Svátek velké proměny

Křest udělovaný o Velké noci je symbolem proměny života. Tato proměna v křesťanském smyslu začíná u těch nejobyčejnějších skutečností každodenního života a na nich se osvědčuje.

Velikonoční vigilie byla od prvních staletí křesťanské církve časem vyhrazeným pro křest. Pro ty, kteří přijali křest, to neznamenalo nic menšího než velkou proměnu, zásadní změnu směřování života. Ten starý, poznamenaný otrockou podřízeností ďáblu a hříchu, byl minulostí, byl odložen jako staré zašpiněné šaty, a zahaleni bělostnou rouškou vstupovali nově pokřtění do nového života. Ten měl nadále svou opravdovostí a čistotou odpovídat bílé barvě křestní symboliky.

Tradice křtu o velikonoční (a svatodušní) vigilii se dnes v mnoha církvích opět dodržuje. Ti, kteří již byli pokřtěni dříve, si připomínají svůj křest, a jsou tak rovněž zváni podívat se na svůj život, jako by právě nyní měl začít znovu. Velký zlom se děje v čase osobním i v čase dějin.

Při vigilii jsou v biblických čteních zpřítomňovány klíčové události dějin světa, od jeho stvoření přes smlouvu Boha s lidmi a vysvobození vyvoleného lidu ze zajetí, z ohrožení, které jej mohlo rozdrtit. Vyvolený lid není žádným národem v etnickém smyslu, ale je symbolem pro nové společenství, založené ne na rase či národnosti, ale na vnitřní kvalitě života.

Tou nejdůležitější proměnou, kterou Velikonoce připomínají, je pro křesťany vzkříšení Kristovo. Smrt jako poslední nepřítel je přemožena. Moc smrti nad všemi lidmi a vším živým je v osobě Vzkříšeného zlomena a všem lidem a celému stvoření se otevírá naděje na vysvobození z koloběhu zániku a pomíjivosti.


Přátelství jako projev proměny každodenního života. Ikona dvou přátel, Kristus a sv. Menas. Foto Archiv autora

Proměna každodenního života
Křesťanství již od svých počátků v Ježíšově působení a kázání bylo obrácené ke světu a ke každodennímu životu. Nezabývalo se jen vznešenými záležitostmi, nebylo mystickým kultem pro vyvolené zasvěcence. Vyzývalo k proměně, nápravě života nyní a tady, v těch nejobyčejnějších a zároveň nejobtížnějších věcech, jako je vztah s druhými lidmi, s těmi nejbližšími i těmi, kteří se k nám chovají nepřátelsky.

Proměna v křesťanském smyslu není něčím odtažitým, nedosažitelným, jakýmsi výjimečným božským znamením. Křesťan by se měl proměňovat stále, být otevřený pro vše, co ho obklopuje, pro druhé lidi stejně jako pro ostatní stvoření. Právě na tom, zda dokáže být otevřený, vnímavý, přijímající, se dá asi nejlépe poznat, zda je jeho víra živá.

Pokud by všichni křesťané od okamžiku svého křtu žili ve všech ohledech skutečně novým, proměněným životem, musela by každá křesťanská společnost v dějinách připomínat ráj na zemi. Nepřipomínala. Mnohde se křesťané a jejich církve stali naopak nositeli násilí, nadvlády a nespravedlnosti. Jinde a jindy, nebo dokonce ve stejné době či na stejném místě, ale zase jiní křesťané usilovali o to proměnit stávající struktury násilí a nadvlády, a proti všemu očekávání se jim to dařilo.

Svátkem Vzkříšení začíná pro křesťany velikonoční doba. Prázdným hrobem Velikonoce nekončí, ale teprve začínají. Následující týdny až do svátku Letnic – seslání Ducha svatého – připomínají období, kdy se připravoval vznik církve jako nového společenství, které mělo být skutečně duchovní, nesvázané tím vším, co poutá a omezuje každé lidské společenství.

Podle kroniky první církve, knihy Skutků apoštolských, měli první křesťané všechno společné. Sdíleli spolu nejen své naděje, obavy a víru, ale i hmotné statky. Velkou, skutečně zázračnou proměnou bylo pak to, že se v křesťanských společenstvích setkávali jako sestry a bratři lidé různého společenského postavení, svobodní i otroci, židé i pohané, muži i ženy.

Ani tato proměna neměla zůstat definitivní. V následujících dějinách křesťanské církve došlo snad ke všem možným způsobům zpronevěření se novému životu a návratu do znesvobodňujících omezení života starého, určovaného společenskými bariérami. A opět, proti této síle úpadku stálo působení a svědectví těch, kteří étos Krista a jeho nového společenství udržovali živý a nesli dál.

V tomto napětí mezi neměnností a proměnou, mezi obnovou a úpadkem, mezi otevíráním se navenek a uzavíráním se do sebe, spočívá jedno z tajemství křesťanství, náboženství Boha, který se stal člověkem. Duch, který vane, kam chce, přinese i v budoucnu mezi křesťany jistě mnohé věci nečekané.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.