Akademici či vědci jsou v současném světě autoritami, které předkládají fakta o stavu naší planety, na jejichž základě se politické reprezentace „mají“ rozhodovat pro nutná opatření vedoucí ke snížení nepříznivých vlivů člověka na životní prostředí. Tak vznikla například Pařížská dohoda o ochraně klimatu.

Akademici tedy musí mít zřetelné a funkční spojení se společností, aby tak komplexní jevy, jako je například globální oteplování, mohla společnost přijmout a pracovat s nimi. Takové spojení lze posilovat jak popularizací vědy (jako to dělá třeba Jiří Grygar), tak silnými apely k jejím nálezům a jejímu významu, jež mohou nabývat vícero forem počínaje dlouholetou dokumentární prací (jako to dělá David Attenbourough) a konče občanským aktivismem (jako to dělá Greta Thunbergová).

Akademici však mohou dělat, a často už i dělají, více než poskytovat fakta, interpretovat je a následně doporučovat možná opatření. Akademici totiž mohou jít příkladem ve snižování uhlíkové stopy plynoucí z výkonu jejich práce, a to hned na dvou úrovních zodpovědnosti: institucionalizované a individuální.

Obě úrovně nabízejí dostatek prostoru pro racionální zmírnění nežádoucích dopadů výkonu akademické práce na životní prostředí. Nemusí to nutně vést ke snížení kvality akademické práce a současně to může přinést výrazné benefity pro společnost ve faktické i symbolické rovině.

Proč by měli akademici snižovat svou uhlíkovou stopu?

Je vysoce pravděpodobné, že průměrný akademik — tedy vědecký nebo akademický pracovník na univerzitě — má větší uhlíkovou stopu než průměrný občan zejména z důvodu častých letů za studijní nebo výzkumnou stáží, workshopem, konferencí, projektovým mítinkem a podobně. Zatímco z pohledu zaměstnance a legislativy se jedná o standardní pracovní cesty, z pohledu planety se jedná jen o další formu „turismu“, který ji silně destruuje.

Je velmi pravděpodobné, že v porovnání s vrcholovými manažery z privátní sféry, kteří létají i několikrát do týdne, má průměrný akademik třeba i nižší uhlíkovou stopu. Vrcholový manažer ale není tím, který připomíná a předkládá lidem nepříjemný fakt toho, že je nutné něco ve společnosti radikálně změnit pro zachování svého druhu.

V tomto alarmizujícím atributu akademické práce také může tkvět velká citlivost či psychologický odpor části společnosti vůči apelům akademiků. Snížení uhlíkové stopy akademické práce není důležité jen kvůli přihlášení se k osobní zodpovědnosti, ale také kvůli podstatnému snížení míry pokrytectví akademiků v očích veřejnosti, kterou nabádá ke změně a vůči které se také zodpovídá.

Toto pokrytectví akademiků, které plyne z rozporu mezi tím „co kážou a co pijí“, jim působí potíže jak s obhajobou „svého místa na slunci“, tj. své důležitosti a svého financování, tak se schopností účinně artikulovat svá zjištění i přesto, že mohou být existenčně důležitá pro — nejen — naše přežití. Přihlášením se k zodpovědnosti by se akademici, mnohdy zahaleni „aurou vyšší inteligence“, mohli stát skutečně příkladem k následování pro jiné sektory společnosti.

Nejedná se přitom o vůbec snadný úkol protože by bylo nutné transformovat celou akademickou kulturu, která je zvláště v západním světě už několik století postavena i na mobilitě a mezinárodní spolupráci. Změna kultury akademie tak znamená přehodnotit roli akademického světa — od zaměstnanců, jejichž životů a pro jejich práci důležitých životopisů by se to velmi dotklo, přes politiky akademických institucí, které chtějí zůstat konkurenceschopné v mezinárodním měřítku, až po grantové agentury a scientometrii, které mobilitu hodnotí převážně pozitivně.

Co můžou akademici udělat pro snížení své uhlíkové stopy?

Trvalá udržitelnost výkonu akademické práce se mnohem více řeší na západ od našich hranic, v domácím prostředí se řeší spíše teoreticky v rámci univerzitního vzdělávání či výzkumu, případně skrze sociálně odpovědné veřejné zadávání, které obsahuje i environmentální aspekt. V zahraničí se k těmto tématům pořádají, a to už před příchodem Covid-19, četné virtuální a lokální konference.

Zdá se, že zrovna virtuální konference je jedním z vhodných prostředků ke snížení uhlíkové stopy akademické práce. Mimo to je často schopna přilákat i více účastníků a stojí mnohem méně veřejných prostředků. Akademické instituce se také mohou zavázat k uhlíkově neutrálním bilancím (např. The University of Sheffield) nebo vytvořit uhlíkový fond, do kterého organizační jednotky přispívají, když jejich zaměstnanec někam letí (například Arizona State University).

Jednotliví akademici, méně už instituce, se také zapojují do dobrovolných iniciativ mířících na výrazné omezení akademického cestování. No Fly Climate Sci je dobrým příkladem za všechny takové.

Protože klíčovým atributem uhlíkové stopy akademika je letecká mobilita, která v průměru vyprodukuje mnohokrát více emisí než ta vlaková v přepočtu na g CO2/km a pasažéra, mnohé akademické instituce (např. ETH Zurich, University of Basel, Federal Institute of Technology Lausanne) apelují na akademiky a studenty aby omezili zejména krátké lety, pokud k nim existuje adekvátní vlakové spojení. Mluví se o takzané hraniční vzdálenosti — obvykle mezi sedmi sty až tisícem kilometrů — do které se pracovní či studijní cesta má uskutečnit jinou než leteckou dopravou.

České akademické instituce mohou pro diskusi o uvedeném tématu a vznik vnitřních předpisů využít mnoha svých platforem — akademických senátů na fakultách a univerzitách, Rad institucí či Akademického sněmu na Akademii věd ČR a odborových organizací v rámci kolektivního vyjednávání. Jedním z nástrojů, který akademikům může dále pomoci, je uhlíkový audit výkonu práce.

Ten může nabývat podoby jakési online kalkulačky postavené na empirických datech, která umožní plánovat mobilitu s cílem minimalizovat uhlíkovou stopu s přihlédnutím na čas a náklady cesty. A současně může být implementována do institucionálních informačních systémů, přes které se pracovní cesty na akademických institucích už dnes běžně vyřizují.

Co akademici získají a co ztratí omezením své mobility?

Krom už zmíněného snížení uhlíkové stopy a zvýšení morální autority svých apelů, mohou akademici získat i velmi cenný čas. Získání času a vůbec jeho vnímání se ukazuje jako jeden z klíčových faktorů při výběru způsobu dopravy.

Čas lze získat nejen tím, že akademik bude vyjíždět méně, ale i v případě, že zvolí vlak místo letadla. Ve vlaku jsou totiž daleko vhodnější podmínky pro práci než v letadle a k němu přidružených spojích.

V případě, že by letecká doprava neměla tak velké subvence a byla dražší, faktor času a jeho vnímání, případně pohodlí, by mohl být zajímavým „marketingovým“ atributem železniční dopravy. Vlak má samozřejmě omezení ve vzdálenosti a geografických překážkách čili jeho význam nikdy nebude spočívat v řešení problému globální mobility akademiků, ale může být podstatnou složkou řešení alespoň v rámci dopravy kontinentální.

Často zaznívají i argumenty, že mobilita akademického pracovníka zvyšuje jeho citační ohlas a že tedy omezení jeho cest se nepříznivě podepíše na jeho kariéře. Některé nedávné výzkumy v ekonomických vědách tuto souvislost nenašly. Autoři studie Konstantinos Chalvatzis a Peter L. Ormosi analyzovali přibližně pětapadesát tisíc prezentací zhruba šestadvaceti tisíc akademiků a zjistili, že dlouhé akademické cesty, tedy takové, které produkují vyšší uhlíkovou zátěž, nevedly k podstatnému zvýšení citovanosti. Takováto zjištění mohou akademikům ukázat, že účast na konferenci virtuální či lokálního významu nemusí vést k poklesu jejich citovanosti, což je z hlediska jejich kariéry důležitá a pozitivní zpráva.

Na druhou stranu si musíme uvědomit, že akademický pracovník je také jen člověk, který má sociální potřeby se potkávat s kolegy z oboru, a to ne vždy jen na pracovišti. Je bez debat, že mnoho výzkumných projektů a spolupráce se domluvilo i na neformálních setkáních (večeře, drink apod.), takže se zápornými dopady snížené míry mobility se také musí počítat.

Osobní setkání je většinou nenahraditelné, často přínosné a inspirativní pro všechny zúčastněné, v neposlední řadě vede k zesílení mezinárodní koheze společnosti. Například vlajkové lodě EU v mobilitě akademiků a studentů — programy Erasmus+ a COST — bezesporu přispěly k rozvinutí mezinárodní spolupráce, k otevření mnoha lidských obzorů a v konečném důsledku zřejmě i ke snížení strachu z jiného, který zčásti stojí i za podstatou mnoha současných problémů v EU, jako jsou nacionalismus či rasismus. O kolik lze přijít snížením sociálního kontaktu nejen v práci, se v současné době „dobře“ přesvědčujeme skrze dopady globální pandemie.

Brzdit dříve než bude pozdě

Je docela pravděpodobné, že snahy změnit akademickou práci s ohledem na její uhlíkovou stopu narazí na vlnu odporu části akademiků samých. Diskuse, která je akademikům vlastní, a bude proto trvat déle, se zřejmě povedou na každé akademické instituci zvlášť z důvodu jejich vysoké míry autonomie.

Výsledný konsensus nad přijatými opatřeními však musí být jak citlivý ke kultuře akademie, tak mít i reálný dopad na snížení uhlíkové stopy akademické práce. Z důvodu určité pomalosti akademických institucí v implementaci svých konsensů bude hrát prim zejména ochota k osobnímu příkladu.

Jisté ale už teď je, že nedělat ve věci uhlíkové stopy své práce nic, si akademici nebudou moci dovolit už dlouho — čas běží, globální oteplování se nezpomaluje a emoce s ním spojené porostou, a to možná i vůči lidem, kteří předkládají vědecká zjištění. Závěrečnou otázku ale také můžeme položit následovně: nebude si akademik v nepříliš vzdálené budoucnosti klepat na čelo, jak je možné, že jeho předchůdci tak hojně cestovali po světě i přesto, že „věděli nejlépe“, jaký je skutečný stav věcí? A nešlápli na ten brzdový pedál v rámci své práce tak trochu pozdě?