Dukova lůza
Josef NerušilPražské arcibiskupství vydává reakci na dvojici textů publikovaných autory našeho deníku. Lukáš Senft a Ivan Štampach podle něj úplně dezinterpretovali slova kardinála Duky.
Jednomu nacistickému pohlavárovi je přisuzován výrok, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“. Ve skutečnost se ani nemusí jednat o lež, ale i jen o pouhou nepravdu, danou neznalostí nebo nedostatečným vhledem do tématu. Přestože v poslední době zažíváme inflaci všemožných komentářů, polemik a debat nad nejrůznějšími tématy, občas to vypadá, že naše schopnost rozvinout kvalitní dialog se blíží nule. V dialogu totiž nejde jenom o prosazování „svých“ pravd, ale také o pozorné naslouchání názorovým oponentům a přemítání nad jejich argumenty.
Pozorného debatéra spravedlivá kritika nepohorší, ale posune o krok kupředu. Potíží však je, že často jednáme pod vlivem nejrůznějších dojmů. Nebudu polemizovat s názory Lukáše Senfta, zda neoliberalismus jakkoliv vychází či nevychází z křesťanství — stejně bychom mohli vzpomenout i okřídlený výrok, že Kristus byl první marxista, encykliku Rerum Novarum a jiné „prohřešky“, kvůli kterým na pravici viní církev z přílišného socialismu. Jde mi spíše o způsob jeho „selektivní“ práce se snadno dostupnými a ověřitelnými fakty.
Upozorňuje-li tedy autor na Dukovo povídání s prezidentem Klausem, považoval bych přinejmenším za novinářsky korektní (a zvláště pak profesionální), aby také dodal, že Duka ve stejném cyklu na ČT dělal rozhovor s Václavem Havlem, Jiřím Stránským a dalšími.
Stejně tak je z opačného spektra potřeba vědět, že kardinál Duka téměř nejčastěji (a ochotně) poskytuje rozhovory deníku Právo, na pozvání se účastní nejenom prestižních akcí (např. na Vítkově), ale i politickou reprezentací opomíjeného pietního aktu v Letech, dlouhodobě se setkává a obědvá s bezdomovci (zde nebo zde) , čtvrtinu svých příjmů věnuje na dobročinné účely a v rozhlase se zamýšlí nejenom nad kulturou protestu, ale také opakovaně odsuzuje zneužívání exekucí ve prospěch obohacování jedinců (zde a zde).
Osoba kardinála, která se má v úvahách autora stát předmětem veřejného pohoršení se tím dostává do úplně jiného světla, než by si přálo jeho přesvědčení. Nejinak je tomu i s oním údajným výrokem o „odborářské lůze“ — který ve skutečnosti nikdy nezazněl, a už vůbec ne v kontextu, jaký se mu přisuzuje.
Pomineme-li titulek, který ke komentáři kardinála Duky přidala redakce ČRo, slovo „lůza“ kardinál nikdy nepoužil: do úst mu je vložil až jeho bývalý dominikánský spolubratr Odilo Štampach. Není důvod Odilo Štampacha vinit, že by měl kvůli okolnostem svého odchodu z Římskokatolické církve na kardinála „pifku“ a chtěl mu škodit (Duka se mu naopak snažil do posledních chvíle pomoci), spíše v rozjitřené atmosféře demonstrací smíchal dohromady několik jen zdánlivě souvisejících dojmů.
Kardinál ve skutečnosti nemluvil o odborářské demonstraci, ale obecně o kultuře protestu; nepoužil slova „lůza“, ale „ochlokracie“ (což je něco — byť jen trochu — jiného) a svá slova nemohl směřovat k odborářské demonstraci už jenom kvůli tomu, že se glosa nahrávala asi s třítýdenním předstihem, tedy v době, kdy ještě nebylo o zmíněné demonstraci vidu ani slechu.
Publikace komentáře den po protestu tak byla souhra náhod, která však nic nemění na tom, že kardinál Duka svá slova směřoval v obecné rovině k situaci, kdy se to na veřejnosti jen hemžilo nejrůznějšími iniciativami, protestními uskupeními a dalšími akcemi všeho druhu (vzpomeňme např. Holešovskou výzvu, ProAlt, iniciativu D.O.S.T. apod.).
Ať se to někomu líbí nebo ne, je tu stále více než milion katolíků, kteří mají právo na to, aby hlas kardinála, primase českého a jejich nejvyššího reprezentanta v této zemi k závažným společenským otázkám veřejně zazněl.
Originální znění Glosy ze dne 25. května 2013 si každý může přečíst (či poslechnout) na webu ČRo. Inkriminovaná citace poté zní: „Nevadí mi protesty, ale vadí mi množství projevů, které už dávno překročily míru pokojného protestu a staly se projevy hrubiánství a vulgarity. Tím se protest sesouvá z roviny demokracie do roviny ochlokracie. Vím, že to není záměr většiny demonstrujících, ale bylo by na straně organizátorů, aby si této skutečnosti více všímali.“
Nepřesnou interpretaci kardinálových slov považujeme za maličkost — přesto bychom ale apelovali, aby se diskuze nevedla v duchu úvodního odstavce, kdy se i zkušení diskutéři jako Ondřej Slačálek, Václav Krajňanský, Jiří Silný, Lukáš Kraus nebo Lukáš Senft stávají obětí mediálních zkratek a dezinterpretací.
Argument, že Duka se v glose jen alibisticky vyhnul termínu „lůza“ korektnějším opisem není na místě: každé slovo má svůj význam, každé se hodí pro jinou příležitost. Kdo prošel studiem teologie (jako Ivan Štampach), by pak upřesnil, že biblické užití slova „ochlos“ lze překládat jako lid; dav; lůzu — v uvedeném pořadí. To však nic nemění na skutečnosti, že snaha o interpretaci Dukova komentáře ve vztahu (výlučně) k odborářské demonstraci není validní už od samotného počátku.
Co se však vymyká výše uvedenému způsobu pozorování, je obraz, jaký člověk, který významným způsobem působí ve veřejném prostoru, o sobě vytváří. A tady je prostě nesporně velký rozdíl mezi obrazem papeže Františka a kardinála Dominika Duky.
Myslím, že v tom je jádro problému.
S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
Josef Nerušil tvrdí, že je to něco jiného. Jako tolerantní člověk mu chci věřit, ale byl bych přeci jen vděčný, kdyby to trochu zdůvodnil. Anebo sprostota není sprostota, když se to řekne starořecky?
Bylo to v době, kdy ministrem školství byl odvolaný - neodvolaný Josef Dobeš, podle tehdejšího prezidenta Václava Klause "nejlepší ministr školství", na ministerstvu školství dále působil až do konce roku 2011 kontroverzní Ladislav Bátora a Dobešovým poradcem byl Václav Klaus ml. Ministrem kultury byl pro změnu Jiří Besser, který po četných skandálech nakonec sám odstoupil na konci roku 2011. Těmto všem lidem tedy kardinál Duka děkoval!
V kostelích pražské arcidiecéze byl totiž čten novoroční pastýřský list Dominika Duky, který dále pokračoval: "...Druzí zneužívají nejednou velmi sobecky výdaje státu na sociální potřeby a chtějí z nich urvat co nejvíc, aniž by se přičinili svou prací o zvýšení národního důchodu..."
To už na mě bylo opravdu moc, byl jsem znechucen a snad bych byl raději z toho kostela odešel! Domnívám se, že takovéto politické agitky a vyjadřování politických postojů do posvátného prostředí kostela nepatří a kardinál Dominik Duka se tím v mých očích zcela zdiskreditoval. Dodávám, že na podzim toho roku byly schváleny tzv. církevní restituce.
Bohužel se zdá, Nerušilovo vysvětlení v posledním odstavci patří do jedné rodiny s Ovčáčkovým hledáním Peroutkových článků.
Zatímco slovo, které Duka použil, je olchokracie je nebiblické. Pochází podle filologů od Polybia (ten by biblické řečtině měl nejspíš problém rozumět), který ho někdy po polovině 2. stol. př. l. použil přesně tak, jak to učinil Duka -- olchokracie je zřízení obce, do kterého se může (či musí) zvrhnout demokracie. Přitom demokracie je pro Polybia vláda lidu, olchokracie vláda lůzy.
Démos a olchos mohou být jedna a táž množina lidí, v lepším případě mají jejich množiny velmi rozsáhlý průnik. Démos a olchos se liší spíše tím, že v jednom případě dělá z množství (pleithé) "ústava lid"(Kant), který je si vědom své odpovědnosti za věci veřejné, v druhém se jedná o sobecký dav, nedbalý zájmu obce,ani zákonů a pravidel slušnosti (angličtina takový dav zve "mob", zatímco ten neutrálně vzniklý zhoufováním lidí "crowd") .
V každém případě, když Duka označil pokojnou realizaci nezcizitelných občanských práv -- svobody shromažďovací a slučovací -- za ohrožení demokracie, vyjádřil se jasně. Jestli mám uvěřit tomu, že při použití slova "olchokracie" nevěděl, co říká, protože si ho ametérsky přeložil pomocí biblické řečtiny ze semináře, budiž, ale nic to nemění na antidemokratickém a antiliberálním vyznění jeho výroku.
Standardní slovníkový výklad slova ochlokracie je jasný: Ochlokracie (řecky οχλοκρατία, latinsky ochlocratia) je vláda lůzy, také označovaná jako lůzovláda. Jsou směšné pokusy z toho vykroutit. Je nesmyslné a zcela mimo kotext psát o biblickém užití výrazu ochlos. Výraz ochlokracie nacházíme u Aristotela, nikoli v Bibli. A tam má jasný význam. Duka by se měl občanům omluvit za opovržlivé vyjadřování o nch.
Myslel to tedy pan kardinál přesně takto?
Ivanu Štampachovi
Výraz ochlokracie sice odpovídá Aristotelově rozlišení dobrých a zvrhlých ústav, ale on sám ho ještě nepoužíval.
Zatímco Aristoteles byl především striktně exaktní analytik, používal tedy neutrálněji znějící termíny. Takže tam, kde se Platón se zjevným despektem vyjadřuje o "ochlokracii", tam Aristoteles hovoří o "extrémní demokracii".
Aristoteles totiž v zásadě rozlišoval mezi dvěma základními druhy či formami demokracie: na straně jedné taková demokracie, která je omezena a vyvážena relativně autonomní magistraturou (zákonodárnými a správními orgány) a zákony - a na straně druhé právě ona "extrémní demokracie", která se necítí být vázána a omezena naprosto ničím, veškerá státní moc leží u ní, a vše je závislé jenom na jejích okamžikových náladách a choutkách.
Ne každý novozbohatlík se tím může chlubit.....jak je známo.
V doslechu jejich ucha seděl našeptávač, stále opakující výzvu "i ty imperátore jsi obyčejným smrtelníkem tak jako všichni ostatní".
Šlo o sympatické psychoterapeutické opatření, kterou dnes demokraté znají v mnohých formách.
Jen zda to některým monoteisticky a neoliberálně orientovaným vzdělaným dogmatikům sem tam nevypadává z paměti.....bych řekl při pohledu na ten plný kočár.
Nerad bych pana Duku označoval jako ignoranta národní tradice oproštění duchovních institucí od nutnosti hříšných povinností protizákonného profitu.
Kdysi se mi zdálo, že Jan Hus a baroko jsou neslučitelné oblasti naší historie. Teď už se mi to tak nejeví.
Jiná věc je, komu a nač má stát přispívat peníze.
I když ono se něco tak pitomého, jako byl ten didaktický test z ČJ opravdu těžko hájí. Např. otázka po slově "derniér" -- tazatel zjevně neví, že to slovo existuje a že bývalo používané i kultivované češtině. Jen zrovna ty otázky na Pallas Athenu a Jidáše Iškariotského byly -- téměř bych řekl náhodou -- správně.
Myslím, že ten komentář na christnetu je přinejmenším přecitlivělý.
Od toto raději dál.
Otázkou zůstává za jakou interpretaci Jidáše se prolezlo a za jakou se propadalo.
Jednou z možných je postmoderní interpretace.... bych dodal.
Věcně příslušná by byla taková otázka snad v části o dějepisu, případně by se musel zavést speciální zkušební oddíl "obecné kulturní vědomosti"; ale že se studenti cítí být "převezeni" tím, že takováto otázka - patřící svou podstatou někam do vědomostního kvízu - je pokládána u maturitě z českého jazyka, pro to nelze nežli pociťovat určité pochopení. - Anebo byl snad Jidáš Iškariotský původem Čech?
Úryvek z Jistě, pane ministře, kde Hacker naříká nad zradou, které se na něm měl dopustit jiný ministr:
"Když pomyslím na toho zrádce, hned mi připadá #### Iškariotský sympatičtější... Udav se těmi třiceti stříbrnými."
Instrukce: Napište jméno biblické postavy z Nového Zákona, která patří na označené místu.
Za správnou odpověď dva body z padesáti možných a dvaadvaceti potřebných.
Máte pravdu, je to mezi literaturou a obecným přehledem, ale představte si, co by bylo křiku, kdyby tam místo toho byla otázka, jaké národnosti byli podle české literatury 14. st. Jidáš a Pilát?
Pouze se musel stát pro české maturanty, ignorující biblický vzor fenoménu zrady, synonymem zrádného úskalí.
Kulturně diagnostické úvahy typu minima moralia na cestě do dospělosti si žádají své.
Adorno by k tomu studentům poznamenal - náš takřka neřešitelný úkol spočívá v tom, nenechat se oblbnout jak mocí druhých tak bezmocí vlastní.
O "porozumění textu" se tady sotva může jednat (opravdu si nedokáži představit maturanta který by nebyl schopen pochopit natolik jednoduchou větu) - nýbrž jedná se čistě jenom o to, zda dotyčný zná určitou legendární postavu z Nového zákona jménem. To že celá polovina českých maturantů ani při natolik jasném "přistrčení" k dané postavě ji nepoznala, je bezpochyby kulturní ostudou; ale znovu opakuji, nejsem schopen rozpoznat co má tato otázka co společného s českým jazykem.
O onu druhou část zkušebního předmětu - totiž literaturu - se asi taky sotva bude jednat; Nový zákon není běžně chápán jako součást literatury.
Jiřímu Kubičkovi
Ony ty testy u maturity původně prošly jako ústupek, měly představovat doplněk komisionální zkoušky -- spíše měly fungovat jako určitá pobídka k zohlednění alespoň minimální úrovně požadovaných znalostí ze strany maturitních komisí.
Pro mě osobně poučení: jsou věci, ve kterých se nemá ustupovat.
Jde o nemožnou a arogantní interpretaci zákona, který i podle pana Nerušila říká, že veřejnoprávní media mají "odrážet" rozmanitost (mimo jiné) víry a náboženství ve společnosti. Tedy, že mají svými prostředky a svoji prací zprostředkovávat (mediovat) postoje, názory atd. spjaté s vírou a náboženstvím. Nikoli, že mají vysílat in extenso projev určitého představitele kdekteré církve či dokonce že to mají dělat jen v případě preláta právě jedné z více než dvacítky uznaných církví. To pak nedělají svoji práci a neplní svoji funkci veřejné služby.
Ostatně nejčastějším přesvědčením české populace stran víry a náboženství je bezpochyby ateismus. Neměla by Česká televize a Český rozhlas doplnit ty své rozličné křesťanské magazíny také Ateistickým magazínem? Kdybych přistoupil na Nerušilovu arogantní interpretaci zákona, pak by to v zásadě byla jejich povinnost.
Byl bych nerad, kdyby k tomu došlo. Na těch současných křesťanských magazínech mi nevadí, že jsou křesťanské, ale že jsou nudné. A obávám se, že ten ateistický by byl nudný také.
Jestliže má vůbec dán hlas religiózní části společenského i politického spektra, pak - to se nedá nic dělat - všechno hovoří pro prioritu právě katolické církve.
Za prvé, ta má v našich zemích přece jenom jak největší tradici, tak i největší počet příslušníků a příznivců. - Bylo by asi dosti problematické, ke klíčovým státním záležitostem přibírat představitele církve buddhistické či muslimské.
A pokud tedy zůstaneme v rámci křesťanství, pak katolická církev má proti té evangelické jednu zásadní odlišnost (a zároveň výhodu): totiž že je daleko více centralističtější, a tedy i personifikovanější.
To jest: za evangelické církve, které jsou organizovány podstatně demokratičtěji, sotva kdo může pronášet obecně závazná stanoviska a soudy. Zatímco v katolické církvi je tomu jinak - je zde především jasná hlava celé církve, papež, a na nižších úrovních jsou to další představitelé. Je tu tedy vždy někdo, kdo je "mediálně příslušný", kdo může pronést nějaké takové závazné stanovisko.
Co se pak toho týče, jestli by televize měla - jako protiváhu ke křesťanským magazínům - zavést také nějaký "nekřesťanský" či ateistický magazín: zajímavý názor, ale asi s nepříliš nosným základem.
Jestliže televize dejme tomu bude vysílat magazín pro zahrádkáře, pak lze asi stěží požadovat, aby v zájmu vyváženosti začala vysílat magazín pro ty, kdo žádné zahrádky nemají a ani se o ně nezajímají.
Zkrátka, církve jsou spolky či sdružení, které mají určitý ideový obsah; zatímco ateismus?...
Ateistické vysílání by mělo jenom v tom případě svůj pozitivní význam, kdyby společnost byla ovládána slepou bigotností; ale něco takového, zdá se, v kacířských Čechách v současné době podle všeho skutečně nehrozí.
Vykládá se jeden takový vtip:
Militantním muslimem se stanete, když vezmete bombu a odpálíte ji uprostřed davu lidí. Militantním křesťanem se stanete, když vezmete automatickou pušku a vystřílíte potratovou kliniku. Militantním ateistou se stanete, když vezmete pero a napíšete knížku.
Opravdu nepokládám za správné, že jsou pojmy jako "militantní extrémismus" devalvovány tím, že s ním označíte někoho, kdo nedělá nic militantního, ani extrémistického, jen s vámi jednoduše nesouhlasí. Já si třeba myslím, že prostor, který mají minority ve veřejnoprávních médiích, nemá sloužit k řešení jejich interních problémů (k tomu jim lépe poslouží interní kanály), ale k tomu, aby se mohly prezentovat před majoritou, tak jak sebe (případně jiné věci) vidí oni, a všichni si o tom udělali představu, která je založena i na jiných věcech, než na nějakých drbech. Skutečně nevím, co je na tom extrémistického.
Pane Nerušile
Takže 1 082 463 je 95% z 1 463 584? Člověk se pořád učí.
Pane Poláčku
i ateismus má nějaký pozitivní obsah. Proč by nemohlo zaznít, jak se s různými otázkami vypořádat bez nadpřirozena? Nebo třeba o tom, jak to vypadá v jiných zemích, kde jsou nevěřící v menšině? A i menšiny mohou mít zcela pomýlené představy o většině, které by bylo třeba vyvrátit. Ano, menšiny ten prostor potřebují víc. Ale 0 je málo.
Panu Poláčkovi
Považuji za brutální porušení ústavního principu hodnotového neutrality státu, když se k státním záležitostem přibírají představitelé jakékoli církve či náboženské společnosti. Vyčetl jsem to z Locka, Hegela a další protestantské sebranky, ale mám podezření, že i z pár dobrých katolických autorů.
A pro ateistický magazín opravdu neplejuji. Uváděl jsem ho jako dovedení Nerušilovi myšlenky ad absurdum.
Pane Nerušile,
já Vám nevysvětluji, kdo je katolík a jak má věřit. Neptám se například, kolik procent z toho 1 083 463 by dalo dohromady desatero a kolik procent z nich zajde do kostela alespoň na Půlnoční. Buďte tak hodný a ušetře mě výkladů o tom, kdo je ateista a jak správně nevěřit.
Nakonec bych nevěděla ani o tom jmenování generálů, kdybych se to nedočetla tady na Referendu.
Myslím, že už mě nic nepřekvapí. Ani spolupráce církví s armádou. Možná by si mohly dát společný název "Svaz pro spolupráci s armádou" :-)
A jsem zcela předsudečně přesvědčen, že to chybí pro nahodilou neschopnost jejich tvůrců, protože jsou definovaně a oficiálně něčí ...
Partaje převlékají svá jména a vznikají ideologické aliance, že si jeden jenom mne oči.
Moskva pranýřuje kijevské fašisty a současně organizuje shromáždění extrémních pravicových partají v Petrohradě, Paříž se s pompou hlásí k laicismu a současně podporuje saudskou monarchii.
Front national je nadšen volebním úspěchem radikální levice v Athenách, ...........a Duka reprezentant politiky Františka z Vatikánu se stává globalplayer na finančním trhu a žehná důstojníky.
Jde o hromadnou produkci matoucích pojmů, tedy obecného zmatku, ze kterého profituje pouze extremismus - jak religiózní, tak politiky ekonomického zisku......bych řekl.
Kdybych opravdu byl militantní ateista, hlavně bych dbal o to, abych nerušil Nerušila v jeho díle, protože kdybych jazyky lidskými mluvil i andělskými, ani zbla toho, jak on své církvi neprospívat dokáže, bych nesvedl a vedle něj byl bych učiněn jen mědí zvučící či zvoncem znějícím.
Že však mám určité iluze o církvi, která by dokázala být nekonfliktní součástí civilizované společnosti, trochu se mi přeci jen Dukové a Nerušilové zdají anachroničtí, ale jsa tolerantní, vedu o tom jen blazeované řeči.
Ale nenapsal jsem "patří někomu", to by mi bylo dost jedno, ale je něčí... Podívejte se na článek, u kterého diskutujeme a vstupy pana Nerušila, jak mrzačí fakta i rozum, aby vysvětlil něco, za co se lze buď omluvit anebo za si tím stát (určitě jsou veřejné demonstrace, jejichž účastníky bych bez rozpaků nazval lůzou, třeba ty mladé muže, co zkoušeli onehda projít s hankenkrojcem na krku na výročí Křišťálové noci Prahou či před týdny Brnem). Prostě mluví jako něčí člověk ...
Srovnejte si plochost a šedost těch magazínů s často docela zajímavými projevy života náboženských obcí u nás, se zajímavosti, impulzivností a podnětností rozpravy s ledakterým farářem a uvažte, zda to ty pořady "odrážejí". Já myslím, že ne, protože jsou příliš často vedeny stejnými motivy jako pan Nerušil.
Sjezd mimochodem nesleduji, ani jejich volební program jsem zatím nečetla. Ale vy jste ho jistě četl, tak, dejme tomu, vám mohu věřit, že je to dobrý program. Proč bych nevěřila, že?
A dejme tomu, že zavřu obě oči nad Danielem Hermanem a dalšími antikomunisty, kteří ve straně jsou. Proč bych nezavřela, že? Mně přece nejde jen o práva komunistů, ale o všechny lidi.
Jenže něco jiného je volební program a něco jiného realita, pane Kolaříku.
Já totiž nevěřím, že nám politici nějak pomohou. Ať už lidovci nebo sociální demokraté či jiní. Já nevěřím, že stačí zvolit jakoukoliv stranu a bude nám zase fajn.
Problém je v něčem úplně jiném.
Padla zde dvě odůvodnění této přítomnosti: za prvé, že "Zeman si může pozvat koho chce". K tomu lze jen podotknout, že Zeman si skutečně může pozvat koho chce - když bude třeba pořádat nějakou soukromou noční párty. Jako představitel státu (který je zásadně definován jako odloučený od církve) ovšem takovouto libovůli naprosto nemá; a pokud tímto pozváním ze státního aktu činí záležitost církevní, pak - zase jednou - jedná proti ústavnímu pořádku.
To druhé odůvodnění bylo, že Duku k této události nepozval Zeman, nýbrž samotná Armáda České republiky. Jakožto svého "spolupracovníka".
Takovéto odůvodnění by už spíše mohlo mít svou legitimitu. Nicméně, i tady zůstávají nemalé pochybnosti: je Armáda ČR skutečně natolik vysoce katolická, že se jeví potřebným k jejím inauguračním aktům přizvávat vrcholného představitele katolické církve? A je to vůbec záležitostí dobrého stylu, ke jmenování vojenských šarží přibírat představitele instituce, která - alespoň v podání svého zakladatele - nic nepreferuje tolik jako nenásilné, mírumilovné vztahy mezi lidmi? Ke svatbě většinou nezveme hrobníka (není-li zrovna z příbuzenstva); a tak nějak by to asi mělo platit i naopak.
A stejně by bylo nemálo zajímavé dozvědět se, kdo tedy vlastně Duku pozval: Zeman nebo armáda?
Napsal jsem sám, že takováto osvěta by měla význam za okolností, kdy by v naší zemi převládala zaslepená bigotnost. Ale jmenovitě Češi jsou jak známo národem nábožensky neobyčejně vlažným, takže takovéto osvěty není zas až tak příliš zapotřebí.
Ovšem, co se toho "pozitivního obsahu" týče, tady je přece jenom rozdíl. Velká monoteistická náboženství (a tedy i křesťanství) jsou opravdu něčím daleko více, nežli jenom souborem jakýchsi (pro ateisty nepochopitelných, ne-li přímo směšných) rituálů. Tato náboženství si během staletí a tisíciletí své existence vypracovala velice bohatý a obsažný rezervoár duchovní, filozofické i etické moudrosti. Já osobně mám k tomu vždy takový příměr: náboženství je svým způsobem filozofií pro obecný lid. Náboženství se zabývá do značné míry těmi samými fundamentálními otázkami jak obecného bytí (ontologie), tak i smyslu existence jako filozofie. - Není ostatně na škodu si připomenout, že už judaismus předkřesťanské doby byl v úzkém styku (a obdržel odtud mnohou inspiraci) právě s antickou řeckou filozofií; a stejně tak jsou velmi úzké styčné body mezi křesťanstvím samotným a řeckou filozofií.
Oproti tomu ateismus - jaký ten může mít pozitivní obsah? Že může poukázat na to, že ony zmíněné otázky je možno řešit i "jinak", nežli náboženství? - Ano, bezpochyby to do jisté míry možné je; nicméně, po euforii osvícenské éry se ukazuje čím dál tím více, jak málo jsou pozitivní vědy a ryze racionální rozum schopny zaplnit onu duchovní propast, která se rozevřela zatlačením náboženství do pozadí.
Striktně vzato, ateismus nemá sám o sobě žádný jiný pozitivní obsah, nežli neustále dokola opakovat jenom jednu jedinou větu: "Bůh neexistuje. Bůh neexistuje. Bůh neexistuje..."
Vy se nepovažujete za ateistu?
A pokud ne, tak zač se vlastně považujete?
Nevím, kde jste vyčetl, že chci nějak omezovat náboženské vysílání ve veřejnoprávních médiích.
Nechci. Vlastně by mi nevadilo, kdyby dostali třeba půlku kanálu pro sebe. Vážně ne.
Ale měl bych několik podmínek, které mám vlastně už teď.
1. Aby to nebyly manipulativní agitky
Nevím, jestli to je aktuální problém, žádnou manipulativní agitku jsem nezaznamenal. Ale pokládám to za důležité, tak to zdůrazním klidně i preventivně.
2. Aby se dostalo na všechny
Měly by tam být nejen pořady katolické, resp. křesťanské, ale svůj díl by měly dostat i proudy přirozené teologie (teismus, deismus, panteismus, agnosticismus, ateismus), jakož i náboženství malá a nevýznamná (třeba neopaganismus, církev Jedi [kteří se kvůli recesistům dobře umístili i ve sčítání]) nebo exotická.
Ano, času je málo, ale opravdu radši dám víc prostoru něčemu, co to splňuje, než méně tomu, co v tom selhává.
3. Aby to bylo pro všechny
Tím nemyslím, že by se měli tvůrci podbízet, nebo se něčemu vyhýbat, ale aby brali na vědomí, že tvoří ne "o nás pro nás" ale "o nás pro všechny". A aby nikdo nemohl říci "to není pro tebe, tak to nekritizuj".
4. Aby to bylo dobré
Tento požadavek mám na všechny, a myslím, že není třeba to rozvádět.
Pokud vám to připadá nesnášenlivé, tak je mi líto, ale problém je na vašem přijímači.
Jen tak mimochodem, fanoušci hokeje mají své vývěsky na stadionech, setkání po zápase, weby, knihy, časopisy, a spoustu informací a věcí, které se do VPM nedostanou. Křesťané to pokud vím mají analogicky, a je to v pořádku. Protože by to bylo právě to řešení interních věcí o nás pro nás.
To, že jste toto napsal (a můj jmenovec vám to odsouhlasil), jen dokazuje, že ateisté potřebují svůj prostor v této naprosto nebigotní společnosti. Protože to je totéž, jako říci, že islám nemá jiný obsah než šahádu opakovanou dokola (a jsem si jist, že i křesťanství a judaismus mají frázi podobné esenciality, která je ale už z principu nevyčerpávající), totiž strašlivý blábol.
Ateismus odpovídá v plném rozsahu na otázky etické i filozofické (byť v tom není jednotný, ale to teismus taky ne), metafyzické i existenciální. Mnoho z toho vyeklektizoval z různých jiných systémů, ale to není nic divného ve světě, kde nejlepší argument proti existenci boží formuloval teolog a nejlepší ateistický román napsal katolický autor.
Na otázky duchovní ateismus už z principu neodpovídá. Nepřisuzuje jim smyslu. Místo toho učí vidět materiální svět v plném rozsahu, krásný, ale bez příkras, bohatý, ale konečný. Přesně v duchu onoho slavného "Nestačí, že máme krásnou zahradu? Je třeba věřit, že v ní bydlí rusalky?"
Ano, někteří, třeba i vy, odpoví, že to nestačí. O.K. Dejte si tam těch rusalek třeba milión, a naplňte si svou duchovní propast až po okraj. Jen mi prosím netvrďte, že bez nich ta zahrada není krásná, když vidím, že je.
Víte, já nikdy neměl potřebu víry. Uvědomuji si, že pro někoho, kdo ji má, musí být mé prožívání věcí nepochopitelné. Stejně jako jsou pro mne nepochopitelné výroky o duchovní propasti a podobných věcech. Ale naučil jsem se chápat, že někteří něco takového vnímají, a respektuji to. Pevně doufám, že není troufalé žádat totéž.
Netvrdím, že ateismus je pro všechny. Netvrďte to prosím o víře. Děkuji.
Ateismus není jen osvětářská záležitost, která by usilovala šířit povědomí o absurdnosti víry v Boha či bohy -- tato forma ateismu už u nás opravdu zašla na úbytě a její udržování na kapačkách ideologie minulého režimu bylo hodně tragické. Žije jen v zemích, kde nachází živnou půdu v bigotnosti a aroganci tamějšího fanatického náboženství, resp. jeho papalášů -- od biblického pásu po severoafrické ateisty.
Ale on je tu také ateismus Feuerbachův, Nietzschův, Marcusův -- vážné a myšlenkově bohaté úsilí promýšlet lidské štěstí a smyslovost, které přijímá nicotu jako horizont svobody a nezcizitelné a nesmiřitelné odpovědnosti. A ovšem pak je tu např. buddhistický ateismus. A básnický ateismus Brechtův, Gellnerův a Nohavicův.
Pavlovi Kolaříkovi
Bez křesťanského deismu a teismu raného novověku by se současná teologie stala dost nepochopitelná a našli by se i neexkomunikovaní křesťanští panteisté.
Máte na mysli vnitřní boj člověka, odvracejícího se od nějaké víry, popřípadě církve či vyznání, nebo boj s okolím, nesnášejícím jinakost?
Mám tomu rozumět tak, že je možné zůstat vyznáním katolíkem nebo muslimem a přitom se veřejně přihlásit k ateismu?
Náboženská příslušnost ještě dlouho nebyla soukromou věcí.
Když bude v rádiu mluvit Marek Orko Vácha nebo papež František, rád si to poslechnu. Když bude mluvit arcibiskup Jan Graubner nebo kardinál Dominik Duka, bude to pravděpodobně ztráta času a bude to mít efekt spíše odrazující. Pokud je tedy cílem těchto pořadů odrazovat lidi od víry a od církve ...
To znamená: Einstein zcela rozhodně jakožto naivní odmítal tradiční představy Boha jako nějakého doslovného "Otce nebeského", který se vznáší někde v oblacích a určuje naše osudy.
Ale na straně druhé, Einstein - a to p r á v ě jako fyzik! - si byl naprosto vědom toho, jak málo mohou z mystéria bytí obsáhnout a vysvětlit v posledku mechanistické modely myšlení. Zkrátka: Einstein za všemi těmi ryze fyzikálními veličinami spatřoval ještě nějakou hlubší, našim zrakům skrytou skutečnost.
Tento jeho náhled v podstatě sdílím; i když spíše nežli "hluboce věřícím ateistou" bych se sám nazval "tušícím ateistou". Totiž tak nějak v tom smyslu, v jakém svého času populární český záhadolog Ludvík Souček jednu svou knihu (předpokládající existenci mimozemských civilizací) nazval "Tušení stínu". Prostě, zdá se, že je zde opravdu o něco víc, nežli co kdy mohou dokázat poznat a rozpoznat pozitivní vědy.
Nicméně, nedá se nic dělat: ale i tady (a právě tady) budu oponovat.
- Mimochodem, musím politovat, že jsme se na toto téma dostali až vlastně "sklouznutím" od primárně politického textu; dobrali jsme se tu až k nejzákladnějším otázkám víry, to by opravdu stálo za samostatné téma. No ale budiž, když už jsme na to narazili tady, nezbývá než pokračovat.
Takže, k té zahradě. Nic proti krásným zahradám, dokáží potěšit oko i srdce, svým přirozeným půvabem a barevností.
Ovšem: je tato zahrada samotná (to jest přesněji, je naše vlastní o k o, jak se na ni obvykle díváme) dostatečně způsobilá/způsobilé k tomu, odhalit všechno to kouzlo, co v ní - potenciálně - je uloženo?
Troufám si tvrdit jedno: když takovou zahradu namaluje, ztvární opravdu velký umělec - pak v jeho díle je nesrovnatelně více estetického, ale i duchovního (v obecném slova smyslu) bohatství, nežli v oné přírodní předloze samé!
A pro mou osobu musím prohlásit (či přiznat, jak se komu zlíbí): před dokonalým uměleckým dílem prožívám daleko hlubší, intenzivnější pocity, nežli při pohledu na "obyčejnou" zahradu.
Jak řečeno, tato zahrada dokáže potěšit oko i srdce; ale tím to také končí. Není v ní - v té přírodní danosti samé - obsaženo nic více, nežli právě a pouze ten víceméně bezprostřední zážitek či dojem.
Zatímco umělec - ten dokáže z této předmětné, přírodní předlohy vytáhnout (respektive naopak do ní vložit) něco daleko více. Něco, co se opravdu nedá nijak definovat - ale promítá se v tom nakonec jak celý niterný svět, vesmír člověka samotného, jako i zázrak, mystérium veškerého bytí vůbec.
Já sám musím přiznat, že mě k určitému pochopení náboženského pohledu na svět přivedly až právě vlastní zážitky - a prožitky - s vysokým uměním. Je to prožitek dotyku s něčím, co naprosto nelze ztotožnit s pouze předmětným světem - ale o čem člověk přesto cítí niternou jistotu, že to tady nějakým způsobem je. A že to reprezentuje dokonce mnohem vyšší realitu, nežli je ta bezprostředně daná, předmětná.
Vraťme se k té tézi, že přirozená krása může být dostatečná, bez nějaké - do ní vkládané - spirituality.
Vezměme si například obrazy Marie - Boží rodičky, tak jak ji ztvárňovali velcí umělci ze starých časů, kdy křesťanská spiritualita byla ještě živoucím a nezpochybnitelným elementem lidského bytí.
Bezpochyby, tato Marie byla pravidelně ztvárňovaná jako velmi půvabná mladá žena - se souměrnými, harmonickými rysy obličeje, s jemnými rysy, s jasným pohledem. Dalo by se tedy soudit: krásná mladá žena, co je možno chtít (či vůbec spatřovat) více?
Jenže: ono v těchto starých vyobrazeních Marie právě b y l o něco více. Opět: něco, co se dost dobře nedá definovat, nedá nazvat. Člověk to prostě buďto dokáže spatřit, anebo ne.
To, co především lze vyčíst, vypozorovat z vyobrazení této biblické Marie, je jakási nadzemská, duchovní vědoucnost. Ona je bezprostředně tím, co je - tedy matkou, chovající na klíně svého malého syna. A přece - ti opravdu velcí umělci i do této její bezprostřední mateřskosti dokázali promítnout i jakési nevyslovitelné, duchovní tušení toho všeho, co přijde. Co je strašlivým osudem, předurčením jejího novorozeného. Osudem strašným a tragickým - a přece nutným a spirituálně velkolepým, neboť až právě tímto koncem bude dána nejvyšší pečeť tomu, co tento její Syn, až přijde jeho čas, přinese jako nové poselství svému lidu.
Takže, pane Kolaříku, tohle všechno jsou věci, které lze možno vyčíst z velkého spirituálního umění. A stále si troufám tvrdit, že je to existenciálně daleko více, nežli jenom pouhý pohled i na tu sebekrásnější zahrádku.
Musíme ale - jak už to ostatně mezitím v diskusi zaznělo - důsledně rozlišovat mezi ateismem jako holým odmítáním teistického výkladu světa na straně jedné, a mezi - obecně řečeno - f i l o z o f i c k y fundovanými výklady světa, které se sice neopírají o hypotézu existence boží, ale fakticky s tímto teistickým obrazem sdílejí společný předmět.
Jestliže jsem se zde o ateismu vyjádřil v tom smyslu, že je ve své nejhlubší podstatě zcela bezobsažný, protože nakonec nedokáže nic jiného, nežli jenom neustále dokola opakovat, že "Bůh neexistuje" - pak jsem tím měl na mysli právě jenom tento mechanický, ryze negativní ateismus.
- V zájmu vyváženosti musím zmínit, že jsem svého času měl jeden (opravdu nezapomenutelný) zážitek i v opačném směru. Bylo to už před mnoha a mnoha léty, v jednom vysílání "Svobodné Evropy", kdy tam dělali nějakou reportáž o jakýchsi mladých slovenských křesťanech. No a protože tito byli mladí a moderní, tak si tam prozpěvovali spirituální písničky za doprovodu kytar.
Přičemž, tato "spirituální" písnička sestávala v podstatě z neustálého opakování jednoho jediného dvojverší: "Lidé slyšte Ježiš žije; lidé slyšte Ježiš žije; lidé slyšte Ježiš žije!..."
Zkrátka, až do úplného zblbnutí je možno mechanicky opakovat jak mantry teismu, tak i mantry ateismu.
---------------------------------
Ale věnujme se teď blíže tomu ateistickému (tedy: nikoli teisticky fundovanému) hledání substance a smyslu lidské existence.
Tady je rozhodující si uvědomit (a už jsem to dříve zmínil): tyto způsoby hledání, pokud jsou opravdu důsledné, mají nakonec v podstatě ten samý předmět jako náboženství. Napsal jsem: náboženství je svým způsobem filozofie pro obecný lid.
Skutečně ne každý se může probírat hlubokými a složitými filozofickými myšlenkami a konstrukcemi. Ale to, že Ježíš vystoupil na horu a svým posluchačům zvěstoval nový, historicky i eticky revoluční mravní kodex - tak to dokáže pochopit opravdu každý. (I když samozřejmě zdaleka ne každý dokáže pochopit tu vlastní Ježíšovu intenci, která za tím vším stojí.)
Mezi tím teistickým a ateistickým hledáním smyslu existence nicméně existuje jeden zásadní rozdíl.
Přesněji řečeno, rozdíly dva; a každý z nich je výlučnou předností vždy jedné z obou těchto stran.
Ten ateistický, ryze filozoficky fundovaný směr má tu přednost, že může postupovat v podstatě objektivně, hodnotově neutrálně; a především, bez nedokazatelných axiómů. Existence nějaké božské bytosti, to je právě takový axióm, nedokazatelný výchozí předpoklad, na kterém je postaveno náboženství, ale kterému se ten ryze filozofický postoj může vyhnout.
Na straně druhé ale ten nábožensky fundovaný postoj či směr má jednu přednost, kterou ten ateistický, filozofický nikdy dosáhnout nemůže: je totiž založen na absolutním existenciálním prožitku - a tedy je doprovázen absolutní závazností.
To je právě to, čeho ateistická filozofie nikdy dosáhnout nemůže. Ta sice může konstruovat smělé (a zároveň logicky zcela přesvědčivé a konzistentní) myšlenkové stavby; ale nikdy nemůže dosáhnout té absolutní niterné síly a závaznosti, jako ta cesta spirituální.
Ti zmínění Feuerbach, Marcuse a další: ano, jmenovitě myšlenky Marcuseho jsou mi bezpochyby nemálo blízké; ale, jaképak masy dokáže strhnout četba Marcuseho textů v porovnání s kázáním Ježíše?...
Takže tedy: ateismus nebo teismus? - Zase jednou tady máme dilema, kdy proti sobě stojí dva principy, z nichž každý má svou pravdu, své oprávnění - ale stejně tak své deficity.
A tak se zdá, že i tady konečné řešení nemůže vězet v ničem jiném, nežli obě tyto poloviny našeho vlastního světa dokázat nějakým způsobem propojit dohromady, v jeden jediný provázaný celek...
Ale ono u obojího hodně záleží také na našem osobním vnímání - tedy na tom, jak dokážeme vnímat přírodu nebo umění.
Pokud jde o rusalky, tak ty jsou sice velmi poetické, ale mně v přírodě ani v zahradě nijak nechybí, stejně jako M. Kolaříkovi. Ovšem srovnávat je s Bohem je přece jenom tak trochu mimo mísu.
Umění je kategorií samo pro sebe. Umělec do svého díla nedává realitu, způsobující prožitek, ale právě svůj prožitek (otázku, jestli to platí pro všechny směry stejně, prosím pomiňme). A k tomu, aby umělec vytvořil svůj prožitek, nepotřebuje víru, stačí mu cit jako takový. A taky schopnosti samozřejmě. Stejně tak nepotřebuji nutně vlastní víru k tomu, abych zachytil víru umělcovu. Vždyť jeruzalémský syndrom postihuje i ateisty.
A jak píše paní Hájková, záleží na mnoha faktorech, zdali je ten zprostředkovaný prožitek slabší nebo silnější, než vlastní dojem z originálu.
Možná bych to mohl modifikovat jako: Nestačí, že namaloval krásnou zahradu? Musíme věřit, že do ní namaloval rusalky? A tady je to asi občas ano, občas ne. Ale opravdu nevěřím, že by odpověď ne implikovala, že je ten obraz horší.
K tomu, co jste napsal k panu Profantovi:
Jestli jste pojmem "ateismus" mínil to, co popisujete, pak s vámi naprosto souhlasím. Ale takové použití toho pojmu je asi tak vhodné, jako mluvit o křesťanství a myslet tím písničky těch Slováků. Nemůže z toho vzejít porozumění, jen nedorozumění.
K té absenci prožitku:
Richard Dawkins (ke kterému je možno a nutno mít mnoho výhrad) v jedné své knize (ke které je třeba mít výhrady už od obálky), popisoval moc pěknou věc (převyprávím to po paměti, nebude to zcela přesné). Vyprávěl tam příběh, který slyšel, nebo četl. Příběh o mladíkovi, který jednou ležel v trávě pod noční oblohou, a najednou pocítil celou svou bytostí, že je obklopen a naplněn, že je součástí něčeho opravdu velkého. A tak uvěřil v Boha a stal se knězem. Dawkins ten příběh uzavřel nějak takto: Myslím, že toho mládence chápu. Stalo se mi to také. Proto jsem se stal vědcem a ateistou.
Víte, ono je to pro někoho s potřebou víry těžko uvěřitelné, ale někteří tu potřebu prostě nemají. A nejsou pro to o nic ošizeni.
To jsme celí my, levičáci. Vždycky uvažujeme jen o tom, čemu by se mělo zabránit. Jenže ono je to tak, že bychom ty lidi především měli získávat sami. Jenom tak můžeme zabránit tomu, aby je nezískal někdo jiný.
Ale řekněte mi, na co by vlastně levice měla lidi získávat? Na falešné volební sliby, že bude líp, určitě ne. Ani na řeči, že svět je hnusný, a brzy nastane jeho zasloužený konec (popřípadě zasloužená zkáza Evropy). Takže na co?
Myslím si, že lidi by dnes potřebovali nějakou víru. Netvrdím, že v boha, protože je mi jasné, že to pro každého není a každý by tomu nevěřil. Ale v něco pozitivního určitě.
Myslím, že tím nejpodstatnějším rozdílem mezi člověkem věřícím a ateistou je, že věřící člověk ví, že má prosit o odpuštění a milost za svá pochybení. Ví také, koho o to má prosit. O něčem takovém ateista neuvažuje.
Dnešním Božím hodem svatodušním si připomínáme událost, při níž první křesťané otevřeli svá srdce Boží zvěsti, a tím ji náhle začali chápat. Mohu-li si dovolit vlastní definici Ducha svatého, pak bych řekl, že je to duchovní síla, která člověka uschopňuje k tomu, aby pochopil Boha a jeho řád stvoření. Tomuto poznání má pak člověk uzpůsobit svůj život.
Duch svatý na nikoho nezapomíná, promlouvá úplně ke každému. Bůh tady je pro každého, paní Hájková, a není pravda, že někdo "na to nemá", že to pro někoho není. Bůh ze svého království nikoho nevyčleňuje. Bůh ale také respektuje lidskou svobodu a nikoho nenutí, aby jej následoval, pokud nechce.
Přeji k dnešní neděli svatodušní nám všem dostatek pokory a vědomí vlastní nedostatečnosti, abychom Boží volání skrze Ducha svatého nepřeslechli a podle toho jednali.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
Zůstaňme tedy napřed ještě u toho umění. Napsal jsem, že při pozorování nějakého uměleckého díla mohu mít prožitky, které jsou bezpochyby subjektivní, a přesto pociťuji dost velkou jistotu, že jsou reálné. Že tedy nejsou jenom nějakým mým vlastním osobním výmyslem či chimérou, nýbrž mají svůj reálný základ v něčem, co umělec zachytil ze skrytých dimenzí tohoto světa, a co mně sděluje.
Z této objektivity uměleckého sdělení a obsahu tohoto sdělení vycházím i přesto, že je mi zřejmé, že kdyby před tím samým uměleckým artefaktem stál někdo jiný, nemuselo by mu to případně říkat naprosto nic. Že by v něm nedokázal spatřovat, nalézat, a tedy ani prožívat to, co já. A dozajista i on by byl přesvědčen, že když o n v té věci nic nevidí, tak v ní také nic není - a že on tedy neztrácí naprosto nic, když mu to celé nic neříká.
V teorii umění existuje jeden takový dosti neurčitý, poněkud nenápadný, a přece klíčový pojem: "přesah".
Tento "přesah" znamená, že dané umělecké dílo nám ukazuje, sděluje něco, co p ř e s a h u j e naši všední, ryze předmětnou zkušenost. Tento umělecký přesah nám tedy otevírá oči pro něco, co bychom jinak neviděli. Neviděli bychom to, ačkoli to tady je, a vytváří to dokonce ty podstatnější roviny naší vlastní existence. Právě v tomhle je celé to kouzlo umění: že se pohybuje na hraně jsoucího-nejsoucího, známého-neznámého. Umění (pravé) není fiktivní; jinak by zcela ztratilo schopnost sdělnosti. Ale stejně tak pravé umění není nikdy pouze čistě předmětné - jinak by jeho sdělení o nic nepřekračovalo to, co tak jako tak vidíme svým běžným pohledem, jakožto fyzikální svět.
Umění vystupuje za tento ryze předmětný svět - a odhaluje nám skryté roviny bytí, které zde jsou přítomny, jenom my je svým všedním pohledem nevnímáme. Tohle a právě tohle je ta objektivní základna toho o sobě niterného uměleckého prožitku.
Pokud tedy někdo apriori zaujme postoj: "mě umění nezajímá, já mu nerozumím a vůbec mi to neschází" - pak je sice opravdu docela dobře možné, že mu to v jeho b ě ž n é m předmětném životě nijak neschází, ale v každém případě se ochuzuje o možnost prožití dotyku s oněmi skrytými dimenzemi naší existence, které by mu mohlo zprostředkovat umění.
A co platí o umění, to platí analogicky i o spirituálním pohledu na naši skutečnost. Svým způsobem to mezitím trefně vyjádřil pan Vyleťal: pokud odhlédneme od té postavy Boží, která je vázána jenom na určité formy spirituality, pak zde zůstane vlastní jádro: spiritualita nám umožňuje začít vnímat skrytý řád bytí. Takový řád, který nám nikdy neodhalí ani fyzika, ani psychologie, ani jakákoli jiná pozitivní věda. Je to opět něco, co sice samozřejmě vychází z předmětného světa, ale daleko přesahuje jeho čistě fyzikální existenci.
Opět i tady platí: je samozřejmě možno, tento skrytý řád bytí nevnímat a nevidět, a prohlásit ho tedy za neexistentní. S tím, že se jedná jenom o chiméru, a že nám naprosto nic nechybí, když na něco takového nevěříme.
Snad je to dokonce i skutečně pravda. Já sám například nemám žádné (respektive zcela minimální) schopnosti vnímat vážnou hudbu. A nemám pocit, že by mi to chybělo; prostě mě to nezajímá. Ale opravdu bych jenom na základě toho, že já sám nemám dar tuto hudbu vnímat, nechtěl tvrdit, že je to jenom jakási "chiméra", že je to jenom jakýsi fiktivní shluk tónů, a že ti co při jejím poslechu prožívají nějaké pozitivní pocity, že si přitom jenom vymýšlejí nějaké naprosté nesmysly.
Takže, pane Kolaříku, jednou větou: náš svět má opravdu velmi mnoho dimenzí, a ne každému je dáno mít pro všechny z nich ty pravé "receptory". To by nás ale ještě nemělo vést k tomu, paušálně popírat jejich existenci, a jejich význam pro člověka, jeho ducha a duši.
Trochu sarkasticky (ne-li přímo cynicky) by se celá věc dala vyjádřit také takto: jediným štěstím současné levice je to, že stále ještě existuje pravice. Kdyby levice neměla pravici, proti které stále ještě může vést svůj boj - pak by se ukázalo, že levice nemá sama o sobě žádný opravdu pozitivní impuls.
Takže, i já sdílím přesvědčení paní Hájkové, že pro levici je bezpodmínečně zapotřebí nalézt nějaký nový cíl, v který je možno s plnou intenzitou uvěřit. Nikoli uvěřit slepě - tak, jak se bohužel stalo v minulosti - nýbrž s tím vědomím, že pro tentokrát máme opravdu dobré důvody k předpokladu, že se jedná o cestu pravou a správnou.
mýlíte se už v prvním bodě, já vím přesně, koho prosit za odpuštění: Přece ty kterým jsem ublížil. Pokud mi tito neodpustí, k čemu mi je odpuštění od Boha, kterému jsem neublížil?
Pane Poláčku,
myslím, že se tak trochu míjíme. Nikdy jsem neříkal, že nejsou spirituální prostředky reálné. Že nemůžete pocítit napojení na vyšší řád bytí. Jistěže můžete, a to bez ohledu na to, je li tento reálný, či nikoli.
Nevím, co prožíváte, když navazujete takový kontakt. Vy asi nevíte, co prožívám já, když se dívám třeba na tohle:
https://www.youtube.com/watch?v=uaGEjrADGPA
určitě to není jen příval informací zpracovaných ryze racionálně.
Netvrdím ani, že vnímám a prožívám totéž, co vy.
Použiji přirovnání: Nejsem homosexuál, a nikdy nepocítím to, co cítí homosexuální muž ke svému partnerovi. Mohu pocítit lásku k ženě, přátelství k muži, promluvit si s homosexuálem o jeho lásce, a domýšlet si, co asi cítí. Ale prožít to nemohu. Stejně jako on nemůže pocítit lásku k ženě v tom smyslu jako já, či jiný heterosexuální muž. Ale neznamená to, že je jeden z nás o něco připraven. Alespoň já si to nemyslím.
Nebo kdo vám odpustí, když vám nějaký člověk odpustit nechce, ačkoliv vaše provinění nebylo velké?
Ta analogie s homosexuály - zčásti sedí, ale zčásti ne. Ten zásadní rozdíl je v tom, že sice heterosexuál se skutečně dosti dobře nemůže vcítit do pocitů homosexuála a naopak - aniž by kterémukoli z nich muselo něco podstatného chybět.
Zatímco ta sféra, která je předmětem a obsahem umění, filozofie a náboženství - tato sféra je platná pro všechny lidské bytosti bez rozdílu, protože se dotýká samotné podstaty jejich existence. A to bez ohledu na to, jestli si to jednotliví lidé uvědomují anebo ne. A kdo tyto sféry nevidí a nevnímá, ten - troufám si tvrdit - něco zcela podstatného ztrácí.
Hegel vždy zdůrazňoval, že ty tři zmíněné oblasti lidského ducha - umění, filozofie a náboženství - jsou ty ze všech nejvyšší, protože všechny mají za svůj předmět absolutno.
Tedy něco, co není jenom nějak náhodné, co není vystavené nahodilým změnám v prostoru a čase, nýbrž co je trvalé a věčné, protože to zakládá samotný fundament našeho bytí.
Já vím, že to všechno zní velmi abstraktně; opakuji proto ještě jednou, k tomu aby člověk si pod těmito pojmy dokázal něco konkrétního uvidět, aby dokázal tyto skryté světy spatřit, k tomu je zapotřebí hodně dlouhá cesta.
Nejobtížnější je cesta filozofie, neboť pracuje s nejvíce abstraktními, obecnými pojmy. Relativně snadná je cesta umění; ten či onen prožitek z umění (a ať je to třeba docela obyčejná populární či rocková písnička) má víceméně každý, kdo je vybaven sluchem. Problém je v tom: jak je počátek této cesty snadný, tak snadno také svádí k povrchnosti. Ke skutečnému vnímání pravého umění se dopracuje jenom velice málokdo.
Cesta spirituální představy je, co se týče obtížnosti, někde uprostřed: představit si nějakou božskou bytost, to bylo - až do rozpuku osvícenství a moderního racionalismu - pro většinu lidí velmi snadným počinem. Základem byla víceméně přirozená představa přírodně žijícího člověka o tom, že jeho okolní svět je oživen veškerými duchy (a třeba i těmi rusalkami ;-) ...).
Ovšem, i tato představa personifikovaného Boha má svá omezení; a k vnímání ryzí spirituality (bez této představy) vede ještě velmi dlouhá další cesta...
Jak je to všechno přece jednoduché, nekomplikované a přehledné! - Jenže, lidský život je bohužel právě všechno jiné, jenom ne jednoduchá záležitost. My jsme uchyceni v nekonečně složitém síťoví nejen lineárních, viditelných, ale i krajně subtilních, sotva vnímatelných mezilidských i jiných vztahů, závislostí, sympatií i nesympatií, vzájemné významovosti. Toto nekonečně jemné síťoví se prostě nikdy nedá plně uchopit do jednoduše lineárního vztahu čin - odpuštění. A jsou věci, které se do nějakého "odpuštění" v lidském smyslu prostě vůbec nevejdou.
A právě proto si člověk vytvořil vyšší sféru svého duševního žití, do které projektuje ty části svého žití, které nemůže finálně vyřešit už tady na Zemi. A tak, nedá se nic dělat, jsou věci z našeho žití, které nám nakonec opravdu může "odpustit jedině Bůh"...
žádat o odpuštění toho, jemuž jsem ublížil, je jistě správné. Je to podmínka nutná pro to, aby se vztahy zase narovnaly, leč není to podmínka dostačující.
S každou nepravostí se totiž proviňujeme nejen proti svému bližnímu, jemuž jsme ublížili, ale také proti Bohu. Nedbáme na řád, který Bůh stanovil, a svým nesprávným jednáním vytváříme svět horší. Svět, který se díky našemu pochybení Božímu řádu protiví a od Boha odvrací.
Je to vlastně totéž, jako když nás rodiče učí, že máme jednat slušně, a my někomu sprostě nadáme do já nevím čeho. Zraňujeme tím nejen svého oponenta, ale i rodiče, které jsme svým jednáním zklamali. Požádat o odpuštění je namístě jak u toho, komu jsme ublížili, tak u vlastních rodičů.
Jsou také hříchy, které nejsou zaměřeny na konkrétní osoby. Třeba vulgární mluva. Kazíme jí svět okolo sebe, druhým lidem vnášíme do srdcí konflikt, jejich srdce zatvrzujeme a sami se stáváme bezcitnými. Boha tím nesmírně zraňujeme. Kde budeme žádat o odpuštění? Kde budeme slibovat, že vícekrát už takto hrubě mluvit nebudeme, když jsme „volovali“ od čtrnácti let a v pětatřiceti nám došlo, že to bylo špatně? Podobně je to s bezohledností na silnici, s odhazováním odpadků, s ničením životního prostředí, atd.
Musíme si také uvědomit, že hřích, i když se za něj omluvíme a učiníme pokání, má velmi často své pokračování. Lidi, které jsme urazili,navzdory tomu, že jsme se jim omluvili, se stanou opatrnějšími, podezíravějšími. To nečiní svět lepším. Gauč, který jsme vyhodili do lesa a po týdnu pro něj dojeli a odvezli, tak ten gauč už v lese někdo viděl. Toho někoho to ranilo a řekl si, jak je ten svět špatný, že v něm žijí lidé, kteří si neváží přírody. Takový člověk se stal díky tomu třeba zatvrzelejším vůči dobru a jeho obraz dobrého světa to ranilo. Možná bude od té chvíle díky nám jednat jinak, méně dobře. Jen si vzpomeňme, jak jsme takové první setkání s nepravostí prožívali jako děti.
Ano, pane Kolaříku, člověk se za své viny musí zpovídat Bohu, protože jenom On dokáže v plné míře nejen odpustit, ale i napravit to, co my pouze naším pokáním napravit nedovedeme. Věřící člověk toto ví.
S přáním všeho nejlepšího, Váš Jiří Vyleťal
Dal jsem bhujipidásanu (vy raději začněte s obyčejnou padmásanou – nechci vás mít na svědomí), před sebe jsem postavil zapálenou svíčku a ponořil jsem se do hluboké meditace. Pak jsem si pořád dokola opakoval takovým hlubokým bručivým hlasem: „Jsem přesun amerického konvoje, jsem přesun amerického konvoje...“ Ten hlas musí být opravdu dost bručivý a musí jako vycházet ze třetí čakry. Ze čtvrté taky může, ale první bych nedoporučoval – to by už ten hlas nebyl zas tak bručivý. Ani nevim, co se pak dělo, probral jsem se až na sedmadvacítce v Bohnicích.
Je mi však znám případ jednoho člověka, dost se o tom kdysi psalo, ten tedy o přesunech mluvil taky a navíc tvrdil: „Já jsem ta cesta...“ Na toho já ale nemám, to je úplně jiná třída. Nakonec dopadl tedy dost špatně …, no vlastně, jak se to vezme, všechno špatné je k něčemu dobré, že jo. Vy ho ale, pane Kolaříku, asi znát nebudete.
Pak jsem se Vám najednou v té meditaci nějak šmejknul trochu víc na východ a všechno se to tak úžasně propojilo... a připadal jsem si konečně osvícen tou vyšší pravdou: CESTA JE CÍL ! No vždyť je to konečně jasné, proč tu ten konvoj projížděl!
My jsme ve svém přirozeném vnímání skutečně omezeni v podstatě jenom na vlastní osobu; jenom na to, co právě vnímáme (a uvědomujeme si) my sami.
Ale, je obrovská spousta věcí, našich prožitků, skutků, činů, které tady sice jsou, ale my nejsme schopni si je do všech jejich důsledků uvědomit.
Jmenovitě s tou odpovědností (a vinou) za naše skutky: my si dokážeme uvědomit vždycky jenom nějakou čistě bezprostřední, lineární souvislost, ve vztahu já - ty.
Ale, jak pan Vyleťal krásně dokládá, je tady ještě něco víc. My svým špatným jednáním vždycky zároveň porušujeme a zraňujeme to nekonečně jemné předivo všech vztahů, hodnot a jsoucností, které ve svém souhrnu vytvářejí celý náš lidský svět. Tedy ten zmíněný "řád světa". A pro to, aby člověk vůbec získal zásadní schopnost vnímat i tento "neviditelný" svět, je role náboženství v podstatě nezastupitelná.
Je samozřejmě možno tento skrytý svět odhalovat (a potřebu a povinnost ho udržovat a pěstovat) cestou filozofického poznání, respektive etiky. Ale tady je možno působit nakonec jenom prostřednictvím čistě logického argumentu; a ten nikdy nemůže mít takový hluboký emocionální, ale ani mravní náboj, jako je jakákoli forma spirituality.
Přeji všem jenom to dobré a zůstávám s pozdravem,
Jiří Vyleťal
„Srozuměl jsem, pravím, že ta vůle boží není: světa to jest, převráceného světa křtalt, aby jedni ušperkovaní, druzí nazí chodili; jedni přesycení říhali, druzí hladem zívali; jedni pracně vydělávali, druzí marně utráceli, jedni kratochvílili, druzí kvílili. Z čehož při jedněch pýcha a jinými pohrdání, při druhých lítost a oněm závidění, i jiní neřádové jdou. Tuto nic toho, všecko všechněm společné, i ta duše.“
Já sám jsem už během dospívání přestal ty, co mají své prostředníky a průvodce, přesvědčovat, že je nepotřebují.
Pochopil jsem, že lidé jsou různí, a nachází své "větší než já" v různých věcech.
Zde se mě dva (nebo tři, nevím nakolik je text pana Nusharta míněn vážně) z těch, kdo mají své průvodce, snaží přesvědčit, že i já ho potřebuji. Při svých zkušenostech (ve kterých mě každý z nich předčí nejspíš několikrát) intelektu a empatii (o kterých nemám pochyb), to zjevně stále nepochopili.
A to prosím žijeme ve společnosti, kde nepřevládá bigotní zaslepenost.
Jediným cílem mého předchozího příspěvku však právě bylo nepřesvědčovat Vás, možná proto se Vám zdálo, že nebyl míněn vážně.
Lidé by se neměli dělit na věřící a nevěřící.
Například věta: Zabte je všechny, Bůh své věrné pozná. je typický příkladem neschopnosti tyto rozdílné situace vnímat správně.
Obávám se, že nikoli všem diskutujícím o ateismu se to rozlišování daří.
A veškeré mimoracionální výklady světa jsem považoval - stejně tak jako Vy - za naprostý nesmysl, za báchorky, za ty "rusalky v zahradách".
Dnes, o určitý počet let starší, a snad přece jenom o něco světapoznalejší, dost dobře nedovedu pochopit, jak jsem si kdy mohl s natolik omezeným pohledem na tento svět vystačit.
Jsou prostě věci, na které člověk opravdu nenarazí hned, ke kterým se musí propracovávat postupně. Základním předpokladem je docela obyčejná vnímavost - vnímavost k signálům, které ke mně vysílá okolní svět. A respekt k tomu, že ne všechno co se příčí mému vlastnímu názoru na svět, automaticky musí být falešné a nesmyslné.
Přičemž, předmět či obsah je v obou případech víceméně totožný. Počněme tím "řádem filozofickým" (ten je hodnotově neutrálnější). Musím přiznat, že při svém hodnocení světa vycházím z axiomu určitého smysluplného uspořádání tohoto vesmíru, a tedy i světa lidí (který je bezpochyby součástí tohoto vesmíru). Tento axióm samozřejmě není možno s absolutní jistotou dokázat; ale přesto jsou k němu určité indicie. (Podrobněji ve čtvrté části mé připravované série "Lesk a bída postmarxismu", kde polemizuji proti kosmologickému respektive metafyzickému skepticismu M. Hausera.)
V každém případě se jedná o předpoklad a názor, že tento svět je něčím více, nežli jenom víceméně náhodným shlukem ryze fyzikálních entit. Tento svět evidentně není zcela chaotický - jinak by vůbec nemohl existovat.
Podle všeho opravdu existuje něco takového jako fundamentální "kosmický řád"; a chci tvrdit, že jeho součástí a v jeho intencích existuje a svou cestu k dokonalosti a harmonii hledá i samotné lidstvo.
Ten termín či pojem "boží řád" má jak řečeno v podstatě stejný obsah, a především sdílený centrální předpoklad či výpověď: že tento svět není ryze nahodilý a čistě fyzikální, nýbrž že má svůj vyšší smysl. Rozdíl k tomu ryze filozoficky či metafyzicky fundovanému řádu spočívá - přirozeně - v tom, že jako ústřední činitel zde figuruje fenomén nadřazené božské bytosti, která stojí za vznikem tohoto vesmíru, a i samotného člověka. Tato božská bytost je ztělesněním onoho kosmického i lidského řádu, je jeho garantem a nejvyšším soudcem.
Asi Vás nemusím přesvědčovat o tom, že mou vlastní pozicí je výhradně onen "filozofický řád"; to však neznamená, že bych neměl pochopení pro určitá - exkluzivní - specifika toho "řádu božského". Jak už jsem doložil minule, jsou prostě záležitosti, kdy ani ta nejvrcholnější filozofie nedokáže dosáhnout té intenzity a mravní závaznosti spirituálně fundovaného obrazu a výkladu světa.