Sun-c‘ v knize Umění války pravil: „nepouštěj se do boje, v němž bys musel stoupat po svahu. Chceš-li se utkat s nepřítelem, neplav se proti proudu.“ Už starověcí váleční stratégové věděli, že pokud má soupeř výhodnější postavení a je schopen definovat parametry střetnutí, potom nemá smysl pouštět se do velkých akcí.

Nejinak je tomu v politice, ve které je jedním z klíčových umění schopnost nastolit a zarámovat téma diskuse tak, aby ideový protivník musel reagovat, a byl tedy vždy v nevýhodě. I tímto prizmatem lze číst novou knihu Musí být ekologie alarmistická? Hledání realistických odpovědí, jejímž cílem je definovat konzervativní zelenou politiku.

Knihu v týdnu vydalo nakladatelství Book and Pipes a zaštítili ji konzervativní europoslanec za ODS Alexandr Vondra, CEVRO institut a německá nadace Hannse Seidela přidružená k německé politické straně CSU.

Myšlenkový postup většiny kapitol knihy je takřka stejný. Nejprve vytvoření slaměného panáka domnělého přehnaného klimaalarmismu (kterou reprezentuje jen Greta Thunbergová nebo Evropská unie), přes přidání několika mýtů o ekologické politice až k ujištění, že nelze poroučet větru a dešti (z téhle fráze už na sedmdesáté stránce bolí hlava) a že člověk je tvor vynalézavý a se vším si poradí.

Východiskem pak jsou „racionální“ řešení, o kterých ekologické hnutí mluví už desítky let. Nejzajímavější na celé knize tak není fádní nálepkování klimatického hnutí coby nepřítele všech lidí, ale povaha nabízených řešení. Vyjma důrazu na jadernou energii a stavbu přehrad totiž většina z nich zapadá do toho, co běžně požaduje klimatické i ekologické hnutí. A popravdě tato řešení nejsou ani moc pravicová ani konzervativní.

Regulace, plánování a kritika růstu

Tak Alexandr Vondra ve své předmluvě ke knize přímo vzývá ekologické regulace, včetně limitů pro znečišťující emise a zákonů na ochrany vod. Sympatické mu na nich připadá, že je ve Spojených státech zaváděl také republikán Richard Nixon (ve skutečnosti rozvíjel politiku svých demokratických předchůdců). Škoda, že zástupci ODS většinou hlasují proti těmto regulacím a během své poslední vlády je důsledně škrtali.

Jako obvykle chaotický Václav Cílek pak přímo navrhuje „zatím politicky neprůchodný princip buď progresivně rostoucích cen a daní, nebo určitého druhu přídělového hospodářství (např. zákaz SUV pro lidi, kteří je nepotřebují, nebo příděl leteckých kilometrů na osobu a rok)“. Jak pravicové. Schválně zkuste takové řešení předložit členům ODS v jedné z diskusí.

Podobně pak působí další Cílkův plán začít uvažovat „o kontinentálním plánování“. Ani jiní autoři se však neštítí nabízet řešení, za která by běžný člověk od pravicových stran schytal nálepku zeleného totalitáře, případně melounu (tedy toho, kdo je na povrchu zelený a uvnitř rudý…).

Diplomat Václav Bartuška tvrdí, že spotřebu energie z obnovitelných zdrojů bude nutné podřídit řízení spotřeby, „de facto podřízení zákazníků možnostem dodavatelů“. Náznak genderové politiky najedeme i u evolučního ekologa Davida Storcha, který cestu k zastavení populačního růstu vidí v podpoře vzdělávání a rovnosti pohlaví. Tu by si ale zasloužila i tato kniha, protože v ní bohužel nemá příspěvek ani jedna žena.

Produktový ekolog Vladimír Kočí jde dokonce tak daleko, že zpochybňuje ekonomický růst. „Současný ekonomický model předpokládá sice střídání období ekonomické stagnace s obdobím ekonomického růstu, celkově se však jedná o výkyvy okolo stále vzrůstajícího výkonu ekonomiky. Dokud bude výkonnost ekonomiky založená na materiálové a energetické spotřebě, nemůže být koncepce oběhového hospodářství realizovatelná.“ Souhlasím. Jen když to řeknu já, nedostanu místo v knížce o konzervativní ekologické politice, ale na seznamu zelených bolševiků.

Dokladem zmatenosti konzervativní ekologické politiky pak je, že na poslední straně knihy krajinný ekolog Petr Sklenička kritizuje — konzervatismus! V jeho pojetí konzervativní pohled státních úředníků brání stavbě přehrad. Přehrady jsou tedy součástí konzervativního pohledu na svět, kterému brání konzervativní pohled státních úředníků. Podobného šermování s pojmy je však kniha plná, takže závěr v tomto už ani nepřekvapí.

K apologetice atomové energie z pera jaderného fyzika Vladimíra Wagnera netřeba dodávat nic jiného než odkazy na analýzy Deníku Referendum prokazující, že stavba nových bloků jaderných elektráren u nás by byl ekonomický, ekologický, geopolitický i politický nesmysl.

Silné stránky knihy

Kniha má ale i silné stránky. A zdaleka mezi ně nepatří jen bohatý a dobře vybraný obrázkový doprovod a pro čtení příjemné grafické zpracování. Na mnoha místech dokáží autoři (opět zdůrazňuji, že pouze muži) dobře popsat nedostatky některých ekologických řešení. Nejde přitom jen o kritiku dotací pro biopaliva první generace, které vyhovují oligarchům jako je Babiš. O tyto dotace ale ve skutečnosti nikdo z ekologů nestál a nestojí.

Podnětná je i kapitola strojního inženýra Jana Macka, který podrobně popisuje materiálové, a hlavně infrastrukturní nedostatky pro fungování elektromobilů. Ve své úvaze dochází ke správnému zjištění, že elektromobily nemůžou plně nahradit současné automobily na fosilní paliva. Já za něj udělám ještě další krok a řeknu, že automobilů musí být méně, a to ve prospěch hromadné dopravy.

Václav Bartuška pak zase dobře popisuje geopolitické souvislosti vzácných surovin, na kterých je čistá energie založená. Zejména strategie Číny, která doly na tyto vzácné kovy ve velkém skupuje, by pro nás měla být varováním, které je potřeba při přemýšlení o energetické transformaci vzít do úvahy.

Z knihy vystupuje také kapitola založená na e-mailové korespondenci sociologa Zdeňka Konopáska a paleoekologa Petra Pokorného. Nikoliv proto, že by vybočovala z celkového rámování ostatních kapitol — oba akademici v ní stavějí obligátního slaměného panáka klimaalarmismu a reprodukují velké množství mýtů o obnovitelné energii či ekologické politice. Zajímavá je svou formou připomínající kolektivní terapii. Pokorný v ní žehrá na to, že jeho vědeckým kolegům i veřejnosti není po chuti jeho názor, že z paleoekologického hlediska nejsou změny klimatu ničím zvláštním, nicméně přelidnění už problém je. Pokorný je světem tak utiskovaný, že rozhovory s ním si lze přečíst na Rozhlasu, Novinkách, Ekolistu, Idnesu či Reflexu.

Konopáskovi pak vadí, že jeho intelektuální idol Bruno Latour, jehož díla je pražský sociolog bezpochyby největším tuzemským znalcem, údajně zradil sám sebe, protože ve své knize Zpátky na zem „vynáší dost vyhrocená stanoviska a de facto se poprvé otevřeně hlásí k politické levici“. Jinými slovy, přihlásit se ke konzervativnímu politickému proudu účastí na definování zelené pravicové politiky pro sociologa problém není, ale náchylnost k levici už ano.

Pro spoustu čtenářů můžou být ale objevné Konopáskovy pasáže, ve kterých popisuje nejasnou a prostupnou hranici mezi politikou a vědou, a hlavně to, že se tento proces týká i přírodních věd. Ostatně i závěry souhrnné zprávy Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC) musí projít konsensem vědeckých zástupců všech členských zemí.

Tento politický požadavek činí zprávy IPCC méně apelativními a konzervativnějšími. Konopáskovy pasáže, byť plné mýtů o ekologické politice a nepochopení klimatologie, jsou v knize bezpochyby nejzajímavější a alespoň lehce překračují intelektuální prázdnotu většiny ostatních kapitol.

Chaos bez jednotící linky

Celkově knize chybí jednotící linka, bez důvodu skáče z tématu na téma a vykazuje zásadní nedostatky v užívání pojmů — jako by v tomto směru ani neprošla redakcí. Člověk se z ní nedozví, co je to konzervativní zelená politika ani čím se odlišuje od údajného strašáka klimaalarmismu. Za racionální řešení pak kniha často považuje ta, která jsou díky činnosti ekologických organizací už roky na stole. Vybočují jen přehrady a další bloky jaderných elektráren.

Nicméně z knihy mám vlastně radost. Když se podržím citátu čínského vojenského stratéga Suna-c‘ z úvodu této recenze, kniha ukazuje, že konzervativní pravice při snaze adresovat ekologickou politiku buď stoupá do svahu a plave proti proudu, nebo se raději nepouští do větších akcí. Její pozici lze ale taky popsat slovy zakladatele ODS a nestora českého popírání vědeckých faktů o klimatu Václava Klause: „spor o globální oteplování jsme prohráli“.

To je dobře patrné už z toho, že jedna z předních postav současné ODS nemá potřebu popírat klimatickou krizi, ale také z toho, že v knize panuje shoda na tom, že těžba a spalování uhlí musí brzy skončit. Jestli má tato kniha předznamenat obrat v politice nejen ODS, ale i celé české pravice, která tak dále nebude blokovat ekologickou politiku, pak je to rovněž zpráva dobrá. Ale nebuďme naivní, suďme je až podle skutků.

Vodra, Alexandr (ed.): Musí být ekologie alarmistická? Hledání realistických odpovědí. Praha: Books and Pipes 2020, 280 s.