Včera Česká televize reprízovala rozhovor teologa Halíka s Markem Ebenem o smyslu Velikonoc. Hovor - a čas - plynul, T. Halík s veškerou svou erudicí teologa dovedně obeplouval všechna problematická místa Nového zákona a především pašijových událostí, a zároveň vyzdvihoval jejich spirituální smysl. Aniž by přitom zaznělo něco mimořádně inspirativního; až na samý závěr pronesl skutečně pamětihodná slova. V tu chvíli shrnoval veškerý význam Ježíšovy smrti na kříži, jakožto otevřenou bránu k životu věčnému. Což samo o sobě není nic nového ani překvapivého; ovšem, Halík náhle s veškerou naléhavostí zdůraznil, že ten věčný život, to "není to co přijde až za námi zaklapnou dveře krematoria" - nýbrž že vlastní a autentický smysl tohoto "věčného života" je život p l n ý - a že tento plný, to jest dobrým a smysluplným konáním naplněný život můžeme začít (a zažít) už teď a tady, na zemi, v našem životě současném.

Nutno přiznat: jestli je někde skutečná síla křesťanství, nadčasová a nadkonfesní univerzálnost jeho sdělení, ke kterému se takto může přihlásit i ateista, pak je to právě tento moment. Život plný, život směřující někam výše, k cíli překračujícímu naši všední každodennost - ano, to je to čím můžeme překročit ten omezený úsek našeho čistě fyzického bytí, a zanechat zde - dobrou - stopu i pro ty, co přijdou pro nás, pro časy budoucí.

Nicméně, přece jenom není možno se ubránit určité pochybnosti. Jestliže tedy vlastním cílem a smyslem je onen "život plný" - proč ho pak ještě navíc suplovat oním druhým pojmem "života věčného"? Kterýžto druhý pojem si nevyhnutelně naprostá většina - nejen věřících - představuje jako víceméně reálnou pokračující vlastní existenci, ne-li už přímo těla, tak v každém případě vlastní duše?

Opravdu nedokážeme onen "plný život" žít sami ze sebe - ze svého vlastního niterného přesvědčení, ze své vlastní lidské substance? Opravdu nikdy nemáme být schopni si ten náš vlastní lidský svět uspořádat tak, aby bylo všem možno v něm žít oním plným životem - aniž bychom k tomu neustále měli zapotřebí toho přesvědčení, že nás při našem jednání kontroluje "někdo shora", kterému pak někdy nakonec budeme muset skládat účty, abychom získali nárok na onen "život věčný"?

Měl opravdu tak úplně nepravdu Karel Marx, když tu náboženskou cestu k dobrému žití označil za "okliku"? Kdy lidé, namísto aby hledali a utvářeli pravé humánní vztahy a svazky mezi sebou už tady, na zemi, se domnívají že k tomu mají zapotřebí nějakého božského prostředníka?...

V textu stojí věta: "Věříme-li, že pozice, jíž mu přiřkla ekonomická situace, člověka absolutně určuje, pak nemáme důvod usilovat o obrat." Tato věta zjevně míří právě na marxismus, s jeho ekonomistickým pojetím člověka. Tato výtka na adresu marxismu je stejně tak oprávněná, jako na straně druhé opomíjí ty nejvlastnější intence Marxova pojetí člověka a společnosti.

Ano, na jedné straně je skutečně pravda, že marxismus konec konců sklouzl do onoho ekonomismu - tedy k víře, že postačí vytvořit určité materiálně-sociální podmínky, a člověk se promění (to jest, k lepšímu obrátí) už jaksi automaticky, ve shodě s oněmi reálnými podmínkami jeho žití.

Na straně druhé ale nikdy nesmíme zapomínat: právě Karel Marx byl v podstatě tím posledním z řady velkých myslitelů, který ještě plně udržoval ono prastaré přesvědčení celé židovsko-křesťansko-antické tradice, že "je tady něco víc". Že člověk je něčím více, nežli jenom nějakým víceméně biologickým tvorem, který prostě má určité specifické potřeby a zájmy. Tak, jak člověka v podstatě vidí a definuje novodobá "moderní" sociologie.

Marx naopak žádá, aby člověk byl "něčím navíc" - aby byl nositelem, ale zároveň tvůrcem humanity; aby byl bytostí solidární, ale zároveň kreativní a - v určitém smyslu - duchovní. Aby tedy žil právě oním zmíněným "plným životem" - a to ne až v nějakých vzdálených nebeských výšinách, nýbrž právě už tady a teď, na této zemi a v tomto čase.

Bylo by skutečně poněkud přehnané tvrzení, že Marx byl posledním skutečně radikální zvěstovatelem myšlenky křesťanství; ale s nemalým oprávněním by bylo možno konstatovat, že Marx byl posledním velkým velkým prorokem těch - nadčasových - idejí, které s ním sdílejí jak křesťanství, tak i svět antické civilizace. Bylo to skutečně tak velkým "hříchem" Marxe, že požadoval, aby ten příchod "Království božího" nebyl neustále odsouván až někam do doby - stále se oddalujícího - Posledního soudu, nýbrž aby byl uskutečněn už tady, v našem reálném životě a v našem reálném světě?...

Společenský tmelem jsou prvotně ústava a právní systém, které vznikly jako ateistický projekt křesťanského kulturního prostředí.
Společenská soudržnost v době liberální pluralitní společnosti
se opírá o schopnost většiny akceptovat spirituální prázdnotu bezvěrectví, a tím i spirituální dutost pokročilého kapitalismu.
Preference fundamentalistických postojů - náboženských, národnostních ........., na úkor ústavně právních norem by nezadržitelně způsobila kolaps liberálního kapitalismu.
Takže nakonec se stává existenční zárukou spirituálně vyprázdněného liberálního kapitalismu lichá proklamace biblických maxim křesťanské morálky - solidarity s chudými a bezmocnými.
Jde o hyperparadox zdejšího kulturního okruhu, který si vynucuje od církevních autorit hrát nezáviděníhodnou roli a od věřících neskonalou trpělivost .....bych mínil.

Význam Velikonoc je natolik velký, že jej nelze vyjádřit žádnými prostředky lidské komunikace. Lze jej však přijmout srdcem a čerpat z něj sílu po celý lidský život. Ve Velikonocích lze také nacházet smysl života. Myslel-li to autor takto, či nějak podobně, zcela souhlasím.

S čím však souhlasit nemohu, je tvrzení, že nepotřebujeme církevní autority a dogmata.

Církev založil sám Ježíš a založil ji jako společenství lidí, jako organizaci s jistým posláním. A totiž tím, hlásat Jeho učení až do konce věků. Žádná organizace nemůže fungovat bez dvou věcí: bez autority (a tedy bez nakládání s mocí a požadavku poslušnosti) a bez společně uznávaného učení (a tedy také bez věcí daných, o nichž se nepochybuje, tedy dogmat).

Ježíš určil Petra a apoštoly jako nositele autority, kteří budou před Ježíšem samotným odpovědni za plnění poslání, které jim Ježíš svěřil a které se sami dobrovolně zavázali plnit. Hierarchická struktura, která takto z Ježíšovy vůle vznikla, není a nemá být žádným nástrojem usurpátorství a šlapání po důstojnosti člověka, ale řádným uspořádáním služebníků Boží věci. Dnes jsou takovými služebníky papež, biskupové, kněží, členové řeholních řádů. Bez nich je církev nemyslitelná a není bez nich myslitelná ani víra v Boha žitá v plnosti. Tedy alespoň u nás v katolické církvi.

Žádné učení se neobejde bez dogmat, tedy bez těch prvků učení, které platí sami o sobě, nezávisle na čemkoliv dalším. Jinde se těmto dogmatům říká třeba axiómy. Tam, kde se o dogmatech/axiómech pochybuje, se učení rozpadá a zbude z něj jenom nekonečný relativismus, v němž je možné všechno. (Viz naše demokracie.)

Tak jako nemůže matematika existovat bez dogmatu a tom, že 1+1=2, a elektrotechnika nedává žádný smysl bez dogmatu Kirchhoffových zákonů, tak křesťanství nemůže existovat bez dogmatu o tom, že Bůh stvořil veškerenstvo z ničeho, že Bůh je nekonečně dobrý a neomylný, že Ježíš je synem Božím atd. O dogmatech, tedy o tom, co je jisté a mimo jakoukoliv debatu, vypovídá mimo jiné také celé Kredo.

Netvrdím, že po stránce ustanovení konkrétních lidí do určitých pozic bylo a je vždy vše správné, netvrdím ani, že úplně všechna dogmata, která kdy byla církví vyhlášena, jsou pro vnitřní harmonii křesťanského učení tak zcela bezpodmínečně nutná. Pouze tvrdím, že principy jako je autorita a systematické užívání dogmat jsou správné. A jsou i nenahraditelné.

Přeji dobrou noc a vše dobré, Jiří Vyleťal

Co je tím "prvotním společenským tmelem" - tak to je právě velice velká otázka, pane Petrasku.

Ústava a zákony? Je to skutečně ten tmel, který by dokázal společnost spojit dohromady, v jeden jednolitý organismus? Anebo je to jenom vnějškový rámec určitých regulí, aby určité množství jedinců dokázalo koexistovat na určitém teritoriu alespoň tím způsobem, aby se ve vzájemných půtkách nepotloukli navzájem?

Aristoteles ve své "Politice" poukazuje (bohužel jenom velice stručně, takže se to velice snadno přehlédne) na to, že kdyby příčinou vzniku prvotních států (a tedy jejich ústav a právních řádů) nebylo nic více, nežli jenom určité společné zájmy - že pak by těm tehdejším rodům či klanům postačilo prostě jenom uzavřít spolu vzájemné s m l o u v y (tedy ryze právní svazky) - o vzájemném obchodě, o společné obraně atd. A Aristoteles tímto způsobem poukazuje na to, že jestliže ti lidé tehdy vytvářeli nicméně státy jako takové, že za tím muselo stát ještě "něco víc". Aristoteles už bohužel dále nevylíčil přímo, v čem by toto "něco víc" mělo spočívat; to je nutno vyčíst až z celkového kontextu jeho celého pojetí jak státu, tak ale především samotného člověka.

Ale velice zjednodušeně řečeno: pro Aristotela je tímto pravým společenským tmelem institut a fakt "přátelství" - v čemž můžeme ostatně bez dalšího spatřovat předobraz křesťanského institutu lásky k bližnímu.

Ovšem - jak Aristoteles, tak už před ním Platón se zcela jednoznačně stavěli proti už tehdy přítomným zárodkům "kapitalismu"; totiž proti n e m í r n é m u zacházení s bohatstvím, kdy rozumné a smysluplné zabezpečování vlastní ekonomické základny je nahrazováno slepou honbou za prázdným bohatstvím. Neboť oba tito antičtí myslitelé jasně viděli, že tento protokapitalismus spolehlivě zničí právě všechny ty vyšší humánní, mravní a duchovní hodnoty, které by mohly být pravým tmelem lidského společenství.

Takže, prázdnota dnešního "turbokapitalismu" - nic nového pod sluncem, dá se konstatovat. Jenom ti staří myslitelé si ještě vůbec nemohli představit, jak to všechno bude vypadat, kdy onen kapitalismu bude nejen rušivým elementem v ušlechtilé antické obci, nýbrž kdy on si už tuto obec, toto lidské společenství zcela a plně podřídí svým vlastním zájmům a zákonům.

Pane Vyleťale, především je nutno považovat za krajně sporné, že by Ježíš opravdu z a l o ž i l budoucí křesťanskou církev.

Připomeňme si: Ježíš se zcela jednoznačně opakovaně vyjádřil, že "Království boží" přijde už v době dohledné; že se ho dožijí ještě alespoň někteří z přítomných. Pro tuto krátkou přechodnou dobu zakládat nějakou rozsáhlou a složitě strukturovanou církevní organizaci a hierarchii - ne, to opravdu postrádá smyslu.

Dá se tedy s nemalým právem soudit, že všechny ty poukazy na to, že Ježíš by nějakým způsobem inicioval vytvoření institucionalizované církve, byly do křesťanské tradice implantovány až dodatečně - v době sepsání evangelií, kdy už se stávalo zřejmým, že ona cesta ke "Království božímu" bude ještě během na velmi, velmi dlouhou trať.

Na tomto běhu či pochodu pevná, institucionalizovaná a hierarchizovaná církev samozřejmě sehrála svou nezastupitelnou roli; ale na straně druhé bezpochyby platí i onen známý poznatek, že právě tyto instituce a hierarchie se často utvářejí (a zbytňují) na úkor původních idejí.

--------------------------------------------------

A co se těch dogmat a axiomů týče: tady je přece jenom určitý rozdíl. O tom, že jedna a jedna jsou dvě, je možno se kdykoli přesvědčit poměrně jednoduchým způsobem. Například, zrovna dneska jsem si koupil dvě hrušky; a s dost velkou pravděpodobností předpokládám, že mi vystačí opravdu jako příloha ke dvěma večeřím. Že se jedna z nich nerozplyne v nic; ale ani - bohužel - že se náhle nerozmnoží v několikanásobek.

Zatímco ta křesťanská dogmata jsou právě zcela opačného charakteru: tvrdí věci, které jsou - podle vší reálné lidské zkušenosti - krajně nepravděpodobné; a přitom (křesťanská dogmatika) nutí vyznavače křesťanské víry k tomu, aby nekriticky věřili na reálnou fakticitu těchto krajně nepravděpodobných událostí.

Takže, tolik k rozdílu mezi (vědeckým) axiomem a mezi náboženským dogmatem...

a ta se mi jeví nespornou - řekneme li o USA cokoliv, vše bude pravdou, kdežto o ČR to nejde - pořádná část bude nepravdou.
Americká hyperpestrost životních způsobů je tmelena/spoutána většinově akceptovanou silou/násilím ústavy.
Česká nepestrost ....je od události k události doprovázena víceméně akceptovaným drobením ústavy....bych upřesnil.

Vážený a milý pane Poláčku,
děkuji za reakci.

Ano, je pravdou, že Ježíšovo tvrzení o královstvím Božím, které má přijít ještě za života apoštolů, se rozchází s tím, co následovalo a trvá dodnes.

Pokusme se však na tento rozpor podívat očima Ježíšových současníků, tedy apoštolů a pisatelů evangelií. Oni pokládali Ježíše za spasitele ve smyslu politického vůdce, který zbaví Izrael nadvlády Římanů. Nedovedli si hned představit, že bude Ježíšova kazatelská činnost násilně ukončena, a o Ježíšově zmrtvýchvstání neměli předtím, než k němu došlo, ani potuchy. Za takové situace bylo zcela přirozené, že apoštolové mohli rozumět Ježíšovu kázaní o království Božím na způsob obnovení někdejší Davidovy říše. To znamená, že očekávali nadcházející politickou změnu. Politická změna se obvykle čeká v řádu jednotek roků. Tento výklad se zřejmě dostal do evangelií, i když následnému vývoji neodpovídal. Nicméně pisatelé evangelií jej nevyškrtli, neharmonizovali Ježíšovy výroky podle následných událostí, ale ponechali dobový výklad. To spíše mluví pro věrohodnost evangelií, není-liž pravda? Netvrdím, že to tak bylo, ale zdá se mi to velmi možné.

Teď ještě k těm dogmatům a axiómům. Nesmíme zapomenout, že při diskusi o víře v Boha se ocitáme v oblasti duchovní. V oblasti nehmotné, neměřitelné a nesnadno ověřitelné. Ostatně, kdybychom si chtěli nějak ověřovat Boží působení, ne-li existenci Boha samotného, stavěli bychom se nad Něj. Měli bychom Boha za tak přečteného, že bychom jej mohli měřit. A to tedy nemáme a mít nikdy nebudeme. Bůh to nedopustí. Proto se na křesťanská dogmata nemůžeme dívat jako na ono 1+1=2. Ano, dogmata křesťanské víry se nedají tak lehko ověřit a už vůbec se nedají ověřit nějakým testem potvrzujícím jejich existenci. Jejich platnost však lze potvrdit na základě jejich působení. Podle následků. Musíme však být ochotni si těchto následků všímat.

Uvedu příklad. Vy, pane Poláčku, se domníváte, že Ježíš církev nezaložil. My katolíci však tvrdíme opak, jak už jsem jednou uvedl. Totiž, že Ježíš církev založil. Jsme si tím jisti, je to pro nás dogma. A to proto a nejen proto, že kdyby ji Ježíš, Bůh a Syn Boží, nezaložil a v ní nepůsobil, kdyby to byla organizace jen a jen lidská, dávno by zašla na úbytě.

Já, pane Poláčku, totiž neznám jedinou lidskou organizaci, která by se svému zakládajícímu poslání věnovala 2000 let a stále žila, fungovala, byla rozšířena po celém světě, měla jednotné učení, jednu svrchovanou autoritu, atd.

Dobrou noc a vše dobré Vám a všem čtenářům DR přeje, Jiří Vyleťal

Máte pravdu, že kapitalismus (popřípadě kapitalistický trh) rozkládá národní stát (obec). Paradoxní je, že tentýž činitel (národní trh) podle marxistické teorie zároveň také přispěl ke zformování moderních občanských společností – čili novodobých národů. Ovšem v pozdější době už mu národní trh začal být příliš těsný. Je zajímavé, jak táž věc (nebo týž jev) nejdříve tvoří a potom rozkládá. Ale možná to je nějaká obecná zákonitost.
Když něco působí rozkladně, člověka napadne, že nezbývá nic jiného než se bránit. Otázkou je, zda opravdu chceme bránit ty národy, které v podstatě vznikly působením národního trhu a které vlastně vůbec nebyly založeny na přátelství, jak si to představoval Aristoteles. To je pouhá iluze. Spíš mě napadá, že byly založené na nepřátelství k jiným národům, než na vnitřním přátelství.
Měli bychom se ale bránit rozkladu nás samotných, tedy lidí, a toho, co především nás dělá lidmi, a tím jsou mezilidské vztahy, které nejsou založeny na kapitalismu, nýbrž na přátelství, bratrství, solidaritě. To musí jít především zdola, to stát nemůže zařídit, i když tomu může napomáhat. A pokud nebude, musíme spoléhat sami na sebe. Dodala bych ještě, že také na Boha, ale tomu vy, pane Poláčku stejně nevěříte.

A věříte, pane Petrásku, ve společenskou blahodárnost postoje: "Akceptuji tě, i když ty neakceptuješ mě"?

.....A pokud nebude (pomáhat společnost p.a.), musíme spoléhat sami na sebe. Dodala bych ještě, že také na Boha, ale tomu vy, pane Poláčku stejně nevěříte.........
I já nevěřím v Boha paní Hájková, ale o to víc věřím ve vliv náboženských konstruktů na bohabojné/nenásilné i jiné uspořádání společenství.
Souhlasím s tím, že blahodárnost a spolehlivost náboženského/pobožného vlivu na společenské uspořádání je ošemetná a patrnější v soukromém prostředí..
V boji uchazečů o společenskou moc bývá jakákoliv víra jen účelově používána a zneužívána - dokonce i na prvý pohled nejapné pověry jako ve spravedlnost neviditelné ruky trhu, spravedlivý beztřídní režim, či v bezmezně naplněné magorických představ způsobených sexuální frustrací.
Podpora vlivu solidarity potřebné ku společenské soudržnosti má v pluralitním režimu demokratické právní společnosti své šance.
Možnost širokého odhalování konstruktů vyvolávajících nepřátelství a jiných vlivů může být zároveň základem patového střetu mezi solidaritu obhajujícími a zneužívajícími.
A tak oddálit nárůst vlivu usilujících o moc zločinným způsobem .......bych trochu naivně dodal.

jsa odvolán od rozepsaného k dopolední kávě vznikl chaos v chronologii textů......
.....odpovídám: "ano paní Hájková"
A to ve smyslu společenské blahodárnosti akceptace světonázoru se kterým se neztotožňuji.
Tedy jako ochrany pluralitní demokracie - projektu hledání porozumění důvodů pro které považuji protichůdný světonázor za scestný.
Považuji to i za zábavně i bolestně poučný proces, který souvisí se vznikem moderního románu.
U nás doma jsme bolestně i zábavně moderní denně.
A jaká rodina taková společnost.....tvrdívávám a nejen já.

Co se toho dvoutisíciletého trvání křesťanské církve týče, pane Vyleťale - tak za prvé, buddhismus přetrvává neméně úspěšně ještě o půl tisíciletí déle, aniž by měl nějakou jednoznačnou podporu nějakého boha (toho křesťanského docela jistě ne). Takže, zdá se, že mohou existovat i spirituální hnutí bez oné zmíněné boží pomoci a podpory. - Mimochodem, ti buddhisté mají bezpochyby také svá dogmata; tedy naprosto nezpochybnitelná základní a zásadní duchovní přesvědčení. Která jsou ovšem s těmi křesťanskými asi mnohdy nekompatibilní.

Takže, pro nás kteří stojíme vně těchto sfér posvátných dogmat, se pak nevyhnutelně staví otázka, které z těchto nezpochybnitelných článků víry máme považovat za "méně nezpochybnitelné", a které za "více zpochybnitelné".

Zatímco, to naše vlastní 1 + 1 = 2 nám (většinou) nikdo nezpochybňuje.

Ten problém veškerých dogmat totiž záleží právě a přesně v tom, že dříve či později narazí na hranice své platnosti. Samozřejmě, je možno před touto skutečností zavírat oči; ale tím ji není možno sprovodit ze světa.

A tak i já nadále zůstávám u přesvědčení (pokud mi nebude vyvráceno nějakým faktickým důkazem), že Ježíš sám skutečně žádnou církev nezakládal, a ani to neměl v úmyslu - neměl pro to prostě naprosto žádný důvod.

---------------------------------------------


A ostatně, o tom "jednotném učení" a o "jednotné autoritě" bych v souvislosti s křesťanstvím skutečně příliš nehovořil - při pohledu na hluboké rozštěpení křesťanské církve na její katolickou a její evangelickou větev.

A ostatně, to "jednotné učení" se pravidelně udržovalo jenom tím, že jakékoli odchylné výklady byly potlačovány veškerou mocí "církve svaté"; a například arianistické pojetí křesťanství bylo odsouzeno k zapomenutí ne snad na základě nějakých nevývratných teologických důkazů, nýbrž víceméně holou fyzickou likvidací jeho vyznavačů.

Což ve své době nebylo původně nikterak jisté; a kdyby se tedy prosadil ten arianistický proud, čistě mocensky a vojensky - pak bychom dnes měli asi o hodně jiné křesťanství, než jaké ho máme dnes.

Prostě, určitá dogmata se prosadila na úkor dogmat jiných; to je v kostce celá historie.

To, že kapitalismus vytvořil národní státy a zároveň je vnitřně destruuje, to není žádný zásadní protiklad, paní Hájková.

Aristoteles (a před ním už i Platón) se zabýval čistě sociálně-mravní stránkou celé záležitosti (on se samozřejmě nemusel zabývat nějakou národní otázkou, řecká identita byla pro něj samozřejmá). Platón a Aristoteles se neustále zabývali tou centrální otázkou, jak vytvořit onen bájný "ideální stát" - to jest stát založený na spravedlnosti, rovnosti a přátelství všech. A oni - už tehdy - viděli, jak destruktivní potenciál mají ty elementy protokapitalismu ve vztahu k těmto vztahům všeobecné pospolitosti, o kterou usilovali.

Novodobý kapitalismus pomohl vytvořit národní státy, prostě proto že jeho centrálním motorem je vlastní prospěch. A ten bylo možno napřed organizovat nejlépe právě v rámci národních států - stejně tak jako současný kapitalismus přesně naopak vede k nadnárodní integraci, čili v zatlačování těch národních států. Současný kapitalismus totiž už vyrostl, a ty původní národní hranice jsou mu už příliš těsné. A proto fakticky teď boří to dílo, které kdysi sám vytvořil.

A ještě k tomu, do jaké míry nám při tom budování (státu) vzájemné solidarity a bratrství má či může pomáhat Bůh (na kterého já - jak konstatujete - nevěřím): jak už jsem v minulosti několikrát naznačil, já naprosto a plně věřím, že je v našem světě skutečně přítomno něco, co je "něčím více", nežli to čeho můžeme dosáhnout běžnými prostředky našeho všedního života, a všedního myšlení. A jsem skutečně přesvědčen, že pomoc právě této "vyšší instance" nám bude velmi a krajně potřebná, pokud vůbec máme mít nějakou šanci takovýto stát či takovouto komunitu úspěšně vybudovat.

Ten rozdíl mezi mnou a vyznavači klasického Boha je toliko v tom, že já fakticky sdílím přesvědčení mnohých teologů (judaistických, křesťanských i islámských), že totiž naše lidské označení "Bůh" (a s tím spojená představa) je konec konců naprosto neadekvátním (protože pouze lidským) obrazem oné "vyšší skutečnosti".

Ta dosavadní klasická náboženství jsou všechno stupně na cestě k této spirituální sféře; ale jejich čas pomíjí, a je nutno jít zase dál.

Já jsem, pane Poláčku, nenapsala nic o tom, že Bůh nám bude pomáhat budovat stát. To jste mě špatně pochopil. Mně jde o mezilidské vztahy, ne o státní struktury. Stát podle mého názoru nemůže být dokonalý.
A k tomu vašemu tvrzení, že "v našem světě je skutečně přítomno něco, co je "něčím více", ale není to "klasický" Bůh, dodávám, že jste patrně klasický český "něcista". Nebo věříte v buddhistickou dharmu?

Vážený a milý pan Poláčku,
já Vám ani v nejmenším nechci vymlouvat Vaše postoje týkající se tématu, o němž tu diskutujeme. Jde mi o to, aby čtenáři DR (možná naši diskusi někdo alespoň letmo čte) věděli, že dogmata a autorita mohou znamenat také něco pozitivního a že existují rozumné důvody, proč oboje má v katolické církvi své pevné místo.

Je asi hodně nepravděpodobné, aby lidé, kteří nevěří v Boží existenci, přijímali církevní dogmata. Na tom není nic překvapivého. Mně šlo o to vyjádřit, že lidé, kteří v existenci Boží věří a praktikují křesťanské náboženství u nás v katolické církvi, považují vesměs (jistě ne všichni a v plné míře) dogmata týkající se učení katolické církve za správná.

Rovněž nečekám, že lidé popírající Boží existenci budou - byť jen nepatrně - připouštět, že by Bůh zakládal nějakou organizaci a ještě nadto v ní nějak působil. To nedává smysl, že? Kdo však Boha postavil do samého středu vlastního života a směřování k Němu se pro něj stalo naprosto samozřejmým smyslem jeho života, tomu je Boží působení v církvi i v jeho vlastním životě zcela přirozenou samozřejmostí.

Zkrátka a dobře, pohled člověka na svět kolem sebe, člověka, který Boží věc bere za svou, je úplně jiný, než pohled člověka, jenž se k Bohu nehlásí.

Ještě pár slov k heretickým hnutím. Katolické církvi šlo vždy o to, uchovat učení Ježíše Krista nezkreslené až do konce věků. To je hodně těžký úkol, zejména pokud si uvědomíme proměny kontextů a způsobů lidského chápání. Heretická hnutí se dopouštěla chyb v tom, že Ježíšovo učení vykládala způsoby, které narušovaly jeho vnitřní soulad. Proto docházelo ke sporům, které bylo nutno nějak řešit. Pořádaly se koncily za účelem různé výklady a interpretace článků víry nějak sjednotit. Problémem byly místní jazyky; při překladech docházelo ke zkreslení. To vše je třeba chápat také v pozitivním smyslu, nikoliv jako vítězství teze silnějšího nad tezí slabšího.

A ještě k buddhismu, pane Poláčku. Neznám jej, ale lidé, kteří jej znají (možná ne všichni) jej za náboženství nepovažují. Pokládají jej za životní styl. Myslím, že buddhismus s křesťanstvím po mnoha stránkách srovnávat nelze. Starší než křesťanství je ovšem židovství, a jako organizace existuje také déle. Pro židy je Boží působení uvnitř jejich národa něčím samozřejmým a já s nimi rád souhlasím. Ostatně, netvrdím, že Bůh působí jen a jen uvnitř katolické církve.

Přeji vše dobré, Váš Jiří Vyleťal

Možná zase (jako obvykle) diskutujeme trochu mimo téma.
Článek je zřejmě o tom, že teprve když zemře "musím" a "nesmím", zvítězí skutečný život.

....Já jsem, pane Poláčku, nenapsala nic o tom, že Bůh nám bude pomáhat budovat stát. To jste mě špatně pochopil. Mně jde o mezilidské vztahy, ne o státní struktury. Stát podle mého názoru nemůže být dokonalý......
Podle mého názoru paní Hájková - jaká lidská rodina taková společnost.
Kakaja familija takaja ródina..........bych vytáhl ze studnice slovanské moudrosti.

No, pane Petrásku, on si vlastně totéž myslel Bedřich Engels, který napsal knihu O původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Akorát to soukromé vlastnictví tam má jaksi ještě navíc. Podle něj v tom totiž hraje zásadní roli, protože právě ono činí nevlastníky závislé na vlastnících.

Paní Hájková, do značné míry za mě odpověděl už pan Petrasek. Pokud jsem tu mluvil o případné pomoci nějaké vyšší spirituální sféry při "budování státu" - pak jsem tím pojmem "stát" měl na mysli jeho antické pojetí - kdy tedy není nijakého principiálního rozdílu mezi "občanem" a "obcí". "Obec" je to místo kde žije člověk-občan; to jest, kde žije v doslovném a plném smyslu tohoto slova, jeho život je životem obce a naopak. Jaký má charakter jednotlivý občan, takový charakter má nakonec celá společnost, a tedy i obec-stát. Ale stejně tak i naopak - jaký charakter, jaký způsob života si vyvolí stát-obec, takový bude konec konců i způsob života každého jednotlivce.

Právě tato vzájemná souvislost a podmíněnost je tím, co novodobá liberalistická společnost naprosto ztratila ze svého pohledu.

Liberalistická demokracie (přinejmenším fakticky) vychází z představy, že stát může být dobrý - zcela bez ohledu na to, jaký charakter má jednotlivý občan. Pod heslem absolutní svobody je každému jednotlivci ponecháno zcela na jeho libovůli, bude-li dobrým člověkem anebo ničemou; bude-li vzdělanou a kultivovanou bytostí, anebo obhroublým primitivem.

Takovýto postoj byl antickému myšlení zcela cizí; tam ještě platilo nejen ono panem Petraskem citované "rodina je základem státu", nýbrž ještě lineárnější "občan je základem státu".

Je mi líto, paní Hájková, ale mě nebude moci zařadit, subsumovat ani pod ten T. Halíkem oblíbený (či vytvořený) pojem "něcistů" - jakožto označení pro jakési bezprizorní věřící, kteří jsou v l a s t n ě křesťané či přinejmenším monoteisté, jenom si to jaksi sami nedokáží pořádně uvědomit.

Ta spirituální sféra, o které jsem mluvil - či spíše, kterou jsem jenom zmínkou naznačil, ona je totiž ve své pravdě právě něčím, co se vůbec nedá uchopit do omezujících pout slov a výrazů lidské řeči.

Naučme se už jednou naprosto zásadně rozlišovat mezi dvěma zcela rozdílnými pojmy, a zároveň skutečnostmi: mezi spiritualitou, duchovností na straně jedné - a mezi náboženstvím na straně druhé.

Náboženství je - jenom - jedna specifická forma spirituality. Spiritualita je tedy mnohem širší, obsažnější pojem, nežli náboženství. Náboženství je vždy spojeno s nějakým zcela určitým kultem, se zcela specifickou představou toho či onoho boha (anebo alespoň určité zakladatelské duchovní bytosti, jako je tomu u buddhismu; pokud bychom buddhismus chtěli řadit k náboženstvím).

Zatímco spiritualita - to je v prvé řadě skutečně jenom duchovnost, v ryzím slova smyslu. Ten "duch", který je tu ve hře - ten naprosto neznamená, či přinejmenším znamenat nemusí představu nějakého objektivně existujícího "Ducha", ve smyslu nějaké božské bytosti která se vznáší někde nad naším světem, a která tak či onak řídí a předurčuje naše osudy.

Ta duchovnost kterou jsem měl na mysli v nejobecnějším smyslu neznamená naprosto nic více, nežli to co jsem uvedl už v předchozím příspěvku: totiž tušení (či rozpoznání), že je tu přítomno "něco víc".

Že v celé té nekonečné sféře lidského bytí je přítomen ještě nějaký aspekt, který vysoce přesahuje jak celou sféru materiální věcnosti, tak ale i našeho všedního jednání a konání vůbec.

Ovšem, toto "něco více" může mít své pravé kořeny naprosto jak v našem vlastním (ne)vědomí, stejně tak jako v oné nekonečné komplexitě našich životních a mezilidských vztahů.

Připomeňme si, že jeden z výkladů původu slova náboženství je "religio" - čili (češtinou se to dá vyjádřit jenom dosti neobratně) - něco jako "zpětné vztahování se". Člověk žije - ale pokud nežije jenom svým bezprostředním okamžikem, pak je konfrontován s - vlastně nezodpověditelnými - otázkami své vlastní existence. Jejích předpokladů, jejího směřování, jejího smyslu.

Jako jedna možná odpověď se samozřejmě nabízí představa Boha - ten nám tu naši existenci vytváří, jakož i poskytuje její smysl a její směřování.

Je to tedy odpověď bezpochyby možná, která má své nesporné přednosti.

Její deficity spočívají ovšem v tom, že - kromě toho že víru v reálnou existenci velmi nepravděpodobných fenoménů - je prostě to, že je to odpověď příliš snadná. A příliš lineární. Příliš rychle nám naši mysl zaplňuje předem prefabrikovanými odpověďmi.

Jak už bylo řečeno, ten pojem "spiritualita" je daleko širší, zahrnuje celý nekonečný horizont našeho duchovního bytí. Oproti tomu každé náboženství tento spirituální rozměr zužuje jenom na jeden jediný kánon, jeden jediný výklad, jedno jediné schéma.

Ale jistě, pane Vyleťale, že ta či ona dogmata - jakožto nezpochybnitelné články víry - mají svou víceméně nezastupitelnou úlohu v jakémkoli hnutí založeném na nějaké ideji; ať je to hnutí náboženské, nebo dejme tomu civilně emancipatorní, jako třeba komunismus (ten měl a má, jak známo, také celou řadu nezpochybnitelných dogmat).

A snad Vám, pane Vyleťale, neuniklo, že ve sporech s fundamentalistickými ateisty jsem to vždy právě já, kdo vyzdvihuje neopominutelnou roli jmenovitě křesťanství pro kultivaci původně barbarské Evropy. A tento vliv křesťanství by ovšem nebyl možný ani bez pevné církevní organizace, ani bez oněch pevných článků víry (tedy: dogmat). To všechno je nepochybně pravda.

Jenže, druhá stránka věci je právě ten principiálně omezující charakter dogmat. Omezující v tom smyslu, že veškerého lidského ducha apriori omezují jenom na jeden jediný - schválený a povolený - způsob výkladu. Jsou zde prostě dány hranice, za které není dovoleno klást další otázky, a hledat alternativní odpovědi.

K jak svérázným situacím může pak docházet, je možno vidět na příkladě už zmíněného arianismu. Dnes platí arianismus jako hereze, panujícím teologickým názorem křesťanské církve je učení o trojjedinosti.

Jenže: kdyby se tehdy prosadil ten arianismus (a jako že k tomu měl velice dobré předpoklady, nakonec i císař Konstantin - který zavedl křesťanství v římské říši - byl pokřtěn a r i a n s k ý m knězem!) - takže kdyby se mocensky a dějinně prosadil ten arianismus, tak by jeho učení dnes bylo závazným dogmatem, zatímco ono schéma "trojjedinosti" by platilo za herezi!!

Takže, ono je to s těmi "posvátnými a nezpochybnitelnými" dogmaty mnohdy opravdu neobyčejně problematická záležitost.

Vážený a milý pane Poláčku,
jenom ještě pár posledních slov k Vašemu poslednímu vstupu.

Já myslím, že na dogmatech, pokud dogmaty opravdu jsou, žádnou druhou stránku najít nelze. Nejde tu o zákaz myslet si něco jiného, ani o stanovení nějaké hranice, za kterou se nesmí. Jde o to, že pokud se něco projevuje jedním jediným způsobem, abychom to pochopili a netvářili se, jako by těch způsobů projevu mělo být alespoň deset, protože tak nám to jde lépe k pleti.

To je, domnívám se, totéž, jako s tím axiómem z matematiky. Má snad matematické dogma, 1+1=2 nějakou druhou stránku? Třeba takovou, která by ukazovala, že 1+1=15? Nemá, že? Proč by to nemohlo být stejně v oblasti duchovní?

Stručně řečeno, je-li pravda o něčem jedna jediná, pak ten, kdo na tom trvá, nikoho neomezuje, před nikoho žádné hranice nestaví, nikomu nic nezakazuje. O omezení lze naopak mluvit tam, kde je fakt jediné pravdy ze zásady (a často především z pýchy) odmítán.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Nebudu se vyjadřovat k dogmatům, ale nedávno jsem od známého vědce, astronoma Grygara, slyšela, co je největším důkazem pro existenci Boha.
Prý zejména to, že neznáme odpověď na otázku "Proč existuje svět?"
Jedna z možných odpovědí prý je, že tou příčinou je Bůh.
Kdybychom uměli naprosto všechno vysvětlit, nezbylo by už žádné místo pro Boha (si comprehendis, non est Deus).

Ale samozřejmě, paní Hájková, že tu odpověď "Proč existuje svět?" současná fyzika či astronomie nezná. Ono je toho vůbec ještě obrovská spousta, co dnešní věda ještě neví. Ale jenom na základě toho, že někdo něco neví, se asi stěží dá dost legitimně usuzovat, že existuje Bůh. ;-)

O tento "ontologický důkaz Boha" se svého času pokusil už Aristoteles. S tím, že když jsou všechny věci našeho světa v pohybu, tak že někde na počátku všeho musí stát nějaký "První hybatel", který to všechno jako první rozpohyboval.

Je skutečně podivuhodné, jak takto velice slabý důkaz mohl jako nezpochybnitelné dogma přetrvat vlastně celá tisíciletí, než ho vyvrátil až Kant. - Připomínám, že Kant sám v existenci boží věřil - ale jako exaktně myslící filozof prostě nemohl přehlédnout zásadní logické chyby ve všech těch (nejen Aristotelově) "ontologických důkazech".

Kant oponuje tím, že celý ten vývoj v čase může probíhat prostě i cyklicky. Čili bez počátku. Když máme dán kruh, tak ten je také - ryze geometricky - bez počátku a bez konce. A něco takového je principiálně možné i s časem.

To, že čas probíhá lineárně, odněkud někam - to je jenom naše čistě lidská představa. Pro náš malý omezený svět je tato představa samozřejmě přirozená a legitimní; ale opravdu musíme být velice opatrní s tím, představy a normy z toho našeho světa chtít uplatňovat i na věci, které se pohybují daleko mimo nám dostupných sfér. Může to být něco podobného jako čtyřrozměrný prostor - ten se také naprosto příčí naší přirozené zkušenosti, a přece podle všeho skutečně existuje.

S tím "prvotním hybatelem" to má ještě jeden zcela zásadní problém, který nezaznamenal myslím ani samotný Kant. Jde o to: jestliže ten náš svět vezdejší musel rozpohybovat ten "první hybatel" (Bůh) - pak to znamená, že on sám musí být "Síla". A síla - ta se může manifestovat právě jenom jako pohyb.

Jinak řečeno: jestliže onen "Prvotní hybatel" je v pohybu - tak kdopak to vlastně byl, kdo rozpohyboval j e h o?... Zkrátka, fakticky bychom tu museli vytvořit celou nekonečnou řadu "prvotních hybatelů", z nichž každý by rozpohyboval toho následujícího...

A pokud bychom toho "prvotního hybatele" prostě prohlásili za "věčného" - pak nám to zase nic neřeší, pak můžeme za věčnou prohlásit rovnou samotnou hmotu.

Takže, jak vidět, existenci boží skutečně nelze jakýmkoli způsobem pozitivně dokázat.

P.S. Ten Grygar má vůbec nemálo svérázný přístup k duchovním sférám. Na jedné straně s fundamentalistickým zápalem popírá a potírá všechno co má co dělat s léčitelstvím - i když léčitelství není nic jiného nežli prací s energiemi, čili relativně "profánní" záležitost. Ale na straně druhé Grygar nemá sebemenší problémy s tím, postulovat reálnou existenci Boha - i když tato existence je ještě tisíckrát nepravděpodobnější, nežli veškerá esoterika.

Skutečně podstatné úvahy, vážený pane Poláčku. Kdyby se tak každý – lhostejno zda věřící v Matku Přírodu nebo Stvořitele – dokázal takto tázat, byl by svět hned jiným místem k bytí. Protože bez hledání vertikály nemá lidský život smysl.

A pokud zde byl zmíněn Marx, tak jako člověk, který vnímal, že pro všechny vyšší myšlenky je potřebná určitá hmotná základna, tedy alespoň klid na duši, že na dveře neklepe exekutor. (Švýcarsko, v červnu referendum o nepúodmíněném příjmu ve výši 2500 CHF, Kalifornie schválení minimální mzdy od 350 Kč, ano, svět žije přebohatě, byť, bohužel, právě ČR jen levná montovací kolonie, v níž žijí mnozí jen jako špatně placení otroci...)

A ke smyslu světa: Každý z nás prožívá sama sebe, vnímá přítomnost a pro každého z nás je tedy přítomnost (tj. jediná vždy přítomná realita) čímsi jiným, ale vždy je svobodou, zejména svobodou vnímat druhého pečlivě – nebo jím naopak pohrdat. Svět je svobodou a tedy možností dát si práci a snažit se druhého pochopit, přestože nám tu a tam svými názory není po chuti, nebo dokonce až vědomě (jak se nám může zdát) úmyslně oponuje.

* * *

A ještě dovolte malou poznámku:

Pokud by například nějaký vskutku primitivní divoch neměl vůbec žádné pojetí o moderní fyzice, elektrickém proudu nebo o technologii stavby CPU dnes již na úrovni 7 nm nebo 10 nm – mohl by se nějak vyjádřit třeba o našem počítači? Možná by jej označil slovy "blikající krabice".

A pak by mohl přijít někdo, kdo by řekl, ne, v blikající krabici já nevěřím. Protože "to" je ve skutečnosti něco zcela jiného... Ale kam tím mířím?

Víte, my lidé si nerozumíme ve dvou rovinách. Ta první rovina je, že si nerozumíme skrze slova, protože jejich denotáty v našich myslích jsou různé, odlišné. A přesně toto je problém slova Bůh, ostatně vy jistě víte, že v některých kulturách je zakázané Boha vyobrazovat nebo dokonce i jeho jméno vyslovovat. Proč asi... Protože pokud vznikne nepřesná nálepka, pokud si nevyjdeme vstříc v pochopení obsahu slova (denotátu), rozumět si nemůžeme. (Druhá rovina nesouhlasu v myšlení je tehdy, když bezpečně víme, že se plně chápeme, používáme slova stejným způsobem, ale máme na určitou věc a její výklad jiný n á z o r.)

A obsah slova "…" (Bůh) existuje, byť je zde tolik rozdílných výkladů, stejně jako existuje obsah slova "blikající krabice".

Tedy stejně jako bude počítač existovat, přestože divochovi vysvětlíte, že to není "blikající krabice", tak podobně j s t e přece vy věřící (byť v jiném smyslu), jen se musíte přenést přes fakt, že tolik lidí, našich babiček a dědů, strýců a tet věří pověrečně a příliš anhropomorfně, protože my lidé opravdu jsme naučeni vnímat a myslet lidsky, tedy Bůh má podobu člověka atd.

Jenže lze mít v z t a h k někomu/něčemu, kdo/co není antrhopomorfní? Kdo není osoba? ****

Jsem rád, že jsem konečně pochopil, že nejste ateista, že vám jen vadí příliš lidský pojem Bůh.

Na druhé straně (domnívám se) by bylo pro vás osobně mnohem jednodušší nevymezovat se (až úmyslně provokativním) označováním sama sebe za ateistu.

Jinými slovy ani fakt, že tolik lidí věří "příliš jednoduše a nepřesně" přece nezakládá potřebu, považovat se za ateistu, protože toto slovo – alespoň v mém chápání – je v příkrém rozporu s vaším:

»…já naprosto a plně věřím, že je v našem světě skutečně přítomno něco, co je "něčím více", nežli to čeho můžeme dosáhnout běžnými prostředky našeho všedního života, a všedního myšlení. A jsem skutečně přesvědčen, že pomoc právě této "vyšší instance" nám bude velmi a krajně potřebná, pokud vůbec máme mít nějakou šanci takovýto stát či takovouto komunitu úspěšně vybudovat.

Ten rozdíl mezi mnou a vyznavači klasického Boha je toliko v tom, že já fakticky sdílím přesvědčení mnohých teologů (judaistických, křesťanských i islámských), že totiž naše lidské označení "Bůh" (a s tím spojená představa) je konec konců naprosto neadekvátním (protože pouze lidským) obrazem oné "vyšší skutečnosti".

Ta dosavadní klasická náboženství jsou všechna stupně na cestě k této spirituální sféře; ale jejich čas pomíjí, a je nutno jít zase dál.«

Lidstvo čeká ještě dlouhý předlouhý vývoj na cestě Poznání, protože ta minulá tisíciletí i s jejich velkolepou, impozantní, famózní a monumentální agendou (stavby chrámů, církve, tlusté tisícistránkové knihy, odkazy, hroby světců, svatých otců atd. atd.) jsou pro 99,9 % většinu lidí tak pevnou realitou, že prostě v sobě nenacházejí dostatek až anarchisticky nezávislého myšlení, které jako jediné – zdá se – umožňuje vidět dál, protože bez shození těchto letitých předsudků další vývoj a pokrok i vtéto sféře, zdá se, není možná. ALe také je možné, že jsme jen příliš pyšní a jsme to my, kteří cosi podstatného nevnímáme... Rozumíte mi nyní?

A pokud je zde vlna migrace do Evropy, pokud je zde konečně (!) i p r o t o zájem o hlubší poznání tohoto Světa, tak aspoň v tomto můžeme, snad, vidět určitou prozřetelnost...

(I když, popravdě, více se bojím nějakých až "zednářských" sociálně inženýrských plánů, které dělá např. Angela M., které naprosto vždy udělají více zla než užitku, protože jsou lidské, příliš lidsky neznalé, zbrklé a proto nedokonalé.)

Takže, pane Vyleťale, podle Vás existují "dobrá" a "špatná" dogmata. A jste toho názoru, že ta "dobrá" křesťanská dogmata nikoho nenutí věřit za hranice toho, co je samozřejmé a přirozené.

Tím bych si opravdu nebyl tak docela jist. Jestliže to matematické "1 + 1 = 2" je v souladu s přirozenou zkušeností každého (psychicky zdravého) jedince, a není opravdu žádným násilím na tuto formuli "uvěřit" - pak už to samotné dogma existence Boha je pro mnoho lidí principiálně nepřijatelné.

A stejně tak ta - skutečně nemálo svérázná - konstrukce o "Trojjedinosti": však právě proto kolem ní probíhaly po celá staletí tvrdé boje, protože se už tehdy mnohým (i křesťanům!) zdála být nepřijatelná a nesmyslná, už z čistě logických důvodů. Jak je vlastně možno si to vůbec představit: Ježíš je přece "Syn boží" - tedy svému "Otci-Bohu" naprosto samozřejmě hierarchicky podřízen. A přitom ale zároveň má platit i věta přesně opačná: že totiž Ježíš je Bohu-Otci ve své p o d s t a t ě naprosto roven!!

Jsou tu tedy dvě věty, z nichž každá tvrdí přesný opak; podle zákonů výrokové logiky je nemožné, aby platily obě zároveň.

A dále: jak pak je to s takovými dogmaty, jako je třeba "neposkvrněné početí Panny Marie"? - Na to ostatně už nevěří ani značná část křesťanů. A stejně tak "zmrtvýchvstání" a "nanebevstoupení" Ježíše Krista, "nanebevzetí" Panny Marie atd.atd. - těch dogmat (ať obecně křesťanských či specificky katolických) jsou celá množství, a sotva by jedno jediné z nich bylo možno označit za bezvýhradně přijatelné pro všechny obyvatele této planety.

Takže, nedá se nic dělat, ale i nadále platí: dogmata nutí lidi, aby prostě uvěřili na určité články víry, a nekladli zbytečně šťouravé otázky.

Ještě jednou: v určitém smyslu je toto skutečně pozitivní funkcí dogmat. Jak už bylo řečeno, každé hnutí potřebuje svá dogmata - jinak by se rozpadlo neustálými vnitřními sváry o tom, co vlastně platí, a co je zapotřebí dělat.

Aneb, jak konstatoval sám Aristoteles, když se viděl polapen v nekonečném proudu bytí, s jeho nekonečnou proměnlivostí: Někde je nutno se zastavit. Někde je nutno se zastavit, a konstatovat či vyhlásit: Věci jsou tak a tak.

Pro praxi je to nezbytné; jenže na druhé straně, jak známo i ta praxe, totiž život sám, nezůstává stát. A to místo kde jsme zůstali stát včera, už nemusí být tím správným místem pro dnešek, natož pak pro zítřek.

On měl svým způsobem opravdu velice hlubokou pravdu Popper, když vyhlásil svou tézi, že jedině taková (vědecká) teorie může být považována za správnou, která v sobě obsahuje možnost své vlastní falzifikace. Svého vlastního zpochybnění.

Takže, ještě jednou: určitá míra "dogmat" je skutečně nejen nutná, ale dokonce i zdravá. Ale, aby se nestala zkostnatělými dogmaty v onom špatném smyslu, musejí v sobě mít nezbytně zakomponovánu - právě i tu popperovskou schopnost svého vlastního sebezpochybnění.

Důvod, proč vědcům nevadí víra, ale vadí jim ezoterika, gnóze a podobné záležitosti, je ten, že víra (aspoň ta dnešní) nijak netouží vědu pohltit. Prostě si nelezou navzájem "do zelí". Což se asi o tom druhém nedá říct.

No, pane Rusku, že jsem Vaši přítomnost zde už pomalu začínal postrádat. ;-)

Ale obávám se, že se Vám můj postoj ve spirituálních záležitostech stále ještě nestal zcela bezezbytku zřejmým. Zčásti je to bezpochyby moje vlastní "vina" - jak už jsem naznačil paní Hájkové, mě opravdu není možno strčit do jakékoli z běžných přihrádek ani kategorií. Já nejsem ani (fundamentalistický) ateista - stejně tak jako nejsem věřící.

Ještě tak nejblíže mému postoji je onen výrok Einsteina, který jsem zde už také několikrát citoval: "Jsem hluboce věřící ateista."

Což je samozřejmě na jedné straně určitý bonmot; ale na straně druhé to ještě tak ze všeho nejpřesněji vystihuje to, co vlastně vůbec exaktně popsat možno není.

Budiž ale; pokusím se u dané příležitosti jednou pokud možno jednoznačně podat můj vlastní názor na celou spirituální sféru:

1. Nevěřím na existenci nejen Boha v klasickém pojetí, ale ani vůbec na nějakou "vyšší inteligenci" v jakémkoli pojetí - ve smyslu nějakého nadřazeného vědomí, které stvořilo nás a náš svět, a řídí naše osudy. Nemohu samozřejmě vyloučit tu alternativu, že něco takového existuje; ale doposud jsem se nesetkal s ničím, co by existenci takovéto bytosti či takového vědomí dokazovalo, nebo ji alespoň činilo pravděpodobnou.

2. Na straně druhé jsem přesvědčen o tom, že zde existuje - a to sice zcela objektivně - nějaká sféra, která značně přesahuje rozměr a dosah toho, co může postihnout a vysvětlit současná věda. A na základě především mých vlastních zážitků a zkušeností s léčitelstvím (respektive světem esoteriky vůbec) si mohu být v dostatečné míře jistý tím, že takovéto fenomény tu skutečně objektivně existují.

3. Ten bod číslo 2 je ovšem tak trochu "mimo řady". Jak řečeno, z mého pohledu se jedná o zcela objektivní fenomény (i když podle našich obvyklých měřítek mnohdy skutečně až magicky vyhlížející). Vlastní otázka spirituality leží někde jinde.
Takže: já věřím a jsem o tom přesvědčen (neboť jsem sám měl a prožil zážitky takového druhu), že je zde - jak jsem to definoval či popsal minule - "něco navíc"; něco, co přesahuje sféru naší všední, materiální zkušenosti a praxe.

Ovšem! Zcela rozhodující otázka je ta, k d e vidíme vlastní kořeny a základ této - prozatím pouze hypotetické - sféry.

Jak řečeno, všechno v této rovině stojí jenom na fakticitě vlastního prožitku. Já si mohu být jistý, že jsem určité zážitky měl - ale nikdy nemohu vědět, jestli přicházely odněkud "zvenčí", anebo naopak jenom z mého vlastního nitra. Právě na tuto skutečnost jsem se snažil poukázat minule.

Řekl bych to takhle: ano, je tady určitá sféra tajuplna, magična až zázračna, která je pro nás, lidské bytosti, velice podstatná. Prostřednictvím této sféry - a jedině jejím prostřednictvím - se můžeme dostávat někam, kam bychom se jinak nedostali. A jedině tady můžeme spatřit světy, které bychom jinak nespatřili.

Ale: zcela na rovinu řečeno, není nejen nijakého důkazu, ale dokonce ani žádného nevyhnutelného důvodu(!), aby za touto sférou stála nějaká nadpřirozená bytost. Tato sféra duchovnosti naprosto může (a právě to je mé vlastní přesvědčení) pramenit z "tajuplna" jak samotného bytí vůbec, tak ale i z naší vlastní mysli, či spíše naší vlastní duše, a z toho, jak naše duše se s oním mystériem bytí potkává, jak ho prožívá a jak ho ve svém nitru odráží.

Ta představa Boha - je to bezpochyby jedna možná cesta, jak si tuto skrytou sféru zpřítomnit, zviditelnit; ale není to cesta jediná, a podle mého přesvědčení je to nakonec cesta příliš jednoduchá, a příliš limitující; právě tím že je omezena vždy na jenom jednu zcela konkrétní, fixní představu či kánon.

Ostatně, pane Rusku - k tomu Marxovi se ještě jednou vrátím, tam jsou totiž velmi zajímavé momenty; ale pořád se k tomu nemohu dostat, stále se tu vynořují nové, aktuální podněty, na které musím bezprostředně odpovídat. Takže až zase někdy příště.

No ano, paní Hájková, to bude asi ten důvod. I když samozřejmě byly časy (osvícenství), kdy i ta věda s náboženstvím byly navzájem velice na kordy.

Z tohoto omylu právě pramení mnoho potíží. Náboženská víra je však mnohem praktičtější a "přízemnější" věc.

se odehrává na temném pozadí všech možných bojů o moc, musíme uznat civilizační pokrok, jako důkaz existence tajuplné síly/sféry, která se na takovémto výsledku podílí.
Tento společný jmenovatel však opouštíme, abychom na základě mentálních a zkušenostních dispozic jej interpretovali.
A cestou životem za poznáním/moudrostí vytvářeli vlastní odvozeniny/odlesky této sjednocující základní idee.
Pan Poláček jde za moudrostí cestou starých Řeků - kontemplace, polyteismu - poznáváním pro poznání svrchovaně dokonalého.
Cesta za moudrostí pana Vyleťala je řízena nasloucháním svrchovaně dokonalému slovu Božímu.
A těmito mezníky se po cestě poznání a zapomenutí - na temném pozadí všech možných bojů o moc - motá nevyhraněný čtenář DR.........bych k 1. aprílu skoro žertujíce shrnul.

S radostí prohlašuji, že panu Petráskovi se to aprílové diskusní shrnutí velice povedlo,

A také se těším z toho, že jsem vždy laskavému a milému panu Petráskovi zase jednou porozuměl.

Díky, pane Petrásku. A ať se nám všem daří, co se jen do nás vejde.

Váš Jiří Vyleťal

A já se pro tentokrát naprosto bez výhrad připojuji k mínění pana Vyleťala. Talenty pana Petraska vyhmátnout - nečekané a překvapivé - jádro věcí (respektive sporů o věcech) jsou skutečně nevšední; a upřímně řečeno si už dost dobře neumím představit, jak by vůbec samotné médium DR bez těchto osobitých glos pana Petraska mohlo vůbec existovat... ;-)

Tak to je zase taková velice zapeklitá věc, pane Nusharte. Samozřejmě, že víra neslouží - primárně - k poznávání světa. Alespoň v dnešní době už ne.

Nicméně, nedá se nic dělat: víra (tj. náboženství, a jmenovitě teologie) nevyhnutelně tento svět nějakým způsobem vykládá; tedy tvrdí, že svět je toto a toto. A tímto výkladem (a to jak známo velice žárlivě střeženým) se pak nevyhnutelně dostává do konfliktu s jinými výklady světa, které jsou založeny na zcela jiném paradigmatu, jmenovitě na paradigmatu objektivní vědy, respektive logického úsudku.

V této souvislosti se tedy ale nemůžeme vyhnout zcela zásadní otázce: jestliže víra nemá sloužit k vysvětlení existence světa - k čemu pak má vlastně sloužit?

Samozřejmě, je možno vyjmenovat celou řadu - naprosto objektivních - faktorů, dokládajících pozitivní funkce víry. Například lid spojený společnou vírou vykazuje obvykle vyšší stupeň vzájemné pospolitosti a solidarity.

Ale přejděme teď takovéto ryze profánní faktory, a vraťme se k původnímu smyslu otázky: jaký je vlastně smysl a účel víry, ve vztahu ke světu jako takovému? Když jejím účelem není tento svět vyložit, tak co potom?

Ten pojem "svět" tu totiž hraje naprosto klíčovou úlohu.

Dovolím si tu u dané příležitosti prezentovat jednu mou základní tézi, která by měla mít platnost jako zcela obecné kritérium pro smysl, užitek, a především hodnotu a pravdivost jakékoli teorie, jakéhokoli výkladu a pojetí člověka a světa.

Každý z těchto výkladových modelů totiž vždycky - pochopitelně - do ringu soupeřících názorů a výkladů vždy vstupuje výhradně s vynášením a proklamováním jeho vlastních předností. A tak (křesťanská) víra může do centra pozornosti stavět své duševno; zatímco buddhismus naopak své duchovno. Marxismus může rozehrát své trumfy univerzální lidské emancipace, zatímco liberální demokracie může bodovat svým pojetím bezpodmínečné autonomie individua.

Takže, jak vidno, máme zde skutečně pestrou společnost nejrůznějších, namnoze zcela protikladných výkladů světa (a to jsme zmínili jenom několik málo ze všech možných).

Abychom si vypůjčili jednu formulaci pana Petraska, nezaujatý pozorovatel či aktér je zde nevyhnutelně v nemalé rozhodovací nouzi, na kterou z oněch stran se má přidat, který výklad světa přijmout jako ten "jedině pravý", a ostatní zavrhnout jako nicotné, nepravé, anebo přinejmenším méně relevantní.

Takže, zde ona avizovaná téze: Bez ohledu na vlastní sebeprezentaci všech těchto výkladových modelů světa a jejich nároků na exkluzivitu, nakonec rozhoduje jedno jediné kritérium: do jaké míry se danému modelu respektive ideji v něm obsažené podařilo u c h o p i t do svých rukou samotný ž i v o t.

Protože je to nakonec právě život sám, ve své nekonečné mnohotvárnosti a mnohovýznamovosti, ale stejně tak na straně druhé ve své trvalé a víceméně konstantní substanci, který rozhoduje o tom, co je pro něj platné či nikoliv.

A - teď jde o to: jak řečeno, každý z oněch výkladových modelů má své přednosti. A tedy i svou pravdu. Ale: každý z nich má zároveň i své deficity. Své limity, své hranice. Každý z nich dokázal postihnout určitou stránku lidské existence, a tedy samotného života; ale žádný - ani jeden jediný z nich - doposud nedokázal tento život uchopit v jeho celistvé úplnosti.

"Das Wahre ist das Ganze," napsal Hegel. Pravda je vždycky jenom celek. Jakmile něco chybí, není to prostě už pravda - alespoň ne úplná. A velmi podobně to viděli už Platón a Aristoteles.

Co to pro nás znamená? - Ano, my naprosto můžeme říci, že "účelem víry není vykládat existenci světa". Stejně tak jako marxismus může říci, že jeho cílem není nějaká introspekce lidské mysli, náhled do hlubin její duše. Ano, to všechno je možno právem prohlásit - ale v tom okamžiku nám tady vzniká omezení. Limit platnosti, limit dosahu daného konceptu.

Ještě jednou: život sám je vždycky úplný. Celistvý. V pozitivním slova smyslu, "totální". A on si žádá stejně tak celistvé odpovědi, které dokáží obsáhnout veškerou pravdu jeho bytí. S pravdami dílčími se spokojuje jenom z nouze, anebo když se jimi nechá - po nějaký čas - ošálit.

Takže, nakonec se nedá nic dělat, ale my se opravdu nemůžeme vymlouvat na to, že ten náš vlastní výklad či model světa či návod k jeho pojímání se hodí j e n o m pro určité účely, a pro jiné ne. Život sám čeká na to, až se najde někdo, kdo dokáže ty různé stránky jeho existence spojit v jeden jediný provázaný celek.

ale vězte, že jsem zcela obeznámen s projevy souvislosti mezi legastenií, srozumitelností a kongruencí mých postřehů.
Zároveň také přesvědčen o odolnosti mé nátury, která v lecjaké souvislosti, lecjakou porci ironie přijímá s vděkem.
A nejhorší je, když se pokouším o sdělení hudební .....bych uzavřel.

V závěru článku to autor naznačuje:
"Nechme onu tajemnou moc v pozadí všech těchto událostí, aby naši nemocnou duši uzdravila, aby naši svévoli a libovůli přeměnila ve svobodu... "

Pane Petrasku: o jakákoli hudební sdělení se já nepokouším raději vůbec; to by skutečně nedopadlo nikterak dobře. ;-) Každý má prostě to své; a například už takový Sokrates si - podle svědectví Platóna - stěžoval na to, že "není muzikální"...

A připomeňme, že "nebýt muzikální" byl v oné éře opravdu nemalý deficit; jak už jsem zmínil minule, Platón své "Zákony" počíná nikoli - jak by se dalo očekávat - rozborem ústavy či legislativy, nýbrž ustanoveními o - pospolitém - zpěvu a tanci. Čili myšlenkami o hudební harmonii - jakožto prvopočátku všeho harmonického, dokonalého a dobrého v celém světě vůbec...

Paní Hájková, tou připomínkou té formulace o oné "tajemné moci" v pozadí veškerého dění jste dokonale připravila půdu pro můj vlastní dnešní vstup.

Chtěl jsem totiž ještě blíže osvětlit, kde vidím tu sféru bytí, kterou my tak více či méně jasně či nejasně tušíme, ke které se vztahujeme, a do které vkládáme naše naděje na renesanci našeho vlastního žití.

Připomeňme si ještě ústřední bod našich problémů při bližším určení této sféry: aby mohla mít skutečně univerzální platnost, a tedy univerzální účinnost v našem světě, pak musí být stejnou měrou přijatelná jak pro vyznavače idealismu jakéhokoli druhu (tedy ty, co věří v Boha, ale i ty co věří v jakési "Vědomí" obecnějšího rázu) - tak ale stejnou měrou i pro ty, kteří daleko spíše inklinují k materialistickému a skeptickému náhledu věcí.

Kde tedy hledat takovouto společnou sféru? A je to vůbec možné, propojit dohromady tak nesmiřitelné protiklady, jako je světonázorový materialismus a idealismus?

Jestli mě paměť neklame, byl to "Nekonečný příběh" Michaela Endeho, kde jsem se poprvé setkal s termínem "jinobytí". Připomeňme si: v tomto příběhu se jedná o to, že svět je čím dál tím pohlcován prázdnotou, nicotou. A jako ten jediný lék, který proti tomuto ztrácení se našeho životního prostoru účinkuje, se ukáže být - fantazie.

Naše fantazie, s kterou dokážeme znovu vydobýt ztracená území proti všežravému světu všedního pragmatismu, plochého utilitarismu, prázdného racionalismu. Jenom a jedině prostřednictvím fantazie můžeme získat zpátky světy, které jsme kdysi obývali, ale z kterých jsme byli oním molochem nicotnosti vytlačeni.

A právě v této souvislosti - ve vztahu k oněm ztraceným světům fantazie - padlo ono slovo: "Anderssein", Jinobytí.

Tento pojem - právě tento a žádný jiný - zaujme v našich úvahách, v našem hledání naprosto klíčovou pozici.

Ten rozdíl se napohled může jevit být jenom rozdílem v nuancích; ale ve skutečnosti je rozhodující. Totiž: jestliže tu hledanou říši fantazie umístíme do sfér, které apriori pojmeme jako říši bohů (či jednoho Boha) - pak sice bezpochyby máme okamžitě dáno ono tajemno, které hledáme a které postrádáme. Jenže - tím zároveň děláme až příliš velký skok od našeho vlastního vezdejšího žití a bytí. Vytváříme tím konec konců pouze jednosměrnou cestu: odshora dolů. My jsme zde sice v "jiném bytí", než je to naše vlastní; ale právě ve z c e l a jiném.

Tam, kde tu říši tajemna vytvářejí bohové, tam naše vlastní kompetence ustupuje do pozadí. Ti bohové jsou ti, kdo určují, co bude a jak bude; a my sami k tomu už nemáme příliš co říci. My se nanejvýš oněm jimi daným pravidlům můžeme vzepřít; ale to je tak všechno co je nám možno učinit.

Zatímco to "jinobytí" - už samotná vnitřní skladba tohoto pojmu ukazuje jednoznačně, že právě tohle je ten pravý střed, mezi profánností a mezi mystikou.

V tom "jino" je dáno, že je to něco více, než kolik nám může dopřát a dát náš všední vezdejší svět; je v tom ono tajemno, svět fantazie a netušených krajin.

Ale zároveň: to "jinobytí" samo poukazuje na to, že je to n a š e v l a s t n í bytí; jsme to m y s a m i, kdo vychází za profánnost našeho vezdejšího bytí, jsme to my sami, kdo převyšuje sám sebe, kdo ony nové světy tajemna nejen nachází - ale zároveň i vytváří, svým vlastním autonomním kreativním aktem.

Přibližme si ještě jednou onen rozdíl ve - zdánlivých - nuancích: ten svět bohů je světem principiálně j i n é h o bytí (i když my sami se v něm třeba dokážeme nalézt); zatímco ta druhá sféra je sférou jinobytí -našeho vlastního, kde nemusíme nijak zkoumat, jestli tu budeme moci být domovem, neboť je to bez dalšího náš vlastní svět, a my tu pouze můžeme objevovat skryté hlubiny našeho vlastního bytí. Objevovat - ale zároveň i vytvářet.

Ten svět bohů trpí totiž jedním zcela zásadním deficitem: i kdyby nakrásně "tam nahoře" skutečně existovaly celé kohorty bohů - dokud to nebudeme m y sami, kdo se směrem k nim vydáme, kdo je uzná za své, kdo je obdaří svými vlastními příběhy a mýty a hymny a dalšími produkty své vlastní fantazie - do té doby pro nás ten "jiný svět" zůstane stejně zavřený a nejsoucí.

Takže, tak či onak: nakonec to stejně musíme být vždycky my sami, kdo tu říši jinobytí musí objevit - a kdo ji musí vytvořit. A z tohoto hlediska je pak už pouze druhotnou otázkou, jestli v této říši jinobytí vedou hlavní slovo bohové, anebo ale nevyzpytatelná tajemství nekonečného kosmického bytí samotného.

Jsou na světě společenství, které si daly za úkol velebit Boha, tedy Tvůrce tohoto Vesmíru... Např. hnutí Hare Kršna kudy chodí, tudy Jej velebí, zpěvem své známé mantry... Také i samotný pokrm, jejich božské prasádám je dle nich možností, jak lze Boha velebit, čím více jej kdo sní, tím více miluje Boha.

V určitém zjednodušení je tedy pro někoho smyslem tohoto světa, aby živé bytosti vzdaly hold a chválily Stvořitele – za dar existence.

Zde se asi shodneme, že si Nejvyššího nepředstavujeme jako bytost ješitnou, která tento Svět stvořila jen proto, aby byla chválena... Smysl zde nevidíme. Smysl, pokud je, tedy musí být jinde než ve zbožném ucrtívání a čekání na "vyvanutí" a opuštění koloběhu inkarnací...

Věřící ateista, vážený pane Poláčku... Napadá mě, že jedna ze základních otázek je právě ona "oddělenost" každého bytosti od celku. Možná někdo řekne, že i to je klam, májá, ale asi se přesto shodneme, že náš život není roven existencí celku bytostí, nebo dokonce celého Vesmíru. Tedy jedna z věcí je právě subjektivita, která je pro nás typická, kdokoliv z nás zná jen část celku (k tomu by byla i delší diskuse o té pravdě, protože celek jako mnohost všeho, tedy Všehomír, je cosi, co nás přesahuje...).

S tím souvisí i pojem "pravda", kdy v základním pohledu jde o to, že výrok je pravdivý, pokud má dvě strany a ty si odpovídají, musí zde být nějaká stupnice hodnot a pak cosi, co touto stupnicí porovnáme... Vždy jde však o část, nikoliv o celek. Ten pojem "pravda" není snadný a řekl bych, že velmi často si lidé nerozumí skrze slova...

Ale k účelu víry:

1) Buď Stvořitel, který je oddělený od člověka (kdy tedy Stvořitel trvá či existuje zcela n e z á v i s l e na životě jednotlivého člověka či dokonce řetězu jeho inkarnací nebo dokonce nezávisle na sjednocení všech živých i neživých bytostí, tedy mimo tento fyzický stvořený svět) dal tomuto světu smysl – nebo nikoliv. Teoreticky zatím nelze ani druhou variantu hned zamítnout... A pak je tu otázka vztahu, zda se nějak projevuje, či nikoliv. Zda i jeho projev není "jen" "následek" víry...

2) Zřejmě se shodneme, že proces Stvoření není cosi dávno hotového a současný svět kolem není jen "projekcí" dávného scénáře, který se realizuje... Přesto se mnozí tváří, že ten "jízdní řad" kdesi nastudovali, že tomu rozumí...

3) Otázka tedy je, nakolik existuje svoboda vývoje, zda Svět nebo život člověka má dané a předurčené kontury, nebo nakolik má člověk svobodu podílet se na svém životě, nejen z hlediska konkrétních událostí, ale i pořadí hodnot, tedy smyslu samotného...

4) S tím souvisí otázka "vztahu" k oné Nejvyšší bytosti, otázka míry úcty, případně smysl modlitby (vliv hnutí mysli na události, které nastanou, tedy snaha mít vliv na to, co přijde skrze vyšší sféry, skrze bytost odlišnou od "já"...)

5) Možná se i shodneme, že účelem našeho života není pouhé prožití času ve smyslu jeho utracení v nějaké libovolné činnosti, ideálně zábavě, ale že náš život je určitá možnost...

6) Ale i slovo možnost je velmi neurčité, protože jde o srovnání v čase, kdy jedna situace je nyní a druhá je po "naplnění" možnosti, která je jiná, jde tedy o proměnu, o změnu, o vývoj...

7) Snad tedy i slovo víra směřuje k tomu, že člověk se podílí – sám skrze svoji svobodu – na svém vývoji, na svém směřování a proměňuje cosi v sobě, od určité nedokonalosti k něčemu vyššímu...

8) Ale zde narazíme na meze lidského poznání, protože jsme u definování stupnice hodnot a musíme nutně skončit tím, "co ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo"... A zde jsme tedy u víry, víra není bezpečná znalost, je to vnitřní stav... Kdysi jsem řekl příteli "víra v Boha" a on mi řekl, ne, je nutné "věřit Bohu"...

9) A zde vidím dvojí výklad, jeden pasivní (i když je takto pojatá víra v Boha a jeho řád pasivní?) a druhý aktivní, který byl možná často označován za herezi, protože člověk by si přisvojil větší díl, než mu náleží...

10) Tento svět je možnost vývoje, i když se jen těžko shodneme na stupnici hodnot, která by byla pro nás všechny dostatečně univerzální, vývoj je pohyb v čase, a to jsme ani neotevřeli otázku konce lidské existence, tedy fyzického těla, což je ověřený fakt... Nemáme ani pevnou shodu na tom, zda existence duše přesahuje tělo...

Tedy Svět stvořený z neuvěřitelného (byť částečně fyziky a matematiky a chemiky prozkoumaného) lega atomů, stvořený z fenoménu času (změnu lze definovat jen skrze čas), hvězd, Slunce, Země a Měsíce..., je to především výzva, aby Člověk hledal, proč zde je, jaký smysl má jeho život a – což je zde nejtěžší – jak uspořádat vztahy se svým okolím, se všemi živými bytostmi, ale i neživou přírodou. Víra, kterou člověk nedostane do kolébky, víra, kterou člověk celý život hledá, někdy ji i ztrácí, jindy zase mění (někdy až vymění jako v pohádce volka za jehlu) je tedy souhrnem toho všeho, co jsem zde jen v rychlosti zmínil... Pomáhá člověku žít, dává mu naději a smysl.

Ale snad jsem chtěl původně zmínit jednu zvláštní možnost tohoto Světa a člověka v něm: Vždyť přece nevíme, zda Svět opravdu nezáleží na hnutí mysli každé živé bytosti, nevíme, zda jeho dokonalost opravdu nespočívá v tom, že vše, co zde je, teprve dohromady dává postupně vznikat všemu tomu, co přichází...

Pane Poláčku, možná by se "Ten Nejvyšší" mohl docela hodit aspoň s anděly, kteří tu a tam dobrým způsobem zasáhnou (třeba jen těm, kteří v ně věří a požádají je), protože my ("technici") bychom nedali ani zlámanou grešli za to, že lidé sami o sobě, ze svých sil (a k nim i další příroda) by bez pomoci vyšších hierarchií byli schopni tento Svět tak dlouho držet pohromadě... Ty vyšší světy, které opravdu nejsou "já", které nás přesahují, které jsou "mimo" "pole člověka", přece jen mohou být užitečné a zcela jinak, než jako onen Marxův hašiš...

Já začnu od úplného konce (a předesílám předem, že následující větu myslím zcela vážně, bez jakéhokoli sarkasmu): ano, nějací "andělé" mi před časem naprosto zásadně pomohli - a to zcela bez ohledu na to, že na ně vůbec nevěřím!

Jednalo se o jednu zdravotní záležitost, kdy oficiální medicína po celé dva roky nebyla v nejmenším schopna mi účinně pomoci; až jsem nakonec skončil u jisté duchovní léčitelky, která - kromě dalších bytostí - zavolala na pomoc i anděly; a po dvou či třech sezeních byla celá záležitost pryč! - A to i přesto (znovu podotýkám), že jsem na ty anděly nijak nevěřil, a tedy se v žádném případě nemohlo jednat o pouhý placebo-efekt.

Ale to jen tak pro zajímavost.

Pane Rusku: Vaše úvahy jsou skutečně velmi zajímavé a podnětné; a je jich tolik, že by vystačily vlastně na celý filozoficko-teologický seminář. Což je ovšem zároveň trochu problém: je toho prostě příliš mnoho najednou, než aby bylo možno na všechno (hned) reagovat.

Budu se tedy odpovědím muset věnovat postupně; předběžně mohu ale říci, že v takto obecné rovině jsem nenarazil na nic, v čem bych mohl či musel nějak zásadně nesouhlasit. Naopak. Jak řečeno, jsou to velice podnětné úvahy, a bude jistě zajímavé se jim věnovat podrobněji.

Pro dnešek ale přece jenom vložím ještě ten avizovaný text o Marxovi; jinak bych se k tomu opravdu už nikdy nedostal.

Ve své poslední zmínce o Marxovi ve zdejší diskusi jsem uvedl, že svým způsobem, v určitém smyslu není ta vzdálenost mezi Ježíšem a Karlem Marxem zas až tak propastná; i když jmenovitě ten druhý by tuto názorovou blízkost docela jistě velice vehementně popíral.

Minule byla řeč spíše o jisté kontinuální hodnotové tradici ve všeobecném smyslu, kdy jsem vyslovil tézi, že Marx nakonec sdílí - a chce uskutečnit - ty samé humanitní ideály, jako svého času i Ježíš.

Podívejme se teď ale blíže na jeden specifický okruh, totiž na otázku sociální.

Prosociální jednání, starost o slabé a chudé, bylo velice akcentováno už v tradici judaismu; Ježíš pak ve svých kázáních pak tento aspekt ještě více radikalizuje.

Není žádným novým objevem zjištění, že je to právě otázka sociální, kde je mezi křesťanstvím a marxisticko-komunistickým hnutím nejvíce styčných bodů.

Ovšem, je tu zároveň ještě i jeden zásadní rozdíl.

Tento rozdíl by bylo možno vyjádřit v krátkosti jednou jedinou větou. Zatímco Ježíš nakazuje lidem: Pečujte o chudé!, pak oproti tomu Marx požaduje: Odstraňte chudobu!

Tam tedy, kde křesťanství apeluje na milosrdenství, a tedy - co se praktické činnosti týče - končí u pouhých milodarů, tam Marx požaduje zásadní, radikální změnu, kdy prostě už žádných milodarů zapotřebí nebude.

Z tohoto hlediska se zcela nepochybně ten Marxův postoj jeví zcela zásadně progresivnější.

Jenže... Ono to všechno zase není tak jednoduché. Jak je známo, on - alespoň - ten socialismus opravdu nastal. A u naprosté většiny populace chudobu skutečně odstranil, alespoň tu nejpříkřejší.

Mohlo by se tedy zdát, že zde byly vytvořeny všechny - sociální - předpoklady pro onu očekávanou a vytouženou solidární pospolitost všech lidí, spojených vzájemnou soudržností a přátelstvím.

Jenže, jak známo, věci proběhly podstatně jinak; a i když zde - proti společnosti občansko-kapitalistické - přece jenom byl dán vyšší stupeň mezilidské pospolitosti, přece zde nebyl v žádném případě odstraněn a překonán ani egoismus, ani celá řada dalších špatných lidských vlastností.

Kde se stala chyba? - Totiž právě v tom, že komunismus - na rozdíl od náboženství - neměl schopnost oslovit člověka v jeho nejhlubším nitru. Tak, aby tento člověk byl ochoten vnitřně proměnit sám sebe.

Komunismus to sice také do určité míry dokázal - v první, entuziastické fázi své existence.

Zachovaly se například deníkové záznamy jednoho sovětského revolucionáře, nadšeného komunisty, který vykonával ve stranickém aparátu jakousi funkcionářskou funkci. A tento člověk skutečně měl jakési své "komunistické desatero" - jakožto správný a odpovědný komunista se odnaučil kouřit, věnoval se pravidelnému cvičení, vůbec pěstoval zdravý a řádný způsob života.

Takže, nedá se popírat: on byl skutečně tou ideou komunismu vnitřně osloven natolik, že pod jejím působením dokázal změnit svůj způsob života.

Jenže: na druhé straně je z jeho zápisků neklamně znát, jak naprosto umělé byly ty jeho snahy o sebezlepšení. Že prostě měl před očima ono schéma "správného komunisty", jak je vyprodukovala tehdejší stranická propaganda - a jak se usilovně, a až přímo křečovitě snaží, se do tohoto schématu vměstnat.

Byly to všechno tedy nakonec jenom zcela vnější stránky jeho existence, které dokázal pod vlivem komunistické ideje změnit, přizpůsobit; ale jeho duše byla nadále naplněna pocitem prázdnoty.

A - nakonec se zastřelil. Ve svém životě "správného komunisty" zjevně nakonec nenašel nic, co by jeho existenci mohlo propůjčit skutečný smysl.

Takže, je možno uzavřít: ano, v ryze sociální otázce je komunismus principiálně progresivnější, nežli pouhá idea milosrdenství. Jenže, člověk sám je nakonec v prvé řadě právě jeho duše - a jestli nedokážeme nalézt cestu k duši člověka, pak bude všechno ostatní marné. A tu cestu k duši člověka je sotva možno najít bez nějaké formy toho, co se v univerzálním pojmosloví nazývá "spirituálním rozměrem našeho bytí".

Takže, pane Rusku, zkusím teď reagovat na Vaše nové podněty.

Počněme hned tou "chválou Stvořitele". A tady já musím říci: ono to zase není tak úplně marná záležitost. Přijde na to, jak se k tomu kdo postaví.

Já jsem tuto "chválu Stvořitele" začal doceňovat od té doby, kdy jsem četl zprávu jednoho německého biskupa někdy snad z 10. století z jeho cesty po Čechách, že tuto zemi obývají pohané, kteří "namísto Stvoření uctívají stvoření" ("statt der Schöpfung verehren sie Geschöpfe").

Mně se - musím přiznat - právě až tady plně ozřejmil ten zásadní pokrok (křesťanského) monoteismu vůči předchozímu "pohanství": on sice už v těch starších náboženských formách je odlesk určitého vědomí, že je zde přítomno Něco, co převyšuje naši vlastní individuální existenci, co má principiálně vyšší status, a co je tedy zapotřebí uctívat - ale tato forma uvědomění si Vyššího byla ještě vázána na jeho jednotlivé projevy, čili konkrétně na zvířata. - Čili, na "stvoření" v množném čísle. Jestliže třeba rodovým zvířetem byl havran, pak byl tento uctíván jako ztělesnění toho tušeného Vyššího.

Zatímco monoteismus přichází s tím zásadním pokrokem, že se neváže na tu či onu jevovou podobu onoho Vyššího (na to či ono zvíře) - nýbrž že za tím vším vidí a rozpoznává jeden jediný společný princip Vyššího bytí. Čili, ono "Stvoření", v singuláru, jakožto akt vydělení se světa z Nicoty.

V tomto smyslu je tedy i to uctívání či "chvála Stvořitele" objektivně opravdu legitimním, a svého času vyloženě progresivním počinem.

Teď se ale jedná o to: byl tedy objeven a nalezen ten jeden jednotný princip našeho bytí. V křesťanství je ale tento princip stále ještě spojen s víceméně zcela figurativní představou nějaké bytosti. Na místo bytostí mnoha zde nastupuje bytost jediná - ale stále ještě do ní člověk pozemský projektuje své vlastní představy.

Dá se říci, že pokročilejší je tady třeba buddhismus - ten se vztahuje už jenom k nějakém čistému "vědomí", bez té představy nějaké centrální božské bytosti. (Kterou ovšem zase dosti úspěšně supluje postava Buddhy.)

Ten zásadní problém ovšem přetrvává i nadále: jestliže tady tušíme nějaký "vyšší princip" našeho bytí - kde ho hledat, jak ho definovat, jak ho pojmenovat?...

Takže, tolik k věci pro dnešek.

Takže dnes zase další střípek z mozaiky. Ano, ten vztah člověka-jednotlivce k celku-vesmíru respektive veškerému bytí, tam asi bude jeden z hlavních kořenů víry. Tedy toho vnitřního pnutí, které člověka nutí hledat i jiný druh odpovědí, nežli jaký mu může poskytnout střízlivá (a ve svém dosahu omezená) věda.

Ano, my jsme skutečně sami obojí - a my jsme v našem vlastním nitru rozštěpeni na tyto dvě části.

My jsme - ve své bezprostřední existenci - jednotlivci, individuality. "Já jsem já", je nejkratší vyjádření této vlastní individuální identity. Já stojím tady a teď na této zemi, a celý svět je pro mě jenom vnějším okolím, které mi dává určité možnosti či klade mi určité překážky, ale záleží nakonec jenom na mě samém, jak se s tím vším vyrovnám.

Ale, na straně druhé cítíme (někteří méně, jiní ale mnohem intenzivněji), že tohle není pravda celá. Že my nejsme j e n o m touto jedinou částečkou, jenom tímto jedním jediným atomem vesmíru - nýbrž že my jsme zároveň nerozlučnou součástí celého tohoto nezměrného vesmírného celku. A že jsme součástí jak jeho rozprostraněnosti (to jest, jak my jsme jeho součástí, tak i on je obsažen v nás samých) - tak ale i jeho časového i nadčasového trvání, jeho evoluce, jeho směřování.

My - každý z nás - jsme jen nepatrné smítko v tomto obrovském prostoru; ale zároveň jsme stejně tak velcí, jako on sám. Neboť - pokud by se neprokázalo že v něm existují ještě vyspělejší civilizace nežli je ta naše - jsme to stále ještě my, lidé, kdo je evolučním vrcholem celého tohoto vesmíru.

My tedy cítíme svou malost i svou velikost, obojí zároveň - a z tohoto napětí snad spíše nežli z čehokoli jiného vzniká naše touha, nalézat odpovědi o mystériu naší existence v transcendentálních sférách.

Takže, tolik k věci pro dnešek.

"Snad tedy i slovo víra směřuje k tomu, že člověk se podílí – sám skrze svoji svobodu – na svém vývoji, na svém směřování a proměňuje cosi v sobě, od určité nedokonalosti k něčemu vyššímu... " (Bod č. 7)

Tak tohle je opravdu velice silná věta, pane Rusku; a v této rovině nemám víceméně nic, co bych proti ní zásadního mohl namítat.

Ano, je tomu skutečně tak: my jsme "něco" - my máme v sobě určitý potenciál, a dost možná opravdu hodně velký potenciál.

Ale ta zásadní otázka je, jakým způsobem to, co je pouhým potenciálem, nechat plně rozvinout, nechat to stát se realitou.

Víra - pokud je niterně a opravdově prožívaná - skutečně může být takovou silou, která nám umožňuje překračovat hranice naší původní přirozené danosti, a přibližovat se k něčemu Velkému, co tušíme mimo nás, co je ale stejně tak přítomné i v nás samých.

Jestli si touto naší snahou, přiblížit se tomu Velkému, osobujeme "více nežli nám náleží"? (To je ten rozdíl mezi tím "věřit v Boha" a "věřit Bohu".)

Tady odpověď zase zní: ano i ne. My to "Velké" samozřejmě nikdy nemůžeme postihnout v celé jeho vlastní hloubce a šíři (a nikdy tedy nesmíme propadnou pokušení tvrdit, že jsme se ho v plné míře zmocnili); ale na straně druhé jak minule řečeno jsme to my a právě my, ve kterých je to "Velké" přítomno, a to dokonce více nežli v čemkoli a komkoli jiném v celém nám známém vesmíru.

Co se pak té svobody týče, pak papež Jan Pavel II. na toto téma jednou pronesl větu, která skutečně stojí za hluboké zamyšlení:

"Svoboda člověka nespočívá v tom, aby dělal vše, co se mu zachce. Pravá svoboda člověka spočívá v tom, aby byl tím, čím být má."

V prvé řadě dovolte malé konstatování: Vaše slova jsou pro mě osobně natolik silným impulsem, až zde chci upřímně poděkovat nejen celé redakci Deníku referendum (přestože zejména na pana Bittnera, který mě napřed nechal několikrát upravovat text, aby nakonec projevil svoji podstatu a nezveřejnil jej, ale ok, nakonec vyšel v upravené podobě jinde: http://www.literarky.cz/komentare/ostatni/20561-konec-plutokracie-vlady-penz-pijde-nyni-svar-a-anarchie – mám opravdu velmi vyhraněný názor), ale mj. též autorovi textu, který celou tuto diskusi svým textem započal, váženému panu Štampachovi, který také velmi často projevuje nejen "silný názor", ale hlavně odvahu jít proti proudu.

Přestože to vypadá nejprve jako odbočení od tématu, tedy od jemných rovin, které jste zde zmínil, vážený pane Poláčku, tak jde o další ukázku souvislostí, které na "tomto světě" existují, protože kdyby nebylo DR, kdyby nebylo váženého pana Štampacha (a mj. všech ostatních v této diskusi), nemohla by naše společná přítomnost tady a teď vnímat takto jasně ten kontext, kterého se Vy nebo já tu a tam dotýkáme.

Respekt k hledání druhého, respekt k dějinám a jejich obsahu, snaha vnímat "z druhé strany", umění "nespokojit se" s prvním pocitem či impulzem…, tedy vůle vytrvat je také dalším a velmi podstatným projevem víry, a zde vidím a vnímám to, co spojuje nás, ale i naše jistě jen "zdánlivé" nepřátele: autentickým projevem víry je nepochybně i každá snaha dávat událostem a všemu kolem smysl, což znamená "věřit", že tento smysl zde je.

Ale pojďme přece jen dál, k tajemstvím (to slovo už není zcela OK, také vnímáte, jak bylo často až zneužité a je jaksi opotřebované, jaksi laciné?), která nás budou zřejmě přesahovat vždy.

a) O věcech zcela na Počátku, a lze si představit, že Počátek je současně i počátkem " ", tedy Toho Prvního, můžeme jen velmi nesnadno cokoliv sdělovat. Ano, jistě, jistým řešením jsou slova jako věčnost, nebo "ten, který nezná počátku" atd., protože je na hranicích schopnosti lidské abstrakce pokoušet se a snažit se umět si představit věčnost, neboť to je "místo" ("bod", "cosi-kdesi", opět chybějí slova), kdy ani fyzikální veličina jménem čas ještě zřejmě (?) nemusela existovat... To vše mé osobní schopnosti abstrakce (přestože zde jsem opravdu až velmi "sebevědomý") opravdu řádově přesahuje.

b) Nicméně pokud neexistoval čas (chtělo by se napsat až Čas), neexistoval by ani pohyb (Pohyb) a vše by tedy bylo zcela statické, zcela bez vývoje, bez dynamiky. Protože jen v takovém "vesmíru", ve kterém existuje veličina čas, dochází ke změně, ostatně právě skrze změnu vědci fyzikové čas definují (určitý počet kmitů nějaké struktury hmoty určí, jak dlouho trvá 1 sekunda, kdyby se hmota začala chovat jinak, vědci by měli problém s definicí času, konkrétně jde o »…trvání 9 192 631 770 period záření, které odpovídá přechodu mezi dvěma hladinami velmi jemné struktury základního stavu atomu Cesia 133. Tato definice předpokládá cesiový atom v klidu při teplotě absolutní nuly. Jedná se tedy o vlastní čas. – Ostatně zde jsem byl špatným studentem, protože i toto mě již přesahuje: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlastn%C3%AD_%C4%8Das ).

Vsuvka: Moderní věda tedy definuje čas skrze vlastnosti hmoty. V tomto smyslu je samotná existence hmoty, jak ji známe, již ihned a zcela současně určující pro existenci času. Jinými slovy: Hmota bez času neexistuje, protože základem hmoty je pohyb jejich částic (možná se nehmotné ideje ve formách "strun" zhmotňují v elementární částice hmoty). Pokud bychom si tedy chtěli umět představit Vesmír bez času, museli bychom současně z něj odseparovat i hmotu. V tomto případě bychom ovšem museli opustit celý stvořený fyzikální hmotný svět a zbyla by nám jenom "vyšší esence", tedy svět idejí, který prokazatelně existuje. Například jako vše to, co je mimo LCD vašeho mobilu, notebooku nebo PC, který právě T E Ď pozorujete, ale dokonce i mimo hmotu, která tvoří šedou kůru mozkovou každého, kdo tyto řádky právě T E Ď čte...

c) A ještě se chvíli snažme udržet vnímání u představy, že čas neexistuje. Tak pak bychom si ještě mohli představit, že existuje alespoň s t a v "existovat", tedy "být", což je další nelehký filosofický termín. A pokud by zde bylo slovo počet, tak lze definovat Svět (Vesmír – Vjes Mir – Celý Svět – Všehomír, Veškerenstvo) jako množinu všeho co existuje ("má bytí").

(Asociace: svět – cvjet – květ = barva, toto vnímání u člověka, které máme, tedy pojem "barva" není vůbec banální a je zcela jiné dimenze (!) než plně fyzikální chápání světla a barev jako elektromagnetické frekvence kolem vlnové dílky 380–760 nm, tedy pouhé jediné "oktávy"...)

– Prázdná množina je nula, absolutní nicota, což je ale vyloučeno mj. hned samotnou existencí Deníku referendum a též i tohoto textu jako i existencí každého pozorovatele, čili každého čtenáře právě tohoto textu...

– Opačným extrémem je teoretická maxima, kdy množina obsahuje absolutně vše, a pokud bychom chtěli být zcela důslední, tak tato "absolutně kompletní vize zcela všeho" je bude sjednocením:

i/ toho, na co dokáže bytost člověk pomyslet

ii/ se vším ostatním, na co pomyslet nedokážeme, ale co přesto existuje (zde narážíme na fatální rekurzi... a ostrost myšlení se otupuje...)

Tím jsme se pokusili blíže uvidět náš Svět (asociace: svět, svatý...) a vidíme, že že oba pomocné teoretické extrémy, tedy absolutní nula + absolutní mnohost všeho (navíc vnímané napřed plně staticky, bez času, bez změny a dynamiky) mají minimálně silný pomocný (didaktický) potenciál.

Nyní jsme u konstatování, že smyslem tohoto světa může být právě m o ž n o s t v ý b ě r u určitých prvků (jak to nazvat?) z nekonečného "božského" menu (výše uvedené množiny absolutně všeho) a zde už zcela jasně vystupuje do popředí nutnost času, protože už pouhé s r o v n á n í dvou různých plně statických množim (byť jen té zcela nulové a zcela plné) je možné jen a pouze v čase.

d) A konečně další základní "dogma" filosofie je Pozorovatel, tedy ten, kdo vše výše uvedené vnímá. Zde opět není jednota, existují různé názory:

– vše, co existuje, má určitou formu vědomí, tedy počínaje elementárními částicemi hmoty
– pak je pochopitelně i neživá příroda
– vyšší byť z našeho pohledu ještě stále značně statickou formu vědomí má více uspořádaná hmota, třeba krystal
– pak je až nekonečný skok a jsme u živé hmoty, jednoduchých virů, bakterií atd. (mimochodem, to, co je živé, má DNA?)
– atd. přes rostliny a zvířata až po člověka...

e) A pokud zde máme čas, prvky (věci, entity) a pozorovatele, máme zde i moderní pojem i n f o r m a c e (in-formo, dávat tvar, formovat), který toto vše shrnuje, viz zde, kde naleznete jemnější postřehy k našemu tématu (psáno někdy před 6 roky):

www.casodej.cz/informace.pps nebo .pdf nebo .htm

* * *

Závěr: Je tedy smyslem tohoto světa participace všech bytostí na ideálním výběru? (viz bod c/ ) Tedy na ideálním uspořádání? Přičemž akt stvoření (ve smyslu tvorba, tvoření) stále jako nedokončený trvá?

A je tento Svět jedinečný a pokud každý z nás nenaplní až ideálně svoji možnost, tak další šance prostě nebude?

A je tedy termín "hřích" určen právě pro naplnění svobody ve smyslu nenaplnění této možnosti?

Předem díky za vaše komentáře (nejen pane Poláčku, chtěl bych dodat...).

Ale nyní konečně aspoň pár slov k avizované metodě tázání se. Pozorujme pečlivě, co přesně se (v naší mysli) změní, pokud si budeme p l n ě – v ě d o m ě měnit zadání.

Několik příkladů:

A) " " neexistuje ani jako oddělená bytost, ani mj. jako rozprostraněné (amorfní) cokoliv. Člověk je opravdu vrchol všeho.
B) " " v určité podobě existuje.

// " " = velmi přibližně "lidsky" denotát pojmu Bůh. //

Pokud dokážeme plně přijmout napřed verzi světa A) – a chvíli u tohoto vnímání vydržíme – pak přejdeme k verzi B) – a znovu u tohoto vnímání vydržíme –, tak teprve nyní zjišťujeme, kde během srovnání A a B vnímáme/cítíme/pozorujeme rozdílnost.

V čem přesně se (a čeho?) ten rozdíl mezi A a B v duši dotýká?

* * *

Jistě se shodneme, že ten rozdíl se týká té nejosobnější charakteristiky každého z nás. Toto vnímání rozdílu mezi A a B je tedy vysoce individuální.

Navíc jde o schopnost (a to je až umění) dokázat pominout emoce, tj. ovládnout intuitivní ideovou příchylnost našeho vědomí/duše k verzi A nebo B.

Jde v prvé řadě o pocit existenciální samoty a nekonečné tísně? Je idea pojmu " " zde jen proto?

Můžeme si například všimnout, zda cítíme potřebu kritizovat Marxe za určitou plochost jeho známého "náboženství je opium lidstva", nebo ne. Zda nám vadí, že Marx byl ateista (ostatně, vím, že o jeho uchopení těchto rovin mám jen nepatrné povědomí, možná by stálo jeho chápání za přiblížení, vážený pane Poláčku...).

Protože dnes přece musíme jasně rozlišovat mezi lidským náboženstvím (tak často špatným, ale přesto jak jsme se výše snad až shodli vývojově potřebným) a "kvantovým" skokem, který může každý člověk udělat, pokud začne participovat na aktu vznikání (tvoření) tohoto Světa skrze autentickou spiritualitu.

A právě toto je nepochybně autentické poselství Velikonoc...

Můžeme si všimnout co přesně nám na verzi A nebo B vadí, co nás irituje, nebo naopak co nám chybí. To vše je ryze osobní, ale na druhé straně právě toto se plně reálně týká a dotýká každého z nás.

_ _ _ _ _

Další příklady pro kontemplaci, meditaci či česky rozjímání:

A) To nejvyšší " " je plně mimo mě
B) ...je částečně mimo mě
C) ...je plně ve mě jako bytosti jménem člověk

_ _ _ _ _

A) Tento svět má smysl (byť ho neznáme)
B) Tento svět nemá smysl

_ _ _ _ _

A) Člověk nemá ani částečnou odpovědnost za vývoj světa
B) Člověk má částečnou odpovědnost za směřování zázraku stvoření
C) Svět je pouze kulisa a každý člověk určuje vše

_ _ _ _ _

A) Smyslem mé existence je hledání stejného a tedy zesilování toho, co nyní jsem já a tedy vzájemné posilování se ve víře + současně úplná ignorace těch bytostí, které vnímají svět jinak

B) Smyslem mého času při pobytu zde je v prvé řadě respekt a pozornost ke všemu živému...

Atd.

Ale již samotné hledání vhodného A a B je velmi zajímavé. Navíc, když si uvědomíme, že každého oslovuje cosi jiného. A teprve až srovnání našich A a B naznačí jako skvělý lakmus mnohé...

ve smyslu úsilí o poznávání souvislostí které zahalují lidskou schopnost objasnění smyslu jeho existence má různé tváře.
Proces křesťanské civilizace, která akceptací laicismu posunula vědeckotechnické poznání na dosud nezaznamenanou úroveň nabízí dojem i možnosti globálně platné platformy pluralitního režimu.
Slučuje synenergií oplývající vědeckou racionalitu s náboženstvím perspektivou ekumenismu (oikúmené - celek obydleného světa).
Jak dalece bude tento tvůrčí akt úspěšně korunován svobodou poznáním ví zatím jen nadglobální Bůh...bych dodal.
V této souvislosti je jakékoliv dogma projevem svobodného hříchu.......bych trochu zaškádlil.

 

Pane Rusku, mám v těchto dnech bohužel jenom nepříliš času k dispozici, takže pro tuto chvíli jenom některé body.

ČAS: to je samozřejmě naprosto zásadní kategorie. V zásadě je možno říci: ten problém času a hmoty (respektive bytí vůbec) je konec konců možno vyřešit pouze dialekticky. Tedy ne dichotomicky, metodami formální logiky, kde platí pouze "buďto - anebo"; nýbrž dialektickým náhledem "platí jak A, tak i non A".

Napřed tedy k tomu úplnému počátku veškerého bytí: právě tímto způsobem argumentuje Aristoteles. Všechno jsoucí je v pohybu; ale aby tento pohyb byl, muselo tu být něco, co tento pohyb vyvolalo. Abychom neměli nekonečný regres (kdy každý dřívější pohyb muselo způsobit něco ještě dřívějšího), pak podle Aristotela na počátku tohoto řetězce musí stát něco, co je samo o sobě nehybné. Trvalé, věčné. Tedy Bůh. Který má v tomto Aristotelově pojetí prosté označení "Prvotní hybatel".

Tato Aristotelova argumentace se zdá být naprosto přesvědčivou; a také přetrvala celý starověk i středověk; a byl to až Kant, který ji vyvrátil.

Totiž, ten naprosto lineárně probíhající čas - to je v prvé řadě jenom naše čistě lidská představa. Kategorie respektive forma našeho vědomí, jak my vnímáme okolní svět.

Ve skutečnosti může mít čas třeba i ryze cyklický charakter - kde pak principiálně není vůbec žádný začátek. Stejně tak jako nemá žádný počátek kružnice.

Za druhé (tuto chybu v Aristotelových úvahách myslím neobjevil ani Kant): kdyby ten "Prvotní hybatel" byl opravdu sám nehybný - pak by za prvé vůbec nemohl existovat (neboť jak víme, co se nehýbe je "mrtvé"; fakticky by byl "absolutním bodem mrazu"). Za druhé: kdyby v sobě neměl pohyb - nemohl by mít schopnost cokoli rozhýbat.

Takže, co se týče toho absolutního počátku všech věcí respektive vesmíru, nedá se nic dělat, ale asi budeme opravdu muset vycházet z toho, že tento vesmír (hmota, bytí) je věčný. Neboť, jak právě sám Aristoteles (na jiném místě své Metafyziky) konstatuje, "není možné, aby z nějakého 'nic' vzniklo nějaké 'něco'".

ČAS A HMOTA: ano, čas je doprovodným faktorem hmoty, jejího pohybu.

Otázka zní: existoval čas před vznikem našeho vesmíru? Plynul čas, nebo se až někdy náhle (třeba s Velkým třeskem) "zrodil"?

Právě tady je prostor pro zmíněnou dialektiku. Z předešlého vyplývá jednoznačně: i před Velkým třeskem existovala hmota. Znamená to ale taky, že existoval čas?

Odpověď vůbec není jednoduchá. Připomeňme si: čas doprovází pohyb hmoty - ovšem, pouze s t r u k t u r o v a n ý pohyb hmoty!

To znamená: abychom mohli změřit třeba tu vteřinu, potřebujeme k tomu právě ten atom cesia. Když ale před Velkým třeskem vůbec žádné atomy nebyly? Ani vůbec žádné jiné částice, které by měly nějakým způsobem strukturovanou formu? Když třeba existovala opravdu jenom nějaká "prapolévka" (Ursuppe, jak říkají Němci) - kdy sice "něco" existovalo, ale toto něco bylo naprosto amorfní, nestálé? Když částice - pokud vznikly - se v tom samém okamžiku zase rozpadaly? "Chaos", říkali tomuto stavu staří Řekové; a podle všeho skutečně zcela přesně vystihli reálný stav věcí. Moderní fyzika má pro takový stav termín "fluktuace".

Takže tedy: hmota existovala, a zároveň neexistovala. Existovala jako potenciál; ale právě jenom jako čirý potenciál, nebyla schopna vytvářet pevné struktury, trvající entity. A stejně tak tedy i samotný čas: existoval, a zároveň neexistoval. Existoval jako ten průvodce či faktor hmoty; ale zároveň neexistoval, neboť nebylo nic, čím by bylo ho možno měřit, čím by bylo možno nějak určit jeho plynutí odněkud někam.

"vše, co existuje, má určitou formu vědomí, tedy počínaje elementárními částicemi hmoty"

To je opravdu docela zajímavá myšlenka. I když, před časem jsem v jedné obdobné diskusi (nebo už této?) reprodukoval jeden Hegelův model, který je velmi podobný; a byl jste to zrovna Vy, pane Rusku, kdo s tímto pojetím vyslovil zásadní nesouhlas.

On je tu totiž přece jenom jeden určitý rozdíl.

Věta "každá částice má určitou formu vědomí" totiž zní přece jenom trochu jinak nežli věta "každá částice má nevyhnutelně vlastnosti, které postupem vývoje vedou ke vzniku vědomí".

Ta druhá věta, to je právě Hegel. Jde o to: každá částice, vůbec každá jsoucí entita, existuje nutně jako v z a h. Tedy jako vztah mezi něčím a něčím. To jediné, co by nebylo žádným vztahem, by byl bod - a bod (právě proto) nemá žádnou samostatnou existenci.

Cokoli reálně existuje, vytváří nutně nějaký komplex určitých vztahů.

A teď: co je to vlastně vědomí? Konec konců nic jiného, nežli schopnost subjektu A zobrazit v sobě (tedy zrcadlit) objekt B.

To znamená: A se vztahuje na B; a v rámci sebe sama vytvoří určitý komplex vztahů, které odrážejí B (tj. vytvářejí jeho obraz).

Tady vidíme: je tomu opravdu tak, že i ta nejjednodušší částice má p o t e n c i á l n í schopnost vytvářet vědomí.

Ovšem, potenciální ještě neznamená aktuální; od té nejjednodušší částice k tomu prvnímu "A", které má schopnost vytvářet ten obraz "B", vede opravdu ještě dost dlouhá cesta.

------------------------------------------

Tu opačnou větu "každá částice má určitou formu vědomí" sice také můžeme do jisté míry legitimně vyslovit; ale v tom případě opravdu velice daleko roztahujeme ten pojem "vědomí". Můžeme tedy svým způsobem tvrdit, že každá částice má schopnost i n t e r a k c e s okolím (tedy A reaguje na kolizi s B, kterážto kolize v něm - v A - zanechá následky, čili způsobí změnu). A tuto změnu, tuto stopu kterou B zanechá v A, bychom skutečně v určitém smyslu mohli interpretovat, jako stav, kdy A si "uvědomí" existenci B; ale jak řečeno, to by byla skutečně krajně velkorysá interpretace pojmu "vědomí".

Takže, tolik pro dnešek.

To je opravdu velice zajímavá myšlenka, pane Rusku. S tím smyslem lidské existence jakožto participace na ideálním výběru z potenciálně nekonečné množiny všech možných forem bytí.

A že tedy "hřích" by bylo možno chápat jako vlastní selhání v rámci vlastního svobodného výběru či rozhodování o tom, zda se k této ideální formě připojím, či nikoli.

Samozřejmě, ta myšlenka "ideálna" není sama o sobě principiálně nová. Tento ideální stav respektive stav dokonalosti je - alespoň ve vyspělejších náboženských formách - vyjádřen a reprezentován postavou Boha, respektive obecně říší bohů. A pro člověka zde tedy vyplývá potřebnost či přímo povinnost se tomuto ideálnímu vzoru pokud možno přizpůsobit, či dokonce plně podřídit. A "hříchem" je tedy tradičně právě odklonění se od těchto božských pravzorů.

Ten rozdíl je ale v tom, že v těch klasických náboženských schématech je ten "ideální" stav dán apriori, jakožto fixní a neměnný. Člověk sám do toho víceméně nemá co mluvit. Ten musí vzít jenom to, co je předem dané.

Zatímco tady se přece jenom otevírá širší horizont vlastního hledání člověka - hledání toho, co vlastně vůbec je ten "ideální stav". Přesněji řečeno, od toho fixního "ideálního stavu vůbec" se tu přechází k člověku-subjektu, jakožto tomu, kdo sám má naplnit ideální míru s v ý c h v l a s t n í c h možností.

Tohle je skutečně myšlenková základna, na níž by bylo možno zahájit hlubší a dálejdoucí úvahy o tom, co je v našem bytí správné a dobré, a jaké jsou naše možnosti a naše povinnosti, toto správné a dobré dosáhnout.

- Ovšem, pane Rusku, podivuhodnou shodou okolností i tato myšlenka se velice úzce dotýká mého chystaného textu k článku paní Hájkové o "potřebnosti Ježíše". Takže podrobněji i v tomto ohledu až tam.

Tady se pokusím odpovědět na Vaši otázku, pane Rusku.

A nebude to - opět - záležitost nijak jednoznačná.

V bezprostřední rovině odpověď samozřejmě nemůže znít jinak nežli: ano, Marx byl samozřejmě ateista, a to dokonce militantní ateista. Veškerá existence pro něj měla jenom ryze hmotný charakter; a náboženství pro něj bylo jenom "falešné vědomí" - to jest, když si člověk nedokáže uvědomit ty reálné (čili: materiální) podmínky a okolnosti své vlastní existence, a tak si je promítá do nebes, v podobě nadpřirozených bytostí. V tom okamžiku, kdy - v důsledku sociální revoluce - nebude člověk už těmi vnějšími, materiálními podmínkami své existence drcen a utlačován, pak zároveň ztratí potřebu těchto fiktivních projekcí. Už bude moci svou ryzí lidskost vyžívat a zakoušet zcela reálně, v pospolité spolupráci se všemi ostatními lidmi; a nebude si tedy svou touhu po svém vlastním naplnění a po svém štěstí muset promítat do nebeských sfér.

Takže, v tomto smyslu byl tedy Marx bezpochyby ateista. Ale, jak už z předešlého vyplývá - co se jeho vlastních cílů a záměrů týče, tak on od toho náboženství (respektive křesťanství) nebyl v žádném případě až tak dalece vzdálen!

Neboť se mu jednalo nakonec o to samé: dosáhnout stavu určité dokonalosti, kdy člověk je zbaven všech pout a omezení, a může plně zakusit pocit vlastní, ničím neomezené realizace.

To, co je v náboženství možno zažít v pocitu bezprostředního splynutí s - dokonalým a všeobjímajícím - božstvím, t o s a m é chce Marx realizovat na zemi, jakožto reálný prožitek reálné lidské bytosti.

Já už jsem tuto tézi nedávno vyslovil, a tady ji mohu jenom opakovat: v evropské kulturní tradici běží od antiky a křesťanství jedna společná duchovně-filozofická linie, která pokračuje právě až k samotnému Marxovi. A teprve až pod údery novodobého racionalismu respektive postmodernismu se tato jednotící linie rozpadá, ve prospěch naprostého ideového i hodnotové relativismu, případně vysloveného cynismu.

Díky za detailní repliky, pane Poláčku. Vaše odpovědi by si zasloužily podobně poctivé repliky, ale čas se proměnil, místo v "časoprostoru" také a já se v tomto okamžiku dotknu jen několika věcí (připozdívá se...).

Především je zde otázka nakolik má smysl či užitečnost rozebírat ty otázky, které už přece jen přesahují naše schopnosti zdravého logického úsudku.

Třeba »...pak podle Aristotela na počátku tohoto řetězce musí stát něco, co je samo o sobě nehybné.«

Zde lze snadno namítnout, že moderní fyzika často vychází z různých zákonů "zachování" (energie, hybnosti...), takže zde lze namítnout, že pohyb z něčeho statického vzniknout prostě nemůže. Navíc v okamžiku kdy se naše úvahy pohybují zcela mimo naši běžnou zkušenost, tedy třeba až "na Počátku" tak není možné bezpečně tvrdit cokoliv, nebo naopak nelze vyloučit naprosto nic. To je prostě už příliš daleko, zcela mimo naše schopnosti. Tady opravdu člověku sluší skromnost a pokora a já se vlastně ani nedivím třeba paní H., že ji až takto vědecké či jen "vědecké" úvahy nejen nenadchnou, ale vlastně ani nezajímají.

Je zde ale stále stvořený Svět. A zde je možná na místě spíše emoce žasnutí, protože to vše existuje a funguje a Člověk zde prostě je, aniž by měl zadání, nebo jakýsi "návod". Víme, že ten návod v dějinách hledalo opravdu hodně lidí, filosofové i teologové..., mnozí se tvářili, že už ho znají (až příliš často lze dohledat hmotný či jiný osobní profit)... Přesto je člověk někdy "bez víry", prostě ztratí potřebný duchovní horizont, ztratí smysl života – tedy víru.

I v té paralelní diskusi pod druhým textem pana IŠ, jsme se dotknuli řady věcí (včetně citů poctivých křesťanů), přičemž snad zcela hlavní a nejvíce podstatná rovina je otázka vztahu. Protože od narození do konce této pozemské pouti jde o emoce a naše přítomnost zde, během našeho "pobytu", je – nedá se nic dělat – zejména pocitem. A zde se lišíme v tom, jaké pocity nás uspokojují, zda je to třeba pocit nekonečného klidu, který se dostaví během rozjímání atd. atd. Zde na Zemi to jsou vztahy mezi lidmi, otázky víry se zase týkají vztahu ke Stvořiteli.

A pokud jsme se dotkli otázky vztahu ke Stvořiteli (je to osoba? není?), nezmínili jsme dosud termín "milost", což s touto otázkou souvisí. Milost je plně mimo kauzalitu, přesto nelze tvrdit, že člověk na její získání, aby k němu byla shůry seslána, skrze svoji svobodu nemá vůbec vliv. A nemyslím nyní milost v tradičním smyslu odpuštění (hříchu), ale spíše milost ve smyslu "radost ze života" nebo "pocit naplnění smyslu života".

Protože čím déle zde člověk pobývá, tím více zná a tím těžší je najít smysl, který by nebyl jen a pouze jakousi náhražkou, provizoriem nebo jen a pouze cizím výmyslem, byť jakkoliv šlechetně vymyšleným. Myslím, že mi v tomto budete rozumět...

Na jedné straně se chce po člověku – a je to podle mého jasně čitelné i z Nového zákona – aby byl člověk plně autonomní samostatnou jednotkou..., na druhé straně však existují varování před tím, aby se člověk chopil své svobody příliš a aby nezapomněl na své místo na zemi, viz báje o Ikarovi.

Kam směřuji? Naplněním svobody člověka je mj. i schopnost formulovat své vnitřní otázky a pak záleží na "míře víry", která se projeví (mj.) právě živým autentickým vztahem skrze onu vertikálu, ztišením a třeba vnitřním hlasem, prosbou, modlitbou. Zde bych viděl jednu z možných definic ateismu: Ateista je člověk, který vylučuje vše, co je mimo běžnou fyziku, odmítá obsah slova spiritualita (směje se tomu, považuje to vše za hloupé a naivně primitivní) a hlavně také nepovažuje za moudré ono vztahování se, které se projevuje mj. právě tím nejintimnějším, co snad víra člověku dává, tedy modlitbou. (Omlouvám se za opět spíše nesourodé poznámky, ale možná budou někomu dobré aspoň pro srovnání...)

Pane Rusku, v některých bodech jste předjal právě ty záležitosti, které chci podrobněji rozebrat v mém chystaném textu (pracovní název: "Ježíš a současnost"); takže blíže až tam.

Co se týče toho "pocitu" a "vztahování": ano, jistě, to jsou ty zcela zásadní momenty. Či spíše základní hnutí a touhy lidské bytosti. A dozajista touhy naprosto legitimní a nepostradatelné.

Ta základní otázka všech otázek ovšem je: na jaký k o n k r é t n í základ máme - a smíme - tyto naše existenciálně-spirituální pocity postavit?

Asi se shodneme na tom, že tento základ nemůže být zcela libovolný. Jinak bychom museli odmítnout například ten pokrok, který představují monoteistická náboženství oproti dejme tomu animistickým.

Takže, tento základ pro vyjádření těchto našich pocitů nemůže být zcela libovolný.

Pak se ale nevyhnutelně staví otázka: který základ je ten pravý? Co z toho spirituálního dědictví, které nám tady zanechaly dřívější historické formy, můžeme bez pochybností převzít i do toho obrazu, který si o sobě vytváří dnešní člověk - a které už musíme odmítnout jako přežilé a zastaralé?

Anebo jinak: je vůbec principiálně možno nalézt nějakou "obecnou" - tedy skutečně naprosto univerzální spiritualitu, anebo je tato vždycky nutně spojena s nějakou konkrétní formou (mytologie a kultu), která jí dává živoucí formu a tvář, ale zároveň ji zbavuje jejího univerzalismu, neboť ji staví do protikladu ke všem možným formám ostatním?

To jsou zásadní otázky spirituality, které si v dnešní době musíme klást.

-------------------------------------

Mimochodem, o tom Aristotelově "Prvotním hybateli" jsem se rozhovořil jenom v reakci na Vaše vlastní kosmologické úvahy, pane Rusku... ;-)

Ještě malá poznámečka k tomu Vašemu textu (s tím Plutem), jak Vám ho redakce DR nakonec nepřijala: potíž jej v tom, že Vy, pane Rusku, sice máte opravdu zajímavé myšlenky - ale těch bývá často prostě až příliš mnoho najednou.

Při psaní textů pro širší veřejnost platí jedna základní zásada (a i mně trvalo celou řadu let, nežli jsem se k ní propracoval): jeden text nesmí obsahovat více nežli jenom j e d n u jedinou myšlenku; jinak to prostě nikdo nestráví.

Takovýto text musí být jako vystřelený šíp: musí letět přímou dráhou od střelce-autora až k cíli, k pointě. Bez jakýchkoli zákrut, kotrmelců a vedlejších myšlenek. - To jen tak na okraj. ;-)

Díky za info – máte pravdu – vím o tom, ale není lehké zvládnout silně diskurzivní myšlení. Ty volné asociace výše bych musel rozepisovat a třídit podle vašeho vysokého (a správného) nároku měsíc nebo spíše rok. Berte to jako projev mé důvěry, že si to nějak přeberete (byť jen jako možné podněty) – ostatním se za zmatečnost tímto omlouvám.