Přes nesporné pokroky, kterých klimatické hnutí dosáhlo v posledních letech, výsledek Uhelné komise ukazuje, že moc nadále třímá uhelná lobby. Chce-li to klimatické hnutí změnit, musí být tvořivější a účinnější ve svých metodách.
Výsledek české Uhelné komise, která minulý pátek doporučila ukončit těžbu a spalování uhlí v České republice až v roce 2038, je dokonalým příkladem toho, jak fatálně český stát selhává tváří v tvář výzvám, které určí podobu naší budoucnosti. Rozhodnutí odložit konec uhelného průmyslu, hlavního klimatického zabijáka u nás, o celých osmnáct let, ukazuje, jak moc je vládnoucí politická a ekonomická elita svým myšlením mimo realitu.
Mimo realitu klimatickou, protože snížení emisí potřebné pro obrat v přehřívání planety pod kritickou hranicí jednoho a půl stupně by vyžadovalo konec uhlí už do roku 2030. Mimo realitu ekonomickou, protože uhelný průmysl může díky zpoplatnění emisí zkrachovat mnohem dříve a bude-li se tak dít neplánovaně a živelně, nevyhneme se negativním dopadům na pracující a regiony. Ale také mimo realitu energetickou, protože podmínění konce uhlí pomalou výstavbou předražených jaderných bloků — místo úspor energie a stále levnějších obnovitelných zdrojů — nedává pražádný smysl.
Právem můžeme být proto zklamaní i naštvaní. Překvapení nebo rezignovaní bychom ale být neměli. Výsledek reflektuje rozložení sil, které bylo známo předem: stát obsadil komisi bezpečnou většinou zástupců uhelného průmyslu a na něj napojených politiků, a právě ta v pátek komisi „diktátorsky zválcovala“. Bylo to úplně stejné, jako by stát nechal o zákazu kouření v restauracích rozhodovat lobbisty tabákových firem. A podle toho to také dopadlo.
Projevilo se, že klimatické hnutí — pestrá plejáda lidí, kteří se v posledních letech rozhodli aktivně začít stavět na odpor sebevražednému jednání politického a ekonomického establishmentu — dosud nemá ve společnosti převahu, kterou by potřebovalo, aby kroky nezbytné k zachování civilizovaného života prosadilo. Nyní nás čeká debata o tom, jak se posunout dál. Zde k ní nabízíme několik úvodních poznámek, z nichž dvě se týkají dosavadních úspěchů a tři strategie do budoucna.
Porozumět logice moci a nutit ji k ústupkům
Traduje se, že Franklin D. Roosevelt jako prezident Spojených států při jednom ze setkání s aktivisty za práva černochů prohlásil — „Rozumím vašim požadavkům a chápu je. Teď běžte a donuťte mě to udělat.“ Zmíněný citát dobře ilustruje, jak ve skutečnosti funguje logika moci — a společenské změny.
Často máme tendenci vnímat společnost jako pyramidu, z jejíhož vrcholu lidé v rozhodovacích pozicích určují podobu světa. Ve skutečnosti pyramida funguje do velké míry naopak. My všichni dáváme svým každodenním jednáním legitimitu existujícím společenským strukturám, které by bez našeho souhlasu a spolupráce nemohly pokračovat ani den. Lidé mají větší moc, než si uvědomují.
Právě tehdy, když začnou tuto poslušnost a spolupráci svým jednáním od hlasování ve volbách po občanskou neposlušnost hromadně odpírat a legitimitu tak aktivně zpochybní, mohou přijít zásadní změny. K tomu je však nutné nejen získat na svou stranu přízeň většiny veřejnosti a formulovat její společný zájem, ale především zorganizovat hromadnou kolektivní sílu, která je schopná se za tento společný zájem postavit a účinně jej prosazovat.
Klimatické hnutí v české společnosti dokázalo vytvořit jádro takové síly a z této pozice zásadně pohnout veřejným míněním. S jeho požadavky dnes podle průzkumů sympatizuje většina společnosti, která si zároveň uvědomuje rizika spojená s klimatickou krizí. Studenty vedené protesty daly novou sílu dlouholeté politické práci ekologických organizací a vyvolaly na straně vládnoucí garnitury typickou reakci: snahu o uklidnění narůstající nespokojenosti polovičatým řešením.
Nepřistupovat na falešná řešení a udržet jednotu
Plán na zničení kapitalismu skrze důraz na ideologii a práci s masami.
Ne moc originální, pouze opis západních vzorů, ale i tak -- každý komunista musí být nadšený.
(Samozřejmě ne ti naši oficiální, což je stalinistická strana konzervativců dialekticky napojená na kapitál, groteskní parta...)
Nicméně podle mnoha zkušeností lze masy získat jen pokud jsou cíle realistické.
Volební právo pro ženy byl realistický cíl. Osmi hodinová pracovní doba byl realistický cíl. Sociálně spravedlivá společnost MASKOVANÁ coby beztřídní se ZDÁLA realistická Atd.
Vy odmítáte uhlí, odmítáte plyn, a odmítáte jádro (a na něj navázaný vodík). Všechno prý má průmyslová zalidněná země jako ČR zvládnout jen s obnovitelnými zdroji.
Zkusili jste ovšem někdy otevřeně říct, jaké množství solárních panelů by bylo k tomuto cíli zapotřebí? Kolik větrníků by bylo třeba vybudovat? Jak rozsáhlá bateriová úložiště by bylo zapotřebí, jaká by byla jejich ekologická stopa a a kolik by stála? Jak by fungovala přenosová síť?
Ne.
Víte, že by ta čísla byla šílená a neakceptovatelná.
Takže jenom na základě své víry (nebo zaslepenosti?) tvrdíte, že to půjde, budoucnost to nějak vyřeší...
A lidi to ví.
Takže všeliká ideologická mobilizace k velikému hovnu bude...
---------------
Nic samozřejmě neřeší ani žvanění z opačné strany, třeba žvanění o kapitalistické podstatě přírody jistého JXD
https://www.forum24.cz/ochranari-prchli-z-uhelne-komise-priroda-je-pravicova-mili-aktiviste/
Ten člověk napadá jiné pro nevědomost, přitom je sám blbý jako tágo.
Stromy, houby, nejdůležitější přírodní soustavy jsou založeny na solidaritě a spolupráci...
---------------
S ničím nehneme a klimatická změna nás přejede jako parní válec.
Žádná naděje na dohled.
:(
Tak to Vás lituju, musí být strašné žít bez jakékoliv naděje.
Bohužel jsem nebyl obdarován dětmi, to bych si asi hodně zoufal z toho, co je čeká, pane Nusharte.
Takhle jenom vím, že na stará kolena zažiju války o zdroje a společenský a (eko)systémový rozvrat, zřejmě v té klidnější a více odolné části světa, s tím se nějak přežívat dá...
Já mám, pane Morbicere, pocit (spíš skoro jistotu než pocit), že věci jsou nakonec vždy jinak, než jak to vidíme a předpokládáme. Upínáme své naděje i jejich ztrátu k něčemu, co se pořád mění a co nakonec pomine, takže cítíme beznaděj.
"... otevři dveře. Třeba je tam venku strom, nebo les... třeba je tam tvář... i kdyby tam nic nebylo, jdi a otevři dveře."
"... každého dne se něco končí... s nadějí i bez naděje věčně se vracíme domů... každého dne se něco počíná."
Ale není v současné na informace bohaté době naděje jen zavíráním očí před skutečností, pane Nusharte?
Když se seznámíme s demografickým vývojem v Africe, pochopíme trendy a zákonitosti, jaký prostor zbývá pro naději? Že dříve než mladá populace sežere celý kontinent jako kobylky a pak vyrazí do světa, se strhnou války se stovkami milionů mrtvých? To je mi naděje...
Že se islám reformuje?
Že Čína přestane vybíjet světové oceány?
Že se začne vracet divočina do krajiny?
Eh, ale máte pravdu, světélka naděje by neměla nikdy zhasnout. Je jisté, že i kdyby zmizeli lidé, život přetrvá a povstane na jakkoliv zdevastované planetě. Je to pouze otázkou času.
Osobně věřím, že i když nám Bůh dává svobodu, která může přinést mnoho dobra i Buchenwald, spásu i zatracení, jak víme z příběhu o Evě a Adamovi, přece jen lidstvo nenechá padnout.
Energie je jedna z hlavních potřeb inteligentních tvorů. Důkaz https://www.info.cz/eu/co-vypovida-jediny-graf-o-bez-nadeji-zapasu-proti-zmenam-klimatu
Já věřím v brzký rozvoj modulární jaderné energetiky a snad i fúzní, který umožní celosvětový přechod na elektromobilitu v dopravě i teplárenství, vodíkové hospodářství založené na elektrolýze poháněné dostatkem jaderné elektřiny, masivní, na energii také náročné odsolování mořské vody apod.
Opravdu to moc potřebujeme.
Od levné a mocné energetické základny se pak můžeme odpíchnout k ochraně klimatu, moří, k vysoce efektivnímu zemědělství a potravinářství vůbec, k robotické výrobě zboží, masivní recyklaci, již zmíněné dopravě atd. atp. etc.
Potřebujeme mnohonásobky ekologicky čisté energie než je dosavadní celková spotřeba (viz výš), potřebujeme mírově využít gigantické síly spoutané v hmotě. Bůh ji tam pro nás připravil...
Takže ano, nejsem úplně bez naděje.
Jen nerozumím tomu, proč to takhle nevidí většina a proč je tak málo úsilí směřováno k tomuto cíli...
"Není v současné - na informace bohaté době naděje jen zavíráním očí před skutečností?"
Pro mě je, pane Morbicere, naděje vlastně otevřením očí do neznáma - vydání sebe sama neznámému osudu s důvěrou v něj.
To, co chápeme jako konec, konec nadějí, to je -jak sám připomínáte - změna. Život s vyhynutím dinosaurů nezanikl, změnil se. I kdyby zmizeli lidé, život nezanikne. I kdyby zanikl, objeví se někde znovu... (To není výzva k lhostenosti k životu, řekl bych spíše, že je to výzva k ohleduplné pečující účasti.) To, co chápeme jako ochranu životního prostředí - to je snaha "zachovat současnost", zachovat současné podmínky pro život, něco změnit, abychom mohli žít stejným (tím známým) způsobem. Je to vlastně zbytečný strach o život: Každý život nakonec podléhá smrti. Nevíme, jestli ti, co zemřeli, vědí něco o tom, co se s nimi děje dál, stejně jako nevíme, jestli ti, co jsou teď v matčině lůně, vědí něco o tom, odkud se vzalo jejich vlastní vědomí - kde se v nich najednou vzal jejich vlastní život, jak se stalo, že si začali sami uvědomovat, že žijí a že jim to není lhostejné.
Beznaděj - strach o osud světa - vrhá člověka do depresí, svazuje mu ruce, úlekem z budoucnosti a nakonec i rezignací a lhostejností "zastavuje" naše srdce, které je zváno, aby se podílelo na "principu" života.