zastavit, nelze předjímat. Věřit v úspěch ale není pošetilé, přihlédneme-li ke krokům ministerstva klimatu.

Vídeňská radnice se sice bude pravděpodobně zdráhat stavbu zastavit, i pokud bude státní úsek výstavby zrušen. Jisté ale je, že právě díky takovýmto akcím se celospolečenská diskuze o absurditě budování asfaltových bariér skrz města a přírodu posouvá žádoucím směrem. A ovlivnit celkovou atmosféru ve společnosti je nejméně stejně důležité jako osud jednoho konkrétního projektu.

Jaká bude skutečná budoucnost protestů a jestli se jim podaří úseky dálnice vedené skrz Vídeň i národní park zastavit, nelze předjímat. Foto Lobau bleibt — System change not climate change

Rakouské ministerstvo klimatu přehodnocuje dálniční politiku. A co u nás?

Že se éra dálničního budovatelství chýlí ke konci a budoucnost leží někde jinde, si už alespoň částečně uvědomuje i rakouská vláda. Její ministerstvo klimatu a životního prostředí, které nyní vede Strana zelených v létě zahájilo již zmíněný proces nového zhodnocení všech plánovaných dálnic. Má posoudit, zda jsou obhajitelné v rámci rakouské klimatické politiky — a pokud ne, mají být projekty zrušeny. Výsledky procesu, pokud se neprotáhne, by měly být známy ještě letos na podzim.

Na rozdíl od Rakouska u nás celospolečenská diskuze o udržitelných způsobech dopravy a nesmyslnosti výstavby dalších dálnic stojí stále spíš v počátcích. Příkladem je minimální pozornost věnovaná nesmyslné zakázce Ředitelství silnic a dálnic na zpracování plánů pro další rozšiřování dálniční sítě do roku 2050. Možná realizace megalomanských plánů leží zcela mimo realitu, i tak mají jít na vytipování nových dálničních tras miliony ze státního rozpočtu.

Právě dění v blízké Vídni tak může být příkladem, jak lze hnutí za klima budovat na propojení místních obyvatel, kteří mají zájem o aktivní roli v utváření svého okolí, lokálních politiků a ekologických hnutí. Bezesporu tu vyniká také důležitost, nebo snad nezbytnost, nezávislých státních orgánů, které mají v gesci klimatickou politiku a zároveň disponují nástroji, jak ji fakticky prosazovat.

Takovým nástrojem je právě „klimatické veto,“ které může rakouské ministerstvo po zhodnocení dopadů dálničních projektů využít. Bez podobných nástrojů je těžké si představit, že se závazky uhlíkové neutrality stanou něčím jiným než promarněnou vizí.

Diskuse