Výsledek české Uhelné komise, která minulý pátek doporučila ukončit těžbu a spalování uhlí v České republice až v roce 2038, je dokonalým příkladem toho, jak fatálně český stát selhává tváří v tvář výzvám, které určí podobu naší budoucnosti. Rozhodnutí odložit konec uhelného průmyslu, hlavního klimatického zabijáka u nás, o celých osmnáct let, ukazuje, jak moc je vládnoucí politická a ekonomická elita svým myšlením mimo realitu.

Mimo realitu klimatickou, protože snížení emisí potřebné pro obrat v přehřívání planety pod kritickou hranicí jednoho a půl stupně by vyžadovalo konec uhlí už do roku 2030. Mimo realitu ekonomickou, protože uhelný průmysl může díky zpoplatnění emisí zkrachovat mnohem dříve a bude-li se tak dít neplánovaně a živelně, nevyhneme se negativním dopadům na pracující a regiony. Ale také mimo realitu energetickou, protože podmínění konce uhlí pomalou výstavbou předražených jaderných bloků — místo úspor energie a stále levnějších obnovitelných zdrojů — nedává pražádný smysl.

Právem můžeme být proto zklamaní i naštvaní. Překvapení nebo rezignovaní bychom ale být neměli. Výsledek reflektuje rozložení sil, které bylo známo předem: stát obsadil komisi bezpečnou většinou zástupců uhelného průmyslu a na něj napojených politiků, a právě ta v pátek komisi „diktátorsky zválcovala“. Bylo to úplně stejné, jako by stát nechal o zákazu kouření v restauracích rozhodovat lobbisty tabákových firem. A podle toho to také dopadlo.

Projevilo se, že klimatické hnutí — pestrá plejáda lidí, kteří se v posledních letech rozhodli aktivně začít stavět na odpor sebevražednému jednání politického a ekonomického establishmentu — dosud nemá ve společnosti převahu, kterou by potřebovalo, aby kroky nezbytné k zachování civilizovaného života prosadilo. Nyní nás čeká debata o tom, jak se posunout dál. Zde k ní nabízíme několik úvodních poznámek, z nichž dvě se týkají dosavadních úspěchů a tři strategie do budoucna.

Porozumět logice moci a nutit ji k ústupkům

Traduje se, že Franklin D. Roosevelt jako prezident Spojených států při jednom ze setkání s aktivisty za práva černochů prohlásil — „Rozumím vašim požadavkům a chápu je. Teď běžte a donuťte mě to udělat.“ Zmíněný citát dobře ilustruje, jak ve skutečnosti funguje logika moci — a společenské změny.

Často máme tendenci vnímat společnost jako pyramidu, z jejíhož vrcholu lidé v rozhodovacích pozicích určují podobu světa. Ve skutečnosti pyramida funguje do velké míry naopak. My všichni dáváme svým každodenním jednáním legitimitu existujícím společenským strukturám, které by bez našeho souhlasu a spolupráce nemohly pokračovat ani den. Lidé mají větší moc, než si uvědomují.

Právě tehdy, když začnou tuto poslušnost a spolupráci svým jednáním od hlasování ve volbách po občanskou neposlušnost hromadně odpírat a legitimitu tak aktivně zpochybní, mohou přijít zásadní změny. K tomu je však nutné nejen získat na svou stranu přízeň většiny veřejnosti a formulovat její společný zájem, ale především zorganizovat hromadnou kolektivní sílu, která je schopná se za tento společný zájem postavit a účinně jej prosazovat.

Klimatické hnutí v české společnosti dokázalo vytvořit jádro takové síly a z této pozice zásadně pohnout veřejným míněním. S jeho požadavky dnes podle průzkumů sympatizuje většina společnosti, která si zároveň uvědomuje rizika spojená s klimatickou krizí. Studenty vedené protesty daly novou sílu dlouholeté politické práci ekologických organizací a vyvolaly na straně vládnoucí garnitury typickou reakci: snahu o uklidnění narůstající nespokojenosti polovičatým řešením.

Nepřistupovat na falešná řešení a udržet jednotu

Právě tak: jako falešnou vějičku nabízenou, aby se „hnutí nažralo a uhelný průmysl zůstal celý“, je potřeba vnímat právě Uhelnou komisi, kterou v reakci na studentské stávky vláda vytvořila. To, že klimatické hnutí na tento špek neskočilo, nenechalo se nabízeným polovičatým kompromisem rozdělit na „umírněnou“ a „radikální“ část a zachovalo si jednotu a sebevědomí, je dobrý výsledek.

Odmítat falešná řešení — další snahy o předčasné kompromisy stejně jako špinavé technologické náhrady v podobě fosilního plynu či jádra — bude muset dál. Především ale potřebuje využít svůj dosavadní postup jako odrazový můstek, ze kterého může dál budovat organizovaný tlak na skutečně rychlý konec uhlí a dalších fosilních paliv, spravedlivou transformaci pro regiony a pracující. Právě ti budou útlumem špinavého průmyslu postižení, a právě s nimi je třeba prosazovat změnu kurzu ke komplexní proměně společnosti tak, aby se stala skutečně demokratickou, ekologicky udržitelnou a sociálně spravedlivou.

Je přitom zřejmé, že dosavadní strategie naráží na své limity. Jasné meze má nejen lobbistická práce přímo v politických strukturách, zosobněná v zástupcích ekologických organizací přímo v uhelné komisi, ale i mobilizační aktivity radikálnějších skupin, představované tu více tu méně početnými demonstracemi, okupacemi a blokádami.

Jejich kombinace, rozvíjená úspěšně v posledních letech, je jednoznačně krokem vpřed. Pokud chce ale klimatické hnutí jít do příštích konfrontací s mocí silnější, potřebuje zřejmě ještě víc. Konkrétně je třeba posílit schopnost formulovat sdílený zájem a předkládat uvěřitelný příběh o udržitelné a spravedlivé společnosti, organizovat lidi a skupiny, které dosud s cíli klimatického hnutí sympatizují jen pasivně, a nakonec také zapojovat protestní aktivity do širšího strategického uvažování.

Formulovat sdílený zájem a vizi lepší společnosti

Klimatické hnutí v minulých letech budovalo svou pozici zejména v upozorňování na závažnost krize a opozici vůči současné destruktivní politice. Bilo na poplach a varovalo před důsledky nečinnosti.

Vystupovalo proti těžbě a spalování uhlí, proti postoji české vlády k evropským klimatickým cílům, či proti nesmyslným projektům, jako je kanál Dunaj-Odra-Labe. Tento postup měl své úspěchy — získávání širší většiny se ale neobejde bez formulace vize realistického a žádoucího řešení, založeného na sdílených zájmech a hodnotách.

Další strategické úvahy by proto měly začínat odpovědí na otázku, jak konkrétně řešení klimatické krize ovlivní život velké většiny lidí. Je potřeba odpovědět na — po desetiletích rozpočtových škrtů a narůstajících nerovností pochopitelnou — obavu, že řešení ekologické krize se bude prosazovat na úkor ohrožených nižších a středních vrstev.

Naopak je třeba „proplétat“ rychlou transformaci infrastruktury s požadavky na zajištění důstojného života všem — po vzoru stále populárnějších programů pro komplexní ekologickou a sociální transformaci jako je Green New Deal ve Spojených státech či v Evropě, německý Klimatický plán zdola či manifest Leap v Kanadě.

I my potřebujeme v kontextu České republiky formulovat sociálně-ekologickou politiku, která povede nejen ke snížení emisí skleníkových plynů, ale zároveň k řešení dlouhotrvajících sociálních křivd a „slepých skvrn“ české demokracie. Politiku, která všem zajistí nejen čistý vzduch a zdravé potraviny, ale i více volného času, kvalitní a dobře placenou práci či dostupné bydlení.

Potřebujeme vymanit ekonomiku z područí velkých korporací, a to ve prospěch malých firem, družstev a obcí. Namísto tlaku na výrobu a zisk musí víc prostoru dostat péče — o ostatní lidi i životní prostředí.

Je klíčové si uvědomit, že taková změna není možná bez změny v mocenských a majetkových poměrech — a snaha o ni je tak také součástí souboje o demokracii, ohrožovanou u nás i jinde stále bezohlednější mocí velkých peněz, korporací a oligarchů. Právě mezi těmi, kteří na tuto základní dynamiku doplácejí a musí jí vzdorovat — v práci, v sousedstvích, v každodenním životě — je třeba hledat spojence.

Organizovat lidi a hledat nová spojenectví

Jakkoliv silná vize nebude k ničemu, pokud se za ni nebude stavět řádově větší množství lidí, než je dnes klimatické hnutí schopné mobilizovat — a to nikoliv pouze v pozici pasivních podporovatelů, nýbrž tím či oním způsobem organizovaně a aktivně. Hnutí, které chce uspět, musí věnovat velkou část své práce právě snaze o aktivizaci takových „pasivních spojenců“, tedy těch lidí a skupin, které s jeho cíli sympatizují, nemají ale motivaci či nevidí žádnou příležitost, jak je podpořit.

Klimatické hnutí v české společnosti má navzdory dobrým úmyslům v této práci nepochybně velké rezervy. Tradiční ekologické organizace stále do značné míry spoléhají na model „transakčního aktivismu“, kde většinu práce vykonávají placení profesionálové.

Mnohé z novějších, neformálnějších aktivistických skupin zase podléhají do značné míry dynamice subkulturního uzavírání se do sebe. Místo aktivní práce na vyhledávání nových spojenců vytvářejí soudržné, ale početně omezené komunity, skrze které mobilizují relativně úzký okruh lidí k akcím, jež do velké míry jen dále prohlubují již vytvořené vztahy a vazby.

Pokud mají být klimatické iniciativy silnější, měly by méně času věnovat budování vztahů uvnitř těchto komunit a přesunout těžiště práce k organizování nových lidí a hledání nových spojenců. Jejich pasivní podporovatelé jsou pasivní z důvodů, které je potřeba pochopit, pojmenovat a změnit.

Nelze čekat, až se tito lidé rozmyslí a konečně přijdou na schůzku: je třeba snažit se jít aktivně za nimi, potkávat se s nimi „tam kde jsou“, pochopit jejich motivace a zájmy a navázat s nimi lepší vztahy. K „aktivizaci“ je přitom potřeba vytvářet inkluzivní, „nízkoprahové“ příležitosti — a struktury, které jsou nové lidi schopné přijmout a integrovat.

Stejně jako mohou profesionální organizace doplácet na to, že lidem nedávají o moc větší příležitosti k účasti než zaslání příspěvku na činnost, doplácejí participativnější „hnutí zdola“ na příliš časově náročné formy organizování, stejně jako na příliš neformální struktury, v nichž je těžké se zorientovat, převzít iniciativu. Je potřeba vytvářet příležitosti, jak se mohou zapojit a demokraticky směřování organizací spoluurčovat i lidé, kteří mají čas třeba jen hodinu denně — a nechtějí je trávit na dlouhých schůzích.

Tvořit realistickou strategii a promyslet vztah k politice

Ani silná vize, ani dobře zorganizované hnutí se však neobejde bez realistické strategie, jak své cíle prosazovat. Je třeba si uvědomit, že lidé se do politické práce aktivně nezapojují nejčastěji ani ne tak proto, že by nechtěli nic měnit, ale protože nevěří tomu, že by jejich angažovanost mohla ke změně nějak přispět a nevidí uvěřitelnou cestu, jak by se to mělo stát.

„Aktivisté“, včetně těch klimatických, často věnují příliš mnoho pozornosti přesvědčování lidí o správnosti svých cílů. Mnohdy se tak ale vlamují do otevřených dveří: s cíli lidé souhlasí, co chtějí slyšet, je přesvědčivá cesta, jak jich dosáhnout.

Chcete-li někoho motivovat, aby obětoval svůj čas a pohodlí, musíte mu umět dát dobrou odpověď na otázku: a k čemu to bude? Jaký je plán, jak ve společnosti získat většinu pro prosazení transformace ekonomiky ve společném zájmu? Jak k němu přispívají dílčí aktivity? Jak do něj zapadají jednotlivé kroky a kampaně? Přesně tyto otázky by si klimatické hnutí mělo klást.

To znamená mimo jiné znovu promyslet vztah k politice a politické moci. Distanc, který si od ní sociální hnutí chtějí udržet, je pochopitelný. To ale neznamená, že by neměla její dynamiku pečlivě studovat a snažit se do ní účinně intervenovat — aniž by přitom ztratila svou nezávislost.

Neadresný, rozptýlený „tlak“ veřejného mínění prostřednictvím protestů a přímých akcí, kombinovaný s tradičními metodami lobbingu, už zřejmě nestačí. Výsledek uhelné komise mimo jiné ukazuje, jak pevně dosud reálnou moc třímá uhelná lobby.

Pokud ji má klimatické hnutí této moci zbavit, musí mít dlouhodobější plán zacílený právě na zdroje, z nichž trvající síla uhelného průmyslu vyvěrá. Tak jako ve zmiňovaném „Rooseveltově modelu“ se „poptávka“, demonstrovaná organizovaným tlakem veřejného mínění, musí ve správný čas potkávat s „nabídkou“ — s ochotou kritické většiny držitelů reálné moci na ni odpovědět a prosadit žádané kroky v praxi.

Hnutí, které chce uspět, musí mimo jiné uvažovat o tom, jak takovou kritickou většinu vytvořit. A jak s její účinnou podporou politiky k akci donutit — anebo je vyměnit.