Ve společném Prohlášení k majetkovému vyrovnání s církvemi, které podepsali Joel Ruml (synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví), kardinál Duka a předseda Federace židovských obcí Jiří Daníček, jak vyšlo v 8. čísle časopisu Český bratr, se mimo jiné píše toto: „Místo věcné diskuse se vytvořil prostor pro politický boj, z něhož se zcela vytratil morální aspekt a podstata věci, kterou je náprava křivd spáchaných komunistickým režimem.”

Tento důraz na morálku je jedním z hlavních argumentů církví, ostatní tvoří spíše praktické záležitosti, jejichž užitečnost ovšem nikdo nepopírá. A právě tento důraz na morálku stojí za hlubší zamyšlení. Kromě toho, že je vysoce problematický, je také dle mého názoru pro postoj církví k veřejnému dění symptomatický, alespoň co se týče Českobratrské církve evangelické (dále ČCE). Zde snad mohu trochu soudit, neboť jsem jejím členem.

Církevní představitelé mají právo si myslet, že ve veřejném prostoru chybí větší zdůrazňování morálního aspektu věcí a můžeme s nimi i souhlasit. Příběhy bezpráví provedeného na katolických kněžích i řadových věřících v padesátých letech, ale i později za komunismu, jsou děsivé a společnost by se s nimi měla určitým způsobem vyrovnat.

To, že církev vytahuje morálku jako svůj hlavní argument pro diskutovaný zákon, je však nanejvýš nešťastné, mimo jiné tím posiluje představu církve jako strážkyně morálky, které je jí samotné spíše na škodu. Problém je v tom, že morálka je pojem dvojznačný a dobře zneužitelný, její obžaloba se navíc radikálně vyjevuje právě v Novém Zákoně a v příběhu Ježíše z Nazareta.

Morálka jako soubor hodnot, obrazů ctnosti a nectnosti, je pro společnost nezbytná jako orientační pomůcka, nikdy se však nemá stát modlou a absolutním měřítkem. Morálka se totiž nikdy zcela nekryje s ideálem dobra, s tím, co je etické. Má navíc tu nepříjemnou vlastnost, že se stává často bičem v rukou silných a zaopatřených na ty, kteří jsou slabí a zranitelní.

V Ježíšově době to mohli být nevěstky a nemocní. Dnes je dobrým příkladem heterosexuální morálka, která vylučuje homosexuály jako hříšníky (to ČCE naštěstí nepodporuje). Ježíš naopak přichází se svou zvěstí o naději za slabými a odstrčenými a staví člověka nad morálku a další společenská pravidla. To vše se bere v evangelické církvi celkem samozřejmě, vždyť od malička slýchám z kazatelny odsuzování moralismu; o to smutnější je, jak snadno byla přehlédnuta podobná funkci morálky v politickém kontextu.

Církev se chopila své „morální zbraně" ve chvíli, kdy jde o prosazení zákona, který jí přihraje neobvyklé množství peněz. Morální aspekt zákona navíc není vůbec specifikovaný, nemluvě o tom, že co se vyrovnání se s komunistickou minulostí týče, například zrovna Českobratrská církev evangelická rozhodně není v pozici, kdy by měla hrát jakousi zástupnou úlohu obětního beránka komunismu. Církvi, která zvěstuje morálku, ale především může velmi rychle utéct mezi prsty její hlavní úkol — zvěstování evangelia.

Když čteme prohlášení pozorně, zjistíme navíc, že „morální argument" není ojedinělým přehmatem, ale stežejní součástí širšího diskurzu, který prozrazuje leccos o tom, jak církevní představitelé nahlížejí jak na onu morálku, tak na oblast veřejného dění. Hned v těsném sousedství s morálkou je v prohlášení vyjádřeno politování nad „politickým bojem", který je hodnocen jako nevkusný a (proto?) špatný, pisatelé zároveň obviňují parlament, kde tento politický boj probíhá, z popření pravidel demokracie a na závěr je vyjádřen ještě silný antikomunistický apel.

Demokracie je založená na diskusi a také na dělbě moci. Má v sobě tedy zakódovaný spor, který je brzdou proti všem univezrálním nárokům, které mohou mít totalitní a vyčleňující charakter. Mimo jiné proti mocenským nárokům jedné univerzální morálky, která vylučuje diskusi. Za to platíme daň také tím, že musíme poslouchat i názory, které považujeme za „nevkusné" nebo zažíváme obstrukce a další vedlejší produkty pečlivého rozdělení moci.

To však není popřením demokracie, ale spíše jejím základem. Stejně jako to, že politický boj není nic sprostého, ale je to legitimní proces, kterého se účastní všichni i církve, ať už říkají, co chtějí. Obávám se, že pojem demokracie v myšlení církevních představitelů je velmi vágním pojmem, který se vznáší vysoko ve vzduchu. Je jakýmsi neurčitým dobrem, o kterém nevíme nic až na to, že je z druhé strany negativně vymezen zlem komunismu.

Tento pohled na věc nikomu neprospěje, a navíc je sám mocenským nástrojem špinavějším a nebezpečnějším než nevkusný politický boj. Svým černobílým viděním problémů totiž vylučuje pluralitu názorů a diskusi. V prohlášení se ostatně píše: „Není naším cílem vysvětlit vysvětlené, neboť to bylo již mnohokrát učiněno.” To je dost troufalý výrok vzhledem ke komplexnosti a složitosti otázky, veřejnému mínění i pochybnostem právníků a politických komentátorů všech zabarvení. Co naplat, Pravda je na straně církví a Pravda nepotřebuje diskusi ani politiku.

Kromě toho, že tento způsob legitimizace zákona je mylný, zůstane popsaný způsob myšlení pro Českobratrskou církev evangelickou (i ostatní církve, nakolik se jich týká) překážkou pro správné vyhodnocení společenské situace a postoji k ní i do budoucna.