Akademici s hlavami v oblacích a uhlíkovou stopou na krku?
Václav SeberaVědci, kteří veřejnosti a politikům sdělují, proč je nutné omezovat emise oxidu uhličitého, patří často k lidem, kteří nadprůměrně cestují a jejich uhlíková stopa patří k největším. Lze to změnit? Mnohá pracoviště se tím už vážně zabývají.
Akademici či vědci jsou v současném světě autoritami, které předkládají fakta o stavu naší planety, na jejichž základě se politické reprezentace „mají“ rozhodovat pro nutná opatření vedoucí ke snížení nepříznivých vlivů člověka na životní prostředí. Tak vznikla například Pařížská dohoda o ochraně klimatu.
Akademici tedy musí mít zřetelné a funkční spojení se společností, aby tak komplexní jevy, jako je například globální oteplování, mohla společnost přijmout a pracovat s nimi. Takové spojení lze posilovat jak popularizací vědy (jako to dělá třeba Jiří Grygar), tak silnými apely k jejím nálezům a jejímu významu, jež mohou nabývat vícero forem počínaje dlouholetou dokumentární prací (jako to dělá David Attenbourough) a konče občanským aktivismem (jako to dělá Greta Thunbergová).
Akademici však mohou dělat, a často už i dělají, více než poskytovat fakta, interpretovat je a následně doporučovat možná opatření. Akademici totiž mohou jít příkladem ve snižování uhlíkové stopy plynoucí z výkonu jejich práce, a to hned na dvou úrovních zodpovědnosti: institucionalizované a individuální.
Obě úrovně nabízejí dostatek prostoru pro racionální zmírnění nežádoucích dopadů výkonu akademické práce na životní prostředí. Nemusí to nutně vést ke snížení kvality akademické práce a současně to může přinést výrazné benefity pro společnost ve faktické i symbolické rovině.
Proč by měli akademici snižovat svou uhlíkovou stopu?
Je vysoce pravděpodobné, že průměrný akademik — tedy vědecký nebo akademický pracovník na univerzitě — má větší uhlíkovou stopu než průměrný občan zejména z důvodu častých letů za studijní nebo výzkumnou stáží, workshopem, konferencí, projektovým mítinkem a podobně. Zatímco z pohledu zaměstnance a legislativy se jedná o standardní pracovní cesty, z pohledu planety se jedná jen o další formu „turismu“, který ji silně destruuje.
Je velmi pravděpodobné, že v porovnání s vrcholovými manažery z privátní sféry, kteří létají i několikrát do týdne, má průměrný akademik třeba i nižší uhlíkovou stopu. Vrcholový manažer ale není tím, který připomíná a předkládá lidem nepříjemný fakt toho, že je nutné něco ve společnosti radikálně změnit pro zachování svého druhu.
Hlavně by milí akademici měli o otázce klimatické změny a s ní spojených potíží celého lidstva začít uvažovat v celé šíři.
Kromě uhlíkových emisí a s nimi spojeným oteplováním se vyhrocují ještě minimálně dva velké problémy lidstva -- populační růst a nedostatek (pitné) vody.
Tyto tři okruhy problémů je třeba nahlížet jako komplexní a propojené. V otázce zpomalení populačního růstu, který je naprosto nezbytný, protože spotřebovává víc a víc půdy, vody a dalších primárních zdrojů konečné planety, neexistuje mnoho možných řešení. Jako jediné použitelné se jeví, že dané společnosti musí dostatečně zbohatnout (ano, týká se hlavně chudých). Vývoj ve světě toto mnohokrát potvrdil, se zbohatnutím společnosti přichází i populační stabilizace.
A zbohatnutí společnosti nejde udělat bez zvýšené (s)potřeby energie. To je železný argument, na který můžeme nadávat, popírat ho, nebrat na vědomí........ ale se kterým nehneme. Ano, plýtvavé bohaté západní společnosti by mohly a měly omezit svou bezuzdnost, dovedu si představit, že dokážeme ušetřit třeba 15% ze své energetické spotřeby, ale většina chudé a raketově rostoucí populace potřebuje spotřebu energie zvýšit, aby mohla zbohatnout.
Navíc si uvědimme, že do budoucna nakrmit tolik lidí si bude nejspíš žádat reorganizovat zemědělství a přejít na městské hydroponní pěstování pod umělým osvětlením, které může probíhat v mnoha patrech nad sebou. Úrodná půda se stává vzácná a už si nemůžeme dovolit ji ve velkém odebírat divočině.
Další ohromné porce energie budeme potřebovat na odsolování vody a její následnou úpravu. A k výrobě vodíku, která je sice jednoduchá, ale energeticky náročná. Budeme potřebovat, aby planetu začaly od mořských pobřeží křižovat vodovody místo plynovodů, aby letecká a námořní doprava, stejně jako těžký průmysl, přešly na vodík. Aby pozemní doprava, výroba a zemědělství, byly elektrifikované. A aby výroba elektřiny, a z ní vodíku, byla uhlíkově neutrální (nefosilní).
Zkrátka v novém bezuhlíkovém světě budeme potřebovat mnohem více energie, než spotřebováváme dosud. Čisté energie.
-------------------
Budememe potřebovat obnovitelné zdroje, ale jen s těmi prostě nevystačíme. Musíme se naučit získávat energii ukrytou v hmotě. Současné jaderné elektrárny jsou velmi primitivním způsobem a je třeba je nahradit něčím mnohem sofistikovanějším. Ale bez energie skryté v jádru to prostě nepůjde.
To by si podle mě měli akademici uvědomit a tímto směrem by lidstvo s nimi v čele mělo napnout všechny síly.
Už tak je pozdě.
------------------------
Pak ať si létají kam potřebují. Letadly poháněnými vodíkem z bezuhlíkových zdrojů...
Jaká je realita?
https://corporateeurope.org/sites/default/files/2020-12/hydrogen-report-web-final_0.pdf
Tohle je zpráva o tom, jak se budoucího vodíkového průmyslu zmocňují fosilní lobby.
Když ovšem odpírači této otřesné komedie dojdou na jaderné řešení výroby vodíku, které je - a to musí přiznat i oni - čisté a výrobně jednoduché, okamžitě zafunguje protijaderný fanatismus, který je silnější než cokoliv jiného, a začnou blábolit o neokolonialismu.
:((
Závěrečné doporučení?
Více větrníků a slunečníků...
Jsme v háji.
Vnoučata náš bohatý a rozmanitý svět, to obrovské bohatství této různorodé živé planety, budou znát jen z filmů.