Zdá se, že výraz „mučedník“ lze použít v jakémkoli smyslu slova. Dříve jsme tak hovořili o hrdinech, kteří za víru či pravdu trpěli na mučidlech či se obětovali pro druhé, pro věc. Z  historických osobností v této souvislosti snad každého okamžitě napadnou mistr Jan Hus či svatý Jiří, kterého východní církve označují jako velemučedníka.

Novodobí mučedníci

Ty doby jsou pryč, boj za pravdu či víru vyšel z módy, více než odvaha a vlastní přesvědčení je na odiv stavěna zbabělost a oportunismus. Tento společenský posun provází i přizpůsobování významů jednotlivých pojmů situaci. Odneslo to i slovo „mučedník“. Je s podivem, kdo se dnes může „stát mučedníkem“. Například člověk, který se dopouští násilí na druhých a usiluje o jejich nahnání do koncentračních táborů či rovnou vyhnání ze země. A mučedníkem se prý může stát tak, že část společnosti jeho násilnickým metodám oprávněně zabraňuje.

Mnohokrát jsme zaslechli takové varování z různých společenských koutů, třeba: nezakazujte Dělnickou stranu, protože tak se z jejích představitelů stanou mučedníci.

Politologové Miroslav Mareš i Zdeněk Zbořil se například koncem roku 2008 shodli, že by krajní pravici mohlo rozpuštění Dělnické strany paradoxně prospět. Mareš upozornil na to, že v případě zákazu DS by se její zástupci mohli postavit do role mučedníků a zbavilo by je to i názvu strany, který nemusí být pro voliče moc přitažlivý. Zbořil dodal: „Já si myslím, že takové strany mají existovat, ale že mají být postihováni třeba jejich členové, když svolají takovýto pochod, protože přispívají k rozdmýchávání záště a nenávisti i z rasových důvodů.“

Obava, aby se z neonacistů nestali mučedníci, někdy nabývá až bizarních poloh, jako například v článku Markuse Papeho Krajně nejasný boj vlády s hrozbou neonacismu: „Hned po nástupu (ministra vnitra) Peciny do funkce spustila policie první vlnu zatýkání údajných neonacistů. Prý zorganizovali koncerty po celé republice, na nichž se propagoval nacismus... Kritici ,akční represe' namítají, že neonacistům prakticky nahrává: postaví je do role mučedníků podobně jako před lety komunistická nomenklatura členy kapely Plastic people. A v době svobody názoru jim obyčejní lidé začínají fandit.“

Je možné, že někteří mladí lidé berou co do „zákazu“ rasistické hudební skupiny stejně jako The Plastic People of the Universe, kterou coby svobodomyslnou pronásledovali komunisti. Jenže trvalé sympatie k rasistickým kapelám mají jenom lidé, kteří jsou sami rasismem infikováni. V jejich očích může být „mučedníkem“ kdokoli z krajně pravicové scény, třeba i ten, kdo v hospodě dostane pohlavek za drzé řeči. Kvůli tomu však nehrozí rozšíření počtu příznivců či voličů krajní pravice. Vlna sympatií se „zakázanou“ rasistickou hudební skupinou opadává vzápětí poté, kdy se všichni seznámí s texty, které zpívá.

Ani z Plastic People se za normalizace nestali mučedníci, nýbrž jeden z více symbolů odporu proti útlaku, jakými byli například i pro několik po sobě jdoucích generací Karel Kryl či Jaroslav Hutka. A navíc: příznivci Plastiků bažili po svobodě, kdežto neonacisti naopak chtějí svobodu druhým vzít. Tento obrácený gard by měl být významný i pro posuzování oné „akční represe“. V případě zatýkání neonacistů nejde o útisk, ale o přirozenou obranu demokracie, rasisty a příznivce Plastiků proto nelze srovnávat či klást na roveň.

Voliči krajní pravice zvolna přibývají

Podobně je to s obavami politologů: Dělnická strana byla soudně rozpuštěna, ti samí lidé, kteří ji tvořili, kandidovali za Dělnickou stranu sociální spravedlnosti. Nepřišli tedy o název strany, o nějakém mučednictví ani nemluvě. Ani na krajně pravicové scéně nebylo rozpouštění DS bráno tímto způsobem, přivodilo naopak rozhádání jednotlivých proudů, a tudíž i menší příliv voličů, než se očekávalo.

Krajní pravice získala více voličů než minule, ovšem z jiných důvodů. DS ještě v roce 2006 do Poslanecké sněmovny nekandidovala, v těchto volbách krajní pravici zastupovaly Národní strana (9 341 hlasů) a Právo a spravedlnost (12 756). V loňských volbách do Evropského parlamentu získala DS 25 368, Sládkovci 7 492 a Národní strana 6 263 hlasů. V nedávných volbách do Poslanecké sněmovny dostala DSSS 59 888 a Sládkovci 1 993 hlasů. Krajní pravice tedy dohromady získala:

• 2006 - volby do Poslanecké sněmovny: 22 097 hlasů
• 2009 - volby do Evropského parlamentu: 39 123 hlasů
• 2010 - volby do Poslanecké sněmovny: 61 881 hlasů

Nejde o závratný počet, ale to je dáno i proměnlivými faktory. Ekonomická krize, která bývá podhoubím extremismu všeho druhu, pozvolna odeznívá, čeká nás však utahování opasků. A nikdo nemůže vědět, jakou společenskou změnu to může přinést. Pod zvýšením počtu voličů krajní pravice se podepsala i média (v čele s Českou televizí), která DSSS pořádala bezplatně předvolební kampaň informováním o jejích akcích i způsobem prezentování jejích exponentů. S mírnou nadsázkou lze říci, že se média předháněla, kdo dříve a lépe napomůže legitimizovat DSSS v očích veřejnosti. Počet voličů krajní pravice stoupá pozvolna, avšak trvale. Jde o trend, který může být za čas nebezpečný.

Obava, že krajně pravicové „ghetto“ posílí tím, že bude mít své vlastní mučedníky, je lichá, a to dlouhodobě. Krajní pravice získává děti a mladé lidi již tím, že mohou patřit k nějakému stádu, které skýtá jistotu v předem daných primitivních vzorcích chování a myšlení. Nenutí nikoho uvažovat, nabízí vnitřního i vnějšího nepřítele, na nichž si lze společně s ostatními vybíjet emoce. Nabízí i možnost identifikace se semknutou skupinou, s ideologií a s politickou stranou, která ji navenek reprezentuje, a tudíž i možnost získat náhradní identitu (za identitu chybějící či nevyhovující). Některá z náhražek mučednictví může tuto skupinu na čas semknout, nikoli však přesvědčit nepřesvědčené.

Představitelé krajní pravice si těch několik starých pseudomučednických kousků pěstují více méně proto, aby mohli lépe „pracovat s emocemi“. A noví mučedníci zde povstávají v množství menším než malém. Příčin k tomu je více, mezi ty nejběžnější patří boj mezi jednotlivými skupinami i jednotlivci o dominantní postavení. A také: zavřených krajně pravicových extremistů (i za běžnou kriminální činnost) rapidně přibývá  — to by se rasisti museli umučedníkovat. A další z příčin může být ulraliberalismus, který je demokracii také nebezpečný, protože krom jiného napomáhá legitimizovat i neonacismus a rasimus, jehož vyznavači tedy mají (pro ně významnou) podporu i mimo své společenství. A konečně, o nebezpečí, že vstanou noví mučedníci, hovoří nejčastěji ti, kteří jsou líní, pohodlní, pasivní, apatičtí, lhostejní či se z dalších podobných důvodů nechtějí něčím takovým vůbec zabývat: raději nic nedělejme nebo extremistům vyrobíme další mučedníky.

Ano, jde o onu proslavenou mlčící většinu, která podle antiheroického mýtu dosáhla pádu totality tím, že s ní kolaborovala a „nechala ji přirozenou cestou vyhnívat“. (Nic z výše řečeného se samozřejmě netýká Miroslava Mareše nebo Markuse Papeho, kteří jsou našimi předními odborníky a mají na své obavy a pochybnosti právo.)

V módě je mlčící většina

Vzpomeňme oněch nesmrtelných výroků Václava Klause, že komunismus u nás padl díky mlčící většině. K tomu se výstižně vyjádřil francouzský pozorovatel české společnosti Jacques Rupnik v článku Odkaz Charty 77 a evropský veřejný prostor:

„Jak v podstatě řekl prezident Václav Klaus u příležitosti patnáctého výročí Listopadu, starý režim neporazili někdejší disidenti, nýbrž spíše oni legendární zelináři, obyčejní Češi s krátkou pracovní dobou a dlouhým sezením u piva, mlčící většina, jež pomocí lhostejnosti a šlendriánu proměnila starý režim v prázdnou skořápku, a tak připravila jeho pád. Tato antiheroická verze událostí roku 1989 možná našla silnou odezvu doma, nikoliv však v zahraničí.“

Ba i ona antiheroická verze je schopna degenerovat, alespoň u nás, kde se „hrdiny“ mohou stát i mluvkové naprázdno mlátící pantem. Dobrým příkladem je senátor Tomáš Julínek, který nedávno vypustil o bývalé disidentce Anně Šabatové: „Je pro mě taky představitelkou doby minulé. I když to byla disidentka. Pro mě jsou to lidi, kteří tady založili komunismus.“ Nejde jen o to, že Julínek předvedl ukázkové černobílé myšlení, v němž „hypertrofované zlo“ představují ideoví protivníci (v tomto případě levicově smýšlející lidé). Můžeme tak sledovat i způsob myšlení, kterým se doposud prezentovaly české politické špičky napříč spektrem: Kdokoli s odlišným názorem je nejen ideový protivník, ale rovnou nepřítel, kterého je nutno ukřičet a znectít. A hrdinou dneška není člověk, kterého komunisti zavřeli na deset let, protože si stál za svým přesvědčením, ale karikatura podnikatele či politika, která si obejitím zákonů dokázala na úkor druhých nahrabat pod sebe.

V této společenské atmosféře se pochopitelně daří extremismu všeho druhu, oportunismu a bezzásadovosti. A  — paradoxně  — mučednictví se u nás nedaří i proto, že kolbiště ovládli antihrdinové. Leda by znovu vstali staří mučedníci a připomněli nám, že za skutečné hodnoty stojí za to se bít i umírat.