Rád bych reagoval na článek „Dukova lůza“, který napsal zaměstnanec pražského arcibiskupství Josef Nerušil. Podle něj jsem dezinterpretoval slova Dominika Duky: výrazem ochlokracie prý nechtěl účastníky demonstrací označit za lůzu. Celá debata nicméně odkrývá daleko podstatnější rozpory v chování arcibiskupa, a proto bych panu Dukovi rád vzkázal své tři návrhy.

Za prvé: čtěte Bibli, všechno tam je

Panu Nerušilovi musíme přiznat, že ohledně překladu slova „ochlos“ má pravdu. Skutečně jej lze překládat nejen jako lůza, ale také jako lid nebo dav. Nerušil zdůrazňuje, že prvotní význam tohoto slova je právě lid. Dobrá, pokud ale pan kardinál varuje před takto chápanou ochlokracií, varuje tím před vládou lidu. Tu ale běžně nazýváme pojmem demokracie. Kdyby to pan kardinál řekl hned, mohli jsme si všichni ušetřit mnoho času.

Nerušil se přitom odvolává na biblický kontext termínu ochlos. Význam tohoto slova v Novém zákoně ale správně upřesnil Pavel Siostrzonek: ochlos většinou značí zástupy, které se lepily na Ježíše z Nazareta. Ten k nim promlouval a oni mu věřili — na rozdíl od velekněží a farizejů. Davy shluklé kolem Nazaretského figurují v přímém protikladu k chrámové elitě. A Ježíš si se svou tlupou budoval vřelý vztah: shromažďoval je kolem sebe, mluvil k nim, učil je, měl s nimi soucit a staral se o ně.

Ochloi ho na oplátku následovaly, žasly nad jeho slovy a vítaly jej při příjezdu do Jeruzaléma jako mesiáše. Držitelé politické i náboženské moci se právě těchto prozíravých ochloi báli. Podobně kardinál Duka, špička křesťanské hierarchie, bije na poplach před demonstrujícími ochloi naší doby.

Nazaretský reagoval při setkání s podobně rozvášněným lidem zcela jinak. Při pohledu na zástupy byl „pohnut soucitem k nim, protože byli ztrápení a zmatení jako ovce bez pastýře.“ Žádné zjednodušené nálepkování, ale solidarita. Doufám, že návrh takové inspirace už nebude arcibiskupství považovat za nekorektní. Ježíš možná pro Duku není vzorem, ale pořád je to víceméně jeho nadřízený.

Za druhé: pohněte peklem systému

Neměli bychom ale zůstávat u argumentačního ping-pongu se slovem ochlokracie. Dukovo chápání tohoto pojmu totiž není ústředním problémem. Je pouze symptomem jeho dlouhodobého a hluboce asociálního postoje. Ve svém novoročním pastýřském listu z roku 2012 upozorňoval na nebezpečí morální krize. Lidé jsou chamtiví. Někteří obchodníci nezodpovědně spekulují na burze a to je špatně.

Stejně tak nemorální je ale prý druhá skupina hamižníků. Kdo k ní patří? Podle Duky jde o příjemce sociálních podpor. Ti „zneužívají nejednou velmi sobecky výdaje státu na sociální potřeby a chtějí z nich urvat co nejvíc, aniž by se přičinili svou prací o zvýšení národního důchodu. Obě skupiny jednají nakonec stejně a ještě svalují vinu a zodpovědnost na ty druhé.“

Vysvětlení ekonomické krize skrze obvinění „socek, které vyžírají stát“, to je rétorika spadající do rajónu Dělnické strany. Lživý a dávno vyvrácený mýtus o krvácení státního rozpočtu kvůli zneužívání dávek, většinou šíří lidé jako je Tomáš Vandas. Díky Dukovi se ale taková logika plíží i z kazatelen českých kostelů.

Kardinál má zkrátka představu, že veškeré problémy tkví v osobních činech jednotlivců. „Není sporu o tom, že neblahá hospodářská situace byla způsobena a je zesilována jednáním jednotlivců i celých skupin lidí, kteří se odklánějí od věcného a mravného života,“ píše se ve zmíněném listu. Duka zcela vylučuje vliv systému, v němž se tito „hřešící“ nalézají a z něhož většinou nemohou vystoupit. Nevychází přitom z křesťanského přesvědčení: jedná se spíše o oblíbený motiv železného neoliberalismu. Jsou přece jen jednotlivci, jak učila světice volného trhu, svatá Margaret.

Skutečně můžeme věřit, že jsou všichni prodejci na burze hnáni ďábelskými pohnutkami? Opravdu se zlomyslně chechtají všem chudým a doma skáčou do hromady peněz jako strýček Skrblík? Většinou jde spíše o obyčejné zaměstnance, kteří pracují tak, jak se po nich vyžaduje. Dokonce mohou být přesvědčeni, že se chovají jako správní křesťané. Zajišťují rodinu, pilně makají a vyživují státní důchod. Duka by měl být spokojen. Zástupy bezdomovců totiž vytváří až neprůhledný moloch hedgeových fondů a finančních bublin na trhu s nemovitostmi, na němž se tito dobří křesťané podílejí.

Žádný osamocený padouch nestojí za nebezpečným systémem. Kvůli podobným entitám zavedla křesťanská sociální nauka pojem „strukturální hřích“. Jde o hřích, jehož se dopouští samotná společnost. Tento cenný postřeh, který přinesla teologie osvobození, přebírá i „marxista z Vatikánu“. Papež František připomíná, že „byly ustaveny nespravedlivé společenské struktury, které nemohou být základem naděje pro lepší budoucnost. Jsme vzdáleni takzvanému ‚konci dějin‘, neboť podmínky pro udržitelný a klidný rozvoj zatím nebyly adekvátně artikulovány ani uskutečněny.“

Proto nemá žádný smysl obhajovat Duku tím, že každý rok pořádá štedrovečerní hodokvas pro bezdomovce. Bez systémové změny totiž můžeme mít jistotu, že každé Vánoce bude dostatek strávníků bez domova. Nepotřebují salát s řízkem. Potřebují přístřeší a důstojnou práci.

↗

Ať už bude svoje slova obhajovat jakkoli, zapomíná kadrinál Duka na to, že mezi lůzou tohoto světa má být místo samotné církve. Repro juicyecumenism.com

Za třetí: dejte hlas umlčeným

Není rozhodující, zda křesťanství více podporuje marxistické ideje nebo spíše ducha kapitalismu. Jistotou totiž zůstává, že na svém počátku bylo křesťanství sociální. Demokracie a křesťanská etika mají společný zájem na vyslyšení hlasu těch jedinců, kteří jsou společností vysmíváni a ostrakizováni.

Navrhoval bych tedy malou dramaturgickou změnu pro televizní pořad pana kardinála. Místo bývalých prezidentů by si mohl zvát lidi přímo z ulice, ubytoven a uprchlických táborů. Možná by svým svědectvím pojmenovali alespoň některé chyby v podloží socioekonomického systému. Hosté by dostali zaplaceno za svůj výstup a kardinál by se třeba poučil, co dělat.

Zájmem arcibiskupství přece nemůže být udržení pozic jednoho procenta nejbohatších, ale spíše radikální změna situace mnoha procent nejchudších. Vždyť už onen „guru novozákonní lůzy“ připomínal, že „poslední budou prvními“. A jak by řekli elitní sportovci, s nimiž jel kardinál na olympiádu: je potřeba vyjít tomu nebeskému štěstíčku trochu naproti.

Pane Duko, nebojte se vlády lidu. Klidně ho otevřeně nazývejte lůzou, my to skousneme. Ale ať ta neúspěšná a zadlužená lůza vládne. Ať jejich potřeby určují směr naší společnosti. Vykašlete se na farizeje finančních spekulací. Svlečte někdy ornát, vezměte si hadry a běžte mezi smažky, bezďáky a prostituky. Nebo třeba jen k rodičům, kteří své děti zajišťují pouze z minimální mzdy. Je jich mnoho. Dotkněte se jejich bolesti jako Kristových ran. Zažehnání jejich nuzoty je křížem také na vašich bedrech. Mezi nimi je místo církve. Mezi lůzou tohoto světa.